Feel the same? Butterflies!

16. february 2011 at 21:07 |  Jednorázovky
birds

Tmavá ulička.
A jen svítí mobil.

Esemeska.

"Porad na Tebe myslim."

Ne, vypnu ji.

A se šibalským úsměvem kráčím dál, dotýkaje se zašedlých zdí, které si zažily své.
A černé kočky mne jakoby slyšely. Jedna se mi dokonce přiznala, tichým mňoukáním, že slyší tikat čas. Čas patřící Vesmíru. A vyskočila na parapet, odkud mě zelenýma očima pozorovala.
Zastavila jsem se a opatrně sevřela prsty roh, ze kterého už dávno slezla omítka. Okem jsem nakoukla do sousední ulice a napjatě zadržovala dech. Přivřela jsem oči a usmála jsem se, sama sobě, jako bych věděla, že tudy někdo jde.

"Myslel jsem na tebe celý den," zakryla mi ústa čísi studená ruka. Jemné vlasy neznámého mě lechtaly na tváři, ba jsem ani nemohla poznat jeho hlas. Šeptal.

Vymkla jsem se mu a hlasitě se zasmála.

"Čemu se směješ?"

"Musím jít." A poslala mu vzdušný polibek na rozloučenou.
Jen tam stál, před zamlženými okny opuštěné barabizny v nejstarší části města, a sledoval, jak odcházím. A tiše skrz rty šeptám kočkám, že miluji svůj život.

A krátká sukně selhala. Začaly mi mrznout nohy.

"Přijď hned sem. Nemám co dělat," řekla jsem do telefonu a bez jakékoliv odpovědi ukončila hovor. Věděl, kde jsem, a pokud ne, zjistí si to.
Je do mě blázen.

A já jdu dál, a dál. Kráčím v rytmu disco hitovky v přehrávači.
A kolemjdoucí tu nejsou, aby si mohli myslet, že jsem opilá.
A stejně by se tomu nedivili! Je sobota.

Sedla jsem si do nejbližší kavárny. A přímo na zracích číšníka si svlékla kozačky na jehlovém podpatku a pošeptala kočkám, že mám dovoleno všechno.

Líně jsem si vzala do ruky jídelní lístek, který znudeně ležel na stole, zahleděla do něj a lehkým mávnutím ruky si objednala latté. Číšník se nepřestal usmívat.
Už od začátku věděl, kdo jsem. A věděl, že znám kočky.
Mrkla jsem na něj a přehodila nohu přes nohu. Chvíli ze mě nemohl spustit oči. A tušila jsem, že špatně přepočítal účet.

Ale seděla jsem dál. A povídala si s kočkama. Že jsou ti chlapi hloupí, a kočky si jen nudou olízly kožich. Zřejmě to už znaly dávno přede mnou. A tak jsem seděla dál.

"Odpovis mi?" napsal mi další esemesku.
Zavrtěla jsem hlavou a vymazala ji.

A tu si sednul ke mně on.
"Myslel jsem si, že tu budeš. Rád Tě vidím," sundal si bundu a naklonil se ke mně. Chtěl polibek.

Uhnula jsem a znovu se usmála.
Začervenal se a stáhnul se zpět.
"Teď ne. A jak se mi máš?"a položila mu chodidlo na stehno. Znejistěl a narovnal se.
"Chybělas mi. A nechápu, proč mi měsíc neodpovídáš na esemesky. Nebereš mi telefony. Vlastně jsem ani nevěděl, že tě mám hledat tady, musel jsem se zeptat Tiny."
Obrátila jsem oči v sloup.
Další chlap.
Dalšímu chybím.
To je fakt otrava.
.
.
.
.
.

A byla tma.
Zakryl mi někdo zezadu oči. Podrážděně jsem sebou trhla, ale držel pevně.
A rozhodla jsem se jej ohmatat. Jeho paže, prsty, nehty. Přitiskl se blíž.

Naklonil se, a pořád pevně držel.
Byla jem čím dál tím netrpělivější. Rukama jsem dosáhla až na jeho rty.
A ucukla jsem.

Ne.
Motýlci.
A tenhle chyběl mě.

Kočky mi pověděly, že je motýlci nezajímají. Zpanikařila jsem.
Nadechla se, vyřkla jako modlitbu jeho jméno, a ruce povolily. Usmál se, vlepil mi pusu na tvář.

On.
Kterého miluji.
 

4 people judged this article.

Comments

1 borůvka borůvka | 18. february 2011 at 11:55 | React

Ach, tohle je.. úžasné.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement