Definitivum

17. september 2014 at 8:43 | Kirsten Axe
Definitivne jsem se prestehovala na novou domenu. Uz nadale nebudu pouzivat tenhle blog, mzslim si, ze jsem tu stravila dost casu na to, abych se presunula nekam jinam.


Kirsen-Vaams.blogspot.cz

 

12 let poté

22. june 2014 at 21:25 | Kirsten Axe |  zážitky


Docela dávno jsem se rozhodla, že ve svém rodném Rusku chtít žít nikdy nebudu. A s tím se samozřejmě pojilo i příslušné občanství, které mi v životě právně nadělá víc škod než užitku. Podívala jsem se sama na sebe a popřemýšella nad tím, jestli se vůbec jako Ruska cítím. Samozřejmě, že si nechám polichotit od dolézavých turistů, kteří nemají do čeho píchnout. Taky ráda vytřu zrak nadmíru nevychovaným a povýšeným ruským turistům, kteří asi předpokládají, že jim Češi budou lízat palce u nohou.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se třeba nemohlo v budoucnu někdy stát, že bych toho rozhodnutí litovala (třeba kvůli světové válce,haha), ale koneckonců - vždyť já česky i přemýšlím! - a tak moje žádost o změnu občanství skončila na matrice.

Vlastně mě ta žádost stála párek zauzlovaných nervů, protože mě furt posílali na cizineckou policii, kde mají snad ten nejhorší úřadový systém, jaký jsem kdy viděli. Lidé bez ohledu na to, jaké číslo mají na tom debilním papírku, tak mezi sebou předbíhají a zkuste Nigerijcovi vysvětlit, že jste tu byla první. Odpoví vám, že se mu doma vařej manioky.

Ale nejhorší, úplně nejhorší tam byli Rusáci. Těm je úplně jedno, že jste objednaní na půl jedenáctou. Přijde celá skupinka nafiflených padesátnic se zlatem okolo všech končetin a po chvíli handrkování vám odpoví, že jste malej zasranej fracek, a pokud vám to vadí až tak moc, tak si taky někoho předběhněte.

No ale to neni to podstatný, chtěla jsem se původně dostat někam úplně jinam, a to k mým ztraceným vysvědčením ze tří základních škol. Jako poslední věc mi na matrice oznámili, že jsem povinná přiložit úplně všechna vysvědčení, a je jim zatraceně jedno, že je poslední týden školy.

Tak jsem teda šla. Na FZŠ Mezi Školami.

Malé zrcadlo zkřivené ve velkém

6. may 2014 at 21:59 | Kirsten Axe |  Etc

Jestlipak jsem někdy uvažovala nad tím, že se cítila stejně jako já. Chránila muže a ne svůj ženský rod. Chránila druhou stranu a ne tu, která je jí bližší.

Jestlipak někdy ona přemýšlela nad tím, že ani podruhé to vyjít nemusí a potřetí už pak nebude. Jestlipak si uvědomovala, že i té druhé sebrala alespoň částečný pocit rodiny, i když do ní nikdy nepatřila a byla postavená jen naoko.

Už dlouhé měsíce nepřemýšlím, už dlouhé měsíce nepozoruji na sobě dobrou náladu. Všechno je tak zasraně černobílý jako když mi bylo čtrnáct a já se teď cejtím jako blbá raná puberťačka, která má nově nabytou sílu vzdoru, kterou hodlá při první příležitosti použít na komukoli, kdo je starší pětadvaceti let.

Jsem tak pevně zaujatá vůči opravdovým dospělým, kteří bývají stejně naivní a slepí jako lidé v mém věku. Dopouštěj se stejnejch chyb na svých vlastních dětech jako já mezi kamarádkami na základce. Říkávají stejně hnusné věci vlastním manželům jako to dělávaly svým prvním klukům ve třinácti v záchvatu růžového vzteku. A chrápou s prvními kolemjdoucími jako laciná děvka na výletu po klubech s čepičkou YOLO nakřivo.

Už mě sere dnešní móda pervitinu. Nemůžu vystát feťáky, kterým se nešťastnou náhodou dostal do ruky facebook a propagujou svůj ničemnej život ve světle mumlajícího rapu a kradené bižuterie z letištního stánku. Dostane se jim do ruky foťák, v malování si k hlavě přimalujpu duhu a do každýho roku psychedelickýho poníka se zlýma očima, aby vyjádřil svůj sjetej úžasnej stav. Fotěj si svý akné na instagram a poslouchaj podobný vykroucený žížaly pražský scény, který ve staženým beatu nesrozumitelně huhlají náhodnou změť odborných termínů z poházené učebnice vysoké školy, kterou náhodou našli na hajzlu na Můstku, když si vybírali svůj petiminutový raušový klid.

Proboha.

Uneste mě pryč od skládky špíny v drahých podvazcích a ultrakrátkejch tričkách. Ty si zase pro změnu fotěj zdravý veggie jídla na instagramu a hlásají zdravý životní styl, který je minulostí, jakmile se naskytne párty a začínající patnáctiletá modelka vám nabídne pytlíček druhotného kokainu za dvě stovky.
Nevím, kolik to svinstvo přesně stojí.

Ale jdu po škole po Václaváku a nahoře vidím stejné zrůdné projekce mého mozku, které se před pěti lety mihnuly v dokumentárních filmech o přeživších chudácích, kteří stejně jako dnešní náctiletí chtěli poznat hezčí nezkaženější svět. A nakonec se z nich staly zkažené trosky s pokřiveným obrazem v očích a leckdo se štítí k nim přiblížit i na krok. Střílela bych je.

Celé měsíce sním o tom, že si jednou počmárám pokoj výkřiky zoufalství, které v sobě celou dobu dusím. Všechno má bejt tak krásný, a místo toho se každý den dozvídám o tom, která má známá se nechala za ubohejch pět tisíc nafotit nahá. A já se pak sama sebe ptám, co to proboha znám za lidi.

Jenže jsem to vážně jenom já?
 


Pro vášeň není nikdy pozdě

7. april 2014 at 0:52 | Kirsten Axe |  názory

Po takové době, téměř po třech letech od ukončení toho, pro co hořela životem nejedna dětská duše, jsem vášní vzplála i já. Nalezla jsem v sobě kousek malého dítěte, které zoufale touží po tom věřit, že existuje něco jako jiný svět, který na něj číhá ve skrytu denních rutin a čeká, až nastane pravá chvíle pro to, aby se zjevil.

Zoufale bych toužila po tom smět se procházet po chodbách katedrály Durhamu a nosit ve školní brašně místo oděvní technologie tlustou bichli o naukách, které v našem normálním světě neexistují. Zoufale bych si chtěla pohladit testrály a každý den se přecpávat nepřeberným množstvím jídla ve Velké síni a každý den dychtivě objevovat nová a nová kouzla. Jsem si vlastně jistá, že bych byla ještě nesnesitelnější šprt než Hermiona.

Devět dvacet

6. february 2014 at 17:32 | Kirsten Axe |  zážitky

Sedím v koženém pracovním křesle, které je přeplněné zcela novými kusy oblečení, které jsem si koupila předevčírem. Nesnáším nakupování oblečení.
Mám totiž pak ještě větší pocit, že nemám co na sebe a pokaždé se sama sebe ptám, co jsem to proboha do té doby, než jsem si je pořídila, nosila předtím.

Momentálně zírám na svůj ulomený špičatý nehet, jehož půlku jsem zanechala v berlínském pohádkovém pokoji se sedmi trpaslíky a Sněhurkou na Wittelsbachstraße. Nešťastná náhoda se stala v tu nejlepší chvíli,když jsem se pokoušela odsunout skříň s minibarem, který nechladil. Doteď ta bolest v tom prstu trvá.

Povzdechuju si.
Spíš nostalgicky než unaveně nebo jako bych neměla co říct. Já toho mám vlastně co říct až až. I to, jaké byly dny v Berlíně, i novinky o Cosmopolitanu, o mém Silvestru, o mých hezky strávených dnech, o stížnostech na školu, kde trávím 46 hodin týdně...

Ráno jsem si vzpomněla na jedno slunné odpoledne. Měla jsem na sobě červené jendoduché tričko s komiksovými postavičkami, z nichž si jedna rve srdce z těla a podává je té druhé, která pouští slzy a tváří se poněkud vděčně a nečekaně. S každým krokem mi cinkaly o sebe obě dvě nohavice. Byly to moje nejoblíbenější džíny všech dob. Propíchané alespoň padesáti spínacími špendlíkami a různými plackami s podobně pochybnými obrázky,jako jsem měla na triku. Na nohách jsem měla svoje první a nejoblíbenější fejkové conversky se zahnutým kotníkem, na kterém byly bíločerné hvězdičky. Strašně přeplácané klišé. A na hlavě samozřejmě výbuch propan butanu v kombinaci se záchodovu štětkou; vše doladěné patkou, přes kterou jsem témě neviděla.

Stála jsem na Černém mostu u metra a čekala na podobně stylizovaného kluka, který měl na kalhotách těch špendlíků a placek třikrát víc než já. Jmenoval se Twinkei a měl uhelnou patku a místo roztahováků v uších zlámané konce od štětců a strašlivě sešlapané vansky s hladovým žralokem. Strašně se mi v tu dobu líbil, byl vtipný a poslouchal tu nejmodernější hudbu té doby, Alesanu, Underoath a Bring me the horizon.

Čekala jsem na něj přímo u výlezu asi deset minut, když ke mně přišel chlápek v triku s deskami a ptal se mě, jestli bych si nechtěla zařídit levné životní pojištění. Řekla jsem mu, že mi je to k ničemu, když mi není osmnáct.
"A kdy Vám bude? Že bychom to teď klidně sepsali na později."
"Za šest let."

A teď tady sedím a vybavuju si to jako starej film, ale rozhodně ne něco, co bych sama prožila. Sedím tady stále s natupírovanými vlasy, rudými špičatými nehty, kožené bundě a v koženkovém tričku, legínách se skotským vzorem a podpatkami tak vysokými, že bych si na ně ve dvanácti nikdy netroufla.

Sedím tady a tupě zírám na svoji porodní knížku, a se slzami v očích hledám čas, kdy jsem se narodila. Máma si to nepamatuje. Prý někdy v devět dvacet. Nebo osm patnáct. Její dvě děti jí splynuly nějak dohromady.

Ve dvanácti jsem si tak přála mít osmnáct. Mít práci, maturovat na gymplu, mít skvělý kamarády a bejt zopdovědná a dospělá. A místo toho tady sedím s trojkou z chování na vysvědčení, bez brigády, s nádherným dvou a půl letým vztahem a školou, která mi bere tři šest osmin mého času. Ale jsem šťastná.

Děkuju Vám z avšechna přání. Napíšu sem informace k oslavě, kterou budu pořádat za dva týdny, a pořádně se všichni ožereme. Chci svoje narozeniny strávit s přáteli, kteří mě dobře znají, i když mě nikdy neviděli. Kteří jsou tady na mém blogu se mnou několikátým rokem, a kteří mi ask zamořují prosbami o článek.

Jsem dospělá.

Happy birthday to me!


Where to go next