Tři, dva, jedna- stop! Šílení

20. november 2010 at 22:50 |  zážitky
kiax, teatr russkij sarafan
Fotografie po premiéře v divadle u Valšů, prosinec 2009, šatna herců
Nevada tan- ein neuer Tag

Nedávno jsem potkala celkem zvláštní osobu v metru. Seděla jsem u okénka a okem si prohlížela ostatní cestující, když jsem ji uviděla. Doslova vběhla do vagonu, přiřítila se k prvnímu a jedinému volnému místu k sezení, otevřela si knihu a vůbec netušila, že se na ni všichni dívají. Žena roztáhla nohy a docela zvláštním až extremálním způsobem se naklonila vpřed, lokty si opřela o kolena. Pošetile se usmívala a všímala si jen obsahu knihy, která ji očividně velmi pobavila, když se najednou rozesmála na celé metro, jímž se rozléhal pouze zvuk kolejí.
Nemohla jsem z ní zpustit oči. Připadala mi hrozně divná a tím i velmi výrazná, netýkavá a chladná vůči názoru okolí. Nezajímalo ji, co se děje kolem ní, jen ta pitomá knížka si brala veškerou její pozornost pro sebe. Zvídavě jsem se podívala na obálku, na které jasným červeným inkoustem svítilo "Herci jsou blázni".
Chtěla jsem o té divné ženské vědět všechno, zkoumala jsem každou její grimasu a její odpuzující, vychrtlý a protáhlý obličej mne jakýmsi způsobem přitahoval. Potom vystoupila spolu se mnou. Schválně jsem zpomalila, abych se na ni ještě chvíli mohla dívat. 
Kráčela  rychlými a obrovskými kroky, při tom energicky pohybovala rukama a hlavu naklonila vpřed. Potom se u východu ztratila.
Asi o týden později jsem procházela kolem knihovny a vzpomněla si na křiklavý nápis na obálce knihy, kterou křečovitě svíraly hubené prsty té zvláštní paní. A půjčila si ji.

"Vžijte se do role. Jen tak přesvědčíte okolí. Pověste svůj charakter na větev stromu, popadněte první kámen a začněte jej házet po vaší roli. Silou, jemně- je to na vás. Ale musíte vědět, jak se bude chovat, zda-li bude naříkat, nadávat anebo tiše trpět. Jakmile to zjistíte, jste schopni jimi být."

Zapamatovala jsem si to a denodenně si tuto větu vlastními slovy odříkávala večer před divadelní zkouškou. Pročítávala jsem si svůj scénář a v duchu házela kameny na svojí roli. Pomalu jsem z toho šílela.

Herci jsou skutečně zvláštní lidé, skoro jako ta žena, která se po sídlišti každý všední den prochází kolem metra a povídá si pro sebe. Sama sobě se nahlas směje, občas si na ruku omotává igelitky, jindy nosí růžové dětské tričko, které jí nezahaluje ani pupek.

Myslíte, že bývala herečka anebo je to jen všední, docela obyčejná schizofrenie?
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 anonymous anonymous | 21. november 2010 at 19:10 | React

pises skvele! mas hroznej talent a jsi uzasne fotogenicka, clanky i fotky jsou pecka. ;-) konecne poradnej blog :-)

2 K.Suns K.Suns | 22. november 2010 at 18:01 | React

Začínám šíleně ''žrát'' tvoje krásný články!! :):)

3 martyn. martyn. | Web | 24. november 2010 at 23:43 | React

já nechápu po kom si zdědila tenhle talent na psaní. já čumím jak se vyjadříš, je to až moc dechberoucí. hrozně mě to baví číst, ale hrozně. já se na tebe tak těším :-*

4 kirstenaxe kirstenaxe | Web | 25. november 2010 at 21:45 | React

Zlatíčko, to nikdo neví. :) Zrovna jsem to probírala nedávno s maminkou a jediná šance je děda z otcovy strany, který při psaní vojenských dokumentů (byl praporčík) rád rozváděl. Dával si na nich hrozně záležet. :-D Je to asi jediná šance, no, ale co ty víš, třeba jsem se reinkarnovala z Alexeje Sergejeviče Puškina :-D  :-? Ale všechno může být možný. :-P

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement