Veliká maličkost

9. january 2011 at 0:14 |  Jednorázovky
nevím, čí to je
16.duben, 2010

"Však člověk si časem uvědomí, co na tomto světě dělá." Napověděl mi můj vnitřní hlas. Vždycky je tu společně se mnou, když beru do ruky pero s cílem přenést své myšlenky na papír. Pronese tajemným hlasem moudrou větu, záhy se smíchem uteče a schová se za roh, odkud mě tajně pozoruje, jak přemýšlím nad významem jeho slov. Usmívá se, když mě vidí nervózní a nerozhodnou. Je zákeřný. Ukecaný. Nesnesitelný. A je moudřejší než já! Proti čemuž se stavím s velikou závistí. Blýskají se mi oči nenávistí, jakmile ho slyším.
Je zároveň mojí múzou; láskou; nenávistí; zábavou a nudou.
Pokaždé nasadí jinou masku a ukrývá přede mnou svět. Tehdy si sednu, vezmu do ruky pero a vypisuji se.
Často si vezme masku černou; aby ve mně vzbudil strach, smutek, neschopnost cokoliv dělat, únavu, přemýšlivost, váhavost a trans. Jmenuje se Pan Deprese.

Chodí rovněž v černých lakovaných vysokých botách, v rukách svírá dřevěnou hůl, jejímž koncem mi shrábne vlasy do čela, abych přestala vidět slunce krásným. Na jakémkoliv místě; bývá v metru, ve škole, doma, v parku či ve společnosti přátel; mě donutí skrčit se do podobenky malinkého skřítka, omotat ruce kolem kolen a omílat myšlenky, které mi vnutí on.
Nebo třeba někdy nevnutí žádné; hrozně rád se na mě takhle jen dívá. Je vysoký, hrozně hubený, a má zelené oči, ze kterých srší zloba.
"Kaj se!" Směje se ďábelsky. Jednou rukou se popadá za břicho a druhou, ve které svírá hůl, mě bolestivě šťouchne do břicha. "Kaj se!" opakuje poněkud agresivněji, jakmile jeho příkaz se smíchem odmítnu.
Zacpala jsem si uši.
"Nech ji být." Odsekl muž opodál chladným hlasem.
Otevřela jsem oči; v mém srdci zajiskřila naděje.
"Nech ji být…" zopakoval a přistoupil blíž. Mlčky mě obešel a líně táhl za sebou svoji vlastní hůl, vykreslujíce kolem mě kruh. Za udiveného výrazu jej pozoruji.
"Ji budu trápit já… Svědomí." Zakašlal.
Deprese odfrkl. "Ale ať to stojí za to."
"Nenávidím tě! Nech mě žít!" Zakřičela jsem.
Jen se mi vysmíval.
"Vzpomeň si na všechno, co bylo. Vzpomeň si na tvé neúspěchy…Stojí ti to za to jít dál, když víš, že před sebou už nemáš světlonoše v bílém plášti s malou jasně svítící lampičkou, který po sobě zanechává půdu, ve které je jistota a sebevědomí?
Vzpomeň si na ty stvůry, které ti lžou, které tě pomlouvají, pohrdají tebou a špiní tvé jméno. Co třeba ta ohavná láska? Víš, kolik jsi už udělala v ní chyb? Pořád…ale POŘÁD děláš ty samé dokola. Nenene, Mary…" zavrtěl hlavou. "Nechováš se správně."
"Tak poraď mi jak!" Hlesla jsem skrz slzy.
"Já jsem jen tvé Svědomí… neradím, jak pomoci." Odpověděl, a odešel, zpívajíc si dramatickou melodii.
Kruh, který kolem mě vykreslil, zčernal. Pohlédla jsem do něj a uvědomila jsem si, že je to obrovská louže mých vlastních slz, v jejímž odraze se blýskají všechny mé neúspěchy a prohřešky. Zamotala se mi z toho hlava.
Ocitla jsem se v jakémsi sklepě. Cítila jsem zápach vlhka, hniloby a mechu. Po kamenných slizkých stěnách stékal pramínek kalné vody a přetékal skrz řetěz, kterým jsem byla spoutaná za všechny končetiny.
Momentálně cítím strach. Není tu nikdo, kdo by mi pomohl. Není tu nikdo, kdo mě slyší. Všude kolem mě slyším jen hlasy, které mi neustále opakují "No tak, nebuď smutná. To bude dobrý."
Další hlasy. Další hlasy!
Frustruje mě to.
Jsem malá, spoutaná, osamocená, odříznutá od krásného venkovního světa plného slunce. Přede mnou je jen papír a tužka. Blýskne se ve mně nápad; nakresli si ten paprsek hřejivého slunce, který ti tak chybí. Napiš si několik těch konejšivých slov, které tě alespoň na chviličku ohřejí pochopením.
Ale nemám před sebou žlutou pastelku, která mi to slunce vyrobí. Ze všech sil se pokusím. POKUSÍM!
Ale nakonec…
Ze slunce se stane prázdný kruh, ze kterého vede mnoho cest, které měly vyobrazit paprsky. Některé jsou delší, některé jsou kratší. Na každou cestu jsem si napsala cíl. Motivaci. A svá přání.
Stejně váhám; všechny cesty jsem popsala kostrbatým hůlkovým písmem, jelikož mě tíží řetězy. A proto to nevypadá nijak přesvědčivě. Ale já tu naději mám!
 

2 people judged this article.

Comments

1 Kate Kate | 22. july 2011 at 16:13 | React

výstěžně napsaný

2 Adriane Someone Adriane Someone | Web | 23. september 2011 at 22:41 | React

Kirsten, že to je úryvek z knížky?))

3 kirstenaxe kirstenaxe | 23. september 2011 at 23:38 | React

[2]: Není. :)

4 Adriane Someone Adriane Someone | Web | 24. september 2011 at 22:54 | React

[3]: Ne-e? Ale je to krásný! :)

5 kirstenaxe kirstenaxe | 25. september 2011 at 11:01 | React

[4]:  není to úryvek z knížky, tohle vzniklo na svatbě mých rodičů, když jsem dostala slabou chvíli před rokem a zamyslela se nad tím, jak z ní ven. Knihu sice ''píšu'', ale to je jinej kalibr :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement