January 2011

Tak! Konečně z krku!

30. january 2011 at 20:15 zážitky
něčí tvorba
Takže teď na rychlovku -


Možná jste si všimli (ano, vy, co sem chodíte pravidelně), že tu teď byl nějakou dobu bordel v odkazech, layoutech a podobně, teď by mělo všechno fungovat.

Trvalo mi asi měsíc, než jsem se dokopala k tomu začít dělat na novém layoutu, a trvalo mi skoro dva týdny, než se mi to konečně podařilo, aby byl funkční.Tlačítka s odkazem na facebook by měla fungovat. Tlačítka v menu také.

Rozhodla jsem se s Vámi konečně sdílet svůj život i na fb, jelikož je to hrozně populární a já jsem chtěla jít s dobou. Bohužel jsem musela udělat stránku pro veřejnou osobnost, protože proklikávat se vámi všemi u těch žádostí je neskutečně únavné, a navíc ve svých přátelích potom ztrácím přehled.Trochu soukromí byste mi ještě mohli dopřát :) Alespoň tu špetku, co vlastním.

Jinak jste si určitě museli všimnout v menu tlašítka -ASK ME-, to je taková fajn stránka na vaše všechny dotazy. Je to hrozně užitečný vzhledem k tomu, že mi potom nespamujete komentáře.

Musela jsem se jinak zbavit admina VoPe (kvůli němu jsem vlastně musela celý blog předělat), protože tu absolutně nepřispíval. Ha, ptáte se, zda tu byl ještě někdo? Vlastně ano :D Můj spolužák ze školky, po deseti letech jsme se viděli pouze jednou.

Takže teď bych měla začít psát mnohem častěji, protože mě změna motivuje, a místo toho, abych se učila na nenáviděnou fyziku, jsem proseděla na týhle židli osm hodin (!) s otlačeným zadkem, s babským ulízaným culíkem, absolutně nenalíčená, přejedená, dehydratovaná a mimo. Teď vlasně sama ani netuším, o čem to vlastně píšu.

Takže abych to shrnula - rozjíždíme se.

Obojí včas.

21. january 2011 at 23:26 názory
kiax
Vracím se sem. Potřebuju si nutně vylít srdce, kašlu na všemožný umělecký slohy, úvod, stať, závěr, pointu, nápad, ideu, bláblabla.

Nejde to tak dál.
Příliš dlouho jsem Tě nenáviděla, nechápu, jak se to mohlo táhnout tři (!) roky.
Vždyť jsem za většinu mohla vlastně já, měla jsem pro Tebe mít pochopení, kéž bys mě teď slyšela a brala to vážně!
Uvědomuju si, jak je to skutečně strašné ze srdce nenávidět své nejbližší. Jsi má jediná sestra a já Tě chci zpátky!
Chybíš mi..

Chtěla bych projít obchody, chtěla bych klábosit o klucích, chtěla bych sedět v kavárnách a balit číšníky, chtěla bych, abys mě jako starší sestra vzdělávala.
Jde to vůbec?
Prý ne!
Tři roky, takhle neuvěřitelnou dobu jsem se nemohla na Tebe ani podívat, aniž bych nepocítila nechuť. Teď je mi to skutečně líto...

Usmířila jsem se během měsíce s neskutečným počtem lidí, podaří se mi to i u Tebe? Kéž by!

Prevence proti lékařům

19. january 2011 at 10:07 zážitky
kiax
Nesnáším svoji lékařku.
Je fakt hrozná, vždycky jsem všechny její návštěvy odkládala. A musela jsem tam chodit sama, protože máma nikdy na mé doktory neměla čas. A doktoři zase chtěli moji mámu.A vždycky nadávali mě, že jsem nezodpovědná.
No možná na tom trochu pravdy je.

Nikdy u sebe nemám zdravotní kartičku, datumy dalších prohlídek mi plavou v paměti sem a tam a vždycky přijdu pozdě.

Když já ten smrad a tu chodbu tak nesnáším. A tu ženskou ještě víc.

Veliká maličkost

9. january 2011 at 0:14 Jednorázovky
nevím, čí to je
16.duben, 2010

"Však člověk si časem uvědomí, co na tomto světě dělá." Napověděl mi můj vnitřní hlas. Vždycky je tu společně se mnou, když beru do ruky pero s cílem přenést své myšlenky na papír. Pronese tajemným hlasem moudrou větu, záhy se smíchem uteče a schová se za roh, odkud mě tajně pozoruje, jak přemýšlím nad významem jeho slov. Usmívá se, když mě vidí nervózní a nerozhodnou. Je zákeřný. Ukecaný. Nesnesitelný. A je moudřejší než já! Proti čemuž se stavím s velikou závistí. Blýskají se mi oči nenávistí, jakmile ho slyším.
Je zároveň mojí múzou; láskou; nenávistí; zábavou a nudou.
Pokaždé nasadí jinou masku a ukrývá přede mnou svět. Tehdy si sednu, vezmu do ruky pero a vypisuji se.
Často si vezme masku černou; aby ve mně vzbudil strach, smutek, neschopnost cokoliv dělat, únavu, přemýšlivost, váhavost a trans. Jmenuje se Pan Deprese.

Chodí rovněž v černých lakovaných vysokých botách, v rukách svírá dřevěnou hůl, jejímž koncem mi shrábne vlasy do čela, abych přestala vidět slunce krásným. Na jakémkoliv místě; bývá v metru, ve škole, doma, v parku či ve společnosti přátel; mě donutí skrčit se do podobenky malinkého skřítka, omotat ruce kolem kolen a omílat myšlenky, které mi vnutí on.
Nebo třeba někdy nevnutí žádné; hrozně rád se na mě takhle jen dívá. Je vysoký, hrozně hubený, a má zelené oči, ze kterých srší zloba.
"Kaj se!" Směje se ďábelsky. Jednou rukou se popadá za břicho a druhou, ve které svírá hůl, mě bolestivě šťouchne do břicha. "Kaj se!" opakuje poněkud agresivněji, jakmile jeho příkaz se smíchem odmítnu.
Zacpala jsem si uši.
"Nech ji být." Odsekl muž opodál chladným hlasem.
Otevřela jsem oči; v mém srdci zajiskřila naděje.
"Nech ji být…" zopakoval a přistoupil blíž. Mlčky mě obešel a líně táhl za sebou svoji vlastní hůl, vykreslujíce kolem mě kruh. Za udiveného výrazu jej pozoruji.
"Ji budu trápit já… Svědomí." Zakašlal.
Deprese odfrkl. "Ale ať to stojí za to."
"Nenávidím tě! Nech mě žít!" Zakřičela jsem.
Jen se mi vysmíval.
"Vzpomeň si na všechno, co bylo. Vzpomeň si na tvé neúspěchy…Stojí ti to za to jít dál, když víš, že před sebou už nemáš světlonoše v bílém plášti s malou jasně svítící lampičkou, který po sobě zanechává půdu, ve které je jistota a sebevědomí?
Vzpomeň si na ty stvůry, které ti lžou, které tě pomlouvají, pohrdají tebou a špiní tvé jméno. Co třeba ta ohavná láska? Víš, kolik jsi už udělala v ní chyb? Pořád…ale POŘÁD děláš ty samé dokola. Nenene, Mary…" zavrtěl hlavou. "Nechováš se správně."
"Tak poraď mi jak!" Hlesla jsem skrz slzy.
"Já jsem jen tvé Svědomí… neradím, jak pomoci." Odpověděl, a odešel, zpívajíc si dramatickou melodii.
Kruh, který kolem mě vykreslil, zčernal. Pohlédla jsem do něj a uvědomila jsem si, že je to obrovská louže mých vlastních slz, v jejímž odraze se blýskají všechny mé neúspěchy a prohřešky. Zamotala se mi z toho hlava.
Ocitla jsem se v jakémsi sklepě. Cítila jsem zápach vlhka, hniloby a mechu. Po kamenných slizkých stěnách stékal pramínek kalné vody a přetékal skrz řetěz, kterým jsem byla spoutaná za všechny končetiny.
Momentálně cítím strach. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Není tu nikdo, kdo mě slyší. Všude kolem mě slyším jen hlasy, které mi neustále opakují "No tak, nebuď smutná. To bude dobrý."
Další hlasy. Další hlasy!
Frustruje mě to.
Jsem malá, spoutaná, osamocená, odříznutá od krásného venkovního světa plného slunce. Přede mnou je jen papír a tužka. Blýskne se ve mně nápad; nakresli si ten paprsek hřejivého slunce, který ti tak chybí. Napiš si několik těch konejšivých slov, které tě alespoň na chviličku ohřejí pochopením.
Ale nemám před sebou žlutou pastelku, která mi to slunce vyrobí. Ze všech sil se pokusím. POKUSÍM!
Ale nakonec…
Ze slunce se stane prázdný kruh, ze kterého vede mnoho cest, které měly vyobrazit paprsky. Některé jsou delší, některé jsou kratší. Na každou cestu jsem si napsala cíl. Motivaci. A svá přání.
Stejně váhám; všechny cesty jsem popsala kostrbatým hůlkovým písmem, jelikož mě tíží řetězy. A proto to nevypadá nijak přesvědčivě. Ale já tu naději mám!

Ještě pět minut

9. january 2011 at 0:10 Jednorázovky
nevím, čí to je
28.března, 2010, školní noviny Prague Times.

Znovu se vznáším nad hladinou jezera uprostřed noci. Všude kolem mě je široko daleko slyšet pouze vítr proplétající se větvemi stromů.
Stáhla jsem ruce podél těla, sklonila hlavu a odpočítávala vteřiny, než se ponořím do němého podvodního světa. Tam se jako by zpomalil čas - sebevětší námaha o rychlý pohyb skončil neúspěšně. Ladné pohyby prstů mezi sebou tvořily malinké bublinky vyplouvající na povrch, kde záhy zanikaly. Ani jsem necítila, jak mě pálily oči; pozorně jsem sledovala tančící rostliny v rytmu vln, mezi kterými proplouvaly drobné předhánějící se pestrobarevné rybky. Vlasy se mi lechtivě otíraly o záda a napomínaly jednoduchost bytí. V uších mi duněla hluchá melodie vycházející z tajemné hlubiny. Zvědavě jsem natáhla ukazováček a sáhla do černé prázdnoty.
Zvuk povědomé melodie zesílil. Začal mi trhat ušní bubínky. Frekvence se neustále zvyšovala.
Je pondělí, šest hodin ráno. Obvyklá doba vstávání do školy. Dlaněmi jsem si promnula oči, posadila se a postavila nohy na zem. Ospalýma očima jsem se rozhlédla po pokoji a marně si snažila vzpomenout na pocit beztíže, avšak telefonní budík mě znovu vrátil do reality.
Zaúpěla jsem, napočítala do tří a odešla do koupelny.
Zatímco se snažím vrátit pomačkané tváře do původního stavu, přemýšlím, co nového mě dnes čeká. Poznámka za neudělaný domácí úkol, výslech od paní profesorky na angličtinu "Jak je možné, že jsi nepřezutá?", tajná mise "Ukrytí pokladu před nepřítelem" aneb opatrování taháku na vnější straně trika jako oka v hlavě a samozřejmě bezpečnostní bariéry z poskládaných lavic, aby o přestávkách mohli kluci nerušeně hrát fotbal.
Mnohem horší je blížící se datum k dubnu, kdy se uzavírají známky za třetí čtvrtletí. Žáci s vysokou absencí vyklízejí skříňky s učebnicemi svých spolužáků, "flákači" mrzutě oprašují sešity a učitelé se těší ze sladké pomsty za vykřikování v hodinách.
Osušila jsem si tvář, přivřela oči do tenké čárky a pokřivila ústa. Pravou dlaň jsem přiložila na čelo a neohrabaným hlasitým krokem vešla do ložnice svých rodičů.
"Mami, bolí mě hlava," řekla jsem.
"Vezmi si prášek a jdi spát," odpověděla rozespalým hlasem a přetočila se na bok.
Lehce jsem se usmála.
Ale stojí mi to za to?

Už nejsem vaše. Teď jste moji

7. january 2011 at 14:34 názory
kiax
Chvílemi se všechno mění. Člověk své problémy leckdy bere opravdu vážně.
A mezi nimi jsem já.
A mám na to perfektní výmluvu. Jsem vodnářka, a ti depresím podléhají velmi snadno.
Ale to je pěkně blbá výmluva.

Jsem tu od toho, abych zabila čas psaním, abych strávila nudné dny ve škole, abych tu byla pro určité lidi.

A tím myslím jen svoji rodinu a jen své přátele.

Asi před pěti minutami jsem totiž ze svého seznamu "Pro co žiji" odstranila nadobro lásku.
Na dobu neurčitou, dala jsem ji do seznamu blokovaných, ignorovaných, či jak vy tomu říkáte.
Potřebuji si prostě oddychnout, ne, není mi totiž fajn. Jsem totiž pěkně v prdeli, jak vy tomu říkáte.
Pročítám si své deníky, útržky papírů, které se všude házejí kolem, a je mi z toho všeho špatně.
VÁŽNĚ.
Psychická bolest je totiž taky pěknej hajzl. Nutí přemítat lid nad smyslem života a nad smyslem toho všeho. Nechápeš nic, jenom to bolí. Brečíš, funíš, dupeš, vztekáš se...

Najednou si začínám myslet, že mluvím do vzduchu. Jsem tak trochu "kuku". To dí máma o lidech, kteří mají své "pribambasy", česky řečeno "vole, chybí ti kolečko".
Rozumíte mi, ne?

adriella danan & kirsten axe
MILUJU TĚ, PÍČO.
Přesně tenhle slogan včera někdy před půlnocí zazněl na webkameře.

Vypadám tam ubrečeně, ano, brečela jsem.
Adri vypadá taky "kuku", brečela taky.
Vypadám opile, ano, pila jsem.
Adri vypadá střízlivě, ano, chlastala jenom čaj.
Vypadám ospale, ano, nespím vůbec.
Adri vypadá odpočatě, protože celý dny sedí doma, nachcípaná, jak vy tomu říkáte.

A mezi "Miluju tě, píčo" a "Už nejsem vaše. Teď jste moji" jsem se malinkou chvíli rozhodovala. Ono totiž někdy vymyslet název článku není prdel, jak tomu říkáte.

Stejně jsem se nakonec rozhodla pro tu druhou variantu. Dává více smysl.
Protože!
Píčo, už tě nemiluju.
Teď jste totiž všichni moji, ne já vaše.

Zpívám si ji, pořád ji poslouchám, a přesto mi smysl došel až teď.

5. january 2011 at 16:35 názory

Ani nevím, jak mám začít. Článek, který by měl vysvětlit mé stavy za poslední měsíc života, za prosinec 2010, který skončil před pěti dny. Třeba mě do konce měsíce ta písnička omrzí a už ji nikdy nebudu poslouchat. Třeba ji jednou odzpívám na koncertě a už se k ní nevrátím. Ani k tomu, kdo mi ji tenkrát poslal, s kým jsem ji měla zpívat jako duet, jako Christina Grimmie, která je mi přeci jen trochu podobná, a Sam Tsui, který je zas podobný jemu, panu D.

Jen se modlím, aby nikdy na tohle nenarazil. Prozrazuju své tajemství a slabost veřejně, světu.
Psaní se taktéž stává mým prokletím. Vždycky všechno prozradím skrz písmena.Vždycky skrz písmena vypadám tak seriózně, tak vyspěle, a přitom jsem jenom malá nešťastná holka.

Celý článek

Co to je PF 20011?

5. january 2011 at 13:22 zážitky
by Sleax
Nejdříve se pochlubím duševními předsevzetími, aby se neřeklo, že jsem povrchní a chci materiální věci.

Nenechávat všechno na poslední chvíli aneb potom fakt nestíhám a nedělám nic pořádně.

Dělat věci pořádně aneb pojí se to s prvním předsevzetím.

Chci se naučit ovládat svoje myšlenky. Není na tom nic divnýho, jenom mám občas v hlavě bordel a nevyznám se v sobě. A potom z toho vyvěrají agresivní záchvaty.

Chci se naučit odpouštět a opouštět. Aneb už to tak dál nejde, propadat zoufalosti a samotě. Potom mě jen ovládá zlost a já vypadám ještě hloupěji než jsem. To nepochopíte, to pochopí jen mí bývalí. Ikdybyste mi říkali, že hloupá nejsem, prostě se ve vztazích hloupě chovám.

Chci na konci roku projít s trojkami z matiky, fyziky a chemie. Nemůžu přeci propadnout prvním rokem na gymplu, kam jsem se chtěla dostat dva roky.

Chci dostat důležitou nabídku na natáčení. Byť by to mělo být jen natáčení hudebního klipu s kamarády na obyčejnou kameru anebo nabídka k točení filmového trháku.

Chci se naučit zpívat a nazpívat dobrý cover. Ale to je spíš jen takový orientální. Musím si jenom pořádně odkašlat a sehnat kameru. A můžu zpívat hned teď.

Já vyhraju tu literární soutěž. To je příkaz. Ne předsevzetí.

Nakreslit svoji kolekci hadrů, které potom pocákám červenou krvavou barvou. Aneb Caroline mi řekla, ať její nápad vylepším.

Měla bych se zase sejít se starými přáteli. Aneb poslední tři týdny jsou plné seznamování se, ani nemám na nikoho čas.

Problémy se skutečně nedají řešit alkoholem. Ani nepomáhá člověku být zajímavějším.

Problémy se rovněž nedají řešit odkládáním. Aneb sedni si k těm učebnicím, ženská!

Na opačné pohlaví se nezapůsobí přehnanou inteligencí a dokonalou samostatností. Pak se mě totiž bojíte.

Jo už bych měla jít k té doktorce na očkování. Co myslíte, zapíchne mě po dvou letech obcházení rovnou ve dveřích anebo až vejdu do kabinetu?

Chci si sama vydělat.

Chci za tenhle rok zažít alespoň dva koncerty mých přátel.

Sbohem, facebooku.

Měsíčně bych mohla napsat více článků. Anebo těch 68 rozepsaných aspoň zčásti dopsat.

Tak to vypadá, že mám co dělat. Každým rokem si dávám předsevzetí, a jak by to nebylo divné, splňují se sama od sebe.

Ovládni svůj vztek a vzpomeň si na to nejhezčí.

5. january 2011 at 13:10 zážitky
někdo s někým
Opouští mě inspirace, opouští mě múza. Cítím to.
Teď budu psát snad jen o tom, na co skutečně celé dny myslím. Není to ani tak ta škola, do které za osm hodin vyrazím, ani prochlastaný Silvestr, který vlastně prochlastaný ani nebyl, ani se nebudu chlubit novým pianem, protože na něm skoro nic neumím, ani nebudu popisovat, jak se mi zrzavá nepovedla, protože mé kadeřnici bylo mých vlasů upřímně líto a bude mi to barvit po částech, nebudu psát ani o tom, jak jsem do něj beznadějně stále zamilovaná a jak zrovna dávám přitom dva kamarády zpátky do vztahu, já budu psát jen o tom, jak vzpomínám na všechny své bývalé.

Nálepka EX začíná prvním Sbohem.
Po pěti hodinách ukončení vztahu oba dva cítí, že je něco v nepořádku.
Po dvou dnech mají slabou chvilku, chtějí se dát dohromady a přemítají,zda-li to nebyla chyba.
Po týdnu zkusí jeden v slzách navázat kontakt. Třeba se to zlepší.
Ublížený pořád na druhou polovičku myslí a přehrává si celý vztah od začátku do konce. Hledá svoji vinu.
Ublížený má sklon k depresím, přemýšlí, jestli by si něco neudělal, aby se dotyčný vrátil.
Po dvou týdnech pořád něco není OK. Ublížený stále doufá.
Třeba se pokusí navázat kontakt.
Ještě jednou.
A ještě jednou.
"Ne, nemůžu už dál," řekne si. Z lítosti a pocity viny se stává rozhořčení.
Ublížený od lidí kolem zjišťuje, co to za člověka vlastně bylo. Teď vidí všechny jeho chyby.
Z rozhořčení se stává pohrdání.
Pokusí se navázat kontakt ještě jednou, končí to hádkou. "Jsi kretén," poslední slova.
Rozcházející všude vykládá o tom, jak je ten druhý úplně nemožný a ptá se sám sebe, co vlastně v tom člověku našel, když je to úplnej idiot.
Ublížený to od někoho uslyší.
Pláče, nenávidí. Chce pomstu.


foto: Bailey Vee McGrath
fotka Bailey Vee McGrath a jejího přítele, ukradnutá z fb ;D
Ostatně ta je zbytečná. Pak se to jen horší.

Poslední dobou vzpomínám na všechny své bývalé, od svých prvních dětských lásek až po poslední vztah, který za nějakou dobu dostane tu samou nálepku, co první vztah kdysi před dvěma lety.
Snažím se vybavit si ten hřejivý pocit, tu vůni toho člověka, tvar jeho obličeje, jeho maličkosti, nedostatky, které mi přišly roztomilé a nakonec docházím k poslední myšlence. K rozchodu. A víte, u jediného vztahu nemůžu pořádně usoudit, kvůli čemu jsme se vlastně rozešli. 
Zda to byla má chyba,
jeho chyba,
naše,
dálka,
šeď,
málo času,
žárlivost,
závist z okolí,
či jen jsme každý jiný.

Ale říkám vám. Všechny své bývalé podvědomě stále miluji. A ze všech bývalých se můžou stát skvělí kamarádi. Jen musíte vědět, po jaké době a příležitosti se ozvat.
EX
foto: webcam