Šest. smyslů.

27. may 2011 at 23:33 | Kirsten Axe |  Etc



Už jako malá si připadala zvláštní. V pěti letech si neustále povídala sama pro sebe a rodiče i starší sestra ji nazývali jako "Nevypnutelné rádio". Ona si ale ráda představovala ten svět.

Svůj vlastní.
Vždycky se jí líbil víc, tam totiž vše bylo nekonečné.
Už jako malá dokázala zázraky. Nebo spíš se jim divila. Mnohdy jen stačilo na něco pomyslet; a splnilo se to.

Ve dvanácti se malinká hnědovláska svěřila své mamince, že nikdy není sama. Pořád tu s ní někdo je. Za jejími zády.

Pokrčila rameny.
"Děti si toho navymýšlejí," pomyslela si.

Když si začala připadat v reálném světě osaměle, utíkala od lidí pryč. Trpěla pocitem, že lidé jí umí číst myšlenky. Že ji někdo věčně sleduje, že nikdy nemá soukromí.
Potlačovala to v sobě.
Hodně dlouhou dobu, dokud se její maminka nezačala pravidelně dívat na pořady o zvláštních lidech, kteří cítí a vědí něco víc.
Malinká hnědovláska se nemohla dívat na horory, vždycky se po nich bála chodit kolem chodby, přesto ji k těmto naukám táhlo. Zkoušela astrální cestování, zjistit svoji minulost...
Tenkrát to byly dětské hry, bylo jí jen dvanáct. Bála se ale každého šustnutí a odjakživa nenáviděla tmu, divné zvuky vycházející odnikud, horory a hlavně výtah ve vlastním domě. Hnědovláska totiž byla malinká; a vždycky světlo pod její vahou zhasínalo.
Někdo za ní vždycky stál a dýchal jí na rameno; tělem jí bleskurychle projel mráz a ruce jí zledověly.
Ale nevšímala si toho!
"Vždycky mám pro všechno vysvětlení," povídal jí kamarád. "Taky jsem se bál. Dokud jsem nezjistil, že je to obyčejnej průvan, tam v noci. Vzduch se dostane všude."

Nebylo to vzduchem. Malá hnědovláska občas chytala myšlenky svých přátel a svými vlastními myšlenkami si přivolávala lidi, informace a díky podvědomí si sháněla otázky na zkoušky ve škole. Vždycky cítila týden dopředu, z jakého předmětu a z čeho přesně bude zkoušená. Vždycky vycítila tři dny dopředu rozchod se svými ex.

A pak šla do knihovny, ta malá hnědovláska... Půjčit si o tom knihu.
Sedávala na kopcích a snažila se navázat se svým duchovním přítelem kontakt. Nazvala jej Ehdel. Jeho přítomnost poznala vždy podle ledových rukou, napětí na částech těla, kde se jí dotýkal, únavy a rychlého návalu bezdůvodného smutku, který ji doháněl k pláči. Povětšinou ji ale jen držel za ruku nebo kolem ramen a utěšoval ji.

Malá hnědovláska popřela jeho existenci. "Nevidím ho, neslyším, jen cítím. A je to blbej vzduch jenom. Jenom debilní paranoia a můžu si za to sama, krucinál," nadávala si.

To byla kurva chyba, si to říct.
TEĎ SE BOJÍ JEŠTĚ VÍC :D
 

4 people judged this article.

Comments

1 elleledvinova elleledvinova | 28. may 2011 at 11:14 | React

Dobrýýýýý :) :D

2 Slečna Zvědavá Slečna Zvědavá | Web | 28. may 2011 at 20:57 | React

teď se budu bát tebe :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement