Ztrácím rozum, cítím to- Zpověď rádoby herečky

19. december 2010 at 17:42 |  zážitky
kiax
Zápis z deníku, 18.12.
Grafická úprava fotky Horst Fuchs, konec roku 2008

11:23
"Je vcelku zvláštní den. Musela jsem si včera v noci napsat do deníku tu zprávu, co jsem kdysi psala I., když jsme ještě byli spolu a přepisování z  ze starého mobilu neohrabaným ruským písmem se protáhlo do tří do rána, z čehož vyvěrá, že jsem spala asi čtyři hodiny. Plus jsem musela přičíst k tomu ten čas, kdy jsem nemohla kvůli němu usnout. Před půlnocí jsem totiž dostala kopačky. Nic se mi nezdálo, mám dokonce pocit, jako bych na to neměla ani sílu a uzavírala se sama před sebou, jelikož věřím slovům své matky. Asi před dvěma lety mi řekla, že sny jsou druhý život, před kterým se nikdy neskryju. A možná se mi to dneska skrýt podařilo, nevím.
Sedím tu na schodech v zákulisí pod pódiem a užívám si pocit toho, že šílím. Že jsem každou chvíli úplně jiná.
Na všech si vybíjím vztek i tu lásku, kterou nedostávám. Chvílemi brečím zavřená v koupelně a poslouchám písničku, kvůli které to začalo, chvílemi se směji a jindy jen hýřím sarkasmem a břitkou ostrostí.
Nevyznám se v sobě.
Musím provést debordelizaci, jak to říkává spolužačka Kačka. To ostatně musím provést i ve škole ve skříňce, kde se pomalu ztrácím už taky.

Všechno kolem mě je jakési chladné, nedůtklivé, mlčenlivé a nahání mi to strach. Kolegové herci jen běhají sem a tam, nevšmají si mě, a při odpovědi na otázku "Co to píšeš?" - "Svůj zmatek." jen otráveně zaúpí a jdou pryč.
Všechno je tak neobyčejně zvláštní, tak DIVNÝ, až se jich chci zeptat, zda to dělají schválně. Jsem tu jediná jedinečná, která tu sedí na schodech a jenom tiše sama sobě uznává, že ztrácí rozum. Ale skutečně ztrácí rozum. A dokonce to ví.
Nemám možná ani potřebu, aby si mě všímali. Nebolí mě břicho, nechci srát, jen je mi na srdci hodně těžko. Dokonce jsem se dneska konečně viděla poprvé objektivně v zrcadle. V maskérnách totiž bývá většinou velmi dobré světlo, které jen potrhlo vyhublé ruce, propadlé nešťastné oči a zplihlé vlasy, které tomu dodávají ještě větší dojem, že něco ve mně není v pořádku.

Chci tu Mary zpátky, vím, že to nejsem já. Jsem něco mezi tím, co mám být a mezi tím, co jsem byla. A je to pořádná sračka. Nevědět, co se děje a nebýt schopný to pochopit, napravit či dokonce změnit.
Cítím se jako skutečný psychopat.
"Nebo podobnej hnus", jak tomu říkává režisérka, která před minutou nasraně zvolala moje jméno. Až mě někdo najde, rychle opřu hlavu o tuhle ledovou černou zeď a budu dělat, že celou dobu spím.
Chci jenom alkohol. Takový ten decentní, co si dávají herci před představením. Třeba jeden hnusnej panák pražský vodky, ze který je mi na blití."

13:47
 (celý článe)


"Je tu tma. Sedím na jedné z těch kandelářských modře potažených židlí a koukám znovu kolem. Stihla jsem už poslat všechny do háje, uvědomit si, že nenávidím svého bývalého, se kterým hraju titanicovou scénu a potom si ten fakt vyvrátit, stihla jsem popřemýšlet o konci světa a sebe, stihla jsem si uměle vytvořit pocit, jaký mívají drogově závislí, stihla jsem si vyslechnout krásná slova, usnout přímo na scéně a.. panebože, zachraňte mě někdo! Tohle je fakt kurva hroznej stav!"

14:05

"Všude je takové zvláštní ticho, jaké před premiérami nebývalo. Nikdo neběhá po scéně, všichni jsou nějací zamklklí. Přede mnou na avanscéně scénografové montují železnou konstrukci dodávající dojem lodi, na níž budu stát jakožto žena světem odmítaného Lenina a pouštět horké slzy. Všichni o čemsi přemýšlejí. Jak by ne, nováčků je letos víc, ti to prožívají možná...MOŽNÁ více než já. Třeba se snaží dostat se do role. Jiní upadají do depresí, ale většině je všechno tak nějak jedno. Sedí v maskérně, předvádějí se, poslouchají hudbu a ani tréma je nevyvádí z optimismu."

14:38

"JSEM PROSTĚ UNAVENÁ! NECH MĚ BEJT, TY TY TY TYYYYY! SBÍRÁM SÍLY NA TO ZASRANÝ PŘEDSTAVENÍ!...-Před pěti minutami jsem stála na scéně, řešili jsme technické věci, světla na jednotlivou scénu a tance. Lehla jsem si na pódium a pomalu usínala, když upravovali světla a někteří si lehli z nudy se mnou. "George the Really Strange" řekl: "Rád se koukám na tvoje vlasy."
"George, ty ses zabouchnul?" Odpověděla jsem jízlivě potichu ze spaní a slyšela tichý smích všech kolem.
Anebo se mi to všechno jen zdálo?
Jinak nejsem ani schopná stát na vlastních nohou, pobrukuju si pořád Just a dream a je mi zatraceně mizerně. Potřebuji si na chvilku lehnout, zopakovat text a už čekám jen na tu vodku, až ji do sebe před výstupem kopnu. Táta mi slíbil, že mi ji sem skrz matku propašuje."

16:00
"Konečně konec zkoušení. Udělali ze mě debila. Hrozí mi vyhazov, jestli něco spletu. Táta je tady, přinesl mi panáka v malé nenápadné lahvičce od kapek na kašel. Chodí mi esemesky, že kdosi nemůže přijít. Já si jen čtu předchozí esemesky a s hořkostí vzpomínám na poslední dva týdny. Mrzí mě ten rozchod, musela jsem se chovat hloupě. Do očí se mi derou slzy a vyčítám si to. Prostě jsem chtěla začít milovat. A on...Proboha, mám řešit jiný věci, ale ještě necítím stres, jenom to ve mně vře. Potřebuju někomu pořádně rozbít hubu. Jen se sama sebe ptám... Kdo na mě nezapomněl? A přesto jen doufám, že na mě dneska ráno, když odjížděl, alespoň trochu pomyslel."

16:55

"Schválně si nechávám záležet na tom, abych vnímala absolutně všechno, co se kolem mě děje. Třeba to někdo nedělá nikdy, že chvíli jen pozoruje lid a dění. Nezajímá se o sebe...
Vyšla jsem nahoru po schodech a prošla kolem všech. Nikdo se o nikoho nestará, všichni už hrají své role. Táňa hrající roli staré babky začala koktat a chodit i holi, Lenin automaticky strčil palce za vestu a povytáhl bradu, Ksenia sebou opile sekla na nejbližší židli a skupina novinářů zběsile pobíhali po zákulisí.
Jen nehybně stojím. A koukám kolem. Na ně. Jako na blázny. V tu chvíli jsem dokázala poslouchat naráz úplně všechny. Z ruky mi vypadla umělohmotná dětská pistole, kterou jsem měla zabíjet na bazaru. Shýbla jsem se pro ní, ale pořád jsem se koukala vpřed, na to samé místo.
Do prdele. Za pět minut začínám hrát.
V tom mžiku jsem tu pistoli ani nezvedla a rozběhla se po schodech zpátky dolů do koupelny. Z taštičky jsem vytáhla tu pitomou lahvičku od kašle, ve které byla vodka. Naráz jsem ji do sebe kopla, vydechla, zaksichtila a beze slov odešla. Se svěšenými rameny, v černé kudrnaté paruce. A pošetile se cleou dobu usmívala.
Jupí. Vře to ve mně."

17:20
"KDE! JE! PŮLKA! MÝCH! KOSTÝMŮ?!?!" Popadám všechny možné věci a rekvizity, je mi jedno, čí jsou a běžím na scénu.

17:25
"Mám malou chvilku čas. Ani se nezamýšlím nad tím, jak jsem vystoupila. Jenom jsem si představila sebe ve svém vlastním životě. Jenom jsem prostě zahrála to, co jsem cítila ve skutečnosti. A to bordel v sama sobě. Akorát jsem možná moc hlasitě zařvala na konci. Ale je to konečně pryč. Už je mi líp, už nechci brečet. Za chvíli jdu hrát Titanic se svým bývalým. Bingo, jde se na to! Ještě potřebuju vodku!"

18:00
"Hrozně se to táhne. Panebože, jako bych byla v tomhle představení uvězněná! Kopla jsem do sebe poslední doušek vodky. Proč se mě všichni kolem ptají, proč tak strašně hltám kapky od kašle, když smrkám?"

18:30
"Konec. Gratulace. Panebože... Všechno je za mnou
To snad ne
Ne
NE!
Přišlo za mnou šest lidí. Dostala jsem tři růže.
Tečou mi slzy
Mám rozmazané linky
Hrozně upatlané a umaštěné od laku vlasy
A jde se jenom uklízet.."

___________________
Jen pomalu, zdrceně, odcházím ze zákulisí a skoro doslova se plazím po chodbě do šatny, odkud ze sebe líně smyju make-up, znovu se učešu, obléknu do svého a půjdu domů anebo s lidmi z divadla ven.
Sedla jsem si, celá unavená, v šatně na židli a jen se na sebe chvíli dívala do zrcadla. Všude se kolem mě holky, ještě energicky, radovaly z představení, a já jsem se cítila jako ve zpomaleném filmu. Sama.
Nevnímala jsem ničí dotazy, pohledy... Myslela jsem si totiž, že to všichni pochopí. Pomalu jsem ze sebe svlékla růžové šaty, čelenku, smyla černé linky a tlustou vrstvu mastného makeupu.
"Mary, máš nahoře líčidla, rekvizity a tak. Máš to jít nahoru uklidit," řekla Táňa a rozloučila se se mnou."Bylas úžasná."
"Ne tak jako ty," usmála jsem se, obtiskla jí červeně namalované rty na dětskou tvář a uvědomila si, že jsem tu zůstala už jako poslední.
Vydechla jsem a pomalu znovu šla po schodech nahoru, do zákulisí, kde jsem všechno v afektu a stresu poházela.
Nahoře u dveří stály dvě neznámé mladé slečny a dívaly se na mě. Sklopila jsem oči, jemně se usmála a rychlým krokem kolem nich prošla.
"Moment-", vyřkla jedna.
Otočila jsem se.
"Jsme novinářky časopisu ARTEK, mohla byste nám dát interview? Byla jste úžasná.."
Ustrnula jsem. Svěsila paže.A minutku na ně zírala s otevřenou pusou.
"No že se ptáte. Sem s tím."
 

5 people judged this article.

Comments

1 Klér Lee Grimmie Klér Lee Grimmie | Email | Web | 8. november 2011 at 20:03 | React

Miluju číst to, co píšeš! Hltám tu každé tvé slovo a pročítám tvé staré články, deníky... jsi neuvěřitelně úžasná osobnost s obrovským talentem pro psaní!

2 Aurora Aurora | 2. december 2013 at 19:24 | React

ja...
čítam si tvoje staré články, lebo mám absťák. tvojich slov.
si úžasná. talentovaná. inšpiruješ ma. jedného dňa z teba niekto bude. teším sa na to

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement