Chci si jen zanechat na tenhle den vzpomínku

7. october 2010 at 22:22 |  Jednorázovky
kiax
Fotograf: Petr Havlíček

Tohle jsem psala a poprvé zveřejnila před rokem, tedy někdy v polovině října 2009, abych si zanechala vzpomínku na jeden originální den. Mám pocit, jako bych jej měla zveřejňovat a aktualizovat dál, protože tohle je asi jeden z posledních příběhů, kde vystupuju jako naivní třináctiletá holčička, která měla představu, že s jedním klukem s rukou v ruce potáhne celý život.

Ale je to krásná představa, že?

Přesto na to ráda vzpomínám, ikdyž se to potom zvrtlo tak, že jsem to tomuto jedinečnému člověku později spáchala přeslazenou pomstu,ale o tom někdy jindy ;)

Dostala jsem strach.
Zase jsem tam šla.
Celá upocená, udýchaná, neupravená, po hodině vyčerpávajícího tělocviku.

Do ředitelny.

Slabě jsem zaklepala na dveře ředitelny a nakoukla do kabinetu.

Rozhlížela jsem se po místnosti plné papírů, počítačů, telefonů, skříní a polic se složkami, dokud jsem nenarazila na paní ředitelku, jak sedí v křesle a nepřítomně si pročítá jakési spisy.

Omluvně jsem se usmála a tiše pozdravila.
"No pojďte dál..." Řekla, odložila svazek papírů a složila ruce na stůl. Naklonila se ke mě a elegantně si přehodila nohu přes nohu. Za brýlemi s tenkými obroučky si mě prohlížely ustarané oči.
"Zase spíte na hodinách zeměpisu..." řekla znepokojeně.
"Já..já vím.." Pokřvila jsem obličej, hlavu stáhla mezi ramena a nervózně si kousala dolní ret. Nemohla jsem se jí dívat do očí, na to jsem se příliš před sebou styděla, že nejsem schopná zírat čtyřicet minut alespoň na hodiny, když už mě ten zemák nudí.

"A také tvrdě spíte na hodinách fyziky..." Řekla ještě hlubším tónem.
"A také na češtiny a dějepisu." Dodala jsem a odvážně jsem se jí koukla do očí. V rukou jsem svírala zmačkaný kapesník, do kterého jsem už měla delší dobu potřebu se vysmrkat.

Kýchla jsem si.

Paní ředitelka si odkašlala.

"Co navrhujete?" řekla po chvíli.
"Před hodinou si vždy vypít šálek silného turka."
"Myslím, že..."
"Že je to jediný způsob. Jsem mluvčí třídy Tercie B a proto... proto..."
"Tady nezáleží na tom, že jste před rokem vysílala ve školním rozhlase a pečlivě se starala o vaši třídu. Vy spíte na hodinách." přerušila mě.
"Já vím." Vydechla jsem.
"Máte nějaké problémy v rodině?" Zeptala se po chvíli mlčení.
"Bývaly."
"Já se ptám na přítomnost..."
"Mám problémy v mezilidských vztazích, profesorko Vlková."
"A proto si své problémy zaspáváte v hodinách fyziky a zeměpisu?"
"A dějepisu a českého jazyka taktéž. Je mi to opravdu líto, někdy je těžké chodit spát se slzami v očích ve dvě ráno, vstávat v šest, v sedm jet tramvají, naklusat do školy, sednout si do lavice a poslouchat nudnej výklad dějepisářky, když vim, že si to můžu přečíst v učebnici a za dva dny z toho buď budu zkoušená, nebo budu psát test. Je to někdy fakt sakra těžký snášet kecy svojí matky, která na mě řve, že se mám jít učit text, protože za dva dny mám vystoupení a k tomu stíhat tréninky, praxi a ještě se učit fyziku, která mě beztak nezajímá!" Dodala jsem jízlivě a sklopila hlavu.
Poklesla mi ramena a měla pocit, že pokud se teď nepropadnu, už nikdy nebudu schopná jít po školních chodbách bez výčitek svědomí.




Jsem příšernej srab.
Kterej nestíhá.

Ručičky na hodinách, které visely těsně nad nejvyšší policí, ukazovaly deset minut po půl čtvrté.
Potřebovala jsem jít.
Mlčky jsem sklopila hlavu a hřbetem ruky si promnula levé oko.

V celé místnosti se rozléhal pouze slabý tikot hodin.

"Dobře..." Znovu si odkašlala a vstala ze židle.
Zvedla jsem hlavu a prudce se nadechla.
"Pevně doufám, že alespoň vaše výsledky nebudou odpovídat vašim aktivitám v hodinách."
"To si pište, že nebudou. Umím se učit samostatně." odsekla jsem.
"Jen aby ne v tahácích."

Zrudla jsem.
Jak se naučím fyziku bez taháku ?!

Vstala jsem se židle a omluvně se usmála. "Musím jít, mám důležitou schůzku, nestíhám na ni."
"Dobře...a prosím... vydržte nespat na hodinách alespoň zítra. Nerada bych vás ve svém kabinetu měla i v pátek, kdy už bych konečně potřebovala před prázdninami trochu veget."
"Jasně." Zvesela jse se usmála, natáhla kabelku na rameno, bundu do ruky a zabouchla jsem dveřmi.

Oddychla jsem si.
Alespoň žádná jízlivá poznámka, jak to většinou u ředitelů bývá.
Ale opravdu bych si měla začít dávat pozor na zraky učitelů. Asi si začnu vybírat ve třídách nejvyšší lavice, aby mě mohli snadno přehlédnout. Jsem malá.

Po dvou jsem seběhla schody, leč jsem měla opravdu naspěch. Na displeji u mobilu mi hodiny ukazovaly tři čtvrtě na čtvrtou a to byla přesně ta doba, kdy jsem tam už měla být.

Srdce mi poskočilo a začalo divoce bušet. Začalo si uvědomovat, co mě teď čeká. V břiše mi začali lítat motýlci, škodolibě se usmívali.

Ach ty potvory. -_-˘

Ladným krokem jsem prošla skrz garáží pětihvězdičkového hotelu, který stál vedle naší školy. Dlouhou úzkou uličku kolem židovského hřbitova jsem stihla proběhnout za necelou minutu a už jsem byla blízko metra, kde mi akorát ujížděl vlak.



Nestihla jsem to.

Naštvaně jsem dupla nohou, prsty si prohrábla vlasy a z tašky vyndala pudr. Štětcem jsem rychle přepudrovala nablýskané upocené tváře. 

Proč zrovna dnes nestíhám ?
Proč nestíhám NIKDY?

Během dalších tří minut konečně přijel vlak. Zrychleně jsem nastoupila, doufajíc, že to přece jen stihnu....

Nakonec jsem dorazila na poslední chvíli. Už byly čtyři minuty po čtvrté hodině, když jsem spěšným krokem dorazila na Anděl, kde jsme se měli sejít.

Stál tam s naším společným kamarádem Martinem. O něčem diskutovali.

Najednou mi hlavou projelo tisíc myšlenek, proč tam stojí s ním. Beze slova jsem se přiblížila k nim, nasadila co nejpřesvědčivější bezstarostný úsměv. Nevěděla jsem, co se děje, proč tam stojí.

Najednou mě do břicha udeřila prudká bolest.
Zamotala se mi hlava.
Snížil se mi krevní tlak.

Je to tu zase.
ZASE.


Sevřela jsem ruce v pěst a ze všech sil se snažila potlačit slzy. Vzpomínkami jsem zamířila ke dni, kdy jsem ležela u kamarádky na gauči, svírala kamarádovu ruku, poslouchala tlukot srdce A., který mě tak uklidňoval, a pomalu pouštěla slzy. Po deseti minutách jsem musela domů, leč mi máma zavolala, že si četla moje aktuální stavy na internetu.

Ohlédla jsem se.
Zpoza rohu stánku s květinami, kde jsme stáli, vyšel tmavovlasý kluk, který si mě prohlédl od hlavy až k patám. Cosi řekl klukům, pak se rozloučil a odešel.
Byla jsem v rozpacích.
Co se sakra děje ?!
Nebo...
Proč se moje schizofrenie musí ozývat právě v tuhle dobu?

Po pěti minutách nuceného povídání si s Martinem jsme konečně ve dvou odešli.

Kam mě to vede ?
Tady to neznám...


Znovu jsem si před ním začala připadat neschopně. Povzdechla jsem si.

Do centra chodím skoro denně, tak proč se tu sakra po třinácti letech nevyznám ?! Proč tudy chodím každý den a najednou mi tahle ulice přijde úplně nová, nepoznaná ? Jsem jako Divná Alenka v říši Obyčejů...

Bylo ticho.
Nikdo nevěděl, co má říct.

Možná on nevěděl, co má říkat.
Začala jsem se děsit toho, že takhle bude vypadat celý den.
Protože já jsem v prvních dnech poznávání docela tichá, nechávám veškerou řeč na druhých. Mohla bych to na sobě změnit. -_-˘

Pomalu jsme došli k jednomu z pražských mostů a sestoupili schody. Cestou na určené místo jsme si konečně začali povídat alespoň o povrchních nedůležitých věcech.


Po hodině sezení na jedné z laviček na dětském hřišti, kde jsme strávili největší část celého dne, jsme si lehli do jedné houpačky.

Těsně namačkaní na sebe.
Nebyla žádná jiná možnost než jen dívat se před sebe. Žádné otáčení hlavou do stran mi pozice nepovolovala.

Vzal do ruky můj kožich na bundě a začal se mu vysmívat. Jedna z věcí, které se mi na něm tak strašně líbily. Ironie. Smích. Bezstarostnost. Lehkomyslnost.



Připadala jsem si tak neschopná.
Tak tichá.

Tak hloupá, že se jen usmívám, hloupě se směju a sama nemám k tomu co říct.

Znovu jsem si povzdechla.

Jedna z věcí, které jsem na vztazích kdy zbožňovala, byly dětské ironické hádky.

Vypadala jsem jako zelí. Nabalená do tří mikin, do jedné bundy.
A cestou zpět k uličkám Andělu se mě snažil K. přesvědčit, že vypadám jako cibule.

Ze všeho toho hádání jsem se zastavila těsně před ním. Byl o skoro dvě hlavy vyšší jak já, koukala jsem se mu do očí a pocítila strašnou touhu ho obejmout. Měla jsem sto chutí ho prostě obejmout a vdechovat vůni jeho parfému.

Ne.
Ještě ne...

Po několika minutách ustavičného hádání jsem si povzdechla a pomohla mu vystoupit schody. Měl naštípnutou kost.

Zrovna jako naschvál.
Mě se ozvalo břicho, jemu pravá noha.

Na duši jsem se spokojeně usmála. Naštěstí jsme na tomhle světě mrzáci dva. Tam jsem mu poprvé podala svoji ruku a trpělivě pomalu stoupala schod po schodu, dokud jsme nestáli skoro na silnici, po které spěchala auta, zatímco my jsme se oproti nim pohybovali jako ve zpomaleném filmu.
Jů, jak roztomilé.

Začaly se rozsvěcovat první lampy, slunce již dávno zapadlo za mraky, nastala noc. O to víc jsem se cítila bezpečněji a všechno mi přišlo mnohem hezčí.

Viděla jsem rozmazaně světla pouličních lamp a vtipně mi připomínaly chlupaté sněhové koule. Začala jsem vidět mnohem hůř, všechno bylo mnohem hezčí, když jsem viděla obrysy domů jen matně. Žádné nesmyslné zbytečné nápisy na domech, žádný smog, žádné viditelné obličeje věčně usmívajících se turistů.

Nerozmazaně jsem před sebe viděla přibližně dva metry.


V tu dobu, co se viditelně ochladilo, jsem začala přemýšlet. Pravou rukou jsem si stáhla vlasy dozadu do kapuci a pozorovala hejno racků na nábřeží u Karlova mostu. Sedí sto racků vedle sebe, dohadují se a snaží se jeden druhého přehlušit. Narušují to nenahraditelné ticho, ve kterém cítím zvláštní pocit jistoty v sama sebe. Stiskla jsem mu pevněji ruku.

Cestou na Karlův most hluk byl nesnesitelnější. Houf zamilovaných lidí, který mě tak neskutečně znepokojoval. Vnímala jsem je mnohem více než kdy předtím. Skoro každý třetí pár se držel za ruku.
Pohlédla jsem na kamennou zem, po které denně přecházelo ročně miliony cizinců. Začala jsem si uvědomovat, že tohle všechno je o něco složitější a vážnější, než jsem si kdy dosud myslela.
Ta hluboká zvědavost ve svých citech k němu mě začala znepokojovat.

Z těch všech myšlenek se mi udělalo znovu špatně. Uprostřed mostu to moje hlava nevydržela a zatemnilo se mi před očima.

Panebože. Proboha.
Silně se mi zamotala hlava. Divný pocit se přemístil do žaludku a znovu mě chytla křeč.

Tohle byl nepovedený záběr romantické komedie, která se postupem minut uchylovala k vážnějšímu a serióznějšímu. A v zápletce... v zápletce se zrovna musela pokazit.
Musela se pokazit tou děsnou křečí, která se znovu ozvala nevhod.
Děs.
Dostala jsem sto chutí se rozvztekat a poslat kohosi, kdo se na nás kouká nahoře, někam pořádně daleko, kde se mi nebude škodolibě vysmívat.


Byla tma, všude lidi, nikdo z nás je stejnak nevnímá ...

A přece jen můj střed pozornosti si vyžadoval žaludek. Odlákal pozornost okolních lidí, kulis, přímo na sebe.

"Musím si ihned sednout, jinak to nevydržím!" znenadání jsem pronesla.
Věděla jsem, že tohle je to nejhorší, co nás právě mohlo potkat.
Uprostřed půl kilometru dlouhého mostu bylo jediným místem k sezení šest set let starý pomník, který jsem pošpinila tím, že jsem si na něj sedla.

K. stál přede mnou a hluboce se mi díval do očí. Uhýbala jsem pohledem a v ruce mačkala tkaničku od jeho mikiny. Byla jsem zvyklá vší silou mačkat O. ruku, ale protože tu se mnou nebyl, jediný objekt, který mi mohl poskytnout záchranu, byla černá orousaná tkanička od mikiny Horsfeathers.

Ani jsem si nevšimla, že nastalo ticho.
Bylo mi to úplně jedno.
Byl ode mě asi dvacet centimetrů, jen dvacet centimetrů mě od něj oddělovalo. Nervózně jsem pustila tkaničku a položila mu dlaň na hruď. 

Rudly mi tváře, pohledem jsem střídavě sjížděla dolů na svoje nohy a do jeho očí, které mi v té tmě najednou připadaly šedivé.
Zvláštní.
Byl to první člověk, kterému se měnila barva očí. Ze zelené na modrou, z modré na šedivou... Lehce jsem se tomu usmála.

"Můžu něco zkusit?" Zeptala jsem se stydlivě.
Mlčky přikývl.

Možná věděl, co se bude dít, možná věděl, že už ani jeden z nás nemůže čekat, leč za dvacet minut jsme se museli rozloučit, možná věděl, že je vážně těžký sedět před někým dvacet centimetrů, ke komu jsem začala cítit něco víc než jen fyzickou přitažlivost, a nic nedělat, jen se vzájemně dívat do očí, usmívat se...

...Slézt dolů a pokračovat v cestě.

Pravou rukou jsem mu odhrnula pramínek vlasů z tváře, do které mu pořád padal. Kousla jsem se do dolního rtu, doufajíc, že necítí, jak moc se mi nervozitou klepou ruce. Prsty jsem mu jemně naznačila, aby zavřel oči, aby neviděl, že se mi v očích blýská stud, že zrovna teď překračuju hranici svý hrdosti...

Bylo mi opravdu jedno, co si kdo myslí, bylo mi opravdu jedno, jestli mě bolí břicho, opravdu mi nezáleželo na čase a ikdyby začalo pršet, neschovala bych se pod kapucu...

Levou rukou jsem se mu dostala pod vlasy, pošeptala "Prosím, nic nedělej...", konečky prstů obejmula jeho studený krk a přiblížila se k němu.

Počkala jsem čtvrt minuty, rty se lehce dotýkala jeho tváře.
Jestli to nevydrží.
Jestli mi teď pevně omotá ruku kolem pasu, až nebudu moct dýchat, jestli si se mnou bude dělat co chce, jestli bude myslet jenom na sebe, jak to většina kluků dělá, jestli překročí hranici...

Překročila jsem ji já.
Po čtvrt sekundě váhání jsem ho jemně políbila.
Pak teprv jsem zaregistrovala jeho ruku na svém pase.
Zahákla jsem o něj nohy a přitáhla si ho blíž k sobě...

Přišlo mi to jako malá chvilka.

Pomalu jsem začala chápat tu lidskou bezednou přitažlivost. Že pokud jednou ochutnáš, pocítíš, že tohle je to, co jsi vlastně celou dobu hledal, je tak strašně těžký přestat, udržet to samé tempo...
"Chci ti říct jedno tajemství..."
Řekl po chvíli, rukama obejmul moje tváře.
"Hrozně moc Tě miluju..."
"Já tebe taky..."




  
 

8 people judged this article.

Comments

1 Elli -_- Elli -_- | 9. may 2011 at 19:29 | React

Je to moc krásný článek :)

2 axe-deedee axe-deedee | Web | 3. july 2011 at 13:09 | React

Jé, to je úžasný... přečetla jsem to jedním dechem. ;)
Když zavzpomínám na svůj první polibek.. bylo to úplně jiný. (A závidim ti! ;D)

3 Kate Kate | 22. july 2011 at 16:31 | React

moc hezký :) na takový chvilkz se nezapomíná

4 clairefentlydots clairefentlydots | 29. september 2011 at 12:14 | React

Máš úplně skvělé články :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement