
Opřela jsem se o pračku a ze všech sil se snažila ve svém archivu obličejů najít někoho, kdo by se mnou v půl desáté mohl jít na chvíli ven.
V kabelce se povalovala růžová krabička slimkových cigaret a čekala, až bude konečně prázdná.
Ale nikomu se nechtělo.
Stejně jsem zapnula žehličku a výrazně se namalovala.
Tak půjdu ven prostě sama.
K dlouhému tričku svého bývalého jsem si vzala jen síťovnané punčochy a vydala se ven. Absolutně bez plánu, bez mobilu, jen s krabičkou růžových kissek.
Procházela jsem se nočním utichlým sídlištěm a užívala si první večer prázdnin. Šoupala jsem nohami a semtam jsem se zastavila, jen abych se podívala kolem.
Tohle je asi lepší než teď být tady s nějakou kamarádkou a ustavičně se s ní bavit jenom o tom, jak jsem nešťastná. Má nejlepší kamarádka jsem byla v tu chvíli já. Neutěšovala mě, nebavila se se mnou o tom, jen šla tiše se mnou.
Nikdy na nic nebudu úplně sama.
Zastavila jsem se na hřišti. Možná mi poskočilo v tu chvíli i srdce, přestala jsem dýchat.
"Jsi v pohodě?" zeptala se mě má kamarádka.
Neodpověděla jsem.
Jen jsem se oklepala zimou, stáhla dolů tričko a pomaleji pokračovala dál.
Už se mě na nic neptala, jen tiše, dál, pokračovala se mnou. Moc dobře věděla, co mi je.
Nevěděla jsem, jestli to byli oni, ale předpokládala jsem, že minimálně jeden z nich tam bude.
Kluk ve žlutém tričku šel naproti mě, s roztaženýma rukama. Objal mě a pozdravil.
Až když se odtáhl, viděla jsem zřetelně jeho obličej.
"Ahoj!" vydechl vesele.
Byl to K. A tudíž i B., jak mi hned během sekundy došlo. Dva nejlepší přátelé.
Chvíli jsem šla s nim, blíž k jeho partě. V ruce jsem pevně držela hořící slimku a silně popotahovala.
Ani se na mě nedíval.
Jen koukal do země.
"Fajn, já půjdu," odvětila jsem po tom, co mi došlo, že mě nevidí rád.
Pomlouvala jsem ho.
A všichni to vědí.
Vydechla jsem a rychlým krokem se odebrala od nich pryč. Nevěděla jsem kam, ale asi jsem měla namířeno někam, kde bude zima. K jezeru.
Asi dvacet metrů jsem od nich byla daleko, když mě má kamarádka agresivně chytla za ruku.
"TY SI SNAD DĚLÁŠ PRDEL?!" rozkřikla se.
Vystrašeně jsem jsem uhnula a konečně se poprvé nadechla.
"Tak mu to řekni, ne?" popoháněla mě.
"Vždyť víš,že-"
Odstrčila mě. Směrem k nim, zpět.
Nasrala jsem se.
Vztekle jsem šla k nim a chytla ho za ruku.
Poprvé jsem se do za tu dobu dotkla.
Odtáhla jsem si ho asi deset metrů od nich. Nadával mi, co dělám.
"DRŽ HUBU, KOKOTE-"
a přitiskla si ho ke zdi.
Pevně jsem jej objala.
"Jsi kretén a nenávidím Tě," vysypala jsem ze sebe.
"To je hezký, ale to už vim..."
"A jo, všude o tobě melu sračky..."
"..."
"Protože tě celou dobu chci! A ty, hajzle, ty to nevidíš!"