October 2010

Potěšte i lidi, které neznáte.

31. october 2010 at 13:27 názory
kiax
Včera pozdě v noci jsem měla zvláštní náladu. Nevím, zda-li to bylo přechodným časem, nastávajícím Halloweenem anebo náhodou, ale popadla jsem do ruky mobil a pročítala svůj telefonní seznam.

Byl docela skromný, málokomu jsem volala a psala po dobu několika let těm samým lidem. Přesto jsem našla i několik čísel, na které jsem nenapsala už dlouho nic.

Nevím, proč jsem jim začala psát hromadně esemesky a vzpomínat na příjemné chvíle s nimi, ale mým cílem bylo je potěšit, dokázat, že na ně i přes tu dobu myslím. Děkovala jsem za všechno, a to i těm lidem, se kterými jsem kontakt přetrhla záměrně.

Vůbec jsem nechtěla jen zahnat nudu před spaním. Jen potěšit.

Potěšili Vás taky někdo někdy takhle? Když vám někdo z vašich přátel zavolá "jen tak" a skončí to půlhodinovou diskuzí "o všem"?:) 

Někdy ta koruna za esemesku je čistě úplně nic, když víš, jaké potěšení na druhé straně. Konec filosofie, jdu na led :)

Existuje alespoň jedna věc, kterou by si nikdo nikdy neoblékl?

30. october 2010 at 22:46 Etc
Kiax
Akorát jsem přišla z noční procházky kolem jezera. Kdysi jsem takhle pozdě večer chodívala s kamarádem, se kterým jsme takhle mrzli i do dvou do rána a vždycky si měli co říct, ale po tom, co se odstěhoval jinam, daleko do centra, mi společnost začal dělat můj vlastní kocour.

Nejdříve se vztekal, nechtěl jít, bál se, schovával se, syčel, mňoukal a nakonec jsem jej nechala, aby stál a koukal se po okolí. Mezitím jsem dopíjela poslendí doušky světle modrého red bullu (který mi mimochodem ani moc nechutnal) a přemýšlela nad tím, že tahle zvláštní samota ve mně vyvolává kreativní myšlenky. Najednou jsem toužila udělat něco, co by mě nakoplo- něco velikého. Po chvíli snění mě to ale přešlo. Zapípal mi mobil a já jsem musela domů.

Přeci jen jsem se cestou zamyslela nad módními extrémisty, pro které je "passion for fashion" úsloví nejen výstižné. A nemyslím tím jen módní návrháře, kterým pod rukami prošlo už úplně všechno. Od klasických džín až po nemožné extravagantní obleky, které dnes nosí snad jen ulítlí popoví zpěváci.

Ne, myslím tím i normální lidi. Kteří jsou módou natolik posedlí, že nevidí, kdy k sobě věci ladí a kdy ne. zde mám několik příkladů, které jsem nestydatě stáhla z lookbooku.

I.
II.
III.
Nechtěla jsem prohledávat celý lookbook, abych našla extrém všech extrémů. Jen jsem popadla tři, které byly na titulní straně opravdu... ujeté.

IV.
Co si myslíte o takhle ujeté módě, která už skoro není móda? Anebo ještě je?
Je dneska sice pravda, že extravagance a odlišnost je stereotypní věcí, každý se snaží nějakým způsobem vyniknout. Skoro nikdo už neprotáčí zrak nad gayem, který prochází v lodičkách od Loubutina a na celý Václavák si zpívá "I'm busy". Ale... co je vlastně tohle, ta móda?

Na halloween jdu za kluka- počkej, ty taky?!

30. october 2010 at 16:53 Jednorázovky
Kirsten axe
Fotograf: Michal Vaněk


"Tak se sejdeme ve 22.15 primo u pokladny," stálo v sms od Patrika. Jedním pohybem jsem zaklapla mobil a vrátila ho do malé kapsičky u kožené kabelky.
"Co, vy dvě hrdličky?" divila se Michelle. Už delší dobu věděla, co se mezi námi s Patrikem děje a nechtěla věřit tomu, že dosud nejsem do něj zamilovaná, ikdyž o něm neustále povídám.
"Nic, co by? Jdeme večer jen do kina..." odpověděla jsem a strčila ruce do kapes.
Venku už letní dny skončily, vystřídaly je vlhko, chladno a opadané listí všude kolem.
Zrovna jsme procházely kolem staré školy,kam jsem dřív jeden rok chodívala. Ale musela jsem odtud po měsíci odejít, protože na prvňáčka to bylo moc daleko, abych do ní docházela sama. Ani jsem to tam vlastně neměla moc ráda. Seděla jsem v lavici se svojí nejlepší kamarádkou, se kterou jsme se začaly v novém kolektivu hádat.

Znovu jsem žasla nad tím, jak všechno rychle uteklo. Dneska jsem úplně jinde, strašně daleko.

Kráčely jsme liduprázdnou ulicí a pouštěly si do sluchátek veselé písničky. Stejně to nezabránilo stesku, který cítila Michelle, aby se šířil dál, ke mně.
Nevědomky jsme zamířily zase na tu cestu, kterou jsme za večer prošly už několikrát. Ani jedna si toho nevšímala.
"Štve mě ten André. Chci, aby se vrátil, chci, aby toho začal litovat, chci, abych ho pronásledovala ve snech, chci, aby si mě zase přidal do přátel, chci, aby se mi omluvil, chci, aby přilezl, chci, prostě chci," zašeptala potichu a očima zamířila ke hvězdám. Jejími rty tato slova vycházela tak sebejistě, jako by odříkávala modlidbu.
Pohlédla jsem na ni a povzdechla si. Ještě nedávno bych řekla to samé.

Kromě šumu listí se venku nerozléhal jediný zvuk. Chvílemi jsem dokonce měla pocit, jako kdybychom s Michelle byly na světě samy. A také jediné, které se trápily.

"Moment, měla jsem pocit, jako by mě někdo volal?" Zbystřila Michelle.
"To se ti určitě zdálo, půjdem. Pomalu to už nestíhám," odpověděla jsem a vzala ji za paži, kterou obepínal černý měkký kožíšek.
"Ne, někdo mě volal! Ti, kolem kterých jsme procházely teď! To byl určitě on!"
"Kdo on? Michelle, s těma tvýma depkama tě chytne i schíza. Pojď, jdeme," naléhala jsem.
"Ty se tam jen nechceš ukázat, že? To byla Hayley a Cody," trvala na svém. Její pohled směřoval k nim, ačkoliv jsme byly už docela daleko.
Měla pravdu. Kdyby mě měla Hayley vidět v takovém stavu, propadla bych se. Vždyť mě Hayley nějakou dobu měla i jako vzor...
Nevím, proč jsem s ní nakonec souhlasila se na několik kroků vrátit zpět. A skutečně to ona byla. Stála vedle svého nepatrně vyššího přítele a oba dva dokuřovali cigaretu. Něčemu se smáli a jakmile Michelle zahlédli, zvolali její jméno.
"Říkala jsem ti to," drkla do mě loktem a vykročila k nim. Hayley se k Michelle rozběhla a uvítala ji.
Stála jsem trochu opodál a koukala se na její prodloužené vlasy, které jí sahaly skoro až k pasu. Špinavou blond vystřídala paleta červené, hnědé a zrzavé a i přes tu tmu jsem viděla, jak jí ta barva sluší. Držela za ruku svého přítele a potom si všimla, že ji pozoruju. Chvíli mě zkoumala pohledem, jako by mě nemohla poznat a nakonec mě objala.
Byla to holka odvedle, o kterou je vždycky v partě nouze. Za to jsem ji zase obdivovala já.

kiax
Zatímco se Michelle bavila s Hayley, stále jsem stála opodál se zkříženýma nohama a pozorovala Codyho. Na srdci jsem cítila hřejivý úsměv z toho, jak se ti dva k sobě hodí. Stejná povaha, oba dva ukecaní, skoro stejně vysocí.
Zároveň jsem nevěděla, co se to ve mně děje, jako kdybych vedle toho úsměvu cítila i obrovský otazník.
"Hele, Kirsten, ty tady někde bydlíš, co?" Zeptal se mě Cody a pohodil hlavou. Neustále si hrál s čerstvě píchnutým piercingem ve rtu.
"Noo, jo? Odkud ty mě vlastně znáš?" Naklonila jsem se k němu se zájmem.
"Já znám všechny," mrknul na mě. "I tady Hayley mi říká všelijaké drby."

Okem jsem se podívala na Hayley a otazník vystřídal neblahý pocit. Hayley sklopila oči a zastyděla se."Ono je to trochu složitější... Ale je to jedno."

"My už budeme muset jít," řekla Michelle do ticha. Moc dobře věděla, co jsem podezřívala a chtěla zabránit mým dalším otázkám, které mi stejně byly úplně jedno. Nechtěla jsem se motat do jejích věcí, co o mně říkala.

"Měj se," objala jsem ji a podala Codymu ruku. "Ráda jsem vás zase viděla."

"Ono je to fakt moc složitý, nechtěj to radši vědět," zašeptala Michelle, když jsme procházely parkem.
"Ale mě vrtá hlavou, kdo to je! Proč mi někoho připomíná?"
"Prostě je to její kluk. Chápeš?"
"Ale odkud mě zná?
Michelle se odmlčela.
"Je to fakt složitý," pronesla skrz zuby a prohrábla si rukou havraní vlasy.
"Je mi to jedno." Odsekla jsem a podívala se na mobil, zda-li mi neodpověděl.
"Kolikátého je dnes?"
"Tuším, že... je Halloween? Jednatřicátého?"

Během několika vteřin jsem namačkala textovku a podívala se jí do obličeje. Potom jsem zaklapla mobil.
"Co se tak tajemně usmíváš?" zamrkala na mě očima a zastavila se.
"Jen tak, pořád mi hlavou vrtá ten Cody. Něco se mi na něm nezdálo."
"No dobře, tak já ti to řeknu," posadila se na nejbližší lavičku. "Cody je ve skutečnosti holka."
"A to je jako převlek na Halloween?" rozesmála jsem se a třela si o sebe dlaně, aby se mi zahřály.
"Ne, za tři roky jede do Ameriky na operaci... Nechá se předělat."

Mysli a poslouchej aneb můj výzkum prováděný na sobě

29. october 2010 at 18:11 Etc
Kiax
Nedávno jsem se dostala se staršími spolužáky ze školy k tématu určenému hudbě, jak ovlivńuje myšlení, nálady a fantazii člověka.

Sama jsem se vrátila do určitých dob, ve kterých jsem poslouchala nějaký žánr hudby.

Samozřejmě to bylo ovlivňované i věkem, jelikož člověk hlavně dospívá a ujasňuje si názory. Ale všichni časem ulpíme na stejnéose, která se jmenuje "tečka vyspělého člověka". Je to asi ta doba, kdy člověk už za uplynulý čas svého života už leccos vyzkoušel a na některé věci už má ustlený názor, který se časem už měnit nebude.

Neustále mažu řádky a slova, která měla sdělit, kde se tečka vyspělosti nachází. Každý ji má jinde.

Ale tím nechci naznačit, že ji už mám. Jen jsem chtěla znovu odbočit, abych se později mohla dostat k tomu, co jsem vlastně chtěla říct.

Ano, jak hudba ovlivňuje člověka.

Vrátila jsem se do dob, kdy jsem poslouchala klasickou, popovou, hardcore i deathcore hudbu, a kdy poslouchám Indie rock, u kterého jsem vlastně teď.


 Schválně, zkusím sem přidat několik ukázek hudby, co jsem dkysi poslouchala a připsat k tomu myšlenky, které se mi honí hlavou. Zkuste to třeba časem taky, je to docela zvláštní zjištění :)

Pokud se vám nechce poslouchat 40 písniček, abyste poznali rozdíl, klikněte na celý článek a jeďte rovnou dolů. :)

Tanec, diskotéky, léto.


Touha umět svůdně tančit.

Ano, tohle jsem poslouchala taky.
Vyvolává to ve mě chlad, noční procházky, přemýšlení, světla aut, déšť, vlhké chodníky, touha obejmout někoho, s kým jsem se pohádala...


Chci něco pošlapat, něco zničit, vyřvat se, do někoho strčit.. Připomíná mi to stmívání se, když jdu odněkud domů.


Houpání se v síti, šedivé mraky, šeď, tmavý les, zrychlující vlak, v mezihře mi začíná bušet srdce a stahuje se mi břicho bolestí, mám pocit, jako byhc chtěla strašně řvát a hystericky brečet


Koncert, rozbíjení skla, červená barva



Demonstrace, rychlá auta, dodává mi to pocit agrese, nevím proč.

Poznejte moc vašeho deníku

29. october 2010 at 15:25 zážitky
kirsten
(Na fotografii je má kamarádka Martina S.)

Kdysi před rokem jsem chodívala na kurz tvůrčího psaní k jedné novinářce. Byla jsem u ní na hodině asi třikrát, ale za tu dobu mi stihla říct jednu jedinou větu, která mě poznamenala na celý život.

"To nejcennější, co máš, jsou tvé deníky."

Často jsem se k té věte vracela, často jsem ji psala jako motto do svých deníků a vždycky jsem se touto větou řídila.

Dovolte mi, abych vám vysvětlila, jaký to má vlastně význam.


Užívám si podzimních prázdnin, venku to voní opadaným listím a den začíná šálkem černého čaje a pročítáním statusů na facebooku. Dnes mi oznámila Mimi Adoräble, že si založila také blog, ale má problém s používáním, načež jsem jí odpověděla, že já bloguju už několik let (tuším 5?) a s klidem jí pomůžu vyřešit jakýkoliv problém, který se toho týká. Vypsala jsem jí také několik svých starších blogů, u kterých mě překvapilo, že ještě vůbec existují, když jsem je nepoužívala přes několik let. 

Ale existují.

Ponořila jsem se do pročítání všech svých starších článků a docela mě zklamalo, jak málo jsem psala přímo o sobě a jak moc jsem psala o blbostech, které mi tehdy přišly vtipné nebo zajímavé.

Na jeden z těchto blogů jsem se po čase přihlásila a rozhodla se, že se pokusím přímo v seznamu objevit nějaký článek o mně, o tom, jak jsem dříve pobírala svět. Zde vám ukážu jednu ukázku, která ve mně zanechala upřímný úsměv.

"Mno takže tenhle článek je určenej pro všec lidi co jsou jako já,co začínaj s emo stylem,nebo s ním skončili.
Samo,že nebude vadit,kdyby jste si to chtěli jen náhodou přečíst,čtěte ;)

Takže dneska....16.června sem se mohla umlátit smíchy ve škole.To vám řikam rovnou.
Jedu jako vždycky po ránu metrem do školy(naštěstí pojedu už jenom 10krát)a jako kadý ráno si mně tam přivítá naše paní "Emová".
"Čáááááuu!"Zavolá na mně a já mám chuť zdrhnout.
"Co to máš na sobě?co ty vlasy?"Zděsim se.
"To mi dělala kámoška...Sem u ní přespávala a ona si řekla,že mi udělá emo účes.Blbý..?"Zeptala se opatrně.
(šlo vidět,že si to schválně dělala sama a u žádný kámošky nepřespávala,ptže její rodiče by jí to nedovolili)
"Helééé mám nový boty!"Vykřikla upe nadšeně a já se zmola jenom na tupý "hm".
Měla na sobě takový...baleríny,vypadalo to jako cvičky,který jsem nosila v 1.třídě na tělák.Byly čtverečkovaný a pod tim měla růžový fusekle.
"Hele a víš jak jsem byla v Krakatau(emo-punk shop)?"Zeptala se mně uplně nadšeně.
"Hm,vim mno..."Sklopila jsem hlavu,jen aby na mně nešlo znát,že je mi to ukradený.
"Tak jsem si tak koupila tyhle růžový ponožky!Za stovku!"Uplně vyjekla. (LOOOOL xD)
"Chm jasně no.."Snažim se potlačit smích a ona ještě dodá,že teprv teď zjistila,že jí to ladí ke svetru. (LOL)
Pak mi celou dobu kecala o tom,jak moc se jí líbí emo styl,že tím úplně žije....a u Continentálu já na ní takový:
"Hele...četla jsem článek o pozérech...Co si o nich vůbec myslíš?"Zeptala jsem se jakoby nic se sklopenou hlavou,protože na mně jde poznat,že každou chvíli musím vybouchnout vzteky.
"žE SOU UPE DĚSNÝ!Myslej si,že najdounějaký hadry v časáku a pak si je koupěj a myslej si,že jsou emaři!"Řekla se hnusenym xichtem.
"No ty volééééé....."Pomyslim si a obrátím oči v sloup.To přesně psali včera v Bravu (kámoška bravo sbírá,tak proč se nekouknout ? :) )
"Jo,jasně....,kývla jsem přesvědčivě hlavou. "Jo a mysíš si,že seš pozérka?" Nahodila jsem dětský xicht.
"Né....Tak jako...jaxe to vezme...Né..já si jako pozérk anepřipadám.Já si připadám jako emo."
(LOOOOOOOL upe největší !!!!! )
"Jo ták.... jo jasně.Mno a píšem dneska z matiky první hodinu,žejo?" Nahodila jsem rychle jiný téma.
No ae to není konec :)))) Já vím,nudí vás to,aLE je tady ještě plno dalších takovejch maličkejch jejích proslovů a hlášek :)
O druhý přestávce jsem si na sebe nasadila svoe černý síťovaný nadkolenky ae musela sme si je sundat,protože bych pak měla problémy se říďou a tak.Máme tam jednu úču,co bere žáky podle vzhledu a tím počítá i průmer do toho.Takže svůj pravý styl ve škole trocvhu omezuju.No dál k věci...
"Héééj ty voléé!vypadáš jak....Mno dobrýýý!!!Ae já bych si je na sebe nevzala,protože bych vypadala jak kurva."Nasadila falešný úsměv.Bylo vidět,že se jí to nelíbí ani na mně(a přitom mně milion dalších lidí potvrdilo,že v to vypadam "cool").
"Hele...jak tak koukám...máš nalakovaný nehty."Řekla mi.
"Jó,načerno..Včera jsem si konečně našla čas je nalakovat."Opdověděla jsem a paní "emová" ke mně nadšeně natáhla ruce se slovy,že ona "prej" taky.
Měla je divně našedlý,jako by ten lak byl starej aspoň tři roky a ke všemu byl od Rimmel (lol)
Bylo jasný,že se jí můj černější lak zamlouvá víc.Holky ze třídy pak šly ke mně a společně mi vykládaly,že "Emová" vypadá jak debil a e nemá vlastní názory.Kývla jsem hlavou a pak k nám přiklusala.
O češtině si pa ty nehty sloupla se slovy,že když se jí jedne nehet sloupne,musí sloupout úplně všechny.
Tak mi o poslední hodině o bižuli vykládala kecy,že nemůže chodit s obrousenýma nehtama jak debil a že je musí mít nalakovaný a tím myslela můj černej lak,co jsem měla s sebou ve škole,když jsem si o "volný" zábavě o hodině svoje nehty upravovala.
Tím jsem zafixovala,že jí jde jenom o to,aby měla černý nehty jako já.
"Ok,jasně."Řekla jsem jakoby nic a nalakovala je jak nejhůř to šlo.
"Sorry.Lak mi už pomalu dochází.O vejkendu jsme se s ním se Sinetix vyřádily.Nemůžu ti dolakovat pslední dva nehty."Řekla jsem omluvně.
Sebrala mi ten lak se slovy,že ještě něco v něm sežene a taxi je dolakovala sama.
Pak sme ten lak fetovaly a mně bylo blbě.(Stačí když budeš to laku nebo do tuši doukat a fak to vdechnout a můžeš bejt ožralá jak sviň,nebo ti bude upe tak blbě,že se z toho skácíš.)
Pak šla k našim skejťákům obdivovat jejich placky a marihuannou,všemožnejma blbostma a já mezitim kecala s holkama,páč to byla jediná volná chvilka.
Voe lidi.....radim nepoznat naší Frau "Emo" .
Tady vám hodím fotku...


Jaxe na tý třetí ftoce šklebí a naží ze sebe udělat "emo hippies" ...Mno jasně že chci,aby se tu objevily komentáře a vaše názory na pOzéry.
Nj,holt jsou takový lidi...
Mimochodem...Tamjak je u skříňky,tak skříňka,která má tu nálepku s Monokuro je moe :P :D
Všimněte si těch kecek na třetí fotce a jejích šedivých rimmelových nehtů na tý první fotce.
Proč to s ní neukončim?
Protože nechci zažít znova ten skandál,co mi udělala poprvý,když jsem jí řekla,že mi to vadí.
Hystericky e rozbrečela a "emotivně" naznačila,že ji nikdo nemá rád a že ani já nejsem výjimkou...."


Musím jen dodat, že styl psaní se mi zanechal dodnes :)
Ale teď k hlavní pointě moudré věty, kterou vyslovila slečna Veronika:
  • Nikdy jindy bych si tuto dobu nevybavila, nebýt tohoto článku, nad kterým jsem strávila půl hodiny, a který mi zůstane celý život. Samozřejmě jsem objevila i větší množstív zajímavějších článků, ale tento mi přišel tak dětský, naivní a roztomilý, že jsem jej sem musela dát, abyste se zasmáli spolu se mnou :) Někdy si píšu deník i deset minut před nějakou hodně důležitou zkouškou nebo okamžikem, který bych mohla vynahradit připravováním se a uklidňováním, ale já jej radši zapíšu. Zapíšu tuto chvilku, kterou pociťuji celým svým tělem, abych se do toho později vrátila.
Později vrátila, chápete?:)

Nevážím si věcí. Ale až ji dostanu, začnu! Nokia C3

28. october 2010 at 23:05 Etc
kirsten axe
Už dlouho jsem nevyměnila svůj starý miniaturní extrapomalý a primitivní mobílek SonnyEricsson T303, který mi po celé dva roky vyhovoval svojí velikostí a jednoduchostí. Neměl ani slot pro paměťovou kartu, proto jsem jím jen psala a někdy volala a ... byla spokojená.

Poslední dobou mi skutečně vypovídá (sony ericssony moc nedrží, stejně tak jako většina věcí, hm -.-") a už jsem si našla nový :)




Měl by to být trhák a revoluce v mobilní technice, protože přichází.. Nokia C3!
Žádný pozlacený mobil osypaný diamanty. Jen plastová krabička, která se mi co nevidět dostane do rukou.

Nokia C3
Zatím jsem na něj slyšela samé pozitivní věci, které se týkaly jak ceny, funkčnosti a barvy.

Už od pohledu jsem si na něm oblíbila QWERTY klávesnici, která mi umožní mnohem rychleji a pohodlněji psát esemesky a elektronický deník, který se mi hodí zejména v metru, kdy mě často popadne kreativita :)

A také jsem chtěla mobil s Wi-finou, přístupem na facebook, hudbou a kvalitním foťákem.
Nokia přeci jen patří mezi nejlepší výrobce mobilních telefonů, na tom se shodneme i s holkami, které tomu moc nerozumí jako já, že?:)

Tak ještě dva-tři týdny, a napíšu referenci :)

Kirsten

Vrstvy, krajky a hnědá!

28. october 2010 at 22:51 Etc
kirsten axe
Foto: Petr Havlíček

Je načase se pochlubit podzimními outfity, které jsem poskládala ze starších kousků oblečení, u kterých ani neznám původ.

Sázela jsem na kotníčkové boty bez podpatku, abych mohla za co nejkratší čas urazit kilometr po ránu, když nestíhám na metro, a to je sakra často :)

K tomu jsem se rozhodla, že budu vrstvit. Pod krajkovými džínami, ve kterých je skutečná zima, si beru buďto druhé světlé džíny anebo teplé punčocháče ze C&A. Už jsem skončila s plackováním a propícháváním kalhot, ale myslím, že na podzimu pro to budu muset některé ze starších džín znovu opětovat.

Jak jsem říkala, začala jsem s vrstvením. Jsou pro to dva důvody -

<> Je mi neustálá zima
<>Zkuste někde v Česku najít pořádný zimní kabát. Pozn.: Ne ošklivé lesklé péřovky.

Když už jsem u těch péřovek, skutečně je najdete úplně všude.
péřovka

Ve skutečnosti bych si nikdy nic podobného nekoupila, nedá se to s ničím nosit a ...

... osobně mám ráda matné věci bez lesku. Přijdou mi kouzelnější, dají se kombinovat s více věcmi a jsou mnohem jednodušší.

Tu jsem každý den po škole asi čtyři dny chodila po obchodech si vybírat nějaký zimní kabát, ale skutečně nikde jej nenajdete. Ani v luxusních obchodech, jak by se vám zdálo.

Jen na amerických internetových obchodech.

coats

Ale než mi americké zboží dojde domů, na nějaké sobotní už budu dávno zmrzlá před barem anebo zimu už dávno vystřídá jaro. :)

Ale to jsem znovu odbočila!

Takže abych tento podzimní outfit shrnula, napíšu sem v několika bodech, na co bych rozhodně nedala dopustit:

  • Hnědé kotníčkové boty
  • XXL volný svetr stažený v pase úzkým páskem sladěným s botami
  • Šedivé svetry
  • Bílé tílko
  • Červené anebo béžové nehty
  • Maxi objem vlasů (na fotce splaskly)
  • Krajky
  • Parfém s vůní zeleného čaje
  • V tašce termoska s horkým čajem
  • Kniha se záložkou z opadaného listí
  • V uších Indie rock
  • Šedivé dlouhé šály
  • Světlejší "nahý" makeup 
  • A všude samozřejmě plno podzimních barev :)
Mějte se!

Je nechutné, když ti ta klipsa čouhá zezadu

28. october 2010 at 22:06 názory
hair extensions
Vlasové příčesky. Určitě jste je alespoň jednou za život na někom viděli, ať už naživo nebo na internetu.
Stalo se to poněkud novým módním trendem, někdo už ani nedbá na to, že vypadají přirozeně nebo ne, hlavní je, že je má.

Chtěla jsem se na tenhle nový trend zaměřit.
 Tuším, že nošení příčesků založily slečny, které se oblékají a češou do stylu Scene nebo Emo (samozřejmě, všechny nejnovější trendy pocházejí odsud) a ještě kdysi před dvěma lety jsem se divila, proč mají všechny scene slečny tak krásné dlouhé husté vlasy, které jsou ještě ke všemu hodně prostříhané, přežehlené a natupírované.
scene girl

Až časem, když mi opadaly kvůli tupírování skoro všechny vlasy a když jsem je kvůli roztřepeným konečkům musela neustále zkracovat, začala mě trápit jejich délka.

Ale kupovat jsem si je nechtěla. Zdály se mi moc drahé, nepřirozené a svým zůsobem i nechutné. Stejně jako umělé nehty...

Víte, co vám řeknu?
Za dva dny je mám ve schránce.
Ať žijou dlouhý vlasy!

Miluj mě. Nechci víc

26. october 2010 at 21:31 zážitky
ss
Fotograf: Petr Havlíček


Je to zase tu. Otevírám nový článek, vložím fotku, aktuální písničku, kterou si pouštím celý den, vymyslím název, který vystihuje moji momentální náladu a dál nevím. Nevím, jak začít, nevím o čem psát.

Vedu si už kolik let deník, do kterého zapisuji důvěrnosti, které vyplují na veřejnost až časem anebo vůbec.
Blog je vlastně úplně jiná, zvláštní věc. Člověk si dává pozor na to, co o sobě prozradí, jak vydá své pocity najevo. A než si to uvědomím, vždycky už blog.cz s docela nedopsaným článkem vypínám.
Žádné nové komentáře
Žádné nové fotky
Žádné nové zážitky
Žádné nové pocity.

Tak si začnu psát blog formou deníku, i když méně důvěrným. Možná bych přeci jen měla přestat dbát na umělecký styl psaní, protože jednoduchost a přirozenost přeci jen vítězí.
Chovám se poslední dobou poněkud chladně a velmi podrážděně a občas mívám pocit ublížené samoty, která mě každým dnem naplňuje víc a víc. Třeba se sama sebe jen ptám, zda-li jednoduše nepotřebuji vydechnout.

Na nějaký ten den být sama, bez lidí, bez internetu, jen s knížkou nebo s papírem a tužkou.
Ale nejde to.
Už totiž vím, čím to je.
A teď to bude znít zvláštně a velice důvěrně, ale vypadá to (bohužel), že mne postihla nemoc, která přijde na kdekoho jednou za čas. Projevuje se blokádou myšlenek a pozornosti, zpomaleným vnímáním okolí a lechtáním v břiše, které mi už několikátým dnem ztrpčuje život.
A ta nemoc vždycky přijde v tu samou dobu- na podzim!

Nevím, zda-li je to oslabenou imunitou. Dokonce jsem začala pít Actimel!
Co myslíte, dá se proti tomu nějak bránit?:)





Pin a Puk do mého srdce. To Vám vodafone zdarma nedá

17. october 2010 at 13:57 zážitky
kirstenaxe
Fotograf: Petr Havlíček

Tahle fotka je nadmíru trapná. Ani vlastně nevím, co jsem jí chtěla vyjádřit. Bylo už pozdě, zima, byli jsme oba dva hladoví a od deště promočení.Přesto jsem nad ní strávila nějakou dobu ve Photoshopu a podvědomě doufala, že se někomu bude líbit. Nakonec tu přeci má význam, protože...

Nedávno v této ulici probíhal Prague Fashion weekend '10, dne, kdy svítilo sluníčko a uprostřed Pařížské ulice stálo 80metrové molo. Stála  jsem v obrovské tlačenici vkusně oblečených lidí a připadala si jako malá nevyzrála žabka. Slečny v luxusních róbách stály na 12cm podpatcích a tím zvětšily výškový poměr mezi mnou a nimi. Trapně jsem v rukou svírala zářijové číslo časopisu ELLE a obdivovala patnáctileté vyhublé modelky, jejíž těla obepínaly hedvábné látky a jejich konce ještě dva metry vlály ve vzduchu.

Byla to skvělá podívaná, ani ve snu jsem nedoufala, že Češi mohou mít leckdy i lepší nápady než vyhlášení francoužští a italští  návrháři, kteří vyzkoušeli už všechno. Po celé generace se totiž styl oblékání opakuje, nemám pravdu?




Chěla bych ještě napsat článek o nejnovějších trendech oblékání a česání vlasů, protože sama chci procházet změnou a zároveň jít s "moderní" dobou. Ale to někdy jindy, teď už musím jít! :)

Mějte se krásně a pokud vás zajímá fotogalerie z PFW'10, podívejte se sem<.

Pohřbije-li se slunce, pohřbí i dobrou náladu. Ale hrozny taky nejsou hrozný

17. october 2010 at 13:41 zážitky
kiaxFotograf: Petr Havlíček



Tak a je to tu!
Hádám, že včera jsem naposledy viděla svítit sluníčko. Ten den jsem bohužel zaspala a probudila se rovnou do sychravého mlhavého počasí, které už bude asi přetrvávat.

A začínám si zvykat na to, že do školy jezdím za tmy a vracím také. Sedím totiž ve školní lavici už od půl sedmé, protože se doma na učení nemůžu soustředit.

Určitě to znáte. Někdo vám napíše esemesku, zda-li si na chvilku neskočíte na facebook. Minutku váháte a potom řeci jen tu proklatou adresu do klávesnice vyťukáte a v tom mžiku vám do chatu napíše několik lidí a na obrazovce nahoře na liště vás provokují nové události a zprávy z inboxu. Lidé, kteří vám poslali žádost o přijetí do přátel, netrpělive čekají na vaše potvrzení. A stejně je někdy zklamete ... dáte IGNOROVAT.

Zjistila jsem, že to na té škole přeci jenom vůbec nezvládám. Všude se to hemží trojkami a čtyřkami z mých oblíbených předmětů, ve kterých jsem kdysi vynikala. Ale věřím tomu, že se to časem zlepší, stačí jen...

.. jen pohřbít facebook.

Když už mluvím o hřbitovech, vzpomněla jsem si na nějakou dobu před dvěma-třemi lety, kdy jsem do nich byla ujetá. Chodívala jsem tam ráda, milovala jsem ten klid a morbiditu, která ve mně zanechávala smutek. Dívala jsem se na kamenné a mramorové náhrobky a nechávala volný prostor pro moji fantazii. Leckdy jsem narazila na příjmení, která ve mně zanechávala svojí barevnou různorodostí úsměv, jindy jsem si domýšlela průběh jejich života.

Pro tuto dobu mám tuhle písničku -



A tuto fotku.

s

Když už tak sedím a přemýšlím nad tím, zmocňuje se mě nostaligkcá nálada a úplně to přerušuje mé myšlenky. Zdá se mi, jako bych už psala samé nesmysly, jako by věty nedávaly smysl a jako kdybych jen kombinovala písmenka a nevkládala do nich žádnou potřebnou informaci...

A přesto toho chci tolik světu vzkázat!








Sony PIIQ aneb Super zvuk v novém barevném kabátě

13. october 2010 at 22:08 | Vope |  Etc
Nová sluchátka Sony s označený PIIQ se vyznačují novými a efektivními barevnými kombinacemi, ale podle výrobce i velmi kvalitním zvukem.
V nové kolekci se představují jak klasické pecky, tak "clip" špunty a dále 3 typy velkých sluchátek přes hlavu.

Ceny se pohybují od $15 do $100- Bohužel v Čechách (jako všechno) ještě nejsou k dostání.

Nicméně za 15 dolarů si myslím, že už jen kvůli opravdu povedeným barevným kominacím stojí za koupi :)

Další věc jsou samotné stránky o sluchátkách, které jsou opravdu zajímavě zpracované, po chvíli načítání Vás uvítají hudbou od MGMT (takže se nelekněte). Po rozkliknutí jednotlivých modelů sluchátek se dostanete do "video sekce", kde si můžete sluchátka detailně prohlédnout, jak vypadají opravdu v reálu (takže žádné zkreslené obrázky a nic podobného).

A konečně už si je můžete prohlédnout zde.

Je dobré uzavřít sázku, ve které jde o tabulku čokolády

11. october 2010 at 21:19 zážitky
dd
Foto z roku 2009


Podzim je tu a já jsem ještě nestihla nafotit žádnou podzimní ságu fotek. Stala se to taková má menší tradice, kterou opakuji už třetím rokem.

Ale všude se to těmi fotkami v listí jen hemží a mě to přijde čím dál tím všednější. Takže možná tenhle rok vynechám, pokud 24.října bude ošklivé počasí (hezká ironie, že?:))

Ale teď k hlavnímu.

Čím dál tím více se zanedbávám a čím dál tím méně mám na všechny věci čas. Spím asi čtyři hodiny denně, po škole to půjdu dospat a potom jsem do 11 hodin na facebooku a nakonec jdu otráveně dělat úkoly a učit se na písemky.

Už hodně krát jsem přemýšlela nad tím, že bych to změnila, ale pořád jsem se k tomu nedostala. Chtěla bych umět zkombinovat větší dávku učení, všechny své záliby a pořádně spát. Ale jde to vůbec?

Po tom, co jsem při velmi chutném záběru v kině na Jánošíkovi jsem ze znechucení rozsedla své zelené dioptrické brýle, jsem se snažila tuto menší hořkou (až směšnou) pravdu zakrýt, ale nakonec to po vymlouvání, že je mám ve skříňce ve škole, na konci školního roku klaplo. A vidím čím dál tím hůř.

Proč mi všichni říkáte, že jsem malá, když mám problémy se stářím?

Někdo mi to říkal, ale bohužel jsem na to zapomněla a ještě mě z toho rozbolela záda.

ddd

Tak jsem si nakonec vyrazila ven s VoPem :) Oficiálně jsme se před založením tohoto blogu 10 let od posledního dne mateřské školky neviděli, a pro mne to byla velice zajímavá událost. Člověk stejně nejlepší lidi potká v raném děství.

"V rytmu diska, zdálky, zblízka i v náručí
Přestou jsou stále holky z naší školky nejhezčí

Jé, jé, jé...kdepak ty fajn holky jsou
A kde maj cůlky svý, ty naše lásky tříletý
Pá, pá, pá...říkáme dál před školkou
To se ví - léta jdou, ale ty holky nestránou..."

Jak by řekl Stanislav Hložek ve své písničce "Holky z naší školky".

Chci si jen zanechat na tenhle den vzpomínku

7. october 2010 at 22:22 Jednorázovky
kiax
Fotograf: Petr Havlíček

Tohle jsem psala a poprvé zveřejnila před rokem, tedy někdy v polovině října 2009, abych si zanechala vzpomínku na jeden originální den. Mám pocit, jako bych jej měla zveřejňovat a aktualizovat dál, protože tohle je asi jeden z posledních příběhů, kde vystupuju jako naivní třináctiletá holčička, která měla představu, že s jedním klukem s rukou v ruce potáhne celý život.

Ale je to krásná představa, že?

Přesto na to ráda vzpomínám, ikdyž se to potom zvrtlo tak, že jsem to tomuto jedinečnému člověku později spáchala přeslazenou pomstu,ale o tom někdy jindy ;)

Dostala jsem strach.
Zase jsem tam šla.
Celá upocená, udýchaná, neupravená, po hodině vyčerpávajícího tělocviku.

Do ředitelny.

Slabě jsem zaklepala na dveře ředitelny a nakoukla do kabinetu.

Rozhlížela jsem se po místnosti plné papírů, počítačů, telefonů, skříní a polic se složkami, dokud jsem nenarazila na paní ředitelku, jak sedí v křesle a nepřítomně si pročítá jakési spisy.

Omluvně jsem se usmála a tiše pozdravila.
"No pojďte dál..." Řekla, odložila svazek papírů a složila ruce na stůl. Naklonila se ke mě a elegantně si přehodila nohu přes nohu. Za brýlemi s tenkými obroučky si mě prohlížely ustarané oči.
"Zase spíte na hodinách zeměpisu..." řekla znepokojeně.
"Já..já vím.." Pokřvila jsem obličej, hlavu stáhla mezi ramena a nervózně si kousala dolní ret. Nemohla jsem se jí dívat do očí, na to jsem se příliš před sebou styděla, že nejsem schopná zírat čtyřicet minut alespoň na hodiny, když už mě ten zemák nudí.

"A také tvrdě spíte na hodinách fyziky..." Řekla ještě hlubším tónem.
"A také na češtiny a dějepisu." Dodala jsem a odvážně jsem se jí koukla do očí. V rukou jsem svírala zmačkaný kapesník, do kterého jsem už měla delší dobu potřebu se vysmrkat.

Kýchla jsem si.

Paní ředitelka si odkašlala.

"Co navrhujete?" řekla po chvíli.
"Před hodinou si vždy vypít šálek silného turka."
"Myslím, že..."
"Že je to jediný způsob. Jsem mluvčí třídy Tercie B a proto... proto..."
"Tady nezáleží na tom, že jste před rokem vysílala ve školním rozhlase a pečlivě se starala o vaši třídu. Vy spíte na hodinách." přerušila mě.
"Já vím." Vydechla jsem.
"Máte nějaké problémy v rodině?" Zeptala se po chvíli mlčení.
"Bývaly."
"Já se ptám na přítomnost..."
"Mám problémy v mezilidských vztazích, profesorko Vlková."
"A proto si své problémy zaspáváte v hodinách fyziky a zeměpisu?"
"A dějepisu a českého jazyka taktéž. Je mi to opravdu líto, někdy je těžké chodit spát se slzami v očích ve dvě ráno, vstávat v šest, v sedm jet tramvají, naklusat do školy, sednout si do lavice a poslouchat nudnej výklad dějepisářky, když vim, že si to můžu přečíst v učebnici a za dva dny z toho buď budu zkoušená, nebo budu psát test. Je to někdy fakt sakra těžký snášet kecy svojí matky, která na mě řve, že se mám jít učit text, protože za dva dny mám vystoupení a k tomu stíhat tréninky, praxi a ještě se učit fyziku, která mě beztak nezajímá!" Dodala jsem jízlivě a sklopila hlavu.
Poklesla mi ramena a měla pocit, že pokud se teď nepropadnu, už nikdy nebudu schopná jít po školních chodbách bez výčitek svědomí.



Jak upravuju pleť, ikdyž spím 5 hodin denně

7. october 2010 at 22:13 Etc
x
Fotograf: Jiří Bulíček


Poslední dobou, když se poštěstí, se třeba vyspím i šest hodin denně, a to i o víkendu.

Má doktorka (ke které jsem mimochochodem před měsícem zase nepřišla na tři roky opožděné očkování) by mi řekla, že skončím s těmito stavy na psychiatrii.

Někteří z Vás se mě ptali na fb, zda-li si pleť retušuju, jak silnou vrstvu make-upu používám nebo kdo je sakra moje matka, že chce taky takový geny.

Opdověď zní-
Nereštušuju.
Nanáším takovou vrstvu, jako asi ty, pokud to není kbelík a s geny to zas tak nesouvisí.

Souvisí to s mými občasnými záseky osobnosti.

Asi před rokem, kdy mé čelo byla jedna obrovská křižovatka s obrovským množstvím semaforů na červené, jsem si udělala asi poprvé z vlastní vůle v životě kafe.

A abych podotkla, ten hnus mi nechutná ani doteď, ale přesto za něj utrácím, jako kdybych denně vypila alespoň tři šálky.

To sobotní ráno, kdy jsem seděla v kuchyni a mnula si při čekání oči, jsem omylem drkla loktem do hrnku a nehotové kafe se vylilo. Ještě ke všemu jsem nalila málo vody a skoro jsem vysypala celé balení (myslela jsem si, že mě to víc probere), takže jsem na rukou měla kaši. 

Hrnek byl docela malý, proto mi to množství vody ani tak nevadilo a jen jsem se dostala do zvláštního stavu, kdy jsem začala to zjevení na ruce pozorovat. Roztírala jsem to po hřbetě ruky a dívala se na jednotlivá zrníčka, jako kdybych je viděla v životě poprvé.

Asi po deseti minutách jsem to nakonec šla smýt a když jsem si na hřbet ruky sáhla, přkevapila mě její hebkost. Proto jsem to vyzkoušela i na obličeji, protože se mi zdál poněkud drsný a doma mi došel peeling.

Říkám Vám, že peelingy jsou na dvě věci - na prd a na nic.Jsou drahé a plné chemikálií.

Proto tady musím reklamovat turka.

Obsahuje kofein, který Vás po ránu zaručeně probere, stačí jen před přírodním peelingem umýt obličej obyčejným tekutým mýdlem, abyste smyly přebytečný maz. Dále do dlaně nasypat lžíci turka a jednoduše si tím potřít obličej a na tvářích a a čele více drhnout.

Protože lidská kůže (hehe, poslouchala jsem při biologii ^^) obsahuje tři základní vrstvy, jejíž svrchní se neustále obvonuje odpadáváním odumřelých buněk (šupinek). Vy to samozřejmě nevidíte, ale s každým Vaším pohybem z Vás spadne stovky (a možná i tísíce) buněk. Proto je důležité udemřelé šupinky, které samovolně nespadnou, odstraňovat.

Garantuju, že se Vám po týdnu zlepší stav vaší pleti, kofein Vám ji po ránu dokonale osvěží, zesvětlí a zbaví nečistot, pigmentových skrvn a zabrání zanícení pórů.

Ideální je, když po peelingu jen jemně utřete obličej ČISTÝM ručníkem a nanesete denní krém, který má na pleti samozřejmě taky podíl. Jen teď na podzim a v zimě nepoužívejte hydratační krémy (to mi říkala mamka, ale ten důvod jsem zrovna zapomněla ;D) a na noc pro regeneraci (hlavně když spíte tak málo jako já) nanášejte i noční krém.

Myslím si, že je to úplně jedno jaký. Na jaký jste zvyklé,ten bude nejlepší. :)

Taky jsem někde slyšela skvělý návod na zarudlá místa, kterým kofein bohužel nepomůže. Kdysi jsem tenhel "recept" četla v nějakém dívčím časopise, ale tehdy jsem to nebrala nijak vážně, protože dívčí časopisy Bravo jsou prostě Bravo. Navíc tam ten recept byl trochu jinak- Linsday Lohan si na váčky pod očima místo okurek dává namočené sáčky zeleného čaje?

Ráno jsem vždycky pozorovala, jak má mamka z mrazáku vytahuje zelenožlutý led a maže si tím obličej. Ve skutečnosti zelenožlutá barva odpovídá silnému odvaru zeleného lístkového naturálního čaje, který za jeden den zmírní zarudlá místa.
Chvíli jsem to používala taky, ale jsem líná si udělat nový led ^^

Enjoy ;) A doufám, že Vám to pomůže, Kirsten

Chtěj!

7. october 2010 at 21:24 | Kiax |  názory
kiax
fotografka: Jitka Vycpálková
písnička: He is we- A mess it grows

Už asi týden chci napsat tenhle článek, ale pořád mi v tom bránil Firefox.
Ano, je to dobrá výmluva, protože jsem nemohla přidávat obrázky, které by ten článek vystihoval.

Nechtělo se mi asi před měsícem aktualizovat ff, protože by mi to zpomalilo už i tak pomalý počítač, a tak se mi něco stalo s Javascriptem (ano, dělám chytrou, ačkoliv tomu vůbec nerozumím). Prostě se to posralo.

V těhle pochmurných dnech se mi vůbec nic nechce dělat a všechno odkládám. Jen ve škole je ta nálada dobrá.

Zní to docela dobře ironicky, že?
Není to ironie.

Postoupila jsem totiž na německé gymnázium, kam jsem se chtěla prakticky dostat dva roky.
Ptáte se, proč jsem nesložila v sedmé třídě zkoušky.
Odpověď zní-

V lednu, kdy jsem se konečně rozhodla podat na poslední chvíli přihlášku, jsem se ze zvědavosti chtěla podívat, jak má vysněná škola vůbec vypadá.
A chci Vám říct, že mi připomínala alkatraz. Mříže před okny, šedivé zdi.

Srovnala jsem to s interiérem a exteriérem své bývalé školy a přísahala jsem si, že radši zůstanu tam, než abych se každý den cítila jako otrok.
Bohužel jako otrok jsem se cítila tam.

Domnívala jsem se, že s vyšším věkem se naše vztahy ve třídě zlepší.
Zhoršily.

S každým dalším stráveným dnem (i nestráveným, minulý rok jsem zmeškala 280 hodin) ve školní gépéjepácké lavici jsem čím dál tím více litovala toho rozhodnutí.
Ale víte co?
Všechno jde tak, jak má. :)

Zkusila jsem to za rok.
Nevzali mě.
Nevzdala jsem se a zkusila to po půl roce.
Nevzali mě.
Pořád jsem se nevzdávala!

Nakonec jsem pana ředitele přesvědčila.
Uviděl mě ve svých dveřích počtvrté a srdečně se zasmál. Posadil mne ke stolu a koukal se na mě modrýma unavenýma očima.

Ačkoliv jsem byla nervózní, nedovolila jsem mu uhnout od očního kontaktu. Chvíli se ustaraně koukal do papírů, cosi škrtal a potom...

... mě o týden později přijal.

Jedno pravidlo- CHTĚJ!
Kiax

Na všechno mám svoji teorii. Věříš?

2. october 2010 at 16:28 | Kiax |  názory
z
Na většinu mých zážitků mám svoji zvláštní teorii. Každý den se ty teorie mění, ale vždycky mají hluboký význam.

Třeba včera. Chtěla jsem už napsat první úvodní článek na tento blog, ale zrovna na ten den jsem měla teorii "Když tě nenasere nic po ránu, tak tě nasere všechno po poledni."

A tak se i stalo. 

Ikdyž jsem spala celkem pět hodin, má pleť byla odpočatá a taky jsem se tak skvěle i cítila. Na metro v 6:53 jsem dorazila téměř o tři minuty dřív, jindy to dobíhám. Vlasy jsem měla perfektně upravené, venku nefoukal vítr a nevylila jsem na sebe čaj. 

Zdálo se mi to podezřelé.

Do školy jsem dorazila včas a ještě potkala svoji věčně usměvavou kamarádku Markétu, se kterou jsem u skříněk chytla záchvat smíchu. Dneska už nevím z čeho, ale vím, že jsem se pořád koukala do diáře na rozvrh hodin, protože jsem pořád zapomínala, v jaké třídě to vlastně na první hodině jsem. 

To bylo také podezřelé!

A celé poledne se mi všechno vedlo, nebyla jsem zkoušená a ani jsem neměla s ničím sebemenší problém. Měla jsem skvělou náladu a byla jsem přesvědčená, že strašné začátky na nové škole jsou už konečně za mnou. 

Odpadla nám poslední hodina, tak jsem hned jela domů a zavzpomínala si se spolužačkou na dětská léta, kdy jsme spolu chodily do školky a hádaly se, která má horší bebí (samozřejmě jsem ho měla horší já! Moje bebí se rovnalo sedřeným dlaním a kolenům,když jsem spadla z kola). 

A pak to přišlo.
Odbila první hodina odpoledne.

Přišla jsem unavená domů a do pozdního večera se hádala se sestrou. Musí mi neustále připomínat, že rozbíjím věci a můj vkus oblečení se rovná nule. -.-" 

A potom jsem uklouzla na kluzké podlaze na chodbě a vzniklo barevné bebí přes celý zadek. 

Do toho jsem byla nervní z řevu synovce, ale to už je jiný, napínavější příběh.

Musela jsem vyplácat celý sprchový gel s levandulí na uklidnění, aby se mi konečně ulevilo. Vypila jsem tři šálky třezalky, chvíli si pobrečela vzteky v koutě, a nakonec den skončil úplným psychickým vyčerpáním.

Dneska jsem vstala zase úplně vyčerpaná fyzicky. Zaspala jsem na divadelní zkoušku, dorazila na ni pozdě, dostala od režisérky výprask a všichni herci na sebe byli protivní a zlí... Teď jsem se odtud vrátila ještě vyčerpanější a za chvíli musím povinně na divadelní představení svých kolegů "Bez roucha aneb ještě jednou zezadu", které bude trvat do devíti. 

A víte co? 
Jedině opakem si potvrdíte své teorie.

Proto se řídím dneska teorií- "Čím dřív odejdeš od počítače, tím punktuálněji přijdeš na sraz s kamarády"

Have a fun! :)