Umím vrátit čas. Alespoň v nějakých případech.

26. march 2011 at 14:41 | Kirsten Axe |  zážitky

Uběhlo tři roky od posledního napsaného "emorománu" (:D).

A lidé to četli. Komentovali. A chtěli pokračování.

A už ani nevím, proč jsem přestala. Byla to tenkrát asi perná doba, řešila jsem přestupy na jinou školu, lásky, první kalby, divadlo, a asi na to nebyl čas. Možná jsem si dokonce myslela, že bych v tom pokračovat neměla.

A včera mi ruplo v kouli, a málem jsem si za to vrazila facku.

Vždyť JÁ jsem ÚPLNĚ přestala psát. To jediné, co mi skutečně jde, a já to přehlížím a snažím se o věci, který mě sice bavěj, ale zdaleka mi nejdou tak dobře, jak si nalhávám.

Seděla jsem včera na Petříně... A měla vedle sebe během dvou hodin čtyři rozdílné světy, čtyři rozdílné doby. Jako kdybych viděla po všech těch letech, co se mnou udělal čas, a najednou jsem viděla sebe z jiného úhlu.

Nejdřív jsem tam přišla sama. Sedla si ke stromu, jenom se kochala krásou Petřína a panoramy Prahy v dáli. Možná mě napadlo, že jsem se cítila trochu osaměle, přestože jsem kolem sebe ze všech světových stran měla známé, ale vůbec se mi nechtělo vstávat a navazovat s nimi kontakt. Tak jsem dělala, že je vůbec nevidím. A oni mě stejně asi nepoznali.

V ruce jsem držela pytlíček pyramidek, které jsem si hodlala přišpendlit na kožené boty, abych vypadala "drsně". Shledávala jsem totiž, že mě barbínou být nebaví. Ale taky už nejsem dvanáctiletá černovlasá patkařka, která psala emoromány, a lidé je četli.

Otevřela jsem kontakty, a začala psát textovky všem svým známým. I tomu ex, který se do mě skrz romány zamiloval. Dnes je mu už asi dvacet.

A mezitím mi zavolal Kristián, že sem nahoru nemůže trefit. "Asi nezná Petřín," pousmála jsem se, sebrala plátěnou tašku a v nezašněrovaných kožených botách jsem se odebrala dolů. Vlasy mi vlály v teplém jarním větru a na svět jsem se dívala skrz černé wayfarerky. A uviděla ji.

Šla ve společnosti několika slečen, a pištěla ještě otravněji, než když jsem ji viděla poprvé. A byla zrzavější než já.
Modlila jsem se za to, aby mě nepoznala, a zrychlila krok. Klasicky jsem se začala dívat do mobilu, ale netrvalo ani sekundu, a ten její ksicht mi skočil do výhledu.
"ahooooj", zapištěla. U tohohle se přiznám, že se to ani nedá popsat, jak to bylo otravný. A FALEŠNÝ.

"Vždyť jsi viděla, že Tě mám za totální píču, a stejně se přetvařuješ a snažíš se na sebe udělat dojem. Co chceš? Abych Tě zbožňovala jako všechny ty blbky kolem Tebe, který sis získala přetvářkou?"

A sama jsem se takhle zachovala. V afektu jsem jí odpověděla úsměvem. A ona se za mými zády začala smát. A o to víc jsem ji pokládala za uřvanou nánu. Falešnou.

Plácla jsem se do čela. A šla dál, za Kristiánem, který stál s roztomilým zrzečkem. Předal mi frisco a spolu jsme si sedli nahoru na Petřín. A vzpomínali na ty doby, kdy nám bylo... deset.
"A jenom protože seš Mery, tak se s tebou bavím," prohodil.

Asi do hodiny se k nám doplazila kamarádka, Kamila, celá udýchaná. "jenom protože seš zrzavá a svítíš na půl kilometru, tak jsem Tě poznala," a svalila se na zem.
Ta byla z těch lidí, kteří utvářejí mojí budoucnost.

Co by to bylo za vrácení času zpět, kdybych vynechala tu nejdůležitější část. Zrovna předevčírem jsem se k ní myšlenkovitě vracela, skrz deathcorovou hudbu.
Přisedly si k nám dvě slečny.
Jedna byla totálně namol. Držela dvoulitrovku piva, sem tam se vyzvracela, a napila se znovu. Ta druhá se ji snažila uklidnit, většinou nadávkami. Ne že bych byla zlá, já se prostě začala smát. Asi z principu, já takhle občas právě taky vypadám. Lezu po čtyřech, a vypadám jako čerstvě vykastrovaný pejsek.
Ale seděla jsem dál, sundala si boty, a abych se uklidnila, přidělávala jsem si na ně pyramidky. Kluci mezitím už dávno odešli.

S tou druhou se povídalo o něco lépe. Krásně mě zasadila znovu do té metalové hlíny. Najednou jsem viděla zase sebe, v černém oblečení, s hardcore v uších a s názory, že mi nikdo nerozumí, ale mlčela jsem. Jen jsem se sama sobě usmívala. Měla jsem už propíchané prsty od pyramidek, a řekla jsem si,

KURVA PROČ JSEM PŘESTALA TY "EMOROMÁNY" PSÁT.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 29. march 2011 at 8:54 | React

Možná tě to překvapí, spíš bych řekla, že tě to určitě překvapí, ale já ty romány a ten blog tenkrát četla... :)

2 LuCííč LuCííč | Web | 29. march 2011 at 15:22 | React

Souhlasím s prvním komentem. Bývala jsem na tvém minulém blogu den co den, noc co noc, hltala každé slovo z tvých románů, povídek, z tvého života. Vždycky na noc jsem si pobrečela u těch emorománů a vzdychala nad krásou těch kluků :D Píšeš skvěle, poutavě.. :) Prostě nádherně! :) Jestli budeš psát pokračování, tak si piš, že minimálně já, budu tvůj stálý čtenář :D
PS: Ta písnička je boží :)
Ať se ti daří! :)

3 kirstenaxe kirstenaxe | Web | 29. march 2011 at 18:43 | React

No tak to né, vy jste se mnou už tři roky? :O :)

4 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 29. march 2011 at 18:54 | React

Né úplně celý, ale četla jsem tvůj blog. Baví mě tvoje zážitky a postřehy:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement