Tchán a tchýně, tchoř a svině. A dneska je to bubák

7. june 2011 at 8:09 | Kiax |  zážitky


Ráno, půl sedmé ráno.
Můj veliký den, dvě písemky, referát na něco, o čem nevím absolutně nic a první den práce redaktorky.
Přijatelnější by bylo, myslím, říct - zkouška té práce. Budu dělat rozhovor a reportáž z finále Teen Topmodel pro krásná.cz.
Připravovala jsem si již otázky, na tramvajové zastávce. Zrzavé vlasy mě šimraly v dekoltu a všemi smysly jsem vnímala jenom oranžovou okousanou propisku projíždějící se na čtverečkovaném papíru vytrhnutém ze sešitu matematiky.
"Můžu se vás prosím na něco zeptat?" vyrušil mě zoufalý chraplavý hlas.
Zvedla jsem hlavu a přímo před sebou spatřila lidskou trosku. Zacuchané vlasy, roztrhané boty a mtrvý výraz v obličeji. Lesknoucí se oči. Plné pusté naděje.
Zamrazilo mě na zádech. Co po mě chce.
Viděla, že jsem přestala dýchat a jen se dívala na její klepající se ruce, jak se svíjela v křečích.
"Já vím," zašeptala. "Mám tiky, jsem v invalidním důchodu, tak abyste se mě nebála," opřela hlavu o sklo a složila ruce. Byla jí zima.
Tiše jsem seděla dál a ani nedutala.
"Jsem krátce po porodu... charity ... nepomáhají ... rodiče ... na vlastní pěst ... práce... nic.." to byla jediná slova, která jsem stihla pochytit. Mluvila hrozně rychle a sípala.
"Kdybych vás mohla požádat o dvacku na čaj nebo stravenku," pohlédla mi do očí.

Seděla jsem.
Strnule.

Myšlenkami jsem zamířila do své peněženky, která byla vskutku úplně prázdná. Jen několik bezcenných plastových kartiček...
Byla jsem oblečená jako luxusní panička. Ve vysokých jehlách, s perfektně upravenými vlasy a drahým šátkem kolem krku.
"Jak ráda bych Vám pomohla," sklopila jsem oči. "Sama na tom nejsem moc dobře. Včera jsem odevzdala poslední dluh."
Nevěřila mi.
Postoupila ke mně blíž a já jsem si myslela, že mě roztrhá na kusy. Že začne na mě křičet, že lžu. A že se na nultou hodinu chemie rozhodně dneska nedostanu.
Byla vklidu.
Znovu položila hlavu na sklo a hlasitě se rozbrečela.
A mě jela tramvaj...

Nastoupila jsem do ní a na malinkou chviličku jsem na svých zádech cítila její žalostný pohled. Když se desítková tramvaj rozjížděla, propukla v hlasitý žalostný pláč. Složila se na zem.

Ne, nemám černé svědomí...
Při výstupu mě ale napadlo - proč jsem jí vlastně nemohla dát ani ten šátek, když jí byla taková zima.
 

4 people judged this article.

Comments

1 Kač. Kač. | 7. june 2011 at 20:10 | React

Jé... :-(  8-O  :-|
Ale máš své zážitky pěkně zformulované. ;)
Chudák ta pani :(

2 Minnienka Minnienka | Email | Web | 21. june 2011 at 18:03 | React

krásný blog... ;-)
a chůďa ta paní...

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement