May 2011

Vážně mám ráda lidi, kteří mají můj respekt

30. may 2011 at 17:10 | Kirsten Axe


Vždycky jsem obdivovala umělce a extravagantní exhibicionistické povahy. Troufnu si říct, že v mých devíti letech to byl dnes polovinou světa odmítaný Bill Kaulitz, v mých jedenácti Marylin Manson, Alexander McQueen a dnes třeba Lady Gaga (kterou samozřejmě všichni také buďto zbožňujete nebo z každé buňky svého srdce nenávidíte). Vždycky měli něco do sebe, vymýšleli nové věci, šokovali mě svojí netradičností.

Sama jsem taková chtěla být.
Nebo vlastně doteď chci.

Pravdou je, že mi občas záleží na okolí. Na svém nejbližším, co se týče třeba rodiny.

Škoda, někdy by bylo vážně fajn jít po ulici a užívat si pocitu, že se na mě všichni dívají a klepou si na čelo buďto s názorem "Bože ta je krásná" nebo "Kristepanetajeblbá".

Ve svých nejnitěrnějších myšlenkách samozřejmě kypím závistí, co se těchto lidí týče. Mají absolutně jiný pohled na svět a často jsou to ti lidé, kteří (s výjimkami) propadají ve škole a denně se nechávají ovíjet inspirativními myšlenkami. Zůstávají nepochopení (minimálně učiteli).
Kam tím mířím.
K té méně extravagantní částečce tohoto celku geinálních lidí.


No jen se na něj podívejte.
Absolutně nevýraznej člověk, další asiat ze tří miliard, který bydlí u mě baráku na prvním patře a vždycky v osm voní v celém domě čína. Dokud nezačne zpívat.

Sakra já mu ten jeho hlas závidím.!

Prý ten smrad uklidňuje

30. may 2011 at 16:50 | Kirstenaxe |  názory


Ne že by mě to bavilo.
Nebo že bych na tom byla závislá.
Ne že by mě ovlivňovala společnost, ve které se pohybuji.
Ne že by mě trápily vzpomínky
nebo něco v tom smyslu.

Dneska ráno jsem sbírala poslední koruny do čtyřaosmdesáti.
Ráno jsem si nedělala ani vlasy, ikdyž jsem věděla, že jdu po škole na pohovor (mmm, ano, ale díky neukončené devítileté školní docházce s dvěma reparáty na krku mě nakonec s lítostí nevzdali. Bohužel, bohudík?) a běžela jsem po měsíci do trafiky,abych si koupila svá oblíbená červená máčka (ale musím přiznat, rozhodovala jsem se mezi jahodovými slimkami a zelenými mentolovými viceroy).
Když jsem krabičku nakonec měla v ruce, sedla jsem si u metra na lavičku a najednou jsem se sama sebe zeptala...

PROČ VLASTNĚ KOUŘÍM?
Frajeřina mě přešla už dávno, žádného kuřáka přítele už nekonečné týdny nemám, doma to cigaretami ani nepáchne a vlastně se zas tak ani nenudím a prachy na sponzorování společností, které si přejí mojí smrt, taky nemám.

Tak proč vlastně?
Zapátrala jsem ve vlastních vzpomínkách a věřte nebo ne, vůbec jsem si nemohla vzpomenout na to, kdo mi moji první cigaretu dal. Ani jsem nenašla jediný pitomý důvod, proč vlastně jsem si ji tenkrát vzala.

Jen abych podotkla. Já nekouřím každý den. Ani ob den, ani ob týden, prostě jednou za čas. Na akcích, ikdyž možná...

Prý se na cigaretách hubne.
Prý snižuje chuť k jídlu a nikotin uklidňuje nervy.
Tak nevím nevím, milí přátelé, kde se to ve mně vzalo. Že by chuť k tomu si znovu sáhnout na šestačtyřicet kilo nebo uklidnit vlastní nervy, které mi v těle poslední dobou řádí jako hurikán?
Nu což,
cigareta, bohužel...
..je účinná proti nervům přibližně stejně jako deštník v hurikánu.
Tedy úplně nahovno.
Dokonce jednou, když kouřit začneš, už se toho nezbavíš. Vážně, sama jsem si toho dneska ve škole všimla. A to jsem, milí přátelé, co se týče kouřového sportu, závodní povaleč. Buďto ve škole okusuji propisky nebo v kuchyni ráno oklepávám rohlík. A ani o tom nevím!
Tak proč vlastně?

Pin a puk od tvého srdce. To ti vodafone zdarma nedá

29. may 2011 at 19:02 | Kirsten Axe |  Etc


Jak se posunout dál, jak to všechno zvládat. Jak jinak to vrátit zpět, jak kousek po kousku skládat.

Z jak vysoka se na to dívat, jak dlouho ještě o tom snít.
Jak daleko od toho budu a kdy to má konečně už přijít.

Aneb, milí přátelé, čas vážně ubíhá, léto je tady a já ještě pořád nevím, co všechno budu v teplých bezstarostných dnech dělat.
Možná ti, kteří mě znají osobně, se začínají o mně bát.
Proč jim neodpovídám na esemesky.
Proč jsem tak zamlklá.
Proč s nikým nechci mluvit.
Proč mažu všechny vaše komentáře a vzkazy na facebooku.
Proč se ustavičně ve škole dívám jenom na displej.
Proč pořád vypadám na to, že to se mnou každou chvíli sekne.

Zkrátka proč jsem vás všechny poslala do pjordele.

Nic zvláštního se neděje, vážně. Jenom zkrat mysli.
Nechci nic dělat, nikoho vidět, nikoho poslouchat.
Hledám totiž cestu, jak se pohnout dál. Možná jsem to vážně poslední měsíc se vším přehnala, co se týče drog, alkoholu a neustálého odpovídání na veškeré otázky, na které není odpověď ANO nebo NE - "JE MI TO JEDNO".
Nechápu, proč mám takový období vždycky v květnu, na přelomu prázdnin. Byla jsem u soudu a odsoudili mě k měsíci přemýšlení a skromnýho života.
Říká se tomu možná ...
... vlastní domácí vězení?
Šla jsem do toho absolutně dobrovolně. :D
Mám totiž takový pocit, jako kdyby všechno, co jsem chtěla, se najednou rozpadlo. Chtěla jem tenhle rok mít neobyčejný, a zatím se to daří, bohužel se to otáčí tam, kam nemá.
Hledám nové lidi, nové zkušenost, nové náplně dne. Novou image (tradičně, jako každý rok)- přemýšlím, že zrzavou změním na fialovou.


Obarvila jsem to na fotce poněkud rychle, může to mít někde nedostatky, protože jsem se vydala na dráhu závodního povaleče, který jenom denně vysedává u youtube a hledá novou hudbu, která by jej mohla inspirovat v nových příbězích.

Četla jsem si starší příběhy ze svých třinácti/čtrnácti let (to je ten důvod, milí spolužáci, proč s vámi vůbec nemluvím) a rozhodla jsem se v tom znovu pokračovat. Možná odteď omezím neustálý přímý styk s nemocnicí, výčitkami a sebevraždami, rozhodla jsem se totiž tohle napsat v pozitivnějším duchu.

Jinak nechávám volně na internetu úryvek z mojí knihy, kterou jsem začínala psát před dvěma lety a nedokončila jsem ji. Potřebuji Vaši pomoc, nevím, jak pokračovat :) (berte v potaz, že mi bylo třináct a budu to muset asi přepisovat)


Šest. smyslů.

27. may 2011 at 23:33 | Kirsten Axe |  Etc



Už jako malá si připadala zvláštní. V pěti letech si neustále povídala sama pro sebe a rodiče i starší sestra ji nazývali jako "Nevypnutelné rádio". Ona si ale ráda představovala ten svět.

Svůj vlastní.
Vždycky se jí líbil víc, tam totiž vše bylo nekonečné.
Už jako malá dokázala zázraky. Nebo spíš se jim divila. Mnohdy jen stačilo na něco pomyslet; a splnilo se to.

Ve dvanácti se malinká hnědovláska svěřila své mamince, že nikdy není sama. Pořád tu s ní někdo je. Za jejími zády.

Pokrčila rameny.
"Děti si toho navymýšlejí," pomyslela si.

Když si začala připadat v reálném světě osaměle, utíkala od lidí pryč. Trpěla pocitem, že lidé jí umí číst myšlenky. Že ji někdo věčně sleduje, že nikdy nemá soukromí.
Potlačovala to v sobě.
Hodně dlouhou dobu, dokud se její maminka nezačala pravidelně dívat na pořady o zvláštních lidech, kteří cítí a vědí něco víc.
Malinká hnědovláska se nemohla dívat na horory, vždycky se po nich bála chodit kolem chodby, přesto ji k těmto naukám táhlo. Zkoušela astrální cestování, zjistit svoji minulost...
Tenkrát to byly dětské hry, bylo jí jen dvanáct. Bála se ale každého šustnutí a odjakživa nenáviděla tmu, divné zvuky vycházející odnikud, horory a hlavně výtah ve vlastním domě. Hnědovláska totiž byla malinká; a vždycky světlo pod její vahou zhasínalo.
Někdo za ní vždycky stál a dýchal jí na rameno; tělem jí bleskurychle projel mráz a ruce jí zledověly.
Ale nevšímala si toho!
"Vždycky mám pro všechno vysvětlení," povídal jí kamarád. "Taky jsem se bál. Dokud jsem nezjistil, že je to obyčejnej průvan, tam v noci. Vzduch se dostane všude."

Nebylo to vzduchem. Malá hnědovláska občas chytala myšlenky svých přátel a svými vlastními myšlenkami si přivolávala lidi, informace a díky podvědomí si sháněla otázky na zkoušky ve škole. Vždycky cítila týden dopředu, z jakého předmětu a z čeho přesně bude zkoušená. Vždycky vycítila tři dny dopředu rozchod se svými ex.

A pak šla do knihovny, ta malá hnědovláska... Půjčit si o tom knihu.
Sedávala na kopcích a snažila se navázat se svým duchovním přítelem kontakt. Nazvala jej Ehdel. Jeho přítomnost poznala vždy podle ledových rukou, napětí na částech těla, kde se jí dotýkal, únavy a rychlého návalu bezdůvodného smutku, který ji doháněl k pláči. Povětšinou ji ale jen držel za ruku nebo kolem ramen a utěšoval ji.

Malá hnědovláska popřela jeho existenci. "Nevidím ho, neslyším, jen cítím. A je to blbej vzduch jenom. Jenom debilní paranoia a můžu si za to sama, krucinál," nadávala si.

To byla kurva chyba, si to říct.
TEĎ SE BOJÍ JEŠTĚ VÍC :D

Vážně jsem stejná jako ty!

25. may 2011 at 12:57 | Kirstenaxe |  názory


Já nevím, kolik těch blogů mám.
Všechny jsou stejně jenom o depkách, přesvědčila jsem se o tom před pěti minutami, když jsem chtěla najít nějaký zajímavější článek ze svých třinácti let na vtipný okomentování. Bohužel všechny články jsou

o tom, jak jsem věčně smutná
o tom, jak chci spáchat sebevraždu
a tom, že věčně myslím na nějakýho idiota

BLBOST.
Jsem jedna z těch lidí, kterým je všechno jedno
Smějou se
A radujou se života.

Internet vážně není všechno.

Poezie trochu jinak

25. may 2011 at 12:13 | Kirsten Axe |  zážitky


Už jsem toho slyšela od chlapů hodně.

Že jsem nádherná
Že chtějí jedině dlouhodobý vztah
Že jsem nejukecanější
Nejlépe se se mnou povídá
Jsem vyspělá
Nejmenší
Roztomilá
Úchvatná
ale...
nikdo mi neřekl, že mám oči jako studánka.
Vždyť jsou hnědý.

Že by jako stoka?:D
Pane M., překonal jste všechny kecy.

A little dirty slut

23. may 2011 at 7:24 | Kirstenaxe |  Etc




And every day
It will torture me
Is this a punishment for my love?
He jsut walked away
without "goodbye" to say
He just kissed her every day
And didn't know that I'm not okay
He forced me to do these things
To sleep with some idiots without feelings
To be drunk every Saturday
To lie
To pretend to people my happy feel every day
He just did it
And who am I today
A cheap slut
And I fuck
Yes, I fuck this
I wanna start new life.

Hey babe, you're so far away,
Hey honey I'm now okay
Hey honey do you know
That I'm still waiting?
Hey boy just tell me
"fuck you!"
And I will let you be..
I'll let you be..

I hate my body
Where is my immaculate beauty
I see only sunken cheeks
Only emaciated arms
Only empty eyes
Where is that happy girl
a naive girl
With so many diaries abou YOU?
She is nowhere, she doesn't exist anymore .. because of you
Hey boy just let me say
"I wish you a long happy life"
But please you wish me
A better love and no more knives
I wanna be alive
God won't let me do a suicide
But am I sure,
when my God are YOU?


Všechno je jedno

21. may 2011 at 12:00 Etc


Je mi všechno jedno.
I to, že teď přijdu pozdě.
I to, že propadnu ve škole.
I to, že jsem ztratila důvěru vlastní matky.
I to, že jsem měsíc odříznutá od financí.
I to, že dva měsíce nebudu mít mobil.
I to, že mě nic nebaví.
I to, že mám hlad.
Žízeň.

Jen jedno mi není jedno vlastně... Hádej CO

"Tolik jsi mi chyběla..." -"Super."

21. may 2011 at 11:32 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


S úsměvem jsem si strčila občanku zpátky do peněženky a odebrala se po schodech dolů.
"Jakej hlupák," myslela jsem si. "Vůbec si nevšiml toho, že ta občanka je falešná jak můj úsměv poslední dobou. Před ním jde podnapilá holka, která je na fotce a on si toho nevšimne. Idiot."
Blair mi volala krátce před půlnocí, když jsem dodělávala závěrečnou práci do školy. Schválně jsem si na sebe poslední dobou brala hodně povinností a úkolů, abych byla přes den co nejvíce zaměstnaná.
Ale nepomáhalo to.
Přemlouvala mě svým podnapilým hlasem docela dlouho, až jsem si začala myslet, že skutečně nemá s kým na tu diskotéku jít. Nakonec se jí podařilo mě přesvědčit, že na parketu mi bude líp.
Věděla jsem, že se mi to vymstí, až nebudu stíhat dodělat zakázku pro Jerryho.

Všude se rozléhalo dunění dnešních hitovek a pod maličkým pódiem na parketu tancoval tucet lidí. Opilých.
Zamířila jsem k baru, svůdně vytáhla před barmanem občanku Blair a podala mu ji.
Když mi ji vracel spolu s whiskey, zamyšleně jsem se podívala na fotku.
To jí jsem fakt tak podobná?

Mezitím jsem Blair ztratila z dohledu, a tak mě nenapadlo nic jiného než ji začít hledat. Klub byl vesměs malý a i přesto, že dneska v pátek je tu přelidněno, jsem ji zahlédla u zadního stolku sedět na klíně u nějakého chlapa. Něco jí šeptal do ucha a ona mu přejížděla prsty po stehně, dívajíc se mu hluboce do očí.

Kdyby nebyla opilá, určitě by se ho ani nedotkla, pomyslela jsem si.
Byl slizskej.

Kopla jsem do sebe skleničku, abych se necítila tak nechutně střízlivá, postavila ji na stolek a vrhla se do tančícího davu. Byla jedna ráno a ani jsem se necítila unavená.
Po chvíli mi ale přišla jedna whiskey až moc málo, abych se dokázala odvázat, proto jsem z prvního stolu popadla první nedopitou skleničku a vypila ji až do dna. Vzala druhou, třetí ...

"Hej, co to děláš?" chytl mě za rameno nějaký kluk a upřeně se díval na skleničku, která byla očividně jeho.

Tak brzo mě to přešlo.

15. may 2011 at 14:18 | Kirsten Axe




Maminka mi vždycky říkala, že to, co čtu, jsou blbosti. Stejně mi ten časopis kupovala, když viděla, s jakým nadšením jsem si ho četla.
Vždycky totiž, když jsme šly z nákupu a měla jsem jej v ruce, nedívala jsem se ani na cestu.

Vždycky mě okřikovala - CO NA TOM VIDÍŠ?
Dodneška vím, že mě to naučilo třeba...

1) Vlasy mám skutečně čisté až když mi začnou mezi prsty vrzat (:D)
2) Pleťové masky
3) Rozeznat zlo od dobra
4) Rozvíjet fantazii...

Potom jsem si připadala výjimečná. A nějakou dobu jsem si dokonce vsugerovala, že mám taky schopnosti! Že umím ovládat počasí a číst myšlenky lidem. Mluvit s paralelním světem.

Něco z toho mi zůstalo dodnes. Srdce Kondrakaru sice už ne, které jsem nosila v osmi letech pořád, ale láska k těmto divným věcem ano. Často jsem si dělávala - a dělávám dodnes,ano - kyvadla. A občas vážně jen tak sedím u ohně a ptám se jej na otázku, co mi jeho plameny chtějí sdělit.
Občas plavu ve vodě a ptám se, proč ji mám tak ráda.
Občas, když fouká vítr, si myslím, že vím, co mi chce říct. A často se jen tak koukám na trávu a hladím ji v trsech, přijde mi to příjemné.

Příjemné vůbec všímat si těchto přírodních maličkostí, na které dneska tolik zapomínáme my všichni. Vůně vzduchu, chuť vody, teplo plamene, vlhký povrch země.
Ale co ta pátá, Will?
To dodnes nepochopím...

Asi to je právě ten živel, který máme sice my všichni, ale málokdo jej umí používat...

Srdce.

A je jedno, jestli Kondrakaru, Meridianu nebo Intuice.

Všechno je jedno.
Ale už nikdy mi nebude osm..

Nažer se toho...

13. may 2011 at 22:39 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


Konečně po týdnu jsme se sešli. Stáli jsme na zastávce a tiše se objímali. Bývaly by mi vyhrkly slzy, kdybych je po probrečeném a únavném týdnu ještě měla. Nehty jsem jej jemně škrábala na zádech a cítila jsem, jak se blaženě usmíval. Měl to rád.

"Nepodíváme se do parku?" zabrumlal spokojeně a přitiskl si mě blíž k sobě.
"Proč? Byli jsme tam minulý týden..."
"Měl jsem se tam sejít se Sethem," políbil mě na čelo.

Strnula jsem.
Měla jsem ze Setha strach. Vždycky se na všechny díval podezíravým až nepříjemným pohledem, v očích se mu leskla nenávist a jakási zvláštní prázdnota. Chodil vesměs pomalu a vždycky měl za zády trojici zvláštních lidí.
Byla jsem přesvědčená o tom, že byl feťák.

"No...jako můžeme,ale proč?" vyslovila jsem poněkud znepokojeně.
"Jsem s nim na něčem domluvenej," usmál se a vzal mě za ruku.
Vedl mě na tramvajovou zastávku, jako by čekal, že nebudu protestovat.



Hnutí za dobrou náladou

9. may 2011 at 16:12 | Kirsten Axe


Nálada pod psa.
Myslela jsem si, že ráno umřu bolestí, brečela jsem skoro celou noc. Ještě jak mě všichni tahaj sem a tam, mám toho vážně plný zuby.

A jelikož mám teď výměnný pobyt, tak si dovolit jen tak odejít ze školy nemůžu. Ale přišla jsem tam!
Všude se to ve třídě hemžilo lidmi, které vidím poprvé a naposled. Mluví německy a strašně mumlaj.
Proto jsem si sedla dozadu, volně se houpala na židli a v mobilu si tradičně otevřela facebook.

Jedenáct žádostí o přijetí do přátel.Bezmyšlenkovitě jsem je potvrdila, aniž bych znala alespoň jediné písmenko v jejich jménech.
Bylo mi to jedno, svědil mě z alergie nos a dloubala jsem vidličkou do koblihy. Moje němka seděla opodál a vůbec mi nepřišlo trapný ji tam nechat samotnou s její třídou.

Přežvykovala jsem žvýkačku bez chuti a hledala nějakou výmluvu pro to, abych co nejdřív vypadla domů.
To jsem ale ani nemusela, během deseti minut se mi udělalo tak špatně, že jsem to svedla na tu nugátovou koblihu. Hodila jsem na ni nenávistný pohled, napíchla ji na vidličku a šla ji vyhodit. U toho jsem si pročítala nová upozornění na facebooku, která ne a ne končit.

To se snad všichni zbláznili nebo co?
Na blogu jsem měla včera návštěvnost kolem 400 lidí a myslela jsem si, že je to jen nějaká chyba.
Nebyla.

OTISKLI MŮJ ČLÁNEK NA KRÁSNÁ.CZ!
Rázem jsem spolkla žvýkačku a šla tuhle novinku povědět svojí němce. Vymlátila jsem ze sebe dvě slova, kupodivu mi ale rozumněla, usmála se na mě a teď jsem mohla prohlásit, že tohle bylo SKUTEČNĚ SEXY.
Pročítala jsem si ho stále dokola.
Myslela jsem si, že na něj dávno zapomněli. Vždyť jsem tam psala před půl rokem, čistě z důvodu, že mi okna smáčely kapky děště a v krku jsem měla nemocniční teploměr.

Stejně jsem ale jela domů! Politovala jsem u odpadkového koše koblihu a upalovala domů. To břicho se celý víkend totiž dělá co chce!

V tramvaji se mi jakštakš dařilo rozdávat úsměvy důchodcům, kterým vadily moje nohy v síťovaných punčochách. Málem jsem pak z tramvaje vypadla, pořád jsem ale v duchu cítila, že mi je vlastně fajn.
Jenom dva prášky
Ne radši tři -

pak půjdu spát
a bude mi líp.

Na Andělu mě zastavili dva příjemní mladí muži od vodafonu. Překvapilo mě, že na sobě neměli sto klíčenek ani nic červeného, co by vodfone připomínalo. Vypadali zcela seriózně, v drahých oblecích.

Ne, nechci žádný pojištění ani zdravotní pomoc, nechci pomáhat postiženým dětem ani nemám zájem o novou platební kartu.

Říkám, vypadali seriózně!
Dokud nepromluvili.

Tak prý mám styl oblékání jako ze seriálu Gossip girl. A taky mám v ruce pořád mobil a píšu esemesky.
Příjemně jsme si popovídali o mých vlasech ...
..když mě napadlo -

Proč bych se vlastně nepodívala na nový díl?

Samosado

7. may 2011 at 9:27 Etc


Ráda předstírám, že spím, protože vím, že se na mě díváš.

A když si píšeme, pořád se usmívám.
Jsem nesmírně pyšná na to, že mě tví přátelé vzali mezi sebe.
Jsem nesmírně hrdá na to, že se ke mně tak hezky chováš.
Ale nejradši bych ti jednu natáhla za to, jak jsi roztomilý.

Nauč se jen tak vyhazovat peníze

7. may 2011 at 9:22 | Kiax |  názory


Vždycky jsem měla problém s nakupováním. I když jsem s sebou měla spoustu peněz, nikdy jsem si nevybrala jenom jednu věc, drahou, která by za to stála.

Pokud jsem teda šla nakupovat sama.

Nesnáším nakupování. Je to ta nejúnavnější činnost a vždycky chci úplně všechno.

Protože si samozřejmě myslím, že mi všechno bude slušet.

A ono není jediná věc, která by někomu neslušela nebo se nedala s ničím hezky sladit.

To byl citát mé shopaholičky sestry, když jsem s poprvé před 7 lety nakupovala.

A teď, když mi je tolik, co jí, stala se ze mě ta samá závislačka.
Na levných hadrech, které vypadají hrozně draze a jsou servané z té nejsvrchnější poličky, kam se většinou v buticích háže odpad.

Třeba i ty TŘINÁCTICENTIMETROVÉ podpatky (viz obrázek).
Chodí se v nich ale kupodivu hrozně pohodlně.
A dosáhnu(teď se stosedmdesáti centimetry) na ještě vyšší poličku, kde je hadrů ráj.

Austausch

7. may 2011 at 9:13 zážitky


Ani jsem se neklepala, nebyla jsem nervózní. Jen jsem v sobě udržovala pozitivní energii, abych se neztrapnila hned na začátku. A abych samozřejmě nepůsobila nijak povýšeně, že česky umím.

Všude kolem mě byl chaos. Býval by ve mně i taky, kdybych si skutčně uvědomovala, co se za deset minut stane.

Ale nebyla jsem.
Jen jsem se koukala na tabuli příletů a odletů, loupala si lak na nehtech a pořád kontrolovala svoje vlasy, jestli jsou stále dokonalý.