na Blog.cz

Každý rok mi to od první akce uteklo. Nevím, co mi do toho vlezllo. Anebo jsem jen zapomněla. Nevím.

Fakt je, že tento rok jsem se připravoval docela pečlivě. Už půl roku předem, což je pro mně svým způsobem docela výhra, vzhledem k tomu, že většinu věcí dělám na poslední chvíli.

Ne,nebudu kecat, fakt jsem se těšila. Vždycky to na těch fotkách vypadalo výborně, obzvlášť zombíci, co si s kostýmem opravdu vyhráli. Typu terminátor, těhulka anebo barokní pár s lustrem u hlavy. Fakt těžký, fakt skvělý!

Pro mně byl prvním největším problémem najít si vhodnou masku, ve které budu stále vypadat dobře (no dobře, moc jsem si tím nepomohla,ale budiž). A ten zipáček byl opravdu pěknej.

Co si budeme povídat, nezbyde mi nic jiného než vám do podrobna povyprávět, jak jsem to celé natřikrát dělala. Jak jsem velice záživně a dramaticky nakupovala tekutý latex a jak jsem utírala podlahu od černé rtěnky. Nemluvě o tom, že jsem se celých pět hodin nesměla vůbec smát.

Mám tu další voňavý exponát z turistické atrakce Elite Models. Popravdě by mě vůbec nepřekvapilo, kdybyste si, milé dámy, koupily zrovna tuhle. Většina žen ani nehledí na to, jestli jí to sedne, bezmyšlenkovitě si ji hodí do košíku a jde si ji zaplatit. Řekne si "Aha! New York! To je to skvělý stylový město, kam by si každý alespoň jednou za život vyrazil! Pokud si koupím New York, tak budu IN."

Ostatně bych si tipla, že i u Playboye se nejvíc prodává New York. Všechno, co nese název New York, se skvěle prodává.

Ale proč?

Já vám to řeknu,proč. Elite Models totiž Ameriku vystihla naprosto přesně. Smrdí to jako páchnoucí velkoměstské metro, kde se mísí všechno se vším. Nevíte, kdy a čím to všechno začalo, co je tam teď a co bude potom. Na první pohled je to docela přetažená vůně, však je složená ze tří květin - pačuli, orchideje a lotusu. Určitě si to při pohledu na názvy představujete jako Hurvínek válku, jděte do koupelny, nasypte na mýdlo balíček příšernýho koření a možná se trefíte.

Ne, dělám si srandu, není úplně špatná. Ale rozhodně ne tak stylová, jako ten samej New York.

Ne že bych neměla o čem psát nebo že by se můj život stal dokonce nezajímavým, neměla jsem skoro čas. celé ty dva týdny jsem si vyráběla vzpomínky.

1) Majkl dostal výplatu. Dva dny jsme běhali po obchodech, abychom mu sehnali boty. Protože má velikost 40/41, sháněli jsme boty opravdu dlouho. Ještě mi ke všemu nasekal za ťapky, které jsem mu stále nosila před nos. Vztekal se, že musí mít něco podobného jako mám já. Kožené boty s cvočky.

Nakupovat jsme šli společně ve třech ještě s Lenkou, která měla problém úplně se vším. Protože s Majklem pracujeme v "Dohazovací seznamce" a Lenka je aktuálním žhavým adeptem na dohazovačku, museli jsme její styl podrobit menší změně.

Už to nikdy nebudu dělat, zařekla jsem se, že přiberu pár kilo a létat z kabinky do kabinky s povzbuzujícím pokřikem KIIIRSSSS DĚLEEEEEJ, se nedá dechově stíhat. Obzvlášť když si jeden spokojeně brouká a druhá nadává, co jsem jí to přinesla za pytel.

A ten první si občas taky zanadává, že vypadá teple,no.

Chtěli jsme mít víkend jen pro sebe, pamatuješ, co jsi mi říkal?

Inspirovala jsem se naši společnou kamarádkou, prý tam taky byli. Taky s lahví vína, akorát v zimě.

Já si chtěla vybrat jaro, vždyť víš, jak v zimě nevydržím.

A šli jsme.

Krabička modrých camelek, které neodmyslitelně patří k naší historii. Nevím proč, i růžová D'Emilia k nám patří. Stála na stolku, když jsme se tenkrát nevinně dívali na film, Nářek duší, a oba čekali, až ten druhý začne něco dělat.

Teď sedíš vedle mně, děláš si zase půl hodiny vlasy, peskuješ mě za to, že si tu pouštím Killerpilze (má archa vzpomínek) a šklebíš se, když se na tebe usměju.

Teď si pouštím Sam Tsuie, který má na kontě už dva průsery. Třeba ten jeden...jo, zamilovala jsem se do Tebe.

Proto, když mám teď volnou chvíli času, ty jsi pekelně nasranej za to, že Ti nechcí říct, co tady dělám a vstávaj ti hrůzou vlasy, si chci jenom zanechat vzpomínku.

My, v Prokopáku na louce... s dvěma dekami, lambruscem, cigárama.

V dešti.

Posloucháme oldschool hudbu..

a děláme, že vůbec nerozumíme romantice.

Ty ji vždycky zkazíš. A ne že ne!

Kdo si dělá turban na hlavě z deky a přebíhá silnici?

Já vím, to já...

Nevím,jak dlouho tohle v sobě dusím.

Nevím, zda je správné sem vůbec o tomhle psát.

Možná vám budu připadat trapná, možná si budete myslet, že je to všechno lež, jen shoda okolností. Třeba se jen někdo nudil a hledal nějakou souvislost, třeba si to celý někdo vymyslel.

Nežijeme zrovna v nejlepší době, najednou zjiš'tuju, že ani z části neznám dějepis, neznám jediný faktor, nevím, kdo mě ovládá. Nevím, jak moc to zasáhlo do mého osobního života, jen smutně přihlížím a stojím za pravdou.

Děkuji mé mámě, která mi otevřela oči, nyní znám pravdu a jsem znechucená.

Dva týdny jsem projížděla youtube, google, všechny filmy, kde je to vidět, četla jsem knihy, články, povídala si o tom s lidmi, listovala jsem v bibli, počítala jsem. Doslova jsem se z toho zbláznila, všechno dává takový smysl.

Nemohla jsem kvůli tomu spát, trpěla jsem nespavostí a stihomamem, že mě opravdu sledují, že mě opravdu znají.

Nedokážu si představit, že bych upsala duši %dáblu, za trochu slávy mi to nestojí.

Jsem proti nim!

Prosím berte to jako kdybych se s vámi dělila se svým tajmstvím, které, jak se ukázalo, už dávno tajemstvím není.

Anonymous, Illuminati, Havel, Obama, Masaryk, Madonna, Eminem, Rihanna, Jared Leto, Angelina Jolie, Lady Gaga, Mozart, Vivaldi, Da Vinci, Michelangelo, Oliver Sykes, ti všichni v tom jedou.

A je jich tak kurevsky moc.

Až teď jsem konečn pochopila, o čem jsou jejich písně, až teď mi došlo, o šem jsou filmy, jak strašně je to všude lidem na očích, a ani si to neuvědomují.

Pokud začne tahle válka, jsem schopná bojovat. Za sebe, za své blízké, za ty, co miluju, za ty, co jsou se mnou, s námi.

Fakt zním šíleně, já vím.

Ale vím toho o tom strašně moc, motá se mi hlava, bolí mě.

Ukážu vám jednu stránku, kde bude desetina z toho, co vím já. Většinu materiálu mám totiž v ruštině...

Tak se prosím přidejte!

Poslouchejte Enter Shikari, ti jsou se mnou. Poslouchejte Eminema, ten se proti nim postavil. Poslouchejte Jacksona, ten byl jimi zabit.

Nehodlám ze sebe dělat zeleninu, prosím, jen to ne. Chci normálně žít.

Nikdy jsem neměla slabost pro vůně. Odjakživa jsem je házela do pytle zbytečností, za které se utrácí hodně peněz, nemá to žádný efekt a při výběru z toho mnohdy ještě příšerně rozbolí hlava. Byla jsem zvyklá jednou za čas - jen tak když mám ještě pár vteřinek čas před odchodem a nemám je jak zaplnit - se navonět toaletními vodami své sestry a maminky. Vždycky mě fascinovalo, jak se najednou po několika stříknutích provoní celý pokoj. Chvíli drží; potom zmizí, a přeci jen ještě nějakou chvíli zůstane na oblečení.

Svojí první toaletní vodu jsem si koupila k narozeninám. Od sestry jsem si často půjčovala Moschino Love a od mamky nepoužívanou zelenou Escadu. A tu jsem si právě koupila ke čtrnáctinám.

Ono se to nezdá, ale zdaleka jedna vůně na všestranné použití nestačí. Jiné se hodí na denní nošení a jiné na večerní. Mnohé slečny ba i ženy to ani netuší a proto z některých cítíte přeslazený odér na tři metry daleko.

Doteď jsem si nikdy na tuhle otázku neodpověděla. Vlastně si ji zadávám sobě poprvé. Po několika pokusech o výběr toaletní vody jsem ji začala používat nevědomky a automaticky každý den. Obzvlášť v zimě; téměř každé ospalé ráno si před odchodem navoním tílko pod svetrem; když jsem o pár hodin později v uzavřeném prostoru a mám potřebu si svetr sundat, v mém okolí na metr jemnou vůni cítí všichni.

Stále ale nevím, proč se vlastně ženy voní. Vždycky se voněly. Možná se chtěly odlišovat od ostatních žen anebo skrz čichové receptory nalákat k sobě poslední zbytky Casanovy. Ale! Není nic horšího než špatně zvolená vůně. Určitě jste to už někdy zažily; v tramvaji, tři metry od vás stojí mladá dáma ve velikých brýlích, na vysokých podpatcích a s kabelkou přehozenou přes rameno. Nevšímáte si jejího oblečení. Motá se vám hlava a je vám na zvracení, protože i na obrovskou vzdálenost smrdí jako přepudrovanej pejsek na tejden naloženej do čehosi, co vzdáleně mělo připomínat něco, co má čichu velebit.

Nevelebí, dámy, smrdí!

Proto dbejte na výběr. Pokud chcete vůni na denní nošení, sáhněte po svěžích vůních, které nezatěžují hlavu a nenutí nos schovat do zadních kapes u kalhot. Nemusíte si s nimi přestříkat každý vlásek zvlášť, všechno je z vás cítit tak jako tak.
Pokud už je rozhodnuto, že denních toaletních vod máte až až a neuškodilo by něco, co si může večer na parketu pořádně provonět, mám tu nabídku několika nových toaletních vod od ELITE MODELS.
Dostala jsem rovnou všechny čtyři a každou z nich jsem pečlivě prozkoumala.

Kupříkladu Paris Baby.

Sahám po lahvičce s jemně, do béžova zabarvenou vodou. Je na první "čuch" sladká, ale příjemně jemná, elegantní. Paříž od ní rozhodně nečekejte, ani náhodou si sebe nepředstavím někde na Eiffelově věži s rozevlátými vlasy, které jsou cítit až do Prahy, nemám tendenci přehánět. Zavání ale svojí určitou elegancí a někde je dokonce cítit pomeranč. Nicméně v popisku je psán jasmín a vanilka. Ale vanilku bych tam neucítila ani kdybych měla naučit dikobraza kadit sýr.

Když už jsem u té Paříže, přemýšlím, kam bych si ji někdo jako já mohl vzít. Na piknik na louce ledatak, kde se Paříž smísí s vůní českého trávníku anebo sena. Ne, zas tak nebudu přehánět, vůně to není špatná,ale...

..není to to pravé ořechové.

Beztak si tu kritizuju jen tak do vzduchu; myslím, že bych nikoho kromě své maminky (má alergii na sladké vůně) tímhle výběrem nezabila. Jen by se mě možná každej ptal, proč někdo jako já voní tak jemně - tedy každej, kdo by se alespoň trochu v tom vyznal, by mi řekl, že když už zaváním imidží neslušňačky, tak se mám podle toho aspoň vonět.