Věřte nevěřte.

1. april 2011 at 8:39 | Kirsten Axe |  zážitky


foto: Swisst, Arkády Pankrác, asi květen 2010, Kirsten Axe a Roman Kulikov

Tušila jsem už od začátku, že se té závislosti nezbavím.
Ono to ani nejde. Je tam rok a půl mýho života, veškeré novinky o mých přátelích. Co kdo dělá, na co kdo myslí, s kým kdo chodí, co kdo poslouchá, a taky je to skvělá stránka pro stydlivé povahy. Jen kliknout "PŘIDAT MEZI PŘÁTELE". A je to...




Nudné dopoledne ve škole, seděla jsem v učebně 314 a zapnula si internet v mobilu. Samozřejmě ten facebook.
Měla jsem několik nových upozornění a zpráv. Hned takhle po ránu, a to mi celkem dodalo sebevědomí a hřejivý pocit, že na mě někdo myslí. Zbýval necelý týden do zimních prázdnin, a tudíž jsem spíš očekávala označení na vánočních fotkách a zprávy s přáním do Nového Roku. Všichni přesto věděli, že Vánoce s rodinou neslavím. Ano, psala jsem si to do statusu.

Otevřela jsem zprávu od slečny, kterou jsem v přátelích neměla. Dala jsem jí přednost před ostatními už jen kvůli tomu, že měla docela zajímavý pseudonym.

Nazvala mě celkem zvláštně. Ahoj KiZz!
Narovnala jsem se v lavici a otevřela dokořán oči. Takhle mě nikdo nenazval už roky.

Kdo to je?

"Jsem oficialni fotografka severnich Cech a hrozne se s tebou chci seznamit...Znam te delsi dobu."

Zkoprněla jsem a dlouho rozmýšlela nad odpovědí. Udělalo mi to strašnou radost, a nechtěla jsem si pokazit výstup nějakou poznámkou. A přidala si ji do přátel.

Fotografů jsem v tu dobu neznala ještě zas tak moc, vždycky jsem byla věrná té hrstce, která si na mě našla vždycky čas a vyhověla mi. Fotky sice nikdy nebyly takové, jaké jsem si vždycky přála, do stylu retro a street, ale vždycky jsem jim dávala možnost zdokonalit se. Navíc na některých fotkách vypadám fakt božsky. Nepočítaje to, že na nich občas nejsem ani přirozená.

Nějak se na ni zapomnělo. Ale pořád jsem se dívala na její fotky. Měly zvláštní atmosféru.


Pořád jsem se ale od té doby usmiřovala s nepřáteli z minulosti. I se svými bývalými. Každý den.
Jako kdybych měla od příštího roku začít znova.
A začala jsem.
Byl Silvestr, byl první leden. Srdce po rozchodu už tolik nebolelo, a s každým dnem mi bylo snáz.
A začaly jsme si znovu psát.

"Mý neojblíbenější jméno je teda Patrik :)" napsala jsem jí, když jsme vedly jedno z neobyčejnějších témat.
"Patrik a Ilia a Erik..."
"Jako fakt?"
"Myslíš na to samý co já?"
"Jo, na svýho bejvalýho, Patrika :D"
"...-
...Ublížil ti hodně?"
"Ani ne, bylo mi dvanáct, nějak se to rychle semlelo, a po výbuchu se nikdo ani nezranil?"
"Mě ublížil dost."
"Ty ho znáš?"
"Chodila jsem s ním přes půl roku. Po Tobě."
"Aha?:D"

.
.
.
"TO SI DĚLÁŠ PRDEL?! To TY jsi ta A.!, která mu posílala ubrečený fotky, a to z TEBE měl celou dobu srandu!"
"Já vím. Nikdy jsme se neviděli. Ale jsem si jistá, že kdybych ho teď po tom všem potkala, složila bych se z toho. Byla to moje první skutečná láska. A já tě chtěla najít ty roky.

Začala jsem fotit, učit se rusky, číst tvůj web, dělat dost věcí.."
"To jen abys mi po třech letech napsala?"


Volaly jsme si přes Skype. Byla první, komu jsem veřejně zazpívala. Nemělo ani cenu začínat téma o sobě; ona všechno věděla. Znala všechny mé nejbližší přátele, všechny bývalé. S polovinou s nimi byla skvělá kamarádka. Zachránila mé i tak zkažené narozeniny, přijela na poslední chvíli do Prahy. A první, co mi dala, byl ten řetízek PEACE z Kauflandu za 30 korun, abych si jej půjčila.

Nechala mi ho.
A nosí mi štěstí.

Od té doby se ale stejně dějí divné věci!
Je to zvláštní osoba. Vždycky se s někým usmířím v její přítomnosti.
 

7 people judged this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement