November 2010

Umění vzniká všude, filozofie vzniká všude, moje myšlenky se rodí nikde

27. november 2010 at 0:36 názory
hůrka
"Příliš moc zla
Příliš moc drog
Příliš moc špatných vzpomínek
Rozpadlý baráky
A nahovno dětství
Lidi se tu špínu snažej zakrýt přestavbami hřišť
na kterých ale navždy zůstanou ty hádky
Ty spory
Ta špína.

Ta Hůrka, kde bydlím třináct let."

Aneb znovu platí mé heslo "Co tě nenasere po ránu, to tě nasere po poledni."

Anebo se tento stav může definovat i "Potkej papouška na karnevale ve školce, sejděte se po deseti letech a zjistíte, že jste stejní."

Nechápu, jak se to ve mně rodí.
Jak to ze mně vyplývá.
Vím jen jedno.
Ta zasraná Hůrka, chci odsud pryč!

Tři, dva, jedna- stop! Šílení

20. november 2010 at 22:50 zážitky
kiax, teatr russkij sarafan
Fotografie po premiéře v divadle u Valšů, prosinec 2009, šatna herců
Nevada tan- ein neuer Tag

Nedávno jsem potkala celkem zvláštní osobu v metru. Seděla jsem u okénka a okem si prohlížela ostatní cestující, když jsem ji uviděla. Doslova vběhla do vagonu, přiřítila se k prvnímu a jedinému volnému místu k sezení, otevřela si knihu a vůbec netušila, že se na ni všichni dívají. Žena roztáhla nohy a docela zvláštním až extremálním způsobem se naklonila vpřed, lokty si opřela o kolena. Pošetile se usmívala a všímala si jen obsahu knihy, která ji očividně velmi pobavila, když se najednou rozesmála na celé metro, jímž se rozléhal pouze zvuk kolejí.
Nemohla jsem z ní zpustit oči. Připadala mi hrozně divná a tím i velmi výrazná, netýkavá a chladná vůči názoru okolí. Nezajímalo ji, co se děje kolem ní, jen ta pitomá knížka si brala veškerou její pozornost pro sebe. Zvídavě jsem se podívala na obálku, na které jasným červeným inkoustem svítilo "Herci jsou blázni".
Chtěla jsem o té divné ženské vědět všechno, zkoumala jsem každou její grimasu a její odpuzující, vychrtlý a protáhlý obličej mne jakýmsi způsobem přitahoval. Potom vystoupila spolu se mnou. Schválně jsem zpomalila, abych se na ni ještě chvíli mohla dívat. 
Kráčela  rychlými a obrovskými kroky, při tom energicky pohybovala rukama a hlavu naklonila vpřed. Potom se u východu ztratila.
Asi o týden později jsem procházela kolem knihovny a vzpomněla si na křiklavý nápis na obálce knihy, kterou křečovitě svíraly hubené prsty té zvláštní paní. A půjčila si ji.

"Vžijte se do role. Jen tak přesvědčíte okolí. Pověste svůj charakter na větev stromu, popadněte první kámen a začněte jej házet po vaší roli. Silou, jemně- je to na vás. Ale musíte vědět, jak se bude chovat, zda-li bude naříkat, nadávat anebo tiše trpět. Jakmile to zjistíte, jste schopni jimi být."

Zapamatovala jsem si to a denodenně si tuto větu vlastními slovy odříkávala večer před divadelní zkouškou. Pročítávala jsem si svůj scénář a v duchu házela kameny na svojí roli. Pomalu jsem z toho šílela.

Herci jsou skutečně zvláštní lidé, skoro jako ta žena, která se po sídlišti každý všední den prochází kolem metra a povídá si pro sebe. Sama sobě se nahlas směje, občas si na ruku omotává igelitky, jindy nosí růžové dětské tričko, které jí nezahaluje ani pupek.

Myslíte, že bývala herečka anebo je to jen všední, docela obyčejná schizofrenie?

Ledová královna.

19. november 2010 at 22:39 názory
kiax
Fotograf: Golop.cz

Už to chápu.
Tu Vaši nenávist vůči mě, když kráčím po chodbách.
Už chápu tu vaši nenávist vůči mě, když promluvím. Když mě vidíte, když stojím vedle vás. Když čtete moje články. Když se mě snažíte jakkoliv shodit. Když se mě dobíráte...

Ale vy sami nechápete, proč to děláte.

Naučte se kombinovat, děcka

18. november 2010 at 20:38 názory
kiax
Musím si napsat úplně obyčejný článek pubertální holky, aby se neřeklo, že jsem zaostalá či až moc vyčnívající. Takže se na začátek - jako každá puberťačka, co blogguje- musím pochlubit.

  • Stala jsem se o kapku dospělejší. O menší neviditelnou kapku, ale já se sakra cítím dost důležitě. Mám už vlastní účet a používat kartu (sice zatím neohrabaně) mi dodává pocit, že už nejsem malá. (ano, umělci jsou divní a některé věci berou dost vážně, zvykejte si)
  • Přesvědčila jsem se, že absolutně všechno oblečení, co jsem si sama koupila, stojí absolutně za prd. Je to divný, nepraktický, nevkusný a... po několika dnech zničený. No a co, že neumím prát a barevný věci peru na 90° a všechny vlněný věci ždímám do poslední kapky! :D (A pak to na mě vypadá jako pytel, no..) Už přemýšlím nad tím, který superextragiganejlepší prací gel/prášek budu používat. Poradíte?
  • Začala jsem si všímat toho, že u nás na sídlišti v Praze 13 bydlí opravdu skuteční blázni. Občas mám pocit, jako by Bohnice při procházce zabočili kapku jinam.
    Chodí tu u nás paní, která si hrozně ráda sama pro sebe velmi nahlas povídá a občas si na sebe vezme igelitku místo trička. Jak by ne, když je jí všechno hrozně veliký.
    Anebo pán, který mě hrozně rád dobíhá. Už nejednou jsem od něj utíkala v domnění, že by to mohl být poslední den mé nevinnosti a čistého svědomí. Naštěstí mi jednou jen chtěl podat sešit, co mi upadl.. 
  • Chci se nafotit ve hrozně vytahaném tričku po svém bývalém a v kraťoučkých šortkách. Skoro nenamalovaná, jen vysmátá a přirozená. A nevyfotošopovaná
  • Celý den jsem běhala po obchodech s mamkou a snažila se najít zimní kabát, kerý by se líbil i jí i mně. Ale je to dost těžké. Skoro jsem se rozbrečela z toho, jak jsem byla unavená a jak jsme byly obě zároveň na tu druhou naštvané. Ale já prostě lesklý baloňáky nosit nehodlám! Líbila se mi baloňáková kožená bunda, která vypadala celkem k světu a hrozně mi slušela i ta barva,ale- ne. Nelíbí se jí délka.
    A navíc na mě všechno vypadá jako na strašákovi, jsem skutečně zoufalá. Zítra jdu do dětského oddělení, třeba se jí začnou líbit dětské fasóny, které se jí snažím celou dobu vnutit. Tu jsem viděla jeden krásný kabát v NEXTu (viz obrázek)
    red coat by NEXT 2010
    Proč těm modelkám všechno sluší. A mě,malinké postavě, nesluší doprčickurvaprásk nic. 
  • Vyskakuju si na lidi, jsem celkově dost nepříjemná. Nevím, čím to je. Asi tím, že mě pořád irituje potvrzovací tlačítko na mobilu. Nemůžu už skoro ani posílat esemesky, jak to blbne. Ježíšku na křížku, chci Nokii C3. 
  • To by možná mohlo být vše. Ale ještě musím dodat jako správná puberťačka- PŮJDU SI LEHNOUT, JSEM UNAVENÁ! - abyste mi neříkali, že si zase hraju na dospělou. ;)
  • Ciao!
  • (Jo a štvete mě těmi komentáři. Nic nikde, a denně návštěvnost celkem na mjóje flákání velká. Jste na mě hnusní.)

Lásko, proč jsi žena?

17. november 2010 at 15:12 | Kirsten Axe |  názory

Tu jsem se o tom zrovna nedávno bavila se známou o Jeffree Star, která na zdi zveřejnila jeho video se srdíčkem.

Podívala jsem se na dnešní módní ikonku mezi Scene dětmi a popravdě jsem nemohla vůbec pochopit, co se to přede mnou nakrucuje.

Růžové vlasy, vyrchrtlé ruce a stehna, nohy o velikosti třiačtyřicítky v růžově lakovaných lodičkách od Loubutina. Všude cukrkandlová růž, obrovské množství šminek, tlusté vrstvy make-upu, infantilní korunky a tetování přes celý hrudník.

Jojo, to je ta dnešní móda, jak tomu říkám.
Ale co by to bylo, kdybych nešla s dobou.
Ta doba se mění.
Ale je tahle ikonka vůbec... někdo?

V obličeji chlap, vlasy jako žena, rty jako žena, oči nalíčené jako žena. Růžové nehty, v každé kabelce lízátko a pusa zásobovaná špínou, kterou vybaluje na všechny "méně módní lidi" anebo "ty divné".

Je to vzláštní móda, že se chlapi předělávají na ženy. A naopak, nedávno na mě vybalila kamarádka, že ji nebaví mít prsa, něžný hlas, holčičí jméno a nemít "tamto". Chce se oblékat do volných věcí a nechávat se v budoucnu oslovovat Pan.

Nechápu to!
Říkali mi, že mám divné kamarády, ale kdybych se skamarádila s Jeffreem, který svoji vulgaritu a nadřazenost projevuje i na veřejnosti - byla bych normální i já?

Napište mi odpověď.

Jo a ještě něco, menší dodatek k tomu- eee- chtěla jsem se zmínit o chlapech. Nebýt nás, blbých feministek, co dneska zvládají místo chlapů zvednout i sto kilo, chlapi by se nezženšťovali! I před několika dny jsem na vlastní oči viděla, jak se mě jeden nejmenovaný budoucí muž snažil dobýt psíma očima. Jen si zkuste odmítnout- navždy jeho city... RANÍTE. A nikdy vám to neodpustí. A nikdy se vás jiným způsobem dobývat nebude.

Tak a vztek mám vylitý.
Kirsten axe

Mamce vadilo, že jsem nedojedla. "Sežri to!"

14. november 2010 at 12:23 | Kirsten Axe |  zážitky


Tak a máme tu zase neděli. Byla jsem si už od pátku vědoma, že budu mít dost učení, ale teď tak trochu váhám, zda-li jsem někde neztratila učebnice a sešity, protože na stole jaksi nic nemám. Kromě starých otřesných písemek s otrhanými rohy, když jsem si musela před neohlášeným zkoušením někam odložit žvýkačku. Ale mamka to neřešila. Ji nezajímala ani tolik ta známka jako obsah písemných prací. A četla všechno.
A nadávala na můj škrabopis. (viz můj podpis dole)

Písemné práce jsem chvíli pročítala s ní a mezitím jsem ještě stíhala pozorovat její nevěřícný výraz ve tváři. Vrtěla hlavou.

"Jak jsi mohla napsat, že to začalo na přelomu 13. a 14. století?"

"Nevím, měla jsem to v sešitě a bylo to správně."

"Zdá se mi, jako by místo Vladimíra napsala Nikolaj Lenin?"

"No, třeba to tak bylo schválně?"

"A co ten gulag?" začala se smát. "Jak ti ta ženská mohla uznat, že začaly v osmnáctém roce a skončily až po rozpadu?"

"Třebaže to tak bylo...?"

Po několika sekundách odložila papíry a promnula si oči.
"No co, člověk se učí celý život. Ale tihle lidé by neměli učit jiné."

Už od dětství bylo jasné, kým chci být.

12. november 2010 at 23:28 zážitky
kiax small
Už ani nevím, kde a proč to bylo vyfocené. Hádám, že mi byly tři roky. Mívala jsem tehdá svoji první kabelku, byla stříbrná a docela malinká. Dnes takovou velikost taštiček používám na kosmetiku, tenkrát jsem do toho cpala úplně všechno. I své dětské parfémy, pro které jsem dnes ztratila vášeň. Došla mi totiž ESCADA.

V té taštičce jsem nosívala i nůžky, dětské rtěnky a kradla jsem mamince laky na nehty. A jednou se mi- nevím proč- zdálo, že ta ofina je zatraceně dlouhá.

"Ty jsi nejaká divná," povídá sestra, když jsem po půl hodině vyšla z pokoje ven.
Pyšně jsem si to kráčela přes obývák a maličkými prsty jsem svírala jedno jediné ucho stříbrné kabelky, ve které byly pečlivě uchované ty nůžky.

Sestra seděla na gauči, složila ruce, palcem si podpírala bradu a ukazováčkem kopírovala konturu tváře. Její rty se dotýkaly prostředníčku a na svém obličeji jsem cítila její oči, ve kterých byl obrovský otazník. Něco na tom děcku je blbě.

Až mamce to došlo, čím bych v životě neměla být. Kadeřnicí.

Express příručka mými aktuálními myšlenkami a náladami. To tu ještě nebylo.

9. november 2010 at 17:25 zážitky
kiax
1.) Už dlouho mi nebylo takhle mizerně. Cítím, že je něco špatně, že bych něco měla změnit a hlavně bych si teď měla vzít něco proti nevolnosti, nebo to hned teď hodím na klávesnici.

 2.) Pomalu si zvykám na školní režim, přijde mi už normální mít trojky a čtyřky, nevidím už ani smysl se snažit, když to skoro nepomáhá.

 3.) Jsem polozrzavá a celkem se mi to líbí. Ostatní na to jen kývou na souhlas, nevím, proč jste všichni byli tak proti! (Mimochodem, asi z ostatní černé půjdu na světle hnědou, jak se Vám líbí tohle?)

 4.) Pořád myslím na své bývalé kluky. Jako by se proti mě všichni v myšlenkách spikli. A já jim tam dost surově nadávám. Ale zatím je zvládám pravou zadní (jsem levačka).

 5.) Přezdívejte mi ledová královna, prosím.

 6.) A chtěla jsem dodat, že se co nevidět blíží Vánoce. Takže stres, chaos, panika.

 7.) Pořád toužím po obrovské korkové nástěnce přes půlku stěny, ale pořád ji nikde nemůžu najít.

 8.) A vypadám poslední dobou fakt otřesně, nebaví mě se líčit a už jen nevědomky si žehlím vlasy.. nikdy se nepoučím.

 9.) A štve mě jeden hoch. Neopouští mě pocit, že ho jednou potkám v metru, když budu vypadat nejhůř.

 10.) Nechápu vztahy navázané ve třídě. Je to otrava a ještě těžší je někoho z té třídy odmítnout, když vidíte jeho zklamaný obličej denodenně na hodinách.

 11.) Chtěla jsem vynadat angličtinářce, že její hodiny jsou na nic. Ale dala mi jedničku, tak jsem se bez toho po hodině obešla.

 12.) Už se znovu těším, až uvidím své blonďaté sluníčko. Tím myslím Mm. a F. a dospěla jsem k závěru, že mí nejlepší kamarádi jsou blond a modroocí. A šílení.

 13.) Po tom, co mi L. vykládal karty a řekl mi, že můj osud bude spojený s Dánskem a nikoli s Anglií a Německem, jsem začala uvažovat nad tím, že se vlastně můžu začít učit dánsky..

 14.) Už prodávají petardy? Slyším výbuchy pod oknem

 15.) Nesmírně mi chybí latina ve škole.

 16.) Viděla jsem v KFC svoji konkurentku a slečnu, kterou nemusím. Vypadá ještě hůř než na fotkách, nevím, proč ji všichni tak zbožňují. Asi proto že Židé byli vždycky nejbohatší.

 17.) A všímám si kolem sebe slečen, které kdysi vypadaly jako ošklivá káčátka. Jedna spolužačka z Kvarty mi roste do krásy, ach. Ano, je to ta, co má stejné krajkované džíny jako já (na fotce).

 18.) Nebaví mě americké kriminálky. Jsou o ničem.

 19.) Zachutnal mi mátový a irish cream čaj. Věříte tomu? Po polknutí na jazyku zůstane chladivá krémová a citronová chuť. Půjdete někdy se mnou do čajovny?:)

 20.) Do hajzlu, mě se chce furt ještě blejt

 21.) Narazila jsem ve škole na člověka, který mě hypnotizuje, aniž by o tom věděl.

 22.) Nenávidím všechny holky, které milují M. a F.

 23.) A už mi to vaše Scene a Emo přijde vskutku trapné.

 24.) Děcka, já jdu na hodinu spát, potom mám fůru úkolů. Mějte se! ;) Kirsten Axe

Hloupé holky. Už máte fotky v listí?

7. november 2010 at 13:05 Etc
kiax
Je skutečná podzimní ošklivá neděle. Sychravo, vlhko, mlhavo a žádné sluníčko. Zrovna teď slyším, jak v dálce vrzají kola aut. Asi bude další nehoda.

Pozorně jsem se na tuhle fotku podívala a zamyslela se nad svojí barvou vlasů, jak dokáže změnit část lidské povahy a první dojem. 
Vemte si v příklad hnědou- obyčejné brunety, jsou celkem inteligentní a na první dojem působí velmi vyspěle.
Blondýnky si zase nechají lichotit a skládat na své chytré nositelky vtipy, vzhled je celkově milý a příjemný. Blondýnku zjemňuje celkový pohled do jakési roztomilosti, ale přeci jen málokdo je bere skutečně vážně. Zrzky jsou jako víly, které většinou pod touhle maskou skrývají promiskuitu a barevné hlavy přitahují obrovskou pozornost. A teď ty černvolasé dámy...
Jsou zlé, namyšlené, tajemné a depresivní.

Už ani nevím, proč jsem se obarvila načerno, snila jsem už o tom delší dobu a zdálo se mi, že se ke mně bude hodit více barev a typu oblečení, ale není tomu tak. Nemůžu si vzít na sebe černou a vypadám trochu jako... jako fetišistka. Moc tajemně, moc zle a ani se ke mně nehodí žádné líčení.

Proto jsem se včera rozhodla se stát zrzkou. Protože mi hnědé vlasy překrývají oči a mojí "inteligenci" mi přeci nemůže zničit blond. A nechci nosit oblečení jenom v té barvě, kterou mám na hlavě, třeba modrou. Takže si ji jdu udělat k Vánocům jako dárek, protože to si můžu přát skoro všechno.^^

Ale teď k těm fotkám. Na poslední photosession jsem fotila v listí spolu s Kim a celkem se to vydařilo, až na to, že se mi zase povedly obyčejné fotky :D Nedávno jsem brečela do kapesníčku kvůli Metteorwě, protože tahle ženská umí udělat z prdu kuličku. Fotí obyčejným digitálem ajejí práce vypadá takhle-

metteorwa
metteorwa
celý článek >

Dospělost- A přeci jen bych chtěla ještě chvíli být puberťačkou

1. november 2010 at 20:37 Jednorázovky
kiax a márty
Seděla jsem na kovové židli uprostřed docela chladné místnosti. Bílé stěny mi ještě více naháněly husí kůži a vzduchem byl cítit obrovský průser. Netrpělivě jsem přešlapovala z nohy na nohu a snažila se vymyslet co nejpřesvědčivější odpoveď na otázky, které pravděpodobně v příštích deseti minutách dostanu. Tyto odpovědi rozhodnou o tom, zda-li budu dál normálně žít.
Až teprve teď mi začaly hořet tváře.
"Kdybys to konečně pochopila, že už nemáš dětský věk," zasyčela jsem potichu pro sebe a dlouhé červené nehty zaryla do kůže na hřbetu druhé ruky.

Udělala jsem znovu blbost. Zase drogy, zase chlast, zase večírky, zase bez řidičáku, zase rvačka, zase tohle, zase tamhle... 
Sama jsem ještě na té židli seděla opilá, ale chlad vycházející z kovu a smrad z toho, že jsem v pořádné bryndě, mne jistě nutil střízlivět a vymýšlet. Hlavně vymýšlet.

Trhla jsem sebou, když jsem za svými zády uslyšela bouchnout dveře. Nahrnula se mi krev do tváří a do uší jako malému dítěti, kterého přistihli při krádeži sladkostí. Kdyby někdo četl mé myšlenky, přistihl by mne i při lži, kterou hodlám co nejpřesvědčivěji vyslovit.

Na stole přede mnou přistála složka mých papírů. Ještě jednou jsem sebou cukla a skousla si dolní ret.

"Tak hele," posadil se na druhý konec stolu, složil ruce a mírně se ke mě naklonil. "Nehodlám tady dělat žádný proslovy o tom, jak seš neukázněná, nehodlám tě tady nutit mi něco říkat ani tu nehodlám sedět dlouho, protože mám kurva po celým dni už docela hlad a v mojí oblíbený pizerii zavíraj za tři čtvrtě hodiny. Tak to rychle vyklop v několika větách, cos udělala a potom se rozhodne, jestli půjdeš na noc do basy, jestli dostaneš podmínku anebo půjdeš v pohodě nevinná domů. Potom budeme oba dva, nebo přinejmenším alespoň já, šťastní."

Hlasitě jsem polkla a shrábla si pramínek vlasů za ucho. 
Olízla jsem si rty a drze se mu podívala dlouze do očí. "Mám žízeň. Můžu se napít?"
"Dostáváš mě, Kim" zatvářil se pobaveně, opřel se o židli a zkřížil ruce na prsou. "To tu pro vězně nevedeme." 
"Hm, koukám, že to tu není pětihvězdičkový..." rozhlédla jsem se po místnosti a na vteřinku se zahleděla do blikající žárovky nad dveřmi.
"Tohle není hřejivá postel tvýho tatínka, kterej tě dostane domů. Tady seš u výslechu, Kim.."
"Dereku, já vím." odsekla jsem a sklopila zrak.
Chvíli panovalo ticho.  Loupala jsem si lak z nehtů a tiše si prozpěvovala melodii letošní hitovky.
"Tohle je nějakje rituál?" pozdvihl obočí.
"Jo, potřebuju se uklidnit. A taky tě zdržet od večeře."
"Nevadí," vytáhl z kapsy mobil a vyťukal číslo. "Zavolám si pizzu přímo domů. Potom tu můžu sledovat tvoje nehty až do rána."

Pohlédla jsem mu do očí a teprve teď jsem zpozorovala, jak je.. skutečně pěkný. Nikdy dříve jsem nezkoumala jeho tvář tak detailně jako teď, když už jsme tři roky po rozchodu. Často si v našem vztahu dělával ze mě srandu, když jsem musela do školy a utahoval si ze mě, že jsem malá puberťačka. Dneska před ním seděla docela...dospělá žena.

Derek vzápětí zaklapl mobil a oddychl si. "Kim, nesnaž se tomu všemu uniknout. Jsi teď na výslechu, ne u zkoušení z matiky. Tohle není sranda, když jedeš opilá bez řidičáku dvoustovkou ze rvačky, kterou jsi zavinila ty."

"Nezavinila jsem ji já! Nemůžu za to, že ten debil, kterej mi nesahá ani po kotníky, si musel vybít vztek na to magorovi, kterej ho skoro zabil. Tohle není už moje vina."
"A to, že je ten magor drogovej dýler, u kterýho jsme našli tvoje věci, který byly vyměnený za hašiš, to taky není tvoje vina, co?"
Sklopila jsem hlavu.

"Kim, dospělou z tebe nedělá jenom měsíc po osmnáctinách. Nedělá to z tebe řidičák ani to, že si teď z fyziky omluvenky můžeš psát sama. Sakra mysli už.."

"Ne, neudělá to ze mě ani můj bejvalej psycholog, kterej si mě teď zavřel k sobě domů do sklepa a žádá, abych se k němu vrátila."
"Co to říkáš?"
"Jsem dospělá," mrkla jsem na něj a naklonila se k němu. "Ale přeci jen ještě chci být puberťačkou."

(Omlouvám se za to, že to vůbec nedává smysl, ale momentálně mi nedává smysl absolutně nic, co se kolem mě děje :D Ale mazat to nechci...)