na Blog.cz

Opřela jsem se o pračku a ze všech sil se snažila ve svém archivu obličejů najít někoho, kdo by se mnou v půl desáté mohl jít na chvíli ven.

V kabelce se povalovala růžová krabička slimkových cigaret a čekala, až bude konečně prázdná.

Stejně jsem zapnula žehličku a výrazně se namalovala.

K dlouhému tričku svého bývalého jsem si vzala jen síťovnané punčochy a vydala se ven. Absolutně bez plánu, bez mobilu, jen s krabičkou růžových kissek.

Procházela jsem se nočním utichlým sídlištěm a užívala si první večer prázdnin. Šoupala jsem nohami a semtam jsem se zastavila, jen abych se podívala kolem.

Tohle je asi lepší než teď být tady s nějakou kamarádkou a ustavičně se s ní bavit jenom o tom, jak jsem nešťastná. Má nejlepší kamarádka jsem byla v tu chvíli já. Neutěšovala mě, nebavila se se mnou o tom, jen šla tiše se mnou.

Zastavila jsem se na hřišti. Možná mi poskočilo v tu chvíli i srdce, přestala jsem dýchat.

"Jsi v pohodě?" zeptala se mě má kamarádka.

Neodpověděla jsem.

Jen jsem se oklepala zimou, stáhla dolů tričko a pomaleji pokračovala dál.

Už se mě na nic neptala, jen tiše, dál, pokračovala se mnou. Moc dobře věděla, co mi je.

Nevěděla jsem, jestli to byli oni, ale předpokládala jsem, že minimálně jeden z nich tam bude.

Kluk ve žlutém tričku šel naproti mě, s roztaženýma rukama. Objal mě a pozdravil.

Až když se odtáhl, viděla jsem zřetelně jeho obličej.

"Ahoj!" vydechl vesele.

Byl to K. A tudíž i B., jak mi hned během sekundy došlo. Dva nejlepší přátelé.

Chvíli jsem šla s nim, blíž k jeho partě. V ruce jsem pevně držela hořící slimku a silně popotahovala.

Ani se na mě nedíval.

Jen koukal do země.

"Fajn, já půjdu," odvětila jsem po tom, co mi došlo, že mě nevidí rád.

Vydechla jsem a rychlým krokem se odebrala od nich pryč. Nevěděla jsem kam, ale asi jsem měla namířeno někam, kde bude zima. K jezeru.

Asi dvacet metrů jsem od nich byla daleko, když mě má kamarádka agresivně chytla za ruku.

"TY SI SNAD DĚLÁŠ PRDEL?!" rozkřikla se.

Vystrašeně jsem jsem uhnula a konečně se poprvé nadechla.

"Tak mu to řekni, ne?" popoháněla mě.

"Vždyť víš,že-"

Odstrčila mě. Směrem k nim, zpět.

Nasrala jsem se.

Vztekle jsem šla k nim a chytla ho za ruku.

Poprvé jsem se do za tu dobu dotkla.

Odtáhla jsem si ho asi deset metrů od nich. Nadával mi, co dělám.

"DRŽ HUBU, KOKOTE-"

a přitiskla si ho ke zdi.

Pevně jsem jej objala.

"Jsi kretén a nenávidím Tě," vysypala jsem ze sebe.

"To je hezký, ale to už vim..."

"A jo, všude o tobě melu sračky..."

"..."

"Protože tě celou dobu chci! A ty, hajzle, ty to nevidíš!"

Poslední dobou jsem zase polevila, z blogu se začíná stávat deník... Kam vypisuju všechny svoje problémy, pochyby, obavy.

Vůbec nic novýho se neděje. jen pozoruju, jak nezapadám do kolektivů.

Již po páté jsem nezapadla.

Nevím, čím to je. Ale holky mě asi nesnášejí. Nebo si nemám s nimi co říct.

Kluci vždycky byli lepší, z nich bohužel nikdo neměl pochopení pro to, co mě baví. Vždycky jsem se dokázala srazit na úroven kluka, občas mi ale ujížděly hlášky.

A možná poslední dobou jsem byla fakt drzá.

Říkat si, že jsem jiná, je pěkně blbá výmluva.

"Ikdyž nemůžeš na tu školu jít, dovol si aspoň se jít podívat na jejich práci," řekla mi M. "nemůžeš jen sedět doma a ronit kvůli tomu slzy. Holt zůstaneš na gymplu, který ti diplom dá, nedá ti ale to, co tě baví."

A šla jsem.

Zmalovala jsem se, oblékla se do zimy do krajkovaných punčoch a pyramidkových kožených bot a vydala se do staré továrny.

Jen jsem vyšla z metra a už jsem viděla skupinky vkusně oblečených slečen, jak pokuřují cigarety a vůbec nevypadají na to, že by spěchaly na přehlídku. Třeba začne až později.

Nechala jsem se vést vlastními nohami. Pode mnou byly rozkopané kachličky, které vypovídaly o stáří této neudržované šedé ulice. Thámovy.

Pro jistotu jsem si vypnula hudbu, abych mohla slyšet rozhovory lidí, co tu studují nebo jsou přinejmenším z podobné branže.

"Tak si mě vyvolala k tabuli a zeptala se mě, co to jsou plastidy. Tak jsem jí řekla, že se dělí na aminoplasty, chloroplasty a tak, a ta mě posadila s pětkou do lavice. Prej jsem jí měla říct, jak vypadají. Tak si mě na příští hodinu, představ si, zase vyvolala k tabuli, jestli si to nechci opravit. Jo, šla sem. A zase koule, prostě celá třída má z jejího zkoušení čtyřky. Ale testy, ty jsou v pohodě. Tam mi do nich nikdy nemůže kecat," povídala slečna za mnou.

Měla vysoké podpatky. A krásné dlouhé zdravé vlasy.

"To vidíš, já jsem zase volala Áje, ta taky prej propadá," řekla druhá, baculatější, ne méně krásná.

Zabočila jsem doleva, kde stály skupinky mladých umělců, kouřily drahé cigarety a pohodářsky se opíraly o staré trámy. A řešily módu.

Vešla jsem dovnitř, pravděpodobně pozdě. Všichni stáli u pódia. Zrychlila jsem krok.

Samé vysoké lidi.

Hystericky jsem přešlapovala z nohy na nohu a snažila se vtěsnat vpřed. A stála jsem pořád na špičkách, bolely mě nohy a vibroval mi mobil. Volala mi máma, asi naštvaná, kde v deset večer jsem, a já ji ignorovala.

Poprosila jsem několik slečen, jestli si nemůžu stoupnout dopředu před ně, že jsem z těch menších. Mohly mít tak metrosmdesát, vždyť byly na hlavu a půl vyšší než já.

Asi modelky.

Povytáhly obočí a zasmály se.

Zasmála jsem se s nimi a pokrčila rameny.

Ale stála jsem u pódia. Přímo za fotografy.

Všechno zbledlo kolem nich. Modelek. Oděných v rukách a fantaziích šestnáctiletých studentek SPŠO.

Prohlížela jsem si každý kousek oblečení, ikdyž mě bolely nohy. Fotografové totiž taky neměli metrpadesát jako já. Tolik jsem toužila po tom se dotknout jejich ramen a opírat se o ně.

Zvlhly mi oči. Jen jsem stála a unášela se tvorbou těchto mladých lidí. Vyprovokovalo mě to nadšení těch modelek, jak si přehlídku užívaly. Jedna druhou navzájem odstrkovaly a soutěžily o to, kdo pochytá víc fotografií. Která bude víc za oblečení obdivovaná.

Poprvé jsem tak ostře vnímala reflektory a barvy na oblečení. Že existuje několik tisíc odstínů jedné jediné barvy. Že mi je úplně jedno, jak se barvy kombinují. Nikdo si nemůže patentovat normu. Nikdo totiž neví, co je normální.

A stála jsem a nechala stékat slzy po tvářích.

Klidně se vzdám všeobecného vzdělání. Chci nadělat vlastní chyby, ale budu šťastná. Šťastná z toho, že budu dělat s barvami. Látkami. A nitěmi.

A i pomluvami, které byly všude slyšet za mnou.

"Povídej na ní, jak chodí."

"Ježiš tohle je vážně divný sako, jak kdyby ho šila na psa, ta Kadámová."

"Myslim si, že bych to udělala líp, ta barva kalhot se vůbec nehodí ani na vynášení odpadků."

"Takhle debilní nápad vážně nikdo asi ani nemohl mít. Kromě něho."

"Dyť je to hrozný, ani svlíknout bundu na pódiu si neumí."

.

.

.

Dovolte mi představit vám, milí čtenáři, CODEMODE, který probíhá tento víkend v Karlín Hall v Thámově ulici na Křižíkově.

Nejsem morbidní.

Jen mám ráda deathcore.

Chtěla bych bejt zvrhlá, extravagantní, psát o sexu a mít mobil narvanej pornem. Chtěla bych bejt drzá umělkyně bez hranic, hledat vrchol umění v Marylinovi Mansonovi a skákat z jedné školy do druhé. Chtěla bych se přestat snažit se všem líbit, chtěla bych bejt skutečně upřímná. Chtěla bych denně chlastat alkohol, kouřit trávu a lakovat si nehty načerno. Propichovat si bradavky, nosit extra vysoké podpatky a roztrhané silonky. Potetovat si celá záda a chodit s klukem, který má rozřízlý jazyk a zelené kontaktní čočky. Chtěla bych zapomínat, kdy jsem se narodila, bydlet v garsonce se stejně podělanými kamarády a snít o budoucnosti. Šít si sama hadry a bejt žádaná. Nejžádanější v Praze, v Evropě.

Chtěla bych bejt hlavní objekt fotografů, novinářů a filmových režisérů. Chtěla bych, aby moje slovo bylo poslední. Chtěla bych šukat Jareda Leto v pětihvězdičkovém hotelu a vysedávat s Olim Sykesem každý večer na vodnici s marihuannou. Chtěla bych mít hrozně dlouhé zrzavé vlasy a neskutečné charisma, aby si ze mě někdo bral příklad.

A místo toho tady sedím, nenávidím se a ignoruju zimu.

Hlavně, že si v duchu vyřvávám -

Na krku mi visí klíč. Od mého srdce. Pomalu reziví a je z céáčka.

Vadí mi, že ho nemůžu použít jako kyvadlo. Proto vždycky, když ho potřebuju, vytáhnu růženín ze šuplíku. Pečlivě uschovaný, zavěšený na několika bílých zašpiněných nitích.

Nakreslím si kruh, nadvakrát jej rozpůlím a nakreslím šipky. Vždycky tajně.

Neměla bych to dělat. Máma se zastává názoru, že je to špatné.

Já ale vím, že je to mocné. Zeptat se na otázky, které mě trápí. A ikdyby to kyvadlo byla úplná blbost, přeci jen mě na chvíli uspokojí. Nebo naopak uvede do rozpaků.

Nemůžu se na sebe dívat do zrcadla. Vidím malou ulhanou holku s křivýma nohama. S dvěma pětkami na vysvědčení. Ke všemu je drzá a ani se nedokáže z nedostatku kuráže za svoje chování omluvit. Cejtím se jako prašivej pes nebo přinejmenším jako hodně špatnej člověk.

Nezasloužím si dělat nic, co mě baví. Sice jsem si stejně půjčila knihy o šití a kreslení portérů, vím ale, že se jich stejně za měsíc ani nedotknu. A ke všemu je ještě pozdě vrátím, třeba se stovkovým dluhem, jako minule a předminule.

A taky jsem zhřešila. Další činností, co mě k smrti baví, je jíst dobré jídlo. A hodně jídla.

Nazdar.

Tohohle se taky nedotknu.

Na jejích očích jsem si musela smazat facebook. Teoreticky jsem se odřízla od přátel. Volal mi sice včera večer M., aby zjistil, co se se mnou stalo a radil mi, abych se hodně učila, stejně jsem se ale k němu - jako ke všem ostatním, co mi tohle říkají - stavěla k přehnanou agresí.

Buďto se to nebudu učit vůbec, nebo u toho budu strávit celý den. Vyseru se na přátele, na všechno, co mě baví. Když mi říkáš, že jsem líná, tak zamakám, dobře.

Než budu lhát všem ostatním.

Nemůžu to otevřít. Hrnou se mi slzy.

Nezvládnu to.

Stejně ji otevřu. S několikahodinovým odkládáním. Otevřu poslední stránku... a jen tupě čumím. Cvičení jedna, cvičení sedm... strana devadesátosm.

Sinusy.

Cosinusy.

Tang-

Já nemůžu dál...

Slzí mi oči. Chvíli nevidím nic, jen rozmazané bílé cosi, co bylo ještě nedávno čistý nepopsaný papír.

Nezvládnu to, nejsem schopná, já ne, ne ne-

...

Práskla jsem dveřmi. A šla ven s A.

Brečela jsem. Hodně hlasitě! Utírala si slzy, smáčela si tváře, rozmazávala linky, vzlykala, nechala se utěšovat, nadávala a prosila. O pomoc.

Ráno jsem první hdoinu psala test z matematiky. Zapomněla jsem si doma tahák, tudíž jsem se z toho vykopávala sama. Zapnula jsem si internet v mobilu... a jednoduše si základní vzorečky přepsala z wikipedie. A to stačilo.

Aspoň na čtyřku.

"Sbírejte, za minutu zvoní," ozvalo se v tiché místnosti s lavicemi srovnanými do schodů. Zapotila jsem se, odevzdala oboustranně popsaný papír a sebrala poslední kapičky odvahy.

Cestou k ní jsem váhala. A co když to nemám dělat?

"Pomozte mi, prosím. Já už to fakt nezvládám, mám z vás hrozný strach, a jestli to tak půjde ještě dva měsíce, psychicky se zruinuju... nemůžu otevřít ani učebnici aniž bych se nerozbrečela. Utíkám od vašich hodin. Denně polykám to, co bych neměla, jen abych druhý den na vaši hodinu chyběla. Já se hrozně bojím, že mě vykopnete z týhle školy, já, já já, chci-"

"Vy se nestresujete ze mě," nasadila přísný tón a opřela si ruce o stůl. Dívala jsem se jí do nažloutlých očí a spolu se strachem jsem zvládala přemýšlet nad tím, zda-li žluté bělmo dokresluje tmavě zrzavá barva vlasů.

Ae na sobě jsem nikdy žluté bělmo nezpozorovala.

A to jsem zrzavější.

P. měla pravdu. Alkoholička jak trám.

"Vy se stresujete z toho, že nic neumíte. Máte obrovskou díru ve vašich znalostech. A nejste schopná to dohnat, jste prostě líná otevřít učebnici... Jsem schopná vám látku po škole vysvětit ještě jednou, nebudu ale za vámi běhat a vysvětlovat vám všechno.."

"já ale nechci odsud pryč-"

otočila se.

Zavřela jsem oči. Asi na dvě sekundy. A poddala se kosmické rychlosti myšlenek.

Víš moc dobře, že TAKHLE jsi to nechtěla. Ale kdo to měl vědět, že tu budeš plavat v poblijonu. Mary, VSTAŇ!

"Chci odtud pryč. Prosím, pomozte mi dodělat tenhle rok-"

"Ty si myslíš," rozesmála se, "že si tímhle pomůžeš? Rozhodně si přestupem neulehčíš život..."

A ignorantně se otočila.

Vzchopila jsem se, pyšně si nasadila tašku na rameno a odešla na chodbu. Sedla jsem si na jednu z těch starých komunistických židlí, které mě uklidňovaly svým vrzáním. Chladné šedivé zdi a mračno za okny mi tiše šeptalo a divilo se, proč ještě pořád tady sedím.

- Ajo, proč tu sakra ještě pořád sedím?!

Procedila jsem skrz zuby potichu. Poněkud nevrle, sama jsem byla na sebe uražená.

Vytáhla jsem z kapsy mobil a do vyhledávače napsala "Střední průmyslová škola oděvní".

Vytočila číslo...

"Dobrý den, volá Vám Maria K., chtěla jsem se zeptat, je možné ještě podat na Vaši školu přihlášku?"

"Termín je uzavřen..."

"Chci na Vaši školu přestoupit z Gymnázia. Přihlášky jsem nestihla podat, protože jsem se rozhodla před měti minutami, že na Vaši školu chci."

"Přijďte ve čtvrtek před jedenáctou ranní se zákonným zástupcem. S vysvědčením z osmé třídy a poloviny deváté."

Zavěsila jsem.

Pošesté změním školu. Konečně na to, co jsem chtěla VŽDYCKY!

A co je na tom, že mě to unavilo.

A co je na tom, že mě baví s nimi jen trávit čas.

Co je na tom, že mě baví být jimi pronásledována.

Co je na tom, že mě baví poslouchat jejich lichotky.

Co je na tom, že si prostě umím užívat.

Co je na tom, že nechci s nimi už vztah.

Co je na tom, že chci mít prostě hrozně moc klučičích přátel.

Protože oni -

Jsou prostě jednodušší.

Říkej mi děvka - ale stejně mě chceš.

Vy to někdo děláte schválně.

Snad ze závisti, či co.

Fakt ale je, že už toho mám akorát dost.

Ty vaše fake profily, kterým dávají správci přednost a mažou MŮJ profil.

Prý mám falešné jméno.

Kdo by se ale chtěl ukazovat na internetu se skutečným jménem? Mnohem radši se mi slyší na Axe, Kirsten nebo Mary a ne na Maria. A už vůbec ne Kröhn, protože polovina z vás to neumí ani vyslovit.

A já tu ani nechci být pod pravým jménem. Radši jsem někdo jiný a chráním si své skutečné soukromí, které zná jen hrstka z vás. A říkají mi Májo, zvou na drinky, tráví se mnou čas, chodí za mnou, když je něco trápí.

Navíc jsem si na Kirsten Axe i zvykla. Je to dokonce součást mého já, protože já jsem taková jediná.

Ostrá jako sekyra a čokoládová jako deodorant téhle značky.

Tohle je fakt jak u blbečků na dvorečku...

Češi se mě často ptají, jestli se cítím víc jako češka anebo ruska.

Už i jen kvůli tomu, že vlastně Rusko, svoji rodnou zemi, neznám. Ale určitě vím, že Česko, a obvzlášť Praha, má před Ruskem víceméně přednost, protože tu žiji celý svůj život.

Miluju Prahu. A obvzlášť v době, kdy si to uvědomuju, často totiž jen kráčím špinavými ulicemi a myslím na jiné věci.

Nedávno jsem jela z Ústí nad Labem, kde jsem strávila chladné dopoledne v divadle. Ani jsem neměla čas obdivovat krásu domů v tomhle městě, celé Ústí bylo čerstvě po dešti, a taky to tomu odpovídalo. Šeď, nuda a rychlý krok vpřed, protože jsme nestíhali.

Cestou domů to ale vypadalo nadějněji. Šli jsme sice ještě svižnějším krokem kvůli pomalu ujíždějícímu vlaku, ale sluníčko mi aspoň trochu odlehčovalo cestu. Svítilo na skály.

A svítilo celou dobu, co jsme jeli domů. Do Prahy.

A on možná i jen ten název ve mně vyvolává pocit útulného domova. Vždycky se sem ráda vracím. Sice na to hrozněhnusný nádraží, ale přece jen.

Vyskočila jsem z vlaku, roztáhla ruce a běžela k němu. K M.

Mám ho.

Tajně.

Teď ho mám otočenej, kuličky jsou zastrčený v nose. Hrozně to tam tlačí, mám pocit, jak kdybych tam měla holubí hnízdo.

Píchala jsem to zcela nehygienicky. Venku na lavičce.

Myslela jsem ale na rukavice a na dezinfekci, sestřička mě okradla o kilo za tyhle hnusy, ze kterých se mi jindy zvedá žaludek.

Píchnutí trvalo asi dvě sekundy, a pak se hrnuly slzy.

Ale mám ho!

Otázka zní...

Tak jsem se rozhodla pro septum nakonec. Žádná medusa.

Potřebuju totiž piercing, který se během dvou vteřin buďto dá sníst nebo skrýt. A banánek je vcelku pěkná záležitost. Navíc jizvy nepůjdou ani vidět;

Koupila jsem si ho. Kamarád M. byl vzteky bez sebe, když zjistil, že se jdu propíchnout. "Byl bych radši, kdybys ses opíchala jinak," syknul na mě a po zbytek dne se ode mně odtahoval.

Udeřila desátá hodina, já jsem seděla s K. u rybníka a v ruce žmoulala kuličku od ocelového šperku.

"Tak to jdem píchnout?" nabídla se.

Neváhala jsem. Focení mi na dnešek odpadlo, tudíž by mi vůbec nevadilo chodit s oteklým nosem. A šly jsme.

Seděla jsem na záchodě a K. se ke mně naklonila. Na ruce si nasadila chirurgické rukavice po mamce sestřičce a šibalsky se usmívala.

"Do prčic, do prčic, já to fakt jdu udělat," pomyslela jsem si, zavřela oči a pevně se držela vařícího topení.

Bum.

Ostrá bolest projela mým nosem.

Ksakru, ksakru, ksakru.

Vyskočila jsem, vytáhla jehlu, zbrkle popadla piercing a strkala si ho do malé dírky.

Nešlo to.

Kami sebou sekla na zem. Asi omdlela či co. Tekla mi krev z nosu a všude se válely zakrvácené vatové tyčinky. Jehly, rukavice a kuličky.

"Já to tam nestrčím," zavzlykala jsem a vážně mě to zamrzelo. Úplně zbytečně.

Z rozhořčení jsem volala M., abych mu pogratulovala k tomu, že kuličk u nosu mít nebudu.

Tenhle pohled je můj pohled. Takhle se tvářím, když něco zamýšlím.

Bohužel mám dneska zrzavé vlasy, zlatá košile už taky není aktuální, ale já se ještě jednou o takovou fotku pokusím.

První apríl.

To mi připomnělo jeden neaprílový den, konkrétněji poslední den na táboře, kde se každý mstí každému, kterého nemohl dva týdny vystát.

A já nemohla vystát hrozně dolejzavou upištěnou slečnu, která to sice s inspicí (byla jsem na letním hereckém táboře) myslela dobře, ale s mými nervovými buňkami asi ne. Tomu se říká zločin spáchaný v nedbalosti. Ale i za to se platí.

Na naší chatce se nesmělo chodit na velkou. Veřejné záchody byly asi půl kilometru od naší chatky, kde věčně lezli pavouci a všelijaká jiná havěť, které ani nemůžu přijít na jméno, ale vždycky to pro mě byl akční thriller s roličkou toaletního papíru připravený k rozmáčknutí čehosi, tam jít.

Naše paní chatky hubnula a myslela si, že jí k tomu pomůže projímadlo. To ostatně pomohlo nám, Káťa si vyřvala hlasivky a jedna z nás k ní příšla s "panthenolem".

Možná jsme byly moc kruté. Ale rozhodně ne troškařky. Každá si chtěla udělat své.

Jedna jí do fénu nasypala mouku, kterou jsme ve čtyři ráno, když se dovážely teplé rohlíky, ukradly z "přísně" střežené kuchyně. Druhá si nenechala sobě líbit, že někdo měl tak dobrý nápad, který se nedá překonat, a přes všechnu Kátinu kýchací alergii z pepře jí trochu opepřila zubní kartáček a zubní pastu.

Jedna slečna si každé ráno barvila vlasy červeným tužidlem. Ten se samozřejmě taky ujal. I ten olejíček na dětskou prdelku na masáže, které se prováděly v naší chatce.

A průhledné tekuté mýdlo smíchané s rozteklou rtěnkou se vsáklo do tamponu, který nechtěně spadl do jejích bot.

A na závěr jsme zavřely dveře od koupelny a vylezly oknem ven. A šlo se spát.

Kartáček s pepřem byl můj, fén byl naší aupair, červené překvapení na hlavě se jí dokonce líbilo, dětský olej byl vypotřebovaný dávno dva dny předem, tampon byl pěkně blbej vtip, Káťa sračku nedostala, A CELÝ RÁNO SE NIKDO NEMOHL DOSTAT DO KOUPELNY!

Založila jsem si lookbook při jedné akci v době, kdy jsem měla zase své období. Naučila jsem se s těmi obdobími docela slušně vypořádávat; dvakrát do měsíce si vynahradit den čistě pro pláč a melancholii. Myslela jsem si, že se tenhle nápad moc neuplatní a už vůbec ne v mém i tak na sinusoidě založeném životě, ale kupodivu se na optimistické vlně držím skutečně těch devětadvacet dní (bez výjimky) v kuse.

Rozhodla jsem se, že i přes svůj odpor k této stránce si na ní účet založím, čistě ze zvědavosti, abych poznala magory do módy, ale ve skutečnosti se k tomu extra nehoupu.

Taky se už dlouho rozhoupávám k tomu číst ostatní blogy, ale jsem hrozně egoistickej samotář a věčně nemám (kvůli facebooku) čas, a tudíž i ten můj blog zeje prázdnotou. Nebo to přeháním. Já mám své čtenáře.

Nebo takhle. Prostě si nemůžu připustit, že by na blogu.cz existoval nerůžový blogísek o ničem! (ach, jak podceňuju)

Nicméně prosím o HYPE a o FAN!

(Zatím tam vkládám fotky z focení z minulého roku, a většinu z těch věcí už ani nenosím. Oni mě stejně všichni chtěj jenom svlíknout do spodního prádla, proto je fotografům jedno, co si vlastně na sebe vezmu.)

Zítra mám ale se (svým) Mártym konečně nové focení po několika měsících, hodlám si na sebe vzít svoje pyramidkové boots z Manga, které vypadají přesně identicky jako boots z New Yorkeru. A ještě jedna malinká informace k nezapomenutí - JDU NA SEPTUM!

S prvním aprílem jsem se rozhodla zůstat doma, kamarád měl totiž výborný nápad.

Přijít do školy na poslední hodinu, a do omluvňáku si napsat "APRÍL", ale protože se mi nechce na poslední hodinu na vyčerpávající tělocvik, dál předstírám střevní chřipku, a vesele se celé dny koukám na GOSSIP GIRL.

Začala jsem tím seriálem žít. Jak se tak dívám na Dana Humphreyho, jeho sestru Jenny, Serenu, Chucka a Blair, zdá se, jako bych jejich životem začala žít taky. Mimo to, že se mi o tom seriálu dokonce zdá, rodí se ve mně škodolibé intriky, zároveň se snažím zůstávat tak dobrá jako Serena, a věčně chladná jako Chuck. Nejvíc se mi ale líbí role Jenny. Jde si za svým i přes risk z toho, že ztrácí přízeň u vlastního otce _{(mimochodem dívám se na celý seriál od začátku, jsem asi u 26 série).} Nebyla bych to asi já, kdyby se ve mně zase nezrodila další změna. Mimo jiné jsem o tom mluvila včera zase s K., že já nedokážu žít pořád stejně.

"Change is life. In fear and faith" je moje staré motto, které vystřídalo sice "Miluju svůj psí život", ale pořád někde zakopané zůstává. Vyhazuju černé tlusté linky, vytahuju zelené stíny a deseticentimetrové podpatky - JE KONEČNĚ JARO!