Smrad pocit, že to všichni ví. Stydím se za to, sázka je sázka

22. december 2010 at 8:35 |  zážitky
cigarette by lucaszoltowski
Fotka se povedla zmenšit celkem protáhle, nicméně není to má vina. Abych vás uvedla do kurzu, sedím ve škole, kde je jediným prohlížečem explorer. Ano, ten zlý explorer.

Přišla jsem dnes na dvě hodiny do školy dřív. Právě proto tu sedím, eh.
Žádné učivo, jen rozdávání dárků mým spolužákům a akademie. Doteď vlastně nevím, co to je, ale vypadá to celkem jako dobrá tradice Pražačky. V sextě mě to bude čekat taky, to utváření nudných scének a hraní na hudební nástroje, na které aspoň částečně umím brnkat. Na školní představení to totiž stačí.

Ani nemám náladu psát článek nějak s pointou nebo s hlubším významem, prostě se prostě jenom potřebuju vykecat z nudy. Deník jsem si nechala doma, tudíž to musí schytat blog, místo, které slouží spíš ke slohových pracím než ke kecům o tom, co se mi stalo v tramvaji, jak je mi tahle bílá plastová židle hrozně nepohodlná, jak je ten stůl moc vysoko, jak mi táhne na prdel a jak se mi odtrhává zadní kapsa u mých oblíbených džín, které jsem včera chtěla nahradit modrými z Tally Weijl, protože mi zvýšily sebevědomí. Ptáte se proč? Vešla jsem se do velikosti 32, tedy XXS.

Ale teď ta pointa (přeci jenom je!).
Sama jsem tuhle fotku nevyfotila (vyjímečně na ní nejsem já ani nikdo z mých přátel), protože nekouřím a nemám smrtelnou potřebu fotit cigarety. Je to sice inspirativní a celkem fotogenický model vyobrazující pomalou smrt, ale nestačí to k tomu, abych hodinu stála s foťákem a vyfotila ji z úhlu, který na deviantartu ještě není.

(Vstávám z tý židle, je fakt děsně nízko)

Včera jsem si ale poprvé šla koubit krabičku cigaret. Suverénně jsem sice vstoupila do menšího obchodu mezi nově postavenými věžáky na Slunečním náměstí, ale jakmile došlo na moji žádost, zpanikařila jsem. Strčila jsem ruce do kapes a modlila se, abych vypadal alespoň na šestnáct při svojí malinké výšce.
"No, dobrý den," usmála jsem se rozpačitě. Paní s velikým předkusem mi přikývla.
"Já bych prosila cigarety, ehm," odkašlala jsem si a pohledem zamířila na poličku s alkoholem.
"Značku?"
"No...to já jaksi nevím?"
Musela jsem vypadat dost hloupě. Jen jsem přešlapovala z nohy na nohu a mlčela. Možná až dost dlouho. "No tak ty červený nějaký máčka." Snažila jsem se vzbudit dojem, že nejsou pro mě.
Místo odmítnutí jsem se dočkala jen přátelského úsměvu. Jako bych si žádala o lízátko.
Paní mi podala tu červenou krabčku s upozorněním o možné smrti, zaplatila jsem a co nejrychleji pláchla pryč.
Cítila jsem se celkem trapně, ale sázka je sázka.
Vsadila jsem se sama se sebou, že do 27.prosince si vykouřím sama svoji první a (pevně doufám) poslední krabičku cigaret. A po poslední cigaretě začnu odznova, všechno úplně od začátku.

Trochu neohrabaně a pořád nervózně jsem z ní stáhla průhledný obal a pozorně si ji poprvé prohlédla. Byla jen má.
Koukala jsem na uspořádání cigaret, pečlivě na nápis, na nálepky, na všechno kolem a ujasnila jsem si, že si sakra na tý krabičce dávají záležet. Aby tu smrt nebo závislost zpříjemnili. Ale to asi vím jen já.

Vytáhla jsem jednu, zapálila si a poprvé se nerozkašlala. Byl to stejný hnus jako jindy, ale trochu mě to uklidnilo. Jen jsem šla, kouřila, nenáviděla a motala se mi hlava. Možná jsem se motala i já, nevím. Každopádně nebylo mi nijak slavně.

Kráčela jsem co nejdelší cestou z metra Hůrky na Nové Butovice a protahovala si každou vteřinku. Původně jsem chtěla poslouchat zvuk praskajícího tabáku, ale v tu chvíli mi to nějak bylo jedno. Bylo mi skutečně hrozně a zároveň se mi ten stav líbil.

Takže milé dámy a milí pánové, táhne to ze mě jako z ukrajince. Smrdí mi ruce, budu si muset mýt vlasy každý den a vyhýbat se tělesnému kontaktu s veškerými lidmi, protože ten smrad mi nejen kazí nevinnou reputaci, ale taky dává najevo, že jsem skutečně z těch depek zoufalá.

Říká se totiž, že nikotin uklidňuje, že?

Půjdu teď na další po akademii. A tu sázku sama se sebou vyhraju. Ještě osmnáct hnusných cigaret do cíle.
Tfuj tfuj tfuj.
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Eithne Eithne | 22. december 2010 at 18:43 | React

mrzí mě, že jsi na tom takhle. Taky jsem měla hodně depkoidní období, jen jsem tu depku řešila trochu jinak(a pochopitelně, že hůř, i když kouření tě taky může zabít, jenže pomaleji)naštěstí jsem se z toho dostala bez cvokařů, za což jsem ráda. Nikdo kromě nejbližších přátel o tom neví, ani rodina, a věddět nebude, protože by umřeli hrůzou a smutkem. Přeju ti, abys to zvládla líp než já a doufám, že jsem ti neposloužila jako inspirace :)

2 kirstenaxe kirstenaxe | Web | 22. december 2010 at 22:30 | React

Ženská, naháníš mi strach! Co jsi dělala?

3 Eithne Eithne | 23. december 2010 at 18:16 | React

Noo...jsi si jistá, že to chceš vědět? Prostě to bylo poněkud krvavé, toť vše. Ale už je to dobrý. :)

4 kirstenaxe kirstenaxe | Web | 23. december 2010 at 23:22 | React

Na to bych já neměla kapacitu, si něco udělat. 8-O Ikdyž o to kolikrát pokus byl, vždycky to skončilo neúspěšně.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement