December 2010

Nejistota je pěkná svině, pochyby jsou ještě větší

30. december 2010 at 14:54 zážitky
fingers
A co když...?
-Ptám se sama sebe.
Už se fakt v sobě ztrácím.

Vždycky před změnou, před setkáními, před čímkoliv novým, znejistím. Co když to nebude tak úžasné? Co když to nemyslí vážně? Co když se to nepovede? Co když to zvorám? Co když budu vypadat jako smeták? Co když ty prachy za tohle nemám utrácet a místo toho si mám jít koupit něco jinýho?

Je to zabíjející. Únavné. Mrzuté. A otravné.

Během hodiny se mám rozhodnout, zda skutečně mám na tu zrzku jít. Včera před východem z domu jsem se na sebe ještě krátce podívala do zrcadla a usoudila jsem, že ta černá s oranžovými klipsy vlastně zas tak špatná není.
Ale co na tom sejde.

Rozum, srdce a hlava mezi sebou válčili už od doby, co je člověk dostal. A nikdy mezi sebou nedělají kompromis.

Nejdřív se v hlavě zrodí nápad. Srdci se to líbí. A ten sviňák rozum to začne zpochybňovat!

Bet is bet, man

27. december 2010 at 14:01 zážitky
girl
3:03.
A sázky byl konec.
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem ji zvládla sama, bez jakékoliv pomoci.
Dokouřila jsem tu krabičku červených máček.
Zcela sama.

Teď si můžu být už stoprocentně jistá, že se všechno obrátí k lepšímu a tak, jak jsem chtěla.
Nevím, proč jsem tolik na některé věci pověrčivá, proč věřím na různá znamení, ale o to mi přijde život zajímavější. Když se sám se sebou vsadíš jen kvůli tomu, abys měl alespoň vnitřní pocit jistoty. Jistotu totiž dneska nemá nikdo.

No dobře, jedna cigareta se mi ulomila, ale to se nepočítá!

Jsem jako otevřená kniha. Všichni o mně všechno víte. To je špaténka, říká Fuchs.

26. december 2010 at 13:50 zážitky
kiax
Je zvláštní, na co člověk mezi úplnou bdělostí a spánkem pomyslí.

Bývají to i neustále omílající se myšlenky kolem školy, starostí, hezkých vzpomínek i nehezkých. Včera jsem takřka do šesti nemohla vůbec usnout. Pozorovala jsem své pohublé ruce a nohy,  propadlé břicho a tenhle pohled střídala s obrazovkou mobilu, na které blikal facebook.

Byla jsem natolik z těch myšlenek zoufalá, že jsem psala jeden status za druhým.


Kirsten Axe půl hodiny před půlnocí.

Lidi napiste mi nekdo. Prosim. Potrebuju si povidat.

Několik minut před půlnocí

Je to vlastne jedno, s kym budu na Silvestra. Stejne skoncim nekde u nekoho na hajzlu anebo v objeti. Anebo zustanu doma- koneckoncu jak oslavis Novy Rok, takovy bude cely.

Dvacet minut po půlnoci

Nemám ponětí o tom, kdo je online. Prosila bych zaspamovaný zprávy.

Jedna ráno. Přemýšlela jsem o tom, že mi zbylo ještě deset cigaret, které nemám šanci do 48 hodin vykouřit. A potom mi došlo, že to vlastně ani není možné. Kašel jako sviňák.

Nemuzu si ani dat cigaretu.udusila bych se.

Dvě ráno.

Za ty tri dny jsem se zmenila sobe pred ocima. Nejak se mi ztencily nohy:Dpujdu delat brigadu nekam do laboratore za kostlivce..

Dvě ráno dvacet osm. Tón esemesek utichl, v příchozích stále vládla nula.

Ted uz tu neni ani ona, ani on... Mozna bych se mela jit pokusit usnout.

Dvě ráno čtyřicet. Naštvaná.

Let me be, let me be, let me sleep, let me breathe, let me live, let me sing,let me play, let me die.

Dvě ráno padesát. Začíná spam.

Ja si tu zacnu trpet samomluvou. Stejne to nikdo necte, rano to pak smazu...


Přečti si ten text písničky ještě jednou, od začátku do konce

24. december 2010 at 2:40 zážitky
Letohrádek HvězdaZačalo to přesně tady.
Jednou rukou mě pevně držela kolem pasu a druhou podpírala hlavu.Nic mi nešeptala; líbaly jsme se zcela tiše, beze slov.
Už byla půlnoc a všude kolem nás z dálky byly slyšet petardy, ale my jsme tomu nijak nevěnovaly pozornost. Jen jsme rychle dokončily věc, ještě před příchodem jejích rodičů, kteří se loudali zmrzlou klouzavou cestou.

Jak oslavíš Nový rok, takový bude.

Už nevím, od koho jsem to slyšela, ale pevně tomu věřím i nevěřím. Přeci jen se něco splnilo.
Začala jsem si pravidelně vést deník, poprvé jsem se skutečně zamilovala, poprvé se opila, vyzvracela na veřejnosti, zkusila drogy, antidepresiva jako následek rozchodu s mojí první skutečnou láskou, stihla jsem dát kopačky, začít s focením, změnila jsem image nejlepšímu příteli, poprvé jsem byla na privátě pitomých patnáctiletých věčně nadržených idiotů, poprvé jsem byla v klubu, letní prázdniny jsem strávila sezením na Petříně a snažením se zapadnout mezi petřínskou smetánku, poprvé jsem jela na letní hereckou školu, poprvé jsem zkusila dabing, změnila jsem školu, poznala obrovské množství užitečných lidí, zklamala jsem své přátele a oni zklamali mě a poprvé jsem usnula a vzbudila se vedle kluka, kterého jsem později chtěla milovat. Ale nevyšlo to, a teď tu sedím a poslední vzpomínkou na chuť jeho rtů je krabička červených marlborek.

Chovala jsem se jako totální kretén.
Dobyla poloviny věcí, které jsem se dobýt chtěla.
A teď se jdu dobývat dál.

Smrad pocit, že to všichni ví. Stydím se za to, sázka je sázka

22. december 2010 at 8:35 zážitky
cigarette by lucaszoltowski
Fotka se povedla zmenšit celkem protáhle, nicméně není to má vina. Abych vás uvedla do kurzu, sedím ve škole, kde je jediným prohlížečem explorer. Ano, ten zlý explorer.

Přišla jsem dnes na dvě hodiny do školy dřív. Právě proto tu sedím, eh.
Žádné učivo, jen rozdávání dárků mým spolužákům a akademie. Doteď vlastně nevím, co to je, ale vypadá to celkem jako dobrá tradice Pražačky. V sextě mě to bude čekat taky, to utváření nudných scének a hraní na hudební nástroje, na které aspoň částečně umím brnkat. Na školní představení to totiž stačí.

Ani nemám náladu psát článek nějak s pointou nebo s hlubším významem, prostě se prostě jenom potřebuju vykecat z nudy. Deník jsem si nechala doma, tudíž to musí schytat blog, místo, které slouží spíš ke slohových pracím než ke kecům o tom, co se mi stalo v tramvaji, jak je mi tahle bílá plastová židle hrozně nepohodlná, jak je ten stůl moc vysoko, jak mi táhne na prdel a jak se mi odtrhává zadní kapsa u mých oblíbených džín, které jsem včera chtěla nahradit modrými z Tally Weijl, protože mi zvýšily sebevědomí. Ptáte se proč? Vešla jsem se do velikosti 32, tedy XXS.

Ale teď ta pointa (přeci jenom je!).
Sama jsem tuhle fotku nevyfotila (vyjímečně na ní nejsem já ani nikdo z mých přátel), protože nekouřím a nemám smrtelnou potřebu fotit cigarety. Je to sice inspirativní a celkem fotogenický model vyobrazující pomalou smrt, ale nestačí to k tomu, abych hodinu stála s foťákem a vyfotila ji z úhlu, který na deviantartu ještě není.

(Vstávám z tý židle, je fakt děsně nízko)

Včera jsem si ale poprvé šla koubit krabičku cigaret. Suverénně jsem sice vstoupila do menšího obchodu mezi nově postavenými věžáky na Slunečním náměstí, ale jakmile došlo na moji žádost, zpanikařila jsem. Strčila jsem ruce do kapes a modlila se, abych vypadal alespoň na šestnáct při svojí malinké výšce.
"No, dobrý den," usmála jsem se rozpačitě. Paní s velikým předkusem mi přikývla.
"Já bych prosila cigarety, ehm," odkašlala jsem si a pohledem zamířila na poličku s alkoholem.
"Značku?"
"No...to já jaksi nevím?"
Musela jsem vypadat dost hloupě. Jen jsem přešlapovala z nohy na nohu a mlčela. Možná až dost dlouho. "No tak ty červený nějaký máčka." Snažila jsem se vzbudit dojem, že nejsou pro mě.
Místo odmítnutí jsem se dočkala jen přátelského úsměvu. Jako bych si žádala o lízátko.
Paní mi podala tu červenou krabčku s upozorněním o možné smrti, zaplatila jsem a co nejrychleji pláchla pryč.
Cítila jsem se celkem trapně, ale sázka je sázka.
Vsadila jsem se sama se sebou, že do 27.prosince si vykouřím sama svoji první a (pevně doufám) poslední krabičku cigaret. A po poslední cigaretě začnu odznova, všechno úplně od začátku.

Trochu neohrabaně a pořád nervózně jsem z ní stáhla průhledný obal a pozorně si ji poprvé prohlédla. Byla jen má.
Koukala jsem na uspořádání cigaret, pečlivě na nápis, na nálepky, na všechno kolem a ujasnila jsem si, že si sakra na tý krabičce dávají záležet. Aby tu smrt nebo závislost zpříjemnili. Ale to asi vím jen já.

Vytáhla jsem jednu, zapálila si a poprvé se nerozkašlala. Byl to stejný hnus jako jindy, ale trochu mě to uklidnilo. Jen jsem šla, kouřila, nenáviděla a motala se mi hlava. Možná jsem se motala i já, nevím. Každopádně nebylo mi nijak slavně.

Kráčela jsem co nejdelší cestou z metra Hůrky na Nové Butovice a protahovala si každou vteřinku. Původně jsem chtěla poslouchat zvuk praskajícího tabáku, ale v tu chvíli mi to nějak bylo jedno. Bylo mi skutečně hrozně a zároveň se mi ten stav líbil.

Takže milé dámy a milí pánové, táhne to ze mě jako z ukrajince. Smrdí mi ruce, budu si muset mýt vlasy každý den a vyhýbat se tělesnému kontaktu s veškerými lidmi, protože ten smrad mi nejen kazí nevinnou reputaci, ale taky dává najevo, že jsem skutečně z těch depek zoufalá.

Říká se totiž, že nikotin uklidňuje, že?

Půjdu teď na další po akademii. A tu sázku sama se sebou vyhraju. Ještě osmnáct hnusných cigaret do cíle.
Tfuj tfuj tfuj.

Vypadni, hajzle

21. december 2010 at 15:08 názory
xx
To ze mně vyvěrá,poslední krůpěj, lístost
Už lásku necítím,už nejsem lidská bytost
To chlap snad stvořil tenhle svět?!
To Bůh si nemoh vymyslet
A já už nevím, kolik let
Jsem v něm jen pusté křoví

(úryvek textu z písničky Lorraine v podzemí)
Když ulehám do postele, ani tolik se nezamýšlím nad tím, co se mi bude zdát jako nad tím, jaký bude příští den, jaký byl dnešní, vyjímečně, jak bylo před rokem, jak možná bude v budoucnosti...
Stejně tak jako Vy.

Chvíli jen tak ležím, s otevřenýma očima. Potom je zavřu, přetočím se na bok, lehnu si na levou ruku a pravou ruku si tradičně zakryju pusu... Možná stejně jako Vy.

Ležím třeba pět minut, deset, dvacet, půl hodiny.. Stejně tak jako Vy.

Ztrácím rozum, cítím to- Zpověď rádoby herečky

19. december 2010 at 17:42 zážitky
kiax
Zápis z deníku, 18.12.
Grafická úprava fotky Horst Fuchs, konec roku 2008

11:23
"Je vcelku zvláštní den. Musela jsem si včera v noci napsat do deníku tu zprávu, co jsem kdysi psala I., když jsme ještě byli spolu a přepisování z  ze starého mobilu neohrabaným ruským písmem se protáhlo do tří do rána, z čehož vyvěrá, že jsem spala asi čtyři hodiny. Plus jsem musela přičíst k tomu ten čas, kdy jsem nemohla kvůli němu usnout. Před půlnocí jsem totiž dostala kopačky. Nic se mi nezdálo, mám dokonce pocit, jako bych na to neměla ani sílu a uzavírala se sama před sebou, jelikož věřím slovům své matky. Asi před dvěma lety mi řekla, že sny jsou druhý život, před kterým se nikdy neskryju. A možná se mi to dneska skrýt podařilo, nevím.
Sedím tu na schodech v zákulisí pod pódiem a užívám si pocit toho, že šílím. Že jsem každou chvíli úplně jiná.
Na všech si vybíjím vztek i tu lásku, kterou nedostávám. Chvílemi brečím zavřená v koupelně a poslouchám písničku, kvůli které to začalo, chvílemi se směji a jindy jen hýřím sarkasmem a břitkou ostrostí.
Nevyznám se v sobě.
Musím provést debordelizaci, jak to říkává spolužačka Kačka. To ostatně musím provést i ve škole ve skříňce, kde se pomalu ztrácím už taky.

Všechno kolem mě je jakési chladné, nedůtklivé, mlčenlivé a nahání mi to strach. Kolegové herci jen běhají sem a tam, nevšmají si mě, a při odpovědi na otázku "Co to píšeš?" - "Svůj zmatek." jen otráveně zaúpí a jdou pryč.
Všechno je tak neobyčejně zvláštní, tak DIVNÝ, až se jich chci zeptat, zda to dělají schválně. Jsem tu jediná jedinečná, která tu sedí na schodech a jenom tiše sama sobě uznává, že ztrácí rozum. Ale skutečně ztrácí rozum. A dokonce to ví.
Nemám možná ani potřebu, aby si mě všímali. Nebolí mě břicho, nechci srát, jen je mi na srdci hodně těžko. Dokonce jsem se dneska konečně viděla poprvé objektivně v zrcadle. V maskérnách totiž bývá většinou velmi dobré světlo, které jen potrhlo vyhublé ruce, propadlé nešťastné oči a zplihlé vlasy, které tomu dodávají ještě větší dojem, že něco ve mně není v pořádku.

Chci tu Mary zpátky, vím, že to nejsem já. Jsem něco mezi tím, co mám být a mezi tím, co jsem byla. A je to pořádná sračka. Nevědět, co se děje a nebýt schopný to pochopit, napravit či dokonce změnit.
Cítím se jako skutečný psychopat.
"Nebo podobnej hnus", jak tomu říkává režisérka, která před minutou nasraně zvolala moje jméno. Až mě někdo najde, rychle opřu hlavu o tuhle ledovou černou zeď a budu dělat, že celou dobu spím.
Chci jenom alkohol. Takový ten decentní, co si dávají herci před představením. Třeba jeden hnusnej panák pražský vodky, ze který je mi na blití."

13:47
 (celý článe)

Mám těch čajů plné zuby. Káva mi nechutná, alkohol se nedá pít každý den. Jedeme na džus

12. december 2010 at 20:55 zážitky
..
Odpouštím situaci.
Já a Ty jsme jedna veliká neřešitelná chyba.
Nevím, co se Ti děje v hlavě.
Nevím, co chci já.
Nevím, proč je Ti tak špatně.
Proč mi všichni říkají, že já a Ty bychom neměli být spolu?
Proč dva lidé, kterým skutečně věřím, mi to vyvracejí a říkají to samé, aniž by se znali?
Chci Ti začít věřit.
Chci to mít všechno vážné.
Chci, abys pochopil moje "Bingo".
Nechci, abych se dívala na názor ostatních.
Nechci, abys mi byl jedno.
Tohle mám poprvé.
Poprvé popírám před mámou to, co cítím.
Byls to ty, kdo mi tu všechnu ledovou image posral.
Byls to ty, kdo mi vytřel zrak.
Byls to ty, kdo mě za dva dny naučil užívat si absolutně každou vetřinu, protože...

... protože cítím, že něco není OK.
Protože ikdyž vím, že to bude na dlouho, mám pocit, jako bychom byli těsně před koncem.
Protože Ti chci rozumět,
Protože nenávidím ignoranci,
Protože místo toho, abych seděla v učebnicích, tu píšu článek, který si ani nepřečteš a který mi nikdo neokomentuje, protože nikdo neví, o čem a o kom to vlastně píšu.
A když už si to přečteš, pochybuju, že tě to nějak rozhodí.
protože to prostě nechápeš sám.
Měli bychom se jen ve dvou sejít.....
...a jen sami si sednout....
...a na chvilku se vysrat na ostatní, anebo se jimi řídit. Co říkáš?

Přechází mě to stranou

12. december 2010 at 17:04 zážitky
..

I remember years ago
Someone told I should take
Caution when it comes to love
i did, i did

Ztratila jem přednedávnem deník ze září/listopad. Chvilkově jsem si to neuvědomovala až do doby, kdy mi vlastně došlo, že ty dva měsíce jsou ztracené. Pořád doufám, že se někde válí na viditelném i neviditelném místě, ale hlavně aby mi ho proboha zase někdo nesebral. Od té doby píšu do mobilu poznámky.
Jednou jsem psala docela zajímavou poznámku ve zvláštním stylu, psala jsem skutečně co cítím a dokonce jsem věděla, že by se to dalo někde nechat použít. Přepsat sem.

"Mohl bych si prosím sednout?!" přerušil tuto písničku nevrlý hlas starého pána.
"Jasně," zakoktala jsem, strčila pramen vlasů nervózně za ucho a pohledem koukla vedle mě. Připadala jsem si hrozně trapně, když jsem si jej nevšimla přicházet.
Vedle mě seděla jedenáctiletá holčička v růžovém a koukala na mě vyčítavým pohledem, jako bych byla hrozně nevychovaná. Vztekle jsem popadla věci a stoupla si. Stejně jsem za chvilku vystupovala.
Omylem jsem tu poznámku vypla, jak jsem byla rozrušená a musela jsem dělat několik věcí najednou- držet tašku, učebnice, které mi padaly a udržet nový mobil, aby mi nespadl.
Poznámka se neuložila.

A v tu chvíli jsem na toho dědka pocítila vztek.
Takhle zanikají sny, takhle zaniká všechno hezké, co se vám dařilo. Malou nepozorností, že místo uložit zmáčknete vypnout. A ani se vás to nezeptá na "opravdu chcete ukončit?". Na tohle se totiž život neptá.

Celý den jsem kvůli tomu byla mrzutá. A teď jsem mrzutá taky.
Z něčehosi ale jiného.

Opouští mě ten obrázek nade mnou, opouští mě pomalu ten pocit bezpečí, opouští mě ten člověk. Ne jeho zásluhou, ale mojí, protože to jednoduše přestávám cítit. Protože se to neudržuje, protože každý svět považuje naši situaci za něco jiného.

Zlepší se to, nevím.

Čaj, slunce, bílý svetr.

5. december 2010 at 13:53 zážitky
Kiax

Asi před hodinkou jsem se probudila. Ani jsem se nad ničím nestihla zamyslet, oči, které vábil pravidelný hlasitý zvuk, mi zamířily k hodinám. Hodina po poledni.
Líně jsem ze sebe stáhla deku, přetočila se na bok a chvilku se dívala na jizvu na levé noze od takového-to jednoho nedělního rána, po ránu ploché břicho a rozlítané vlasy do všech stran.
Promnula jsem si oči, poslepu urovnala ofinu a už už jsem pomalu vstávala, ale lenost mě znovu donutila zabořit tvář do červeno-oranžového polštáře ze zvláštní klouzavé a příjemné látky s orientálními ornamenty.
Konečně nikam nemusím.
Koutky úst se mi protáhly do širokého nevinného úsměvu ze sama sebe a schoulila jsem se do klubíčka.
Ještě chci snít.
Z půl jedné se to protáhlo do půl druhé to snění. Přemýšlela jsem o dnešku, o včerejšku, o pátku, o svých dnešních povinnostech a také o tom, jaké to je, když se probouzíš sám, v klidném tichu, nemusíš nic dělat a jen se válet a přemýšlet o krásných věcech, které ti nikdo nemůže zakázat.
V duchu jsem zajásala a nakonec jsem vstala. Roztáhla rolety, postavila na čaj, cestou do koupelny jsem snědla mandarinku, umyla se a blaženě si sedla do křesla a pustila si písničku. Všechna tahle volná rána mi připomínají žlutou barvu, slunce, ikdyž není, pohodu a typickou anglickou snídani.

Jen tak jsem se rozhlédla po pokoji a s údivem jsem zjistila, že tu něco chybí. Něco, co neodmyslitelně patří k těmhle fajnovým pohodových ránům.
Snad jen můj kocour, který odjel cestovat na tři dny s mamkou do Trutnova.
Ach, jak já tahle rána miluju.






вышeл заяц на крыльцо, почесать своё яйцо.

2. december 2010 at 21:23 zážitky
kiax
Fotka asi sto let stará. Má oblíbená placka, kterou jsem nosívala na džínách.


Mám celkem zvláštní vztah s maminkou. Jsme tak stejné, tak podobné, tak své. Nenáviděla jsem o ní psát ve škole slohové práce, protože jsem fakticky psala o sobě. Nesnáším slohové práce o tom, jak je maminka úžasná anebo jak je maminka dobrá, ale tatínek je dobřejší. Ano, v té době to děcka ještě takhle psala.
Lada Nikolajevna Kröhn

Peroxidová dvacetiletá mrkací panenka, které nikdy nechyběli ctitelé.Plazili se za ní a prosili, ať jim alespoň věnuje pohled.
Vždycky ji obdivovali,
vždycky ji milovali,
vždycky jí záviděli,
vždycky byla výrazná,
talentovaná,
nejlepší maminka.

Znala svoji cenu, dokázala odmítnout. Zároveň s nimi byla nejlepší kamarádka.
Zastávali se jí.
Smáli se jí.
Ubližovali.


.Vzhlížím k ní
.Beru si z ní příklad
.Miluju ji, obdivuju
.Trávím s ní hodiny denně a debatuji s ní úplně o všem
.Vždycky má pro mě řešení
.Ví, že mi to nejde ve škole a je ochotná mi porozumět
.Nechá mě doma, když ví, že se mi skutečně nikam nechce
.Koupí mi to, po čem skutečně toužím, ikdyž se jí to nelíbí a nejradši by mi koupila tu hnusnou černou lesklou péřovou bundu
.Obdivuju její smysl pro humor a vyprávěcí schopnost
.Nejradši s ní nakupuju potraviny, protože vždycky ve dvou potom domů táhneme alespoň dvacet kilo.Víme moc dobře, že se něco nesní, že těch pět minut cesty bude katastrofa týdne, ale stejně si nenecháme odříct ani v jediné sladkosti.
.Směje se mi, když něco rozbiju
. Jako jediná mi může říct skutečně pravdu.

Ale stejně mě poslední dobou sere.







You.me.us.gonna.be.when.i'll.learn. <tsch.

2. december 2010 at 21:03 Etc

kiax


I was thinkin about you, thinkin about me.
Thinkin about us, what we gonna be?
Open my eyes; it was only just a dream.
I travel back, down that road.
Will you come back? No one knows.
I realize, it was only just a dream.

Nemám skoro na nic náladu, skoro nic nedělám, skoro nic mě nezajímá.

Jen sedím u stolu a koukám se na svoji nástěnku, kde jsem si kdysi vylepila všechno, co jsem kdysi během posledních dvou let chtěla.
Splnilo se mi to.
Přeškrtaná fotka mého gymnázia a přes ní černou lihovkou velkým písmem napsaný název vysněné školy, kam jsem se před třemi měsíci dostala.
Z ELLE jsem si asi před půl rokem vystřihla jednotlivá písmenka, ze kterých jsem naskládala KRÖHN.
Přejmenovala jsem se.
Dole visí trochu ušmudlaná fotka slečny, jak sedí ve spodním prádle na čistém bílém povlečení, svírá v rukou obrovský polštář a směje se.
Je šťastná a velmi se baví.

Všechno se tak nějak časem plní, jakmile jste se správnými lidmi, když jdete správnou cestou a nemyslíte na to, co vás brzdí.

Teď si přeju nazpívat tuhle písničku. Slyšela jsem ji poprvé a - měli jste taky někdy takový pocit, jako byste si něco poslechli jednou a ihned ucítíte, jako by se vám to vrylo navždy do srdce, jako byste našli další kousek k vašemu srdci, co vám chyběl?