March 2011

Chcípnul ježek na sušenky, no a CO!

29. march 2011 at 18:42 | Kirsten Axe |  zážitky

Spím ráda. Spím pořád, spím všude, spím kdykoliv.V jakýchkoliv polohách.

No dobře, s polohami přeháním. Vždycky usnu na levé ruce. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že takhle spí jenom děti supermana.
A já byla přesvědčená, že můj táta supermanem byl.

Ani já nejsem Kočičí Žena, ačkoliv kočku doma chovám, kočky miluji, tvářím se jak kočka, říkají mi kočka a líčím se jak kočka.

Ale stejně jsem prase.
O tom mě přesvědčuje pořád máma, a já jí to ani nezapírám; ten rok 1996 prase skutečně je!

Pořád se mi vysmívá můj spolužák. Po včerejším zakuckání se monsterem neměl pořád dost. A furt mi bude připomínat, že ve čtyřech letech jsem nechtěně zabila ježečka poté, co jsem ho přecpala karamelovýma sušenkama! Já myslela, že má hlad!

"Ha, a jako když máš u sinusu sinusoidu, tak u cosinu bude cosinusoida?:D O tom pochybuju, že nám dá pracovní list s cosinusoidou, protože nám radši dá ježky nacpaný sušenkama,"

-"Rozdejte si, prosím, pracovní listy, zbytek vypracujete doma, je to na téma cosinusoida..."

-.-"

Heleďte, já nevím, radši si budu povídat o tom, co se mi vlastně každou noc zdá. Však on se mi bude posmívat i zítra.
A pořád lezu na vysoké stromy, nechávám ujíždět vlak, prohlížím si ukázky koupelen a rozbrečím se u té nejnevkusnější fialové (asi kvůli tomu, že byla nevkusná) a neustále, každou noc se s někým vášnivě líbám. Prý je to k rozchodu, ale už jsem měsíc sama, a vlastně mi to vůbec nevadí.
A nelíbám se s roztomilými blonďáčky, ale s napůl rozřezanými jazyky.
A kupodivu je to docela sranda, naštěstí mám ale zavřené oči, tak toho kluka nevidím. Klidně ať si vypadá jako ten pán na videu.
Ne nadarmo se říká, že sny jsou náš druhý život.

Můj skutečně je!

follow me, vy úplně zapomínáte!

26. march 2011 at 15:16 | Kirsten Axe |  Etc

Znovu připomínám. Nahoře máte odkaz na můj facebook.

Tak si mě proboha lajkněte. Sice na tenhle fb nechodím často, já to ale napravím!:)

A v menu je odkaz na formspring pod názvem ASK ME. Ta stránka úplně zeje prázdnotou, že se mě NIKDO na NIC nechce zeptat! :)

Takže šup šup, ať mám co dělat!

will you be there in the morning?

26. march 2011 at 15:12 | Kirsten Axe

A pořád bloudím světem, a nevyznám se v sobě. Prohlašuji o sobě, že jsem flegmatik, a přetvařuji se. Dokonce se mi to daří před sebou. Ta přetvářka.

Schválně dělám věci, které normálně nedělám, a doufám, DOUFÁM, že si toho všimneš.

Ke vší smůle se ale ani neotočím, když na mě voláš. Slyším totiž hudbu, tu naši společnou. A když procházím kolem, pořád mám pocit, jako bys támhle někde stál, a třeba mi sám od sebe napsal, ale tak to už nebývá.
Mě to totiž nebaví. Nebavíš mě a pořád si představuji, jak Tě odmítám, a říkám ti přesně to samý, co jsi říkal mě, smrade.
Žiju v nádherný představě, že ti způsobím to, cos způsobil Ty mě, i když vím, že tak lehký to nebude, protože si Tě prostě ani nemůžu smazat...

Já Tě ale nemiluju, píčo.
Já jsem jenom majetnická mrcha, která pomalu dospívá, a časem, až ČASEM vidí, že ji vůbec nezajímáš, ale stejně si protiřečí!

Charakterizuje mě jen sedm slov. Ta Kirsten svůj život kurva milovat umí!

26. march 2011 at 15:10 | Kirsten Axe |  zážitky

Ten název, to je takové moje nové motto. Napadlo mě to včera, když jsem si kreslila návvrh na tetování.

Ano, jdu na kéru.
Kam, proč a co, to zatím neprozradím :) Ale určitě to bude něco malinkého, nečekejte rovnou celý rukáv nebo dekolt.

To bude potom.
Až tohle matka přežije.

A taky si jdu píchnout piercing.
Přemýšlela jsem o cheekách, ale absolutně netuším, jak zamaskuju dva souměrný beďary.

Možná by mi to i slušelo, teď ale po přeinstalování systému (máma pochytala něco přes 200 trojanů) nemám v počítači Photoshop, tak mi asi zbývá si jenom z alobalu vyžmoulat kuličku, a nalepit si ji na pořádnou vrstvu mastného lesku na rty.

Stejně si myslím, že to zvorám, jak se znám.

Nebo jsem přemýšlela o Meduse.





(Zdá se mi to, nebo je to jedna a tatáž slečna?:D)

Tak nevím nevím, poraďte mi.

Mimochodem zase jsem objevila něco, co charakterizuje moje nálady (včetně textů těch písniček) a vůbec celý můj život celkově.
A tím se stala zpěvačka z Eyest set to kill, hahá, jaké to já mám štěstí, že přesně za týden tu bude mít s kapelou koncert ^^

poslechněte si tři ukázky, minimálně ale u jendé si myslím, že se vám bude líbit, ač posloucháte hardcore či ne.

(U téhle písničky hrozně obdivuji začátek.)


Tahle je zase úplně celá já.

A tohle, milí přátelé, tohle je má situace TEĎ.

"Did you think alcohol would patch you up?
Ease all the pain.
Well I guess we'll never know what could have been today.
Catch your breath,
You're only 21
You wont be there in the morning.
You're not the only one.
Catch your breath,
You're only 21.
You're not the only one."
(Akorát bych tam dala trochu jiný věk než 21....Ale pořád se rozhoduji, jestli bych tam dala 14 nebo 15....)

Umím vrátit čas. Alespoň v nějakých případech.

26. march 2011 at 14:41 | Kirsten Axe |  zážitky

Uběhlo tři roky od posledního napsaného "emorománu" (:D).

A lidé to četli. Komentovali. A chtěli pokračování.

A už ani nevím, proč jsem přestala. Byla to tenkrát asi perná doba, řešila jsem přestupy na jinou školu, lásky, první kalby, divadlo, a asi na to nebyl čas. Možná jsem si dokonce myslela, že bych v tom pokračovat neměla.

A včera mi ruplo v kouli, a málem jsem si za to vrazila facku.

Vždyť JÁ jsem ÚPLNĚ přestala psát. To jediné, co mi skutečně jde, a já to přehlížím a snažím se o věci, který mě sice bavěj, ale zdaleka mi nejdou tak dobře, jak si nalhávám.

Seděla jsem včera na Petříně... A měla vedle sebe během dvou hodin čtyři rozdílné světy, čtyři rozdílné doby. Jako kdybych viděla po všech těch letech, co se mnou udělal čas, a najednou jsem viděla sebe z jiného úhlu.

Nejdřív jsem tam přišla sama. Sedla si ke stromu, jenom se kochala krásou Petřína a panoramy Prahy v dáli. Možná mě napadlo, že jsem se cítila trochu osaměle, přestože jsem kolem sebe ze všech světových stran měla známé, ale vůbec se mi nechtělo vstávat a navazovat s nimi kontakt. Tak jsem dělala, že je vůbec nevidím. A oni mě stejně asi nepoznali.

V ruce jsem držela pytlíček pyramidek, které jsem si hodlala přišpendlit na kožené boty, abych vypadala "drsně". Shledávala jsem totiž, že mě barbínou být nebaví. Ale taky už nejsem dvanáctiletá černovlasá patkařka, která psala emoromány, a lidé je četli.

Otevřela jsem kontakty, a začala psát textovky všem svým známým. I tomu ex, který se do mě skrz romány zamiloval. Dnes je mu už asi dvacet.

A mezitím mi zavolal Kristián, že sem nahoru nemůže trefit. "Asi nezná Petřín," pousmála jsem se, sebrala plátěnou tašku a v nezašněrovaných kožených botách jsem se odebrala dolů. Vlasy mi vlály v teplém jarním větru a na svět jsem se dívala skrz černé wayfarerky. A uviděla ji.

Šla ve společnosti několika slečen, a pištěla ještě otravněji, než když jsem ji viděla poprvé. A byla zrzavější než já.
Modlila jsem se za to, aby mě nepoznala, a zrychlila krok. Klasicky jsem se začala dívat do mobilu, ale netrvalo ani sekundu, a ten její ksicht mi skočil do výhledu.
"ahooooj", zapištěla. U tohohle se přiznám, že se to ani nedá popsat, jak to bylo otravný. A FALEŠNÝ.

"Vždyť jsi viděla, že Tě mám za totální píču, a stejně se přetvařuješ a snažíš se na sebe udělat dojem. Co chceš? Abych Tě zbožňovala jako všechny ty blbky kolem Tebe, který sis získala přetvářkou?"

A sama jsem se takhle zachovala. V afektu jsem jí odpověděla úsměvem. A ona se za mými zády začala smát. A o to víc jsem ji pokládala za uřvanou nánu. Falešnou.

Plácla jsem se do čela. A šla dál, za Kristiánem, který stál s roztomilým zrzečkem. Předal mi frisco a spolu jsme si sedli nahoru na Petřín. A vzpomínali na ty doby, kdy nám bylo... deset.
"A jenom protože seš Mery, tak se s tebou bavím," prohodil.

Asi do hodiny se k nám doplazila kamarádka, Kamila, celá udýchaná. "jenom protože seš zrzavá a svítíš na půl kilometru, tak jsem Tě poznala," a svalila se na zem.
Ta byla z těch lidí, kteří utvářejí mojí budoucnost.

Co by to bylo za vrácení času zpět, kdybych vynechala tu nejdůležitější část. Zrovna předevčírem jsem se k ní myšlenkovitě vracela, skrz deathcorovou hudbu.
Přisedly si k nám dvě slečny.
Jedna byla totálně namol. Držela dvoulitrovku piva, sem tam se vyzvracela, a napila se znovu. Ta druhá se ji snažila uklidnit, většinou nadávkami. Ne že bych byla zlá, já se prostě začala smát. Asi z principu, já takhle občas právě taky vypadám. Lezu po čtyřech, a vypadám jako čerstvě vykastrovaný pejsek.
Ale seděla jsem dál, sundala si boty, a abych se uklidnila, přidělávala jsem si na ně pyramidky. Kluci mezitím už dávno odešli.

S tou druhou se povídalo o něco lépe. Krásně mě zasadila znovu do té metalové hlíny. Najednou jsem viděla zase sebe, v černém oblečení, s hardcore v uších a s názory, že mi nikdo nerozumí, ale mlčela jsem. Jen jsem se sama sobě usmívala. Měla jsem už propíchané prsty od pyramidek, a řekla jsem si,

KURVA PROČ JSEM PŘESTALA TY "EMOROMÁNY" PSÁT.

Kaligram, kaligram!

18. march 2011 at 18:56 | Kirsten Axe |  Etc
Zamilovala jsem si kreslení kaligramem. Nedá se u toho nic zkazit, říkáte. Nakreslíš konturu obličeje, a to nejvýraznější obtáhneš větičkou. Nějakou pěknou, dramatickou, třeba... I'M STRONGER THEN I'VE EVER BEEN. Anebo IF YOU WANNA FUCK ME, I WON'T SAY NO, pokud budeme trochu obscénnější osobnosti. Ikdyž ono je to vlastně jedno, já tam cpu texty písniček.

Kamarádka slaví dneska narozeniny. Na tenhle den jsem se těšila celý rok, protože tohle je jediný den, kdy vidím samé stylové lidi pohromadě. A kupodivu.. dá se tam s nimi skvěle seznámit se, ikdyž většina z nich je potom už po chvíli opilá a vysmátá, a potom si stěží vzpomenou na nějakou Axe z rokáče.

No proč ne.

Ta kamarádka je moje máma. Jmenuje se Aneta a je červenovlasá. A měří 178cm. Včera mi barvila hlavu, a to byl jasný důkaz toho, že jsem po ní.
Do lahvičky s barvou místo oxidačního činidla vymačkala vyživovací emluzi na téměř 10 použití. A aby to zamaskovala, tak tam nacpala i ten amoniak.
Ptáš se, co je na tom takovýho?

Já jsem totiž stejnej kazisvět.
Když jsem jí o hodinu později přidělávala vlasy keratinem, asi čtyři pramínky jsem jí přilepila omylem k sobě. Žehličkou. A už to asi nejde odendat, ale ona o tom neví.
To máte stejně jak s tím maskováním toho průseru s barvou.
Ale nakonec to vypadá celkem hezky. Asi si budu muset koupit odbarvovač.

Nevídám se s ní tak často, protože pořád zakopává o schody a ztrácí lidi pod sebou. Ale když viděla má mistrovská díla. Chtěla taky. A já jí ho udělala.


Zajímalo by mě, co jsem to do hajzlu hulila, když jsem se rozhodla použít lihovku!


Rok 2011 prdele a průserů, a tím se prostě řídit budu!

17. march 2011 at 1:20 | Kirsten Axe


Další kaligram z mé sbírky. A ten třetí mi máma dneska ráno vyhodila do koše. Prý si nemám čmárat na papíry.

Tak si budu čmárat jinam. Jednou na zdi, určitě.

Miluji Prahu. I v těchto náladách mě nepřestává svojí neobyčejnou krásou udivovat. Dokonce mě svojí vůní starých ošoupaných ulic, které se odrážejí ve výlohách drahých butiků a neonových nápisů nejmoderněji zařízených barů, svádí k přemýšlení o vlastní budoucnosti.

A ta bude sakra pestrá.

Nesnáším chytráky. S plnou zadnicí argumentů

15. march 2011 at 23:26 | Kirsten Axe |  Etc

Jsem naštvaná.
Vlastně ani nevím z čeho to začalo, proč tak strašně zuřím.
Ani nekoukám na mobil, protože bych tu esemesku stejnak smazala. Vypnula jsem dokonce ten facebook, kdyby náhodou přišel. Domluvila jsem si plány na příští dny, kdyby jej náhodou napadlo, že ten den rušit neměl.
Ani náhodou nekoukám na hodiny, abych nezačala litovat, protože vinu necítím a není to má chyba.
Kreslím si kaligramy.... (viz vlevo a dole)


..A CHCI KURVA CIGARETU!

Tady se někdo fláká, a někdo cvičí

15. march 2011 at 23:07 | Kirsten Axe |  zážitky

Vypadám tu celem nevinně,co?
Jsem ale skandální a často vyvádím na zkouškách.
Anebo pořád chodím pozdě.
Spím u zrcadla.
Neustále objímám svoji tanečnici.
Koukám do mobilu.
Smetávám drobky ze svého oblečení a tři hodiny maskuju nenápadný žvýkání čokoládových bonbonů.
Anebo koukám do blba a vůbec neposlouchám.

Mimochodem tohle jsou fotky ke článku

Herečka ze mě pořád ještě není, a asi nikdy nebude. Nejsem dost dobrá, a přesto zoufale dychtím po uznání. Viděla jsem několik nahrávek a ne že by se mi to nelíbilo, já jsem hrozně nepřirozená.

Mamka před dvěma dny poslala notebook na ten svět, když přes nějaký stáhnutý soubor chytila přes dvacet virů a sto errorů. Systém si vykopal hrob a mě nezbývao nic jiného, než se chytnou za hlavu a panikařit, že všechny moje fotky a soubory jsou na cestě ke zkáze.
A nebyly.
Sice to stálo platební kartu tři tisíce za tři cédéčka sedmiček (proč doprdele tři?), abychom mohly obnovovat systém ještě na třech dalších počítačích (hahaha, není to svým zůsobem taky pirátství?).
Ale já ty fotky mám.

A budu je mít tady, kdyby si náhodou zase mamka stáhla soubor s dvaceti trojany. :/



emo pohled.



nevím. Asi charles stone. Moc mi to nejde teda. :D



nevím, co je tohle za výraz, ale tohle je pro změnu můj nenáviděný Kankan, který mi úplně zkazil výstup.



ne, tuhle fotku nemám ráda! :D




Na zkouškách se mi vždycky smál.A nikdy jsme tu scénu pořádně neodehráli, ani na premiéře ne.

Jak říkám, na zkouškách občas vyvádím. A tady mě skvěle přistihli.

Drunk Santa, drunk story!

15. march 2011 at 18:07 | Kirsten Axe |  zážitky

Seděla jsem na dece pokřtěné dvěma dírkami od cigaret, ujídala kyselé červené žížalky a žluté nabízela červeným hlavám, mezi nimiž uprostřed seděla drobná a nejstarší z nás plavovláska.
Ta ujídala sýrové chipsy a slečna vedle ní, veganka, mezi nohami svírala bílé víno, které chutnalo dokonce mě. Říkala si losos a měla velice zvláštní způsob vyjadřování, po každé větě udělala kratší nervózní odmlku, a tenhle pozorující výraz patřil přímo jí. Před ní stál Saša, petřínský turista, kterého zná každý strom, který kdy na Petříně vyrostl. Chodí sem už pětadvacet let, a jeho poznávacím znamením je černá ledvinka a batoh, který pravděpodobně vyhrál v MTV anebo Pepsi, myslím. Přežil mozkovou obrnu, všichni z něho mají prdel, a já se vždycky, když ho vidím, ho ptám na to, co měl dneska k obědu. A vždycky má mnohem lepší oběd než já. Včera měl segedín.

A potom tam přišla hrozně nesympatická (další) zrzavá holka, strašně uječená, neslušná, a má červená hlava, MÁMA, která mi seděla v klíně, mi neustále opakovala, ať ji zachráním.Pravděpodobně od ní.

Líbla jsem ji do vlasů, a potom si už nic nepamatuju, protože tý vodky a džusu bylo trochu moc.

Ale asi jsem seděla před ROCK café, s MÁMOU, a snažila se jí jakkoliv zlepšit náladu. Dělala jsem ze sebe hroznýho debila, protože jsem imitovala všechny možný pravitele za dob přede mnou, ale zapomněla jsem na Alexandra Velikýho a Ivana Hroznýho. A ta se smála a smála, ale určitě ne tak jako já, když jsem viděla tohle.