February 2011

Tablet Bamboo.

22. february 2011 at 23:35 Etc
Martin Lubojácký
Vůbec jsem entušila, že má první práce dopadne takhle. Když jsem si jej kupovala u kamaráda za astronomickou cenu, věděla jsem, že jdu do něčeho, co mě brzy omrzí. Ostatně jako i to piano, co mám vedle skříně, a už jsem na něm dva týdny necvičila.

Kupodivu to na první pokus dopadlo docela dobře. Dokonce mám i pocit, že kreslení přes tablet je zajímavější a méně náročnější něž na papíře.

Vždycky jsem se potýkala s obdivem na školních výtvarkách a přemýšlela jsem o tom, že půjdu na uměleckou, ale to bych nebyla já, ta Axe zamilovaná do němčiny (mimochodem úroveň mojí němčiny je směšná, jsem líná kůže se jít učit). 

A tak jsem šla na německou. Kd emám výtvarku jenom půl roku. A ještě v pátek první dvě hodiny, kdy obvykle chybím, protože všechny vedlejší záležitosti, které se odkládají celé čtyři dny, nakonec připadnou na pátek.

Nascanovala jsem několik blbostí z deníku, kam jsem si z nudy kreslila a dneska po třech letech shledávám, že je to docela dobré a než mi ty deníky zase někdo ukradne, tak si to veřejně vystavím alespoň sem.

Mimochodem v umění se nevyznám vůbec. Jsem líná se cokoliv učit sama a všechno odkládám na později nebo dobu neurčitou.
Bože kopni mě.







kiax, 2009 prosinec
Evelyn, by kiax, rok 2010 na hodině suplu
kiax, 2008 Vestec
2010 červenec
Já osobně si ale myslím, že je lepší ten tablet. :D

Každý máme svoji úchylku

18. february 2011 at 15:54 názory
2009 prosinec, 19.12. v zákulisí
Mě z vás prostě nikdo nepochopí.

Rozbíjím vysavače.
A teď se mi podařilo rozbít další, už pátý.
Máma se tomu spíš už jen směje, já jsem z toho na nervy. Vadí mi, že teď začnu tančit kachňátka se smetákem v ruce každý týden. A o to víc to budu nenávidět, o to dýl mi to bude trvat.

Řešení tu pro mě měl Horst Fuchs. Ale stále váhám; mám si pořídit ten pojízdný autovysavač?

Tak zaprvé; kocour si najde novou atrakci.
zadruhé: Svoji práci miluje a ušetří mě od ní.
A zatřetí: Je NEROZBITNÝ. Do tý doby, než na něj šlápnu, ale to je přeci úplně jedno.

Feel the same? Butterflies!

16. february 2011 at 21:07 Jednorázovky
birds

Tmavá ulička.
A jen svítí mobil.

Esemeska.

"Porad na Tebe myslim."

Ne, vypnu ji.

A se šibalským úsměvem kráčím dál, dotýkaje se zašedlých zdí, které si zažily své.
A černé kočky mne jakoby slyšely. Jedna se mi dokonce přiznala, tichým mňoukáním, že slyší tikat čas. Čas patřící Vesmíru. A vyskočila na parapet, odkud mě zelenýma očima pozorovala.
Zastavila jsem se a opatrně sevřela prsty roh, ze kterého už dávno slezla omítka. Okem jsem nakoukla do sousední ulice a napjatě zadržovala dech. Přivřela jsem oči a usmála jsem se, sama sobě, jako bych věděla, že tudy někdo jde.

"Myslel jsem na tebe celý den," zakryla mi ústa čísi studená ruka. Jemné vlasy neznámého mě lechtaly na tváři, ba jsem ani nemohla poznat jeho hlas. Šeptal.

Vymkla jsem se mu a hlasitě se zasmála.

"Čemu se směješ?"

"Musím jít." A poslala mu vzdušný polibek na rozloučenou.
Jen tam stál, před zamlženými okny opuštěné barabizny v nejstarší části města, a sledoval, jak odcházím. A tiše skrz rty šeptám kočkám, že miluji svůj život.

A krátká sukně selhala. Začaly mi mrznout nohy.

"Přijď hned sem. Nemám co dělat," řekla jsem do telefonu a bez jakékoliv odpovědi ukončila hovor. Věděl, kde jsem, a pokud ne, zjistí si to.
Je do mě blázen.

A já jdu dál, a dál. Kráčím v rytmu disco hitovky v přehrávači.
A kolemjdoucí tu nejsou, aby si mohli myslet, že jsem opilá.
A stejně by se tomu nedivili! Je sobota.

Sedla jsem si do nejbližší kavárny. A přímo na zracích číšníka si svlékla kozačky na jehlovém podpatku a pošeptala kočkám, že mám dovoleno všechno.

Líně jsem si vzala do ruky jídelní lístek, který znudeně ležel na stole, zahleděla do něj a lehkým mávnutím ruky si objednala latté. Číšník se nepřestal usmívat.
Už od začátku věděl, kdo jsem. A věděl, že znám kočky.
Mrkla jsem na něj a přehodila nohu přes nohu. Chvíli ze mě nemohl spustit oči. A tušila jsem, že špatně přepočítal účet.

Ale seděla jsem dál. A povídala si s kočkama. Že jsou ti chlapi hloupí, a kočky si jen nudou olízly kožich. Zřejmě to už znaly dávno přede mnou. A tak jsem seděla dál.

"Odpovis mi?" napsal mi další esemesku.
Zavrtěla jsem hlavou a vymazala ji.

A tu si sednul ke mně on.
"Myslel jsem si, že tu budeš. Rád Tě vidím," sundal si bundu a naklonil se ke mně. Chtěl polibek.

Uhnula jsem a znovu se usmála.
Začervenal se a stáhnul se zpět.
"Teď ne. A jak se mi máš?"a položila mu chodidlo na stehno. Znejistěl a narovnal se.
"Chybělas mi. A nechápu, proč mi měsíc neodpovídáš na esemesky. Nebereš mi telefony. Vlastně jsem ani nevěděl, že tě mám hledat tady, musel jsem se zeptat Tiny."
Obrátila jsem oči v sloup.
Další chlap.
Dalšímu chybím.
To je fakt otrava.
.
.
.
.
.

A byla tma.
Zakryl mi někdo zezadu oči. Podrážděně jsem sebou trhla, ale držel pevně.
A rozhodla jsem se jej ohmatat. Jeho paže, prsty, nehty. Přitiskl se blíž.

Naklonil se, a pořád pevně držel.
Byla jem čím dál tím netrpělivější. Rukama jsem dosáhla až na jeho rty.
A ucukla jsem.

Ne.
Motýlci.
A tenhle chyběl mě.

Kočky mi pověděly, že je motýlci nezajímají. Zpanikařila jsem.
Nadechla se, vyřkla jako modlitbu jeho jméno, a ruce povolily. Usmál se, vlepil mi pusu na tvář.

On.
Kterého miluji.

Vyrážím do jara

10. february 2011 at 18:02 Etc
kdosi
Tak abych si ujasnila, co všechno z oblečení mi vlastně do spokojenosti z nastávajícího jara chybí. Nebude sice za tak krátkou dobu, jak se předpokládá, protože minimálně ještě dva týdny bude foukat, sněžit a odporně chcát, ale ono to vlastně ani zas tak nevadí. Dneska mě popadla blogovací nálada, brouzdám po amerických blozích o módě a poslouchám staré rockovky z osmdesátých let a sním o novém šatníku laděném do stylu retro, rock a taky do dosud nepojmenovaného stylu, do kterého se oblíká většina lidí z komunity LOOKBOOK.NU.

Ani se mi nechce naklikávat tu adresu a hledat alespoň nějakou fotku, která by nebyla hrozně přehnaná zombiedními pózami a úchylnými kombinacemi, proto radši zabrouzdám ve svých složkách OTHER, a možná něcomálo prozradím přímo tady.




....

Chtěla jem jen dodat, že se ta složka za poslední měsíc pořádně rozrostla, tudíž se na všechno, co mi přijde úžasné a úchvatné, můžete podívat na mém facebooku, kde najdete mimochodem i všechny fotky, které vkládám do článcích, protože mé fotky mi už došly. Teď se škrábu na nose a už podvědomě hledám termín, kdy zse vyrazím s kamarádem na focení.

Ale teď k tý módě, co jsem vlastně chtěla.




topshop
Tyhle jsou konkrétně z Topshopu, nedávno jsem je viděla v Palladiu a mám na ně už delší dobu zálusk. Nejsem si ale zas tak stoprocentně jistá, že mi vydrží déle jak tři měsíce. Ano, jsem náročná na kvalitu, protože všechno hned roztrhám.

celý článek

Mě osobně tohle vadí.

10. february 2011 at 15:42 názory


Nevím proč se mi výrok jedné slečny, která okomentovala tohle video na youtube, tak silně vryl do paměti a dodnes má moji přízeň.
THAT'S THE REASON WHY BOYS GO GAY!

Navrhování sakra lehký není

10. february 2011 at 13:37 názory
jehla a nit
Schola Pragensis asi 2006, kdy jsem tam reprezentovala jakožto primánka náš gympl. Seděla jsem u stánku, strašně se nudila a střídala pohled na matikáře, který se snažil zprovoznit projektor, a na všechny stánky okolo. Byly barevné a zábavné.
A asi po půl hodině jsem prostě vstala a šla se mezi nimi projít.
Tu jsem v prvním patře narazila na zdravotnickou, kam chodil kamarád a jeho spolužáci mi přes zázračný papírek a píchnutí jehlou do prstu zjistili skupinu krve a k tomu mi za bebí dali lízo. U hotelové školy jsem si zase pochutnala na jednohubkách a fondue, ale moji skutečnou pozornost si získal největší stánek u okna. Všude na něm byly nalepené papíry, kolem stály figuríny v nádherných extravagantních šatech a na plastových zvláštěn zakroucených židlích seděla vysmátá partička podobně oblečených lidí a kouřili u otevřeného okna cigarety.
Bylo mi dvanáct.
Chci taky navrhovat.
A klidně pojedu do Francie studovat design.

Pořád jsem to odkládala, ale nikdy se ve mně tento nápad neztratil zcela úplně. Stěžovala jsem si na nedostatek inspirace, ale nepamatuju jedinkrát, kdy jsem nenadávala v obchodech na to, že tam nemají to, co chci, a že všechno je za tu kvalitu předražený.

Dokonce na své narozeniny, na 6.února, jsem to vyslovila v obchodech Gucci, Luis Vuitton, Prada a Escada. Nevím, zda se mýlím, ale ty samé cetky a kusy hadrů z pytloviny prodávají i tam, akorát za pětinásobnou cenu, za kterou si v podstatě kupuješ jen kousíček látky schované vzadu s názvem značky.

Ale stejně mě to láká!
Včera při horečkách jsem si konečně sedla k tomu a pokusila se něco nakreslit. Talent asi na to nemám, jakmile u toho člověk sedí a myslí to skutečně vážně, najednou jakoby nápady šly stranou. To je možná ten důvod, proč v obchodech často není nic.
kiax theme
Co se mi ale skutečně líbí, je to, že nemusím ani umět skutečně kreslit lidskou siluetu nbeo se namáhat se složitými vzory a obrázky. Nemusím nic složitě vybarvovat, všechno je vlastně jen o čárách.

Teď se už jen naučit používat šicí stroj, a donutit se vygooglovat nejlepší galanterky v Praze.
NJOY ;)

NE MOC.

9. february 2011 at 18:14 názory
kiax
Stav beznaděje, přemýšlení. Život se najednou dostává do jakési životní rutiny z devatenáctého století, celé tělo naříká a skučí.

Z hlediska wikipedie se nemoc charakterizuje asi takhle:

Nemoc neboli choroba či onemocnění je patologický stav těla nebo mysli, který je projevem změny funkcí buněk a v důsledku i morfologickým poškozením těchto buněk, tkání a orgánů.
Dělíme je na virové, bakteriální nemoci, nemoci dědičné, sexuálně přenosné, duševní, fyzické....

A není to vlastně úplně jedno? Já jsem nemocná, bolí mě celé tělo, tečou mi slzy, bolí mě záda, mám horečky, NEMÁM MOC!

A takhle se cítím jen kvůli tomu, co jsem byla v minulosti.

Ale má to i své světlé stránky. Třeba jsem se naučila držet jehlu a nit. A najednou myslím na věci, co jsem dlouho odkládala.