Ještě pět minut

9. january 2011 at 0:10 |  Jednorázovky
nevím, čí to je
28.března, 2010, školní noviny Prague Times.

Znovu se vznáším nad hladinou jezera uprostřed noci. Všude kolem mě je široko daleko slyšet pouze vítr proplétající se větvemi stromů.
Stáhla jsem ruce podél těla, sklonila hlavu a odpočítávala vteřiny, než se ponořím do němého podvodního světa. Tam se jako by zpomalil čas - sebevětší námaha o rychlý pohyb skončil neúspěšně. Ladné pohyby prstů mezi sebou tvořily malinké bublinky vyplouvající na povrch, kde záhy zanikaly. Ani jsem necítila, jak mě pálily oči; pozorně jsem sledovala tančící rostliny v rytmu vln, mezi kterými proplouvaly drobné předhánějící se pestrobarevné rybky. Vlasy se mi lechtivě otíraly o záda a napomínaly jednoduchost bytí. V uších mi duněla hluchá melodie vycházející z tajemné hlubiny. Zvědavě jsem natáhla ukazováček a sáhla do černé prázdnoty.
Zvuk povědomé melodie zesílil. Začal mi trhat ušní bubínky. Frekvence se neustále zvyšovala.
Je pondělí, šest hodin ráno. Obvyklá doba vstávání do školy. Dlaněmi jsem si promnula oči, posadila se a postavila nohy na zem. Ospalýma očima jsem se rozhlédla po pokoji a marně si snažila vzpomenout na pocit beztíže, avšak telefonní budík mě znovu vrátil do reality.
Zaúpěla jsem, napočítala do tří a odešla do koupelny.
Zatímco se snažím vrátit pomačkané tváře do původního stavu, přemýšlím, co nového mě dnes čeká. Poznámka za neudělaný domácí úkol, výslech od paní profesorky na angličtinu "Jak je možné, že jsi nepřezutá?", tajná mise "Ukrytí pokladu před nepřítelem" aneb opatrování taháku na vnější straně trika jako oka v hlavě a samozřejmě bezpečnostní bariéry z poskládaných lavic, aby o přestávkách mohli kluci nerušeně hrát fotbal.
Mnohem horší je blížící se datum k dubnu, kdy se uzavírají známky za třetí čtvrtletí. Žáci s vysokou absencí vyklízejí skříňky s učebnicemi svých spolužáků, "flákači" mrzutě oprašují sešity a učitelé se těší ze sladké pomsty za vykřikování v hodinách.
Osušila jsem si tvář, přivřela oči do tenké čárky a pokřivila ústa. Pravou dlaň jsem přiložila na čelo a neohrabaným hlasitým krokem vešla do ložnice svých rodičů.
"Mami, bolí mě hlava," řekla jsem.
"Vezmi si prášek a jdi spát," odpověděla rozespalým hlasem a přetočila se na bok.
Lehce jsem se usmála.
Ale stojí mi to za to?
 

2 people judged this article.

Comments

1 Kate Kate | Web | 22. july 2011 at 16:09 | React

Hezkej příběh.To moje mamka by mě určitě tak lehce doma nenechala :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement