April 2011

Horký vítr, horké tváře, ledové srdce

22. april 2011 at 13:55 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


Opřela jsem se o pračku a ze všech sil se snažila ve svém archivu obličejů najít někoho, kdo by se mnou v půl desáté mohl jít na chvíli ven.

V kabelce se povalovala růžová krabička slimkových cigaret a čekala, až bude konečně prázdná.

Ale nikomu se nechtělo.
Stejně jsem zapnula žehličku a výrazně se namalovala.

Tak půjdu ven prostě sama.

K dlouhému tričku svého bývalého jsem si vzala jen síťovnané punčochy a vydala se ven. Absolutně bez plánu, bez mobilu, jen s krabičkou růžových kissek.
Procházela jsem se nočním utichlým sídlištěm a užívala si první večer prázdnin. Šoupala jsem nohami a semtam jsem se zastavila, jen abych se podívala kolem.
Tohle je asi lepší než teď být tady s nějakou kamarádkou a ustavičně se s ní bavit jenom o tom, jak jsem nešťastná. Má nejlepší kamarádka jsem byla v tu chvíli . Neutěšovala mě, nebavila se se mnou o tom, jen šla tiše se mnou.

Nikdy na nic nebudu úplně sama.

Zastavila jsem se na hřišti. Možná mi poskočilo v tu chvíli i srdce, přestala jsem dýchat.
"Jsi v pohodě?" zeptala se mě má kamarádka.
Neodpověděla jsem.
Jen jsem se oklepala zimou, stáhla dolů tričko a pomaleji pokračovala dál.
Už se mě na nic neptala, jen tiše, dál, pokračovala se mnou. Moc dobře věděla, co mi je.

Nevěděla jsem, jestli to byli oni, ale předpokládala jsem, že minimálně jeden z nich tam bude.
Kluk ve žlutém tričku šel naproti mě, s roztaženýma rukama. Objal mě a pozdravil.
Až když se odtáhl, viděla jsem zřetelně jeho obličej.
"Ahoj!" vydechl vesele.

Byl to K. A tudíž i B., jak mi hned během sekundy došlo. Dva nejlepší přátelé.

Chvíli jsem šla s nim, blíž k jeho partě. V ruce jsem pevně držela hořící slimku a silně popotahovala.
Ani se na mě nedíval.
Jen koukal do země.

"Fajn, já půjdu," odvětila jsem po tom, co mi došlo, že mě nevidí rád.

Pomlouvala jsem ho.
A všichni to vědí.

Vydechla jsem a rychlým krokem se odebrala od nich pryč. Nevěděla jsem kam, ale asi jsem měla namířeno někam, kde bude zima. K jezeru.

Asi dvacet metrů jsem od nich byla daleko, když mě má kamarádka agresivně chytla za ruku.
"TY SI SNAD DĚLÁŠ PRDEL?!" rozkřikla se.

Vystrašeně jsem jsem uhnula a konečně se poprvé nadechla.
"Tak mu to řekni, ne?" popoháněla mě.

"Vždyť víš,že-"
Odstrčila mě. Směrem k nim, zpět.

Nasrala jsem se.
Vztekle jsem šla k nim a chytla ho za ruku.
Poprvé jsem se do za tu dobu dotkla.

Odtáhla jsem si ho asi deset metrů od nich. Nadával mi, co dělám.

"DRŽ HUBU, KOKOTE-"
a přitiskla si ho ke zdi.
Pevně jsem jej objala.

"Jsi kretén a nenávidím Tě," vysypala jsem ze sebe.
"To je hezký, ale to už vim..."
"A jo, všude o tobě melu sračky..."
"..."
"Protože tě celou dobu chci! A ty, hajzle, ty to nevidíš!"

Vážně nad tím začínám přemýšlet

20. april 2011 at 15:40 | Kirsten Axe |  zážitky


Poslední dobou jsem zase polevila, z blogu se začíná stávat deník... Kam vypisuju všechny svoje problémy, pochyby, obavy.

Vůbec nic novýho se neděje. jen pozoruju, jak nezapadám do kolektivů.

Již po páté jsem nezapadla.

Nevím, čím to je. Ale holky mě asi nesnášejí. Nebo si nemám s nimi co říct.

Kluci vždycky byli lepší, z nich bohužel nikdo neměl pochopení pro to, co mě baví. Vždycky jsem se dokázala srazit na úroven kluka, občas mi ale ujížděly hlášky.
A možná poslední dobou jsem byla fakt drzá.

Tak kam vůbec patřím?

Říkat si, že jsem jiná, je pěkně blbá výmluva.

Co se skrývá ve starých továrnách

16. april 2011 at 14:52 | Kirsten Axe |  zážitky





"Ikdyž nemůžeš na tu školu jít, dovol si aspoň se jít podívat na jejich práci," řekla mi M. "nemůžeš jen sedět doma a ronit kvůli tomu slzy. Holt zůstaneš na gymplu, který ti diplom dá, nedá ti ale to, co tě baví."

A šla jsem.
Zmalovala jsem se, oblékla se do zimy do krajkovaných punčoch a pyramidkových kožených bot a vydala se do staré továrny.
Jen jsem vyšla z metra a už jsem viděla skupinky vkusně oblečených slečen, jak pokuřují cigarety a vůbec nevypadají na to, že by spěchaly na přehlídku. Třeba začne až později.

Nechala jsem se vést vlastními nohami. Pode mnou byly rozkopané kachličky, které vypovídaly o stáří této neudržované šedé ulice. Thámovy.

Pro jistotu jsem si vypnula hudbu, abych mohla slyšet rozhovory lidí, co tu studují nebo jsou přinejmenším z podobné branže.

"Tak si mě vyvolala k tabuli a zeptala se mě, co to jsou plastidy. Tak jsem jí řekla, že se dělí na aminoplasty, chloroplasty a tak, a ta mě posadila s pětkou do lavice. Prej jsem jí měla říct, jak vypadají. Tak si mě na příští hodinu, představ si, zase vyvolala k tabuli, jestli si to nechci opravit. Jo, šla sem. A zase koule, prostě celá třída má z jejího zkoušení čtyřky. Ale testy, ty jsou v pohodě. Tam mi do nich nikdy nemůže kecat," povídala slečna za mnou.
Měla vysoké podpatky. A krásné dlouhé zdravé vlasy.

"To vidíš, já jsem zase volala Áje, ta taky prej propadá," řekla druhá, baculatější, ne méně krásná.

Asi nezáleží na tom, z jaké branže jsem. Všichni řeší stejné problémy, stejná témata.

Zabočila jsem doleva, kde stály skupinky mladých umělců, kouřily drahé cigarety a pohodářsky se opíraly o staré trámy. A řešily módu.

Vešla jsem dovnitř, pravděpodobně pozdě. Všichni stáli u pódia. Zrychlila jsem krok.
Samé vysoké lidi.
Nemám šanci nic vidět!

Hystericky jsem přešlapovala z nohy na nohu a snažila se vtěsnat vpřed. A stála jsem pořád na špičkách, bolely mě nohy a vibroval mi mobil. Volala mi máma, asi naštvaná, kde v deset večer jsem, a já ji ignorovala.

Poprosila jsem několik slečen, jestli si nemůžu stoupnout dopředu před ně, že jsem z těch menších. Mohly mít tak metrosmdesát, vždyť byly na hlavu a půl vyšší než já.
Asi modelky.
Povytáhly obočí a zasmály se.
Zasmála jsem se s nimi a pokrčila rameny.
Ale stála jsem u pódia. Přímo za fotografy.

Všechno zbledlo kolem nich. Modelek. Oděných v rukách a fantaziích šestnáctiletých studentek SPŠO.
Prohlížela jsem si každý kousek oblečení, ikdyž mě bolely nohy. Fotografové totiž taky neměli metrpadesát jako já. Tolik jsem toužila po tom se dotknout jejich ramen a opírat se o ně.

Zvlhly mi oči. Jen jsem stála a unášela se tvorbou těchto mladých lidí. Vyprovokovalo mě to nadšení těch modelek, jak si přehlídku užívaly. Jedna druhou navzájem odstrkovaly a soutěžily o to, kdo pochytá víc fotografií. Která bude víc za oblečení obdivovaná.

Poprvé jsem tak ostře vnímala reflektory a barvy na oblečení. Že existuje několik tisíc odstínů jedné jediné barvy. Že mi je úplně jedno, jak se barvy kombinují. Nikdo si nemůže patentovat normu. Nikdo totiž neví, co je normální.


A stála jsem a nechala stékat slzy po tvářích.
Klidně se vzdám všeobecného vzdělání. Chci nadělat vlastní chyby, ale budu šťastná. Šťastná z toho, že budu dělat s barvami. Látkami. A nitěmi.

A i pomluvami, které byly všude slyšet za mnou.
"Povídej na ní, jak chodí."
"Ježiš tohle je vážně divný sako, jak kdyby ho šila na psa, ta Kadámová."
"Myslim si, že bych to udělala líp, ta barva kalhot se vůbec nehodí ani na vynášení odpadků."
"Takhle debilní nápad vážně nikdo asi ani nemohl mít. Kromě něho."
"Dyť je to hrozný, ani svlíknout bundu na pódiu si neumí."
.
.
.
Dovolte mi představit vám, milí čtenáři, CODEMODE, který probíhá tento víkend v Karlín Hall v Thámově ulici na Křižíkově.


Every second every minute every hour every day

15. april 2011 at 14:20 | Kirsten Axe |  zážitky
Nejsem morbidní.
Jen mám ráda deathcore.

Chtěla bych bejt zvrhlá, extravagantní, psát o sexu a mít mobil narvanej pornem. Chtěla bych bejt drzá umělkyně bez hranic, hledat vrchol umění v Marylinovi Mansonovi a skákat z jedné školy do druhé. Chtěla bych se přestat snažit se všem líbit, chtěla bych bejt skutečně upřímná. Chtěla bych denně chlastat alkohol, kouřit trávu a lakovat si nehty načerno. Propichovat si bradavky, nosit extra vysoké podpatky a roztrhané silonky. Potetovat si celá záda a chodit s klukem, který má rozřízlý jazyk a zelené kontaktní čočky. Chtěla bych zapomínat, kdy jsem se narodila, bydlet v garsonce se stejně podělanými kamarády a snít o budoucnosti. Šít si sama hadry a bejt žádaná. Nejžádanější v Praze, v Evropě.

Chtěla bych bejt hlavní objekt fotografů, novinářů a filmových režisérů. Chtěla bych, aby moje slovo bylo poslední. Chtěla bych šukat Jareda Leto v pětihvězdičkovém hotelu a vysedávat s Olim Sykesem každý večer na vodnici s marihuannou. Chtěla bych mít hrozně dlouhé zrzavé vlasy a neskutečné charisma, aby si ze mě někdo bral příklad.

Možná mám až moc bujnou fantazii.

A místo toho tady sedím, nenávidím se a ignoruju zimu.
Hlavně, že si v duchu vyřvávám -

EVERY EVERY
EVERY----------------SECOND
EVERY-------------------------------MINUTE
EVERY------------------------ HOUR
EVERY--------------- DAY
IT NEVER
ENDS
IT
NEVER
ENDS
NE
VE
R
ENDS
ENDS
ENDS
3:59

Zpověď...

15. april 2011 at 13:58 | Kirsten Axe |  názory


Na krku mi visí klíč. Od mého srdce. Pomalu reziví a je z céáčka.
Vadí mi, že ho nemůžu použít jako kyvadlo. Proto vždycky, když ho potřebuju, vytáhnu růženín ze šuplíku. Pečlivě uschovaný, zavěšený na několika bílých zašpiněných nitích.

Nakreslím si kruh, nadvakrát jej rozpůlím a nakreslím šipky. Vždycky tajně.

Neměla bych to dělat. Máma se zastává názoru, že je to špatné.
Já ale vím, že je to mocné. Zeptat se na otázky, které mě trápí. A ikdyby to kyvadlo byla úplná blbost, přeci jen mě na chvíli uspokojí. Nebo naopak uvede do rozpaků.

Teď mám ale z těch otázek strach. Strach z toho, co bude dál.

Nemůžu se na sebe dívat do zrcadla. Vidím malou ulhanou holku s křivýma nohama. S dvěma pětkami na vysvědčení. Ke všemu je drzá a ani se nedokáže z nedostatku kuráže za svoje chování omluvit. Cejtím se jako prašivej pes nebo přinejmenším jako hodně špatnej člověk.

Nezasloužím si dělat nic, co mě baví. Sice jsem si stejně půjčila knihy o šití a kreslení portérů, vím ale, že se jich stejně za měsíc ani nedotknu. A ke všemu je ještě pozdě vrátím, třeba se stovkovým dluhem, jako minule a předminule.

A taky jsem zhřešila. Další činností, co mě k smrti baví, je jíst dobré jídlo. A hodně jídla.
Nazdar.
Tohohle se taky nedotknu.

Na jejích očích jsem si musela smazat facebook. Teoreticky jsem se odřízla od přátel. Volal mi sice včera večer M., aby zjistil, co se se mnou stalo a radil mi, abych se hodně učila, stejně jsem se ale k němu - jako ke všem ostatním, co mi tohle říkají - stavěla k přehnanou agresí.

Všechny poslat do píči.
Buďto se to nebudu učit vůbec, nebo u toho budu strávit celý den. Vyseru se na přátele, na všechno, co mě baví. Když mi říkáš, že jsem líná, tak zamakám, dobře.

Bohužel Ty, ani nikdo jiný, neví, co se to prostě ve mně děje ... při otevírání těch dvou učebnic.

Radši budu lhát sobě, že to dám.
Než budu lhát všem ostatním.

Nový život, asi, URČITĚ!

11. april 2011 at 23:23 | Kirsten Axe |  zážitky

Nemůžu to otevřít. Hrnou se mi slzy.

Nezvládnu to.
Stejně ji otevřu. S několikahodinovým odkládáním. Otevřu poslední stránku... a jen tupě čumím. Cvičení jedna, cvičení sedm... strana devadesátosm.

Sinusy.
Cosinusy.
Tang-

NE!
Já nemůžu dál...

Slzí mi oči. Chvíli nevidím nic, jen rozmazané bílé cosi, co bylo ještě nedávno čistý nepopsaný papír.
Nezvládnu to, nejsem schopná, já ne, ne ne-

...
Práskla jsem dveřmi. A šla ven s A.
Brečela jsem. Hodně hlasitě! Utírala si slzy, smáčela si tváře, rozmazávala linky, vzlykala, nechala se utěšovat, nadávala a prosila. O pomoc.

Ráno jsem první hdoinu psala test z matematiky. Zapomněla jsem si doma tahák, tudíž jsem se z toho vykopávala sama. Zapnula jsem si internet v mobilu... a jednoduše si základní vzorečky přepsala z wikipedie. A to stačilo.
Aspoň na čtyřku.

"Sbírejte, za minutu zvoní," ozvalo se v tiché místnosti s lavicemi srovnanými do schodů. Zapotila jsem se, odevzdala oboustranně popsaný papír a sebrala poslední kapičky odvahy.

Cestou k ní jsem váhala. A co když to nemám dělat?

"Pomozte mi, prosím. Já už to fakt nezvládám, mám z vás hrozný strach, a jestli to tak půjde ještě dva měsíce, psychicky se zruinuju... nemůžu otevřít ani učebnici aniž bych se nerozbrečela. Utíkám od vašich hodin. Denně polykám to, co bych neměla, jen abych druhý den na vaši hodinu chyběla. Já se hrozně bojím, že mě vykopnete z týhle školy, já, já já, chci-"

"Vy se nestresujete ze mě," nasadila přísný tón a opřela si ruce o stůl. Dívala jsem se jí do nažloutlých očí a spolu se strachem jsem zvládala přemýšlet nad tím, zda-li žluté bělmo dokresluje tmavě zrzavá barva vlasů.
Ae na sobě jsem nikdy žluté bělmo nezpozorovala.
A to jsem zrzavější.

P. měla pravdu. Alkoholička jak trám.

"Vy se stresujete z toho, že nic neumíte. Máte obrovskou díru ve vašich znalostech. A nejste schopná to dohnat, jste prostě líná otevřít učebnici... Jsem schopná vám látku po škole vysvětit ještě jednou, nebudu ale za vámi běhat a vysvětlovat vám všechno.."

"já ale nechci odsud pryč-"
otočila se.

Zavřela jsem oči. Asi na dvě sekundy. A poddala se kosmické rychlosti myšlenek.

Stojí ti to za to se trápit? Fakt nechceš odtud pryč? A vzpomeň si na to, co ti řekl M., ke kterýmu sis sedla na Petříně, jen abys zahnala smutek a dělala mu společnost, protože seděl jen tak sám.. Vzpomínáš? Řekl ti, že jakmile začínáš pochybovat, poslouchej své srdce. Nenuť se do toho jenom protože to někdo chce. Jenom protože jsi to tak kdysi chtěla.
Ty trpíš teď. Jsi psychicky zruinovaná. Vypadáš dneska hrozně, tvoje vlasy jsou zaprvý slepený od laku, tvoje oči jsou rozmazaný od slz, který jsi ještě stihla pustit v metru, když sis představovala dnešní den. Zadruhý nemáš tu ani vlastní skříňku. A vstáváš v půl šestý. A dojíždíš přes půl hodiny, první hodina ti zaíčná o čtvrt hodiny dřív, odpoledka končí o čtvrt hodiny později. Pořád žiješ ve strachu, vlastně tu ani nemáš oblíbenýho učitele, jehož předmět by tě aspoň trochu bavil. Ty tu chceš zůstat jenom protože jsi sem dva roky chtěla?
Vysmíváš se sama sobě.
Víš moc dobře, že TAKHLE jsi to nechtěla. Ale kdo to měl vědět, že tu budeš plavat v poblijonu. Mary, VSTAŇ!

"Chci odtud pryč. Prosím, pomozte mi dodělat tenhle rok-"
"Ty si myslíš," rozesmála se, "že si tímhle pomůžeš? Rozhodně si přestupem neulehčíš život..."

A ignorantně se otočila.

Cítila jsem se poslaná do prdele. Koukala jsem se na zabouchnuté dveře přesně s tím výrazem jako v anime filmech, přesně jako chibi postavička. Hodně rozhořčená chibi postavička. S velkýma zaslzenýma očima a tenkou čárkou místo rtů. A těma zaťatýma pěstma.


Vzchopila jsem se, pyšně si nasadila tašku na rameno a odešla na chodbu. Sedla jsem si na jednu z těch starých komunistických židlí, které mě uklidňovaly svým vrzáním. Chladné šedivé zdi a mračno za okny mi tiše šeptalo a divilo se, proč ještě pořád tady sedím.

PROČ TADY POŘÁD JEŠTĚ KSAKRU SEDÍŠ?!
- Ajo, proč tu sakra ještě pořád sedím?!
Procedila jsem skrz zuby potichu. Poněkud nevrle, sama jsem byla na sebe uražená.
Vytáhla jsem z kapsy mobil a do vyhledávače napsala "Střední průmyslová škola oděvní".
Vytočila číslo...
"Dobrý den, volá Vám Maria K., chtěla jsem se zeptat, je možné ještě podat na Vaši školu přihlášku?"
"Termín je uzavřen..."
"Chci na Vaši školu přestoupit z Gymnázia. Přihlášky jsem nestihla podat, protože jsem se rozhodla před měti minutami, že na Vaši školu chci."
"Přijďte ve čtvrtek před jedenáctou ranní se zákonným zástupcem. S vysvědčením z osmé třídy a poloviny deváté."

Zavěsila jsem.
Pošesté změním školu. Konečně na to, co jsem chtěla VŽDYCKY!

Baví mě to.

10. april 2011 at 12:13 | Kirsten Axe |  názory

A co je na tom, že mě to unavilo.
A co je na tom, že mě baví s nimi jen trávit čas.
Co je na tom, že mě baví být jimi pronásledována.
Co je na tom, že mě baví poslouchat jejich lichotky.
Co je na tom, že si prostě umím užívat.
Co je na tom, že nechci s nimi už vztah.
Co je na tom, že chci mít prostě hrozně moc klučičích přátel.

Protože oni -
Jsou prostě jednodušší.

Říkej mi děvka - ale stejně mě chceš.

Vy to děláte schválně.

7. april 2011 at 0:40 | Kirsten Axe |  Etc

Vy to někdo děláte schválně.
Snad ze závisti, či co.
Fakt ale je, že už toho mám akorát dost.

Ty vaše fake profily, kterým dávají správci přednost a mažou MŮJ profil.

Prý mám falešné jméno.
Kdo by se ale chtěl ukazovat na internetu se skutečným jménem? Mnohem radši se mi slyší na Axe, Kirsten nebo Mary a ne na Maria. A už vůbec ne Kröhn, protože polovina z vás to neumí ani vyslovit.

A já tu ani nechci být pod pravým jménem. Radši jsem někdo jiný a chráním si své skutečné soukromí, které zná jen hrstka z vás. A říkají mi Májo, zvou na drinky, tráví se mnou čas, chodí za mnou, když je něco trápí.
Navíc jsem si na Kirsten Axe i zvykla. Je to dokonce součást mého já, protože já jsem taková jediná.

Ostrá jako sekyra a čokoládová jako deodorant téhle značky.

Tohle je fakt jak u blbečků na dvorečku...

Když se vracím!

4. april 2011 at 19:30 zážitky


Češi se mě často ptají, jestli se cítím víc jako češka anebo ruska.

Odpovídám, že nevím.
Už i jen kvůli tomu, že vlastně Rusko, svoji rodnou zemi, neznám. Ale určitě vím, že Česko, a obvzlášť Praha, má před Ruskem víceméně přednost, protože tu žiji celý svůj život.

Miluju Prahu. A obvzlášť v době, kdy si to uvědomuju, často totiž jen kráčím špinavými ulicemi a myslím na jiné věci.
Nedávno jsem jela z Ústí nad Labem, kde jsem strávila chladné dopoledne v divadle. Ani jsem neměla čas obdivovat krásu domů v tomhle městě, celé Ústí bylo čerstvě po dešti, a taky to tomu odpovídalo. Šeď, nuda a rychlý krok vpřed, protože jsme nestíhali.

Cestou domů to ale vypadalo nadějněji. Šli jsme sice ještě svižnějším krokem kvůli pomalu ujíždějícímu vlaku, ale sluníčko mi aspoň trochu odlehčovalo cestu. Svítilo na skály.

A svítilo celou dobu, co jsme jeli domů. Do Prahy.
A on možná i jen ten název ve mně vyvolává pocit útulného domova. Vždycky se sem ráda vracím. Sice na to hrozněhnusný nádraží, ale přece jen.
Vyskočila jsem z vlaku, roztáhla ruce a běžela k němu. K M.
"Vítej doma, ruská pražačko," šeptal...


Když člověk skutečně po něčem touží, celý Vesmír se spojí. JO, lékárny jsou otevřený!

3. april 2011 at 0:32 | Kirsten Axe

Mám ho.
Tajně.
Teď ho mám otočenej, kuličky jsou zastrčený v nose. Hrozně to tam tlačí, mám pocit, jak kdybych tam měla holubí hnízdo.

Píchala jsem to zcela nehygienicky. Venku na lavičce.

Myslela jsem ale na rukavice a na dezinfekci, sestřička mě okradla o kilo za tyhle hnusy, ze kterých se mi jindy zvedá žaludek.

Píchnutí trvalo asi dvě sekundy, a pak se hrnuly slzy.
Ale mám ho!

Otázka zní...

Mami, kdy na to přijdeš?




Když máte čtyři díry úplně zbytečně

2. april 2011 at 13:58 | Kirsten Axe |  zážitky

Tak jsem se rozhodla pro septum nakonec. Žádná medusa.
Potřebuju totiž piercing, který se během dvou vteřin buďto dá sníst nebo skrýt. A banánek je vcelku pěkná záležitost. Navíc jizvy nepůjdou ani vidět;

jak to ale včera probíhalo.

Koupila jsem si ho. Kamarád M. byl vzteky bez sebe, když zjistil, že se jdu propíchnout. "Byl bych radši, kdybys ses opíchala jinak," syknul na mě a po zbytek dne se ode mně odtahoval.

Udeřila desátá hodina, já jsem seděla s K. u rybníka a v ruce žmoulala kuličku od ocelového šperku.
"Tak to jdem píchnout?" nabídla se.
Neváhala jsem. Focení mi na dnešek odpadlo, tudíž by mi vůbec nevadilo chodit s oteklým nosem. A šly jsme.

Seděla jsem na záchodě a K. se ke mně naklonila. Na ruce si nasadila chirurgické rukavice po mamce sestřičce a šibalsky se usmívala.
"Do prčic, do prčic, já to fakt jdu udělat," pomyslela jsem si, zavřela oči a pevně se držela vařícího topení.
Bum.
Ostrá bolest projela mým nosem.
Ksakru, ksakru, ksakru.
Vyskočila jsem, vytáhla jehlu, zbrkle popadla piercing a strkala si ho do malé dírky.
Nešlo to.
Tak jsem to píchla ještě jednou!

Kami sebou sekla na zem. Asi omdlela či co. Tekla mi krev z nosu a všude se válely zakrvácené vatové tyčinky. Jehly, rukavice a kuličky.

"Já to tam nestrčím," zavzlykala jsem a vážně mě to zamrzelo. Úplně zbytečně.
Z rozhořčení jsem volala M., abych mu pogratulovala k tomu, že kuličk u nosu mít nebudu.
A vytočila jsem špatné číslo....

První apríl? Takhle si dělám srandu já! když mě štvou!

1. april 2011 at 15:05 | Kirsten Axe |  zážitky

Tenhle pohled je můj pohled. Takhle se tvářím, když něco zamýšlím.
Bohužel mám dneska zrzavé vlasy, zlatá košile už taky není aktuální, ale já se ještě jednou o takovou fotku pokusím.

První apríl.
To mi připomnělo jeden neaprílový den, konkrétněji poslední den na táboře, kde se každý mstí každému, kterého nemohl dva týdny vystát.
A já nemohla vystát hrozně dolejzavou upištěnou slečnu, která to sice s inspicí (byla jsem na letním hereckém táboře) myslela dobře, ale s mými nervovými buňkami asi ne. Tomu se říká zločin spáchaný v nedbalosti. Ale i za to se platí.

Na naší chatce se nesmělo chodit na velkou. Veřejné záchody byly asi půl kilometru od naší chatky, kde věčně lezli pavouci a všelijaká jiná havěť, které ani nemůžu přijít na jméno, ale vždycky to pro mě byl akční thriller s roličkou toaletního papíru připravený k rozmáčknutí čehosi, tam jít.

Naše paní chatky hubnula a myslela si, že jí k tomu pomůže projímadlo. To ostatně pomohlo nám, Káťa si vyřvala hlasivky a jedna z nás k ní příšla s "panthenolem".

Možná jsme byly moc kruté. Ale rozhodně ne troškařky. Každá si chtěla udělat své.

Jedna jí do fénu nasypala mouku, kterou jsme ve čtyři ráno, když se dovážely teplé rohlíky, ukradly z "přísně" střežené kuchyně. Druhá si nenechala sobě líbit, že někdo měl tak dobrý nápad, který se nedá překonat, a přes všechnu Kátinu kýchací alergii z pepře jí trochu opepřila zubní kartáček a zubní pastu.

Jedna slečna si každé ráno barvila vlasy červeným tužidlem. Ten se samozřejmě taky ujal. I ten olejíček na dětskou prdelku na masáže, které se prováděly v naší chatce.
A průhledné tekuté mýdlo smíchané s rozteklou rtěnkou se vsáklo do tamponu, který nechtěně spadl do jejích bot.
A na závěr jsme zavřely dveře od koupelny a vylezly oknem ven. A šlo se spát.

Ptáte se, jak to dopadlo?

Kartáček s pepřem byl můj, fén byl naší aupair, červené překvapení na hlavě se jí dokonce líbilo, dětský olej byl vypotřebovaný dávno dva dny předem, tampon byl pěkně blbej vtip, Káťa sračku nedostala, A CELÝ RÁNO SE NIKDO NEMOHL DOSTAT DO KOUPELNY!

Chci magory.!

1. april 2011 at 12:40 | Kirsten Axe |  Etc



Založila jsem si lookbook při jedné akci v době, kdy jsem měla zase své období. Naučila jsem se s těmi obdobími docela slušně vypořádávat; dvakrát do měsíce si vynahradit den čistě pro pláč a melancholii. Myslela jsem si, že se tenhle nápad moc neuplatní a už vůbec ne v mém i tak na sinusoidě založeném životě, ale kupodivu se na optimistické vlně držím skutečně těch devětadvacet dní (bez výjimky) v kuse.

Rozhodla jsem se, že i přes svůj odpor k této stránce si na ní účet založím, čistě ze zvědavosti, abych poznala magory do módy, ale ve skutečnosti se k tomu extra nehoupu.

Taky se už dlouho rozhoupávám k tomu číst ostatní blogy, ale jsem hrozně egoistickej samotář a věčně nemám (kvůli facebooku) čas, a tudíž i ten můj blog zeje prázdnotou. Nebo to přeháním. Já mám své čtenáře.


Nebo takhle. Prostě si nemůžu připustit, že by na blogu.cz existoval nerůžový blogísek o ničem! (ach, jak podceňuju)

Nicméně prosím o HYPE a o FAN!
(Zatím tam vkládám fotky z focení z minulého roku, a většinu z těch věcí už ani nenosím. Oni mě stejně všichni chtěj jenom svlíknout do spodního prádla, proto je fotografům jedno, co si vlastně na sebe vezmu.)

Zítra mám ale se (svým) Mártym konečně nové focení po několika měsících, hodlám si na sebe vzít svoje pyramidkové boots z Manga, které vypadají přesně identicky jako boots z New Yorkeru. A ještě jedna malinká informace k nezapomenutí - JDU NA SEPTUM!



Change is life. In fear and faith.

1. april 2011 at 12:26 | Kirsten Axe |  Etc

S prvním aprílem jsem se rozhodla zůstat doma, kamarád měl totiž výborný nápad.

Přijít do školy na poslední hodinu, a do omluvňáku si napsat "APRÍL", ale protože se mi nechce na poslední hodinu na vyčerpávající tělocvik, dál předstírám střevní chřipku, a vesele se celé dny koukám na GOSSIP GIRL.

Začala jsem tím seriálem žít. Jak se tak dívám na Dana Humphreyho, jeho sestru Jenny, Serenu, Chucka a Blair, zdá se, jako bych jejich životem začala žít taky. Mimo to, že se mi o tom seriálu dokonce zdá, rodí se ve mně škodolibé intriky, zároveň se snažím zůstávat tak dobrá jako Serena, a věčně chladná jako Chuck. Nejvíc se mi ale líbí role Jenny. Jde si za svým i přes risk z toho, že ztrácí přízeň u vlastního otce (mimochodem dívám se na celý seriál od začátku, jsem asi u 26 série). Nebyla bych to asi já, kdyby se ve mně zase nezrodila další změna. Mimo jiné jsem o tom mluvila včera zase s K., že já nedokážu žít pořád stejně.

"Change is life. In fear and faith" je moje staré motto, které vystřídalo sice "Miluju svůj psí život", ale pořád někde zakopané zůstává. Vyhazuju černé tlusté linky, vytahuju zelené stíny a deseticentimetrové podpatky - JE KONEČNĚ JARO!

Věřte nevěřte.

1. april 2011 at 8:39 | Kirsten Axe |  zážitky


foto: Swisst, Arkády Pankrác, asi květen 2010, Kirsten Axe a Roman Kulikov

Tušila jsem už od začátku, že se té závislosti nezbavím.
Ono to ani nejde. Je tam rok a půl mýho života, veškeré novinky o mých přátelích. Co kdo dělá, na co kdo myslí, s kým kdo chodí, co kdo poslouchá, a taky je to skvělá stránka pro stydlivé povahy. Jen kliknout "PŘIDAT MEZI PŘÁTELE". A je to...