June 2011

Et voilá!

29. june 2011 at 16:51 | Kirsten Axe |  Etc


Nemám pro sebe slov.
No vážně!
Potřebuju nějakou kartářku, senzibila nebo někoho, kdo mi řekne, že má budoucnost je stejně světlá jako bývala před rokem. Potřebuji jasnej důkaz toho, že nic není ztraceno. A že jsem se prostě zbláznila, chvilkově, jo.

Ztrácím důvěru snad všech kolem. A i začínají mi říkat, že na mě není spoleh. No jak by byl.

A taky hodně lžu.
A ještě mám paměť akvarijní rybičky. Je to čím dál horší, člověk se snaží začínat odznova a najednou zase přijde něco z minulosti a plavu v tom zase.

Tohle léto bude hrozný.
Ajajaj.

Nikam nejedu, nikde nepracuju a vždycky musím být do osmi doma. Minimálně ještě měsíc. Jo a ještě jsem si dala slib, že měsíc na facebook nevlezu.
Takhle - vlezla jsem tam asi třikrát. Dokázat kamarádovi, že za mých emo dob jsem vypadala vážně jako hrozně huňatej pejsek s pandíma očima, potom jsem si nesměla nechat ujít potvrdit žádost od mého budoucího vizážisty a... ukázat vlastní mámě jeho fotografie, protože mi nechtěla věřit, že někoho takového znám.

Je to tedy podvod?


Lidi, já vám nevím. Všude kolem mám teď lidi z té druhé... komunity... nebo jak vy říkáte - GAYOVÉ. A dozvídám se od svých přátel vskutku pikantní novinky. Třeba například - to už je sice trochu dávno, ale přeci jen- kamarádka si jde předělat pohlaví. Nebo kamarád, který se ke mě lísal už jakou dobu a dával najevo, že on by taky rád- mi zase řekl, že je prý gay. Nebo že tajně nosí doma maminčiny krátké sukně, prý se to tam dole krásně pak provětrává.

Bodejť by ne, když sukně vážně pohodlný jsou. Ale já je stejně nenosím. Můj šatník se změnil v jednu obrovskou šedivou břečku.

Tak jsem si naskládala všechny časopisy ELLE a ty méně luxusnější na jednu jedinou hromádku. A ta váží- s prominutím- as deset kilo. Ale jsem z ní nadšená, můžu o sobě prohlásit, že jsem skutečný fashion maniak.
A nejradši si čtu deník Ani Geislerové a úvodní řeč šéfredaktorky. Přesně to, co vy ostatní přehlížíte a radši hned zabruslíte na stránku se šminkami, které sice jsou přitažlivé a krásně barevné, ale rozhodně si radši víčka namažu bílými stíny za padesát korun a pusu namažu červenou rtěnkou, která u mámy leží v kabelce asi tři roky. A co jako, vydrží stejně jak ta růžová od Diora.

A začala jsem si kreslit. Návrhy.
Nic nového, momentálně postrádám inspiraci a tu zapíjím alkoholem. Kéž by má múza vystřízlivěla a radši mi poslala vášnivej polibek, kreslit jedny a ty samé asymetrie mi vážně už lezou krkem.


Nevím, která z vás by si to na sebe vzala, já ale určitě jo!

P.S.: Také se vám stává, že když něco absolutně flákáte, tak to sklízí největší úspěch?

Nemám jedinej trapnej plán na prázdniny

29. june 2011 at 0:51 | Kirsten Axe |  Etc


Asi týden v kuse to poslouchám. Vyvolává to ve mně silné emoce a jako klasicky se mi chce u téhle písničky řvát. Asi je to nějaký stín mého hlubokého já a význam téhle věty si doplňte sami.

Nenávidím, když mi máma vypíná Photoshop. Dívá se na online pořady a stěžuje si, že se jí ta videa sekaj. A já jí pořád opakuju, že s tím Photoshop nemá co do činění, a žádnej program taky ne.
"Maminko, to je kvůli pomalému internetu."
"Né, vždyť nemáme pomalý internet! Proč máme pomalý internet?"
"Mami, já nevim, asi tě ten internet nemá rád. Mě se nikdy nic neseká."
"Ty jsi zase chytnula virus,co?!"
"Ne,mami, podívej- už ti to naběhlo."

Jo, prostě jí ten internet nemá rád.

Mám hrozně nudné období, prodloužila jsem si o tři dny prázdniny a jeden den z toho jsem promrhala kutilstvím ve Photoshopu, aneb hnědá v kombinaci s červeným coca-colovým fontem mi už lezla na nervy. Chtěla jsem něco prostoduchého, jako mívají nejstylovější blogeři z blogspotu. A já jsem jedna z těch béčkovejch blogerek, které píší o tom, co si zase strašně záživného zažily, ajajaj, kam jsem to zase klesla. Musím ale dodat, že mě nesmírně povzneslo si sednout do prvních řad k molu. byla jsem na první módní přehlídce.

No dobrá, byla jsem na vyhlášení vítězky Teen Topmodel v hotelu Diplomat. Poslali mě tam na poslední chvíli, zrovna, když jsem si hryzala nudou nehty a sledovala druhý díl Protivných Sprostých Holek > mimochodem PŘÍŠERNÁ BL-BOST. No nedívejte se na to.

O včerejším večeru si budete moci přečíst článek na krásné.cz, která mě tam poslala. Pokud mi to do konce tohoto týdne zveřejní :)

Jo a jinak ten layout je vážně děsnej. Máma mi vypnula po šesti hodinách práce bez ukládání Photoshop, kde jsem měla vše pečlivě rozdělané. Prý se jí zase sekalo video.

Taky vám přeju hodně pevné nervy!


Do the words still hunt you?

25. june 2011 at 15:59 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


(Téma týdne: Magie)

Zabralo to málo času, to čekání. Pročítala jsem si několik let staré časopisy a neustále mě z toho vyrušovala bzučící moucha zaseknutá mezi dvěma žaluziemi. Zadek v krátkých těsných šortkách se mi lepil na kůží potaženou rudou pohovku a ze vzduchu mi bylo těsno. A vůbec jsem cítila jakýsi zvláštní smrad lihu, masa a čehosi šťavnatého. Ale ragú na víně to rozhodně nebylo, i když možná jo, pokud se jeho sousedé o dvě patra výš nerozhodli uprostřed noci vařit.
Přistihla jsem se při hrůzném činu- zívla jsem si. Vmžiku jsem se narovnala a otevřela oči, jako bych věděla, že za mnou stojí a pozoruje mě. Ale nepozoroval.
Někde támhle klečel pod postelí a hledal ten zatracený krám.
"Hele už je minuta po půlnoci!" okřikla jsem jej a dál si nezaujatě listovala v časopisech. Samé články o rituálech, pořád něco o magii a duších, které se nemůžou vrátit do svého světa a obtěžují své blízké a turisty tady.
"Hrozná blbost," pomyslela jsem si skepticky.
"Mám to!" Zajásal, když v hromadě harampádí, co se mu válelo pod postelí, našel křišťálovou kouli a tarot karty.
"A co s tím jako budeme dělat? Jsi si jistej, že kus skla a několik obrázků nám na to dají odpověď?"
"Používala to prababička," zamumlal. "mělo by to fungovat."
Zakřenila jsem se a skepticky mu sáhla na rameno. "jestli s tím duchem chceš mluvit, tak se ti ozve sám. A já si stejně myslím, že to ani jeden z nás nepotřebuje..."
Chvíli se díval střídavě na mě a na balíček tarot karet. Pokrčil rameny a smutně vrátil kouli na místo. "Pojď se dívat na film," zívla jsem a sedla si znovu na pohovku. Pod mým zadkem to hlasitě zaskřípalo a A. se začal smát.
"Magie je stejně něco jinýho," zatahal mě za tvář, vlepil pusu, objal kolem ramen a zapnul televizi.

Kopla bych do těch dioptrií!

25. june 2011 at 12:55 | Kirsten Axe |  zážitky


Nikdy jsem nepatřila do skupiny uvřískaných fanynek a myslím si, že to máme v rodině.
No dobře, přiznám se.
Když mi bylo devět, tak jsem si často nechávala zdát o svatbě s Billem Kaulitzem. Ale to bylo jednou.
Jen jednou!
... No a podruhé u Jareda Leto.

Ne, tentokrát žádný svatby ani děti (ty se mi zase ve dvanácti letech zdály v době, kdy jsem hodně poslouchala Billy talen a Ben Kowalevizć se stal na jednu noc v aquaparku otcem mých dětí) ani romantické scény, žádné pláčící scény, že mě Jared nemiluje atakdále.

On se prostě stal mojí legendou.

30STM byla jednou z prvních kapel, které jsem začala poslouchat, když odstartovala moje emo éra (:D). Tenkrát jsem to možná nebrala tak vážně jako dneska, ale po době, co vydali The Hurricane, tak ano.

Začala jsem se dívat na filmy s Jaredem Leto a na nějakou chviličku uzavřela svůj hudební svět od okolní hudby, která by si mohla také získat mojí přízeň, a to jsem já nechtěla. Automaticky po tom, co jsem se probudila, se mi začalo v hlavě přehrávat Closer to the Edge a když jsem usínala, tak jedině s Modern Myth.

Víte, já na tom chlapovi nemiluju jeho postavu. Ani jeho vtipy nebo skvělé herecké výkony, obličej, hlas.

Ale charisma.

A jenom díky tomu si ho budu celý život pamatovat, dneska už si třeba nevybavím obličej frontamana Billy talent nebo Escape the Fate, Bullet for my Valentine nebo Tokio hotel, když mi bylo devět.A většinu kapel, co poslouchám, tak se nestydatě přiznávám, že se na fotku zpěváka ani nepodívám.

Zpátky na začátek, kdy jsem se chtěla zmínit o festivalu Prague City. Na narozeniny mi maminka přinesla lístek, protože věděla, že 30STM mám ráda. Ona měla taky!
Ale asi s z té lásky neuvědomila, že mi koupila lístek na stání dozadu. -.-" Všicni kolem mě měli bílé pásky a já jediná měla žlutý.

Když ale začali 30STM hrát, nakonec jsem se tam dostala. Obrátila jsem pásku na druhou stranu a spolu s kamarádkou jsme s výrazem uvřeštěných fanynek dostaly skrz ochranku dovnitř. Ničeho si nevšimli a já najednou stála přímo v prvních řadách s lístkem za osm kil.

Je fakt, že efekt to mělo stejný, jako kdybych stála vzadu za první zónou. Jsem slepá a ještě do dvojice malá. Slečny kolem do mě neustále strkaly, Jared Leto dozpíval moji hymnu Hurricane a já jsem z toho vedra omdlela.Někdo mě tam profackoval, potom mě zvedli do vzduchu a nakonec polili vodou. Jo a ještě se pár hlasů ozvalo takhle - tohle může zahrát úplně každá, aby se dostala nahoru na pódium nebo dopředu.
Fakt je v tom, že radši jsem chtěla utéct pryč, ale v tisícovém davu to jaksi nešlo a půlku koncertu jsem jenom stála a tekly mi vedrem a zoufalstvím slzy.
Už NIKDY takhle velkej koncert. To je ta nevýhoda těch velikých kapel, na které chodí tisíce diváků.

Nebyla jsem jediná, kdo tam brečel. Ještě s nesnesitelným bolehlavem jsem pomáhala další černovlasé slečně, kterou někdo v afektu uhodil. A potom mě vzali kluci do stánku se sanitkou a už to bylo.

Ale bylo to fajn :) Viděla jsem Jareda na velké obrazovce, moje nohy totiž nedosáhnou výš. Slyšela jsem ho naživo.
A sakra...
... když už jsme u těch manželů a dětí.
Proč by bylo špatné nemít v budoucnu chlapa, který by mu byl alespoň trošiku podobný? ;)

Zelená kočka

21. june 2011 at 9:40 | Kirsten axe |  Jednorázovky
Bradu jí lemovaly zrzavé šimrající pramínky vlasů. Na očích měla zelené kontaktní čočky, které jakoby ještě více nabraly sytosti barvy v souladu s rudou rtěnkou. Seděla tam sama, na além parapetu u výlohy tetovacího salonu, čekala a prsty si pohrávala s nitkami roztrhaných punčoch. Zatáhla; trhla. Rázem se na stehně vedle kapek slz objevilo oko. Netrpělivě poklepávala špičkou bot a mhouřila oči.
Oddychla si. Tísnivé tóny hudby ji motivovaly k propuknutí v hlastiý žalostný pláč.
Zároveň na jejím obličeji... jako by se odrážel stín pohrdání. Pohrdání sebe nebo někoho, na to se sama snažila přijít.
A pak udeřil hrom. Jako kdyby někdo spustil poslední kusy nábytku po plechu nakloněném z prvního okna.
Stěhovala se.
Dole ji nikdo nechytal. Tu skříň.
S hlasitým zavrzáním se jí ulomila noha a přeplněné šuplíky se vysypaly.
"Sbohem"špitla.

Vyrhnula si rukávy a s ledovým klidem si věci z šuplíků naházela do kufru. Zapnula; odešla.

Stál celou dobu opodál. Jen přihlížel a nechal běhat mráz po zádech, který mu zanechával husí kůži. Potom si prohrábnul krátké vlasy a opřel se o zeď.
Bylo to neskutečně pomalé. Mučící.
Zhluboka se nadechl, jako by čekal, že takhle vrátí čas.
Nevrátil.
Ještě vteřinku sledoval její dokonalé dlouhé nohy v lakovaných lodičkách, které za sebou vláčí rudý kufr.
Nedopnutý.
Ze kterého šouhal kus jeho oblíbeného trička.
Rozběhl se za ní.

Krevety jsou nejlepší s majonézou

20. june 2011 at 13:54 | kirsten axe |  Etc


Žádný blbý krevety.
Je to jenom název, kterej absolutně nesouvisí s článkem.
Protože si potřebuju postěžovat...

...to jaksi název asi ani nemá.

Ne že bych se nesnažila, já prostě nechci. Není to to, co jsem chtěla. Stále mě tu ale drží výčitky mé vlastní matky, která mi říká, že si tímhle zkazím úplně všechno.
Drží mě tu vážně skvělí lidé a diplom.
Já ho ale už nechci. Není to to, co jsem si představovala, najednou mě to tu vůbec nebaví a už jsem stihla pošlapat vztahy s několikery učiteli. Navíc můj oblíbený kantor odchází.

Nejsem rozmazlená ani neutíkám od problémů. Nesnažím se všechno obhájit výmluvou - "Zoufale potřebuju často a radikálně měnit". Asi jsou v tom čísla,
konkrétně šestka.

Že by 6 škol?
Teď jsem v páté.

Už jsem se rozhodla. Začala jsem pomalinku po krůčku jít za svým novým cílem dál. Několik skic, několik článků, několik nových zkušeností. Ten svět mě prostě fascinuje, a to nejsem ani homosexuální.

Dnes jsem se o tom bavila se spolužákem. "Mě by to taky bavilo," zamyslel se, když jsem mu prozradila svůj ďábelský plán po tom, co jsme si podali ruce s upřímnou soustrastí. Děláme společně dva reparáty.

"Ale nejsem gay."


Není gay.
Není gay?

:D


Proč jsem si koupila tu Mladou Frontu?

16. june 2011 at 22:31 | Kiax |  názory


Na stávku jsem se vyloženě těšila. Škola mi nadělila ne moc příjemné vysvědčení a už v polovině měsíce jsem ke škole cítila vyloženě odpor.
Naše škola vyhlásila ředitelské volno. Hned dvakrát. I na to pondělí.

Až ráno, když jsem se probudila, jsem zapnula mobil a rovnou se podívala na novinky.cz, třeba se odehrává v ulicích krušné divadýlko s demonstranty a skutečně všichni doteď sedí ve vagonech metra na Depo.

Vůbec ne.
Dopravě vládla větší harmonie než obvykle ve všední den. V ulících ani živáčka.

Tomu říkám pořádně zaspat stávku. Všichni vypnuli budíky a spali dál.
Dobře, zmýlila jsem se. Několik jich pochodovalo po Jiráskově mostě a spolu s rukou v ruce kráčeli s ostatními odboráři.
Ale vyloženě jen pár.

Ještě rozespalá jsem zapnula televizi a možná teprve teď se mi udělalo skutečně špatně. Nechuť k výborné snídani vyvrcholila, když mi vlastně došlo, že většina těch rozkradených peněz jde na zvýšení platu politiků a že těch peněz není jen několik milionů, ale několik desítek miliard.

Říkám si...
Jestli budou i moje prachy patřit špinavejm pazourům ulhanejm politiků, kteří věčně hysterizují o KORUPCI, přičemž nemůžou ani nazvat konkrétního člověka nebo konkrétní situaci, budu přemýšlet do budoucna o jiném státě.

Víte, Klaus mi taky smrdí. Prezident zreprezentoval státní morálku tím, že kradl přímo před objektivy. To si jako teď mám myslet o Češích, že jsou taky takoví? Stojí mi za to si změnit ruské občanství na české? Nebo kam vůbec patřím?
Nejvíc mě pobavil projev Paroubka, hehe. Ten to kritizoval s poměrně hezkým divadelním výstupem... akorát mu možná ušlo, že celou tu dobu mluvil nejen o Vondrovi, ale i o sobě.

Zatím se mě to netýká. Ale za tři roky taky bude.

Tak co nosím?

16. june 2011 at 22:15 | Kirsten Axe |  Etc
Na internetu se už nedá nic moc dělat.
Je to šokující zjištění.

Bez facebooku jako by ten internet přestal existovat. I bez icq i bez skypu.
Proto jsem se začala dívat na módní pořady o proměnách nevkusně až babičkovsky oblečených žen a zachvátila mě zase myšlenka o napsání fashion článku, jelikož jsem hned zamířila na nejstylovější českou blogerku, která mě donutila aspoň jednou si odpustit žvásty o neustálé nespokojenosti a napsat něco v duchu...

Dejme tomu, tohle je odpověď na vaše otázky z formspring.

Z čeho že se vlastně skládá můj styl.

Jednoduché. Někdo to nazve "pozdní stádium emo", někdo "barbie rock" někdo "černý lookbook style" někdo prostě nevím,cotaholkazastylmá.

Je fakt, že mám ráda černou. Nějakou dobu jsem ji hodně nosila, potom nesnášela a dneska zase přišla do kurzu. Ono toho moc kromě zelené a modré zrzavým vlasům nesluší.



(vím, vyprchala mi licence webcamerového programu)

Černý šátek.
Můžete to nazvat rockerský šátek, šátek z gangu Black roses nebo další tuctová hadra, kterou nosí každý idiot kolem.

Hledala jem ho něco přes rok, až jsem ho našla v New Yorkeru. Kde jinde.








Myslím, že lepší je za kulturu si zaplatit.

12. june 2011 at 15:14 | Kirstenaxe |  zážitky


Dlouho mě bolely z mých bot nohy a proto jsem ještě před večerním potulováním se mezi muzei si vyrazila na "menší" nákupy, z čehož vyplynulo, že jsem v tašce měla sedm párů bot, které mě doprovázely na každém kroku pražské muzejní noci.

Minulý rok prý dorazilo přes 180 000 kulturních povalečů, kteří se jednou do roka zvedli z gauče. Samořejmě mezi nimi byli i ti, kteří se o umění zajímají ve volném čase, já spíš patřím k té první kategorii a...

...hlavně že pořád všechny kolem přesvědčuju, že co nejdřív na nějakou kultúru vyrazím.

Skočila jsem s rodinkou ještě na jedno malé pivečko, které chutnalo jako limonáda a na Staroměstském náměstí si po dvou měsících snění dopřála mastnou klobásu, ze které ukapával tuk > neptejte se, jestli mi to způsobovalo euforii.

ANO, ZPŮSOBOVALO!

A vyrazilo se.
Ještě před zabouchnutím domovních dveří jsem si vyslechla několik nevrlých poznámek na můj stajling, jít na pražskou muzejní noc v kožených šněrovacích botách, v černých lakovaných legínách a rostříhaných vlněných minišatech s uklízečským šátkem a rudou rtěnkou bylo nepřípustné. Jako kdybych vyrazila na polě obdělávat brambory, jako za sovětského kolchozu, prohlásila maminka.

Ještě když jsem si z věšáčku sundala můj oblíbený modrý beztvarý kabátek s Axe na zádech, zezelenala zlostí.
VŽDYŤ JE VEDRO, ČERVEN! SEŠ NORMÁLNÍ TAM JÍT V TOMHLE?

Poslechla jsem, ale byla jsem nasraná. Jako vůl, nasraná, hodně.

Vyrazili jsme do židovského kvartálu. K synagoze, kde již stál houf lidí. S lesknoucíma se očima jsem zraky střídavě upírala na Pařížskou ulici a Staronovou synagogu, ale moc mě to nenadchlo. Prý to otevírají až v půl jedenácté, teď bylo půl deváté.

No nazdar.

Naštvaní jsme prošli kolem Escady a podél zdi židovského hřbitova, kde stály náhradní autobusy.
"Jeďte, já počkám na Majka," řekla jsem a sedla si k Rudolfinu.
"Čoveče... mě je nějaká zima," řekla potichu máma.
Zasmála jsem se hrdelným smíchem a rázem zacvakala zuby. "Víš co? Ty moje kolchozní boty už příště nech na pokoji. A můj kabát, prosímtě, taky. Teď tu stojím v rozervaných minišatech a klepu se jak ratlík," odsekla jsem naštvaně, protože jsem se již přes půl hodiny třásla zimou.
"Ještě aby pršelo, to bude paráda," zvedla jsem oči v sloup a pohlédla na budovu VŠUP.
Mé modlitby byly vyslyšeny. Lilo jak z vědra.

Všechna muzea měla před vchodem přnejmenším půlhodinovou frontu. Obvzlášť můj úhlavní cíl, Hrdličkovo muzeum anatomie.
Zklamaně jsem přijela zpět na Staroměstské náměstí a pěšky s Majkem, celá zmoklá, se dostala alespoň do Langansu ve Vodičkově ulici na Václavském náměstí.

Ve sklepní místnosti se to hemžilo výstavami japonských mutací a nemocí po radiaci, na prvním patře byly oblepené zdi třemi citáty Yvesa Sainta Laurenta a čtyřmi iPady, na kterých se promenádvaly fotky nejstylovějších lidí z New Yorku a Paříže.

Stáli jsme tam asi hodinu. Znudení, ale dívali jsme se na fotky dál. A smáli se. Zubícímu se indiánovi v obrovské beranici, neonové vestě dopravního policisty regulovčíka a v obrovských podpatcích Alexandra McQueena.

Hlavně, že je to považováno za Fashion. Ještě držel dopravní značku STOP.

Obrátila jsem oči v sloup a vzala si Majkovu mikinu. Rozhodli jsme se zkusit ještě jednou židovský kvartál, Klausovu synagogu, kde stála dvousetmetrová fronta.
Suverénně jsme si stoupli dopředu a koukli na hodinky. Půl dvanácté.
Po několika minutách odstrkování jsme se tam nakonec dostali. Dostali malinkatou zelenou sčítací nálepku a těšili se na konečnou kultúru dne.
Bohužel..
Nás čekaly jen dvě vitríny. Se stříbrnými hřebeny, stříbrnými pokladničkami podobným dnešním mincovým prasátkům a dvěma pohřebními talířy.

Smála jsem se. Zoufalým smíchem. Naštvaně jsem si celá zmoklá sedla na schody filozofické fakulty a užívala si zbytek muzejní noci. V tichosti, v objetí s Majkem, který taky očekával od toho víc.

Za týden si udělám vlastní muzejní noc. Radši si pět stovek zaplatím, než abych se prodírala naštvaným zmoklým davem.
Jak dopadla muzejní noc vám?

Psaní je telepatie. Psaní nemá čas ani prostor.

10. june 2011 at 21:11 | Kirsten axe |  Etc





Nestydatě stáhnutý odněkud obrázek mluví za vše.

Někdy to prostě dál nejde. Stále žiju v přetvářce, vy všichni mě vidíte jen v dobrý náladě. To já ostatně jsem; sama sobě lžu tím, že jsem se takřka ze dne na den stala pozitivní flegmatička, která si žije podle svýho a nic ji nerozhodí.

Ale někdy to možná znáte; ten tlak, tam na srdci.
Bohužel já nemám jak si ten tlak vybít. Jsou to ty zkurvený smítka prachu, který se nedaj jednoduše schovat pod koberec, protože po čase je toho prostě moc.

Čtu knihu o Cobainovi. Čistě ze zvědavosti jsem nevěděla, co si přečíst - tímhle problémem ostatně trpím už několik let od své páté třídy, kdy jsem se nažrala dětských detektivek. Je to zajímavá kniha; občas nevím, co si o Kurtovi myslet. Zda byl veselý člověk nebo věčně divný a v depresích, sjetej. Jestli vůbec byl šťastnej.
Někdy je dobrý se kousnout do dlaně a ono to vyjde samo. Rozbrečím se a potom je to pryč, po dvou minutách. Nemusím žaludeční křeče zahánět heorinem, jako to kdysi dělal ten proslulý heavy zpěvák, který prohlásil, že nehraje metal.

Ale někdy to nestačí. Třeba teď.
Už ani ta písmenka mi nedokáží pomoct. Ani vyzpovídat se někomu. Jaká škoda, že jsem musela seknout s divadlem. To bylo asi to jediný, kde mě nechali ukázat se lidem taková, jaká jsem. Lžu; ano, lžu divákům. Lžu a předvádím se.

A když mi dají dramatickou roli,
vidí tu skutečnou citlivou trosku, toho skutečnýho psychopata, eh. :)
Někdy předstírám, že nejsem normální.To abych působila originálně.
Nakecala jsem toho ale až moc; teď jsem zjistila, že vážně občas ty psychopatický záseky mám.

Jeom si proboha zase nemyslete, že mám nějaký depky.
Je to jen článek, který píšu deset minut. A ty ho dvě minuty čteš.
A po těch dvou minutách -

Vlastně všechno špatný vyprchá.

Google je místo, kam chodím za inspirací

9. june 2011 at 18:56 | Kirsten axe |  Etc


Vždycky, když mě Seznam zklame, sahám po krajním řešení- na komerční Google, který se pyšní tím otravným slavným americkým původem a vždycky mi do virového trezoru několik virečků s láskou přidá.
Avšak loga Google se stále vylepšují a místo obyčejné lišty na mě čeká nějaké příjemné překvapení. Minule to byla animace japonských samurajů v boji, dnes je to kytara, jejíš struny mi po najetí myši zahrajou znělku.
Chvíli si s tím pohrávám...

Ale baví mě to :D
Třeba by tam mohl dát příště celou kytaru, ráda bych používala Google i na samostudium hudebního nástroje přímo nad kolonkou vyhledáváče :D
Jen je škoda, že se Google bude znělkou pyšnit jen do zítra.

Svět těchto lidí je mimořádný

8. june 2011 at 14:37 | Kirsten Axe |  názory



Nevím, na kolik důležitou roli hraje ve mně vlastnost - "Něco chceš, jdeš si za tím hned".

Potom nedokážu rozlišovat mezi tím, co skutečně chci a co mě jen krátkodobě pobláznilo.
Já chci totiž dělat všechno.

Nepřeceňuji se- já vážně dokážu všechno, co chci. Ale nedokážu to dokončit, ve většině případů. A v tom zbytku mě to přestane hrozně rychle bavit a hledám si cíle nové.

Je ale fajn dělat několik věcí najednou. Ve volném časem psát, ve slabých chvílích hrát či zpívat, v rámci školní povinnosti navrhovat a šít, do toho se učit několik cizích jazyků, povídat si se zajímavými lidmi, chodit s nimi kouřit vodní dýmku a chodit do jedné z nejzazších v Praze čajoven, sem tam si někam docestovat a hlavně mít dobré známky a své stálé přátele při sobě.

No, moc to nejde.

Často mám totiž krátkodobá dekadentní období, kdy nic dělat nechci.

A všechno?

Jde do prčic.


Osobní setkání s finalistkami Teen Topmodel v tropickém duchu barev

8. june 2011 at 14:20


Dámy a pánové, poprvé jsem si zkusila roli novinářky. Šla jsem tam absolutně nesebejistě - ani jsem nevěděla, na co se budu ptát, jak to bude probíhat - zda to vůbec najdu!
Dopadlo to ale skvěle. Hned si ke mně stoupla zástupkyně manažerky a téměř sama začala povídat. Možná věděla, že jsem nováček.
Co ale musím dodat- na zkoušku jsem se nechala svěřit do rukou profesionálního vizážisty Filipa Sama Dolce, který mě mimo to, že mě nalíčil kosmetikou od Diora, i poučil, jak vlastně se správně líčit mám. Naštěstí jsem dle profesionála nedělala nijaké obrovské prohřešky, ale rozhovor s ním bude později :) Určitě se máte na co těšit!
Článek je jinak zveřejněn na krásná.cz a můj původní účel byl osobně se setkat s finalistkami Teen Topmodel na každoroční soutěži vizážistů Sephora pro Dior, kde se finalistky Teen Topmodel staly plátnem umělců.

Osobní setkání s finalistkami Teen Topmodel v tropickém duchu barev


Dopsaly se poslední písemky a úmorného školního dne byl konec. Doslova jsem se do nákupní galerie Arkády Pankrác dne 7.6. potácela - na obrovských jehlách, abych abyh mezi vysokými finalistkami nevyčnívala - s o hlavu menší výškou.

Ačkoliv jsem dorazila v půl třetí - na první zdání pozdě - v parfumerii Sephora se do páté hodiny nedělo stále skoro nic. Dne 7.6. zde probíhalo semifinále soutěže Vizážista Sephory pro značku Dior, která má v České republice již tříletou tradici a finalistky Teen Topmodel se na den staly nositelkami výtvarného díla šestnácti finalistů prestižní soutěže. Téma letošní soutěže- TROPIC.

Tchán a tchýně, tchoř a svině. A dneska je to bubák

7. june 2011 at 8:09 | Kiax |  zážitky


Ráno, půl sedmé ráno.
Můj veliký den, dvě písemky, referát na něco, o čem nevím absolutně nic a první den práce redaktorky.
Přijatelnější by bylo, myslím, říct - zkouška té práce. Budu dělat rozhovor a reportáž z finále Teen Topmodel pro krásná.cz.
Připravovala jsem si již otázky, na tramvajové zastávce. Zrzavé vlasy mě šimraly v dekoltu a všemi smysly jsem vnímala jenom oranžovou okousanou propisku projíždějící se na čtverečkovaném papíru vytrhnutém ze sešitu matematiky.
"Můžu se vás prosím na něco zeptat?" vyrušil mě zoufalý chraplavý hlas.
Zvedla jsem hlavu a přímo před sebou spatřila lidskou trosku. Zacuchané vlasy, roztrhané boty a mtrvý výraz v obličeji. Lesknoucí se oči. Plné pusté naděje.
Zamrazilo mě na zádech. Co po mě chce.
Viděla, že jsem přestala dýchat a jen se dívala na její klepající se ruce, jak se svíjela v křečích.
"Já vím," zašeptala. "Mám tiky, jsem v invalidním důchodu, tak abyste se mě nebála," opřela hlavu o sklo a složila ruce. Byla jí zima.
Tiše jsem seděla dál a ani nedutala.
"Jsem krátce po porodu... charity ... nepomáhají ... rodiče ... na vlastní pěst ... práce... nic.." to byla jediná slova, která jsem stihla pochytit. Mluvila hrozně rychle a sípala.
"Kdybych vás mohla požádat o dvacku na čaj nebo stravenku," pohlédla mi do očí.

Seděla jsem.
Strnule.

Zpověď závisláka na facebooku.

1. june 2011 at 18:28 | Kirstenaxe |  zážitky


Vy jste mi nikdo nevěřil.
Ani já sama sobě ne.

Stala se to pro mě droga. Hlavní centrum kontaktů s mými přáteli. Ani ten mobil jsem nepotřebovala, když byl facebook. Pokud jsem neměla jít spát a někdo mě neobtěžoval v noci svými znuděnými náladami.

Nebo pokud jsem nebyla zadaná, to potom byl facebook oproti mému účtu za telefon krátkej.

Nedokázala jsem si představit školu bez wifi nebo bez počítačů ve studovně. Mohla jsem se vykašlat na dopisování úkolů z němčiny a radši si napsat status nebo někomu odpovědět na zprávu.
Potom mi i ta wifi byla krátká. V tramvaji po škole jsem si hryzala nehty, jestli mi někdo náhodou už neodpověděl. Nebo jestli si nenapsal nějaký zajímavý status, kterému jsem se mohla vysmát nebo před ním smeknout.

A tak jsem začala facebook používat i mimo wifi, skrz.. GPRS.
A potom se z toho teprve stala facebook mánie. Říkala jsem to všem lidem okolo, že závislá jsem, ale určitě ani podvědomě se mi nechtělo s tou závislostí seknout. Ani jsem nikomu neříkala slavnou větu - BUDU-LI CHTÍT, PŘESTANU.

"Nepiš si ten status-"
"Ježiš mluvim s tebou-"
"Budeš na facebooku?"
"Večer na facebooku-"
"Na facebooku se domluvíme-"
"Přidám si tě na facebooku-"
"Jak jsi na facebooku?"

Mohla jsem si napsat dvacet statusů denně. Vykecat o sobě úplně všechno.
Nějakou chvíli jsem se držela určitého počtu přátel, zakládala jsem si na tom, abych všechny své přátele minimálně jednou viděla na živo a povídala si s nimi. Zkrátka, nesbírala jsem pokemony.

Dokud mě párkrát nenahlásili. Za falešné jméno, za falešnou identitu, někdy za příliš odhalené fotky (wtf?!)...
Šílela jsem. Z toho, že tři sta přátel najednou bylo nikde.
A tak jsem začala sbírat i ty pokemony. Abych znovu nabrala svůj počet.

Skončilo divadlo, skončily ideály a sny, skončila fůra volného času. No dobře, i ta škola občas šla stranou. Někdy se mi nechtělo jít dělat úkoly, protože jsem zrovna nestíhala odpovídat dvanácti lidem na chatu.
Ale pořád jsem byla psychicky zdravá, s lidmi jsem pořád ráda chodila ven a bylo to pro mě přednější než si s nimi psát přes internet.
Spíš mě naštvala jedna věc, kterou jsem si uvědmila až celkem nedávno.
70% svých bývalých přítelů jsem poznala (nebo se s nimi sblížila) právě skrz facebook (těch zbylých 30% jsou kluci spíš z rannějšího věku, kdy ještě facebook neexistoval). Lezlo mi to na nervy.

A potom bumprásk, měsíc květen vykvetl v pořádnej průser a z facebooku se stalo pro mě tabu. Máma mi řekla...
"Měsíc bez facebooku," když mi diktovala náplň trestu za neuvážené chování, pozdní příchody, experimenty s omamnými látkami a neustálým dojížděním na druhý konec republiky za svými ex.
"Vždyť se stejně můžu připojit všude jinde," posmívala jsem se jí v duchu a tohle mě zrovna netrápilo.
"Já vím, že se můžeš připojit všude jinde," četla mi myšlenky. "Záleží teď na tvém svědomí, jestli vážně chceš, abys začala odznova - jak jsi mi teď dva dny v kuse říkala - a znovu si získala mojí důvěru."

A tak se i stalo.
Neustále mi na monitoru v liště blikají zprávy od vás, milí přátelé. Pořád do mě někdo šťouchá a během dvou týdnů si mě stihlo přidat zase devět lidí.
Ale já to fakt do konce toho školního roku vydržím. Koneckonců... je to fajn zase vědět, že pomalu ubíhá čas. :)
Ikdyž jsem zcela odříznutá od pravidelného kontaktu s přáteli a na většinu z nich ani nemám číslo ...

Nevěřím tomu, že se nedá závislosti zbavit. Co se týče drog, alkoholu atakdál. Člověk potřebuje jenom správnou situaci.

Lidi si musíš vyhledat sama. Oni za tebou nepřijdou

1. june 2011 at 17:57 | Kirsten Axe |  názory


Aneb zase úryvek z mojí encyklopedie.
Možná jsem objevila to tajemství slávy na internetu a vůbec slávy obecně.
Člověk nesmí tiše sedět a čekat, až se na něho vysere vrána od Štěstěny a přivolá jí tím řadu skvělých až životně důležitých kontaktů.

Například dlouho jsem nemohla pochopit, proč některé slečny na lookbook.nu, ačkoliv mají naprosto bezvkusný kýčovitý garderób, si během několika minut dokáží sehnat přes 200 "Hype".Zatímco já támhle někde sedím se svým vlastnoručně vylepšeným kabátkem se svým pseudonymem na zádech a čekám, až nějaká taková elita lidí dá hype mě.

Marně.

Možná si až moc hraju na nevýraznou chameleonku, která stejně touží po tom být celosvětově známá ať už pro svoji blbost, fotky, články nebo kontakty. Koneckonců....

Gaga si taky musela vydupat místo v showbusinessu. Doplatila na to několikanásobným odbarvováním krásné hnědé hřívy (či si možná jen vzala blond paruku, kdo ví, jestli na hlavě vůbec vlasy má), jinak by si ultraextragigamegaomega divné až geniálně divné ženy nikdo nevšiml.
No jo, těch hnědovlásek je taky plnej kurník.

Stejně jako Kiki Kannibal, pokud ji z vás někdo zná. Svými tunami příčesků, extra oranžovým nebo sněhobílým makeupem a pohublými nohami si zase na internetu zasloužila místo celosvětové Scene Queen, ikdyž je to nechutnej čuník, kterej před vlastní webkamerou dobrovolně pouští sliny a znovu je slizuje.

Třeba to taky udělala tím, že začala všem komentovat fotky a rozesílat svůj otravný účet na myspace všem nováčkům.
A co já vím.

Stejně jsem líná. Jsem línej čtenář, línej lookbookař, líná fotomodelka, líná stundentka a líná dcera.


Ale stejně mě nějaká ta hrstka z vás zná.
MUHAHAHAHA.