July 2011

Bůh zrovna teď prověřuje moji přořízlou hubu. Tady se tahák použít nedá

31. july 2011 at 10:36 | Kirsten Axe |  zážitky

(Niki Gardis, Yared Errorcore, Kirsten Axe, Xavier Narahashi)

Mám v sobě neuvěřitelný zmatek. Můj výrok na Silvestra "Rok 2011 je rok nezávazných vztahů, průserů a prdele" splnil svůj účel na jedničku. Snad se to dokonce stalo mým prokletím.


Od nekonečných blábol o tom, že se mi snad nikdy nepodaří dopsat knihu, jsem konečně v sobě našla inspiraci. Tuhle písničku.

Je jako můj život za posledních osm měsíců. První dny se táhly nebezpečně pomalu, nevinně, a potom nastal zkrat, který se protáhl v neklidných několik týdnů dumání. Jakoby mě sexy panička mající moc nad lednem a stojící na schodech ve vysokých lodičkách a podvazcích mě připravovala na emocionální horskou dráhu. Nahoru, dolů, zkrátka - otužovala mě před neuvěřitelně chladným únorem, kdy se mi podařilo dosáhnout první části zodpovědného věku. Dala mi trávu, alkohol a něžnýmchraplavým hlasem mi zpívala o přežití. Měla jsem tenkrát ještě všechno v ten osudový den - zvrhlostí neposkvrněnou mysl, doma strávené noci a chuť žít.

A pak ty jeho oči, ty jeho oči.
Then your eyes, your eyes
I can see in your eyes
Your eyes

Šeptala neuvěřitelně magickým hlasem. Hladila mě dvěma prsty na krku a druhou rukou si mě přitahovala k sobě blíž a blíž. Cítila jsem její dech nasládlý růžovým vínem, které poloplné držela v druhé ruce a kolenem mě přitiskla ke zdi.

A potom se jen usmála. A její vyhublá promrzlá ruka chladem mě strčila do hlubin černého svědomí, výčitek a neopětované závislosti na jednom idiotovi, ale to jsem si přiznala až potom.

A vše, co miluješ, hoří ve světle
Vždy, když se kouknu do tvých očí
Nutí mě chtít umřít

Vlastně to nebylo tak hrozný. Lízátka a čokolády vystřídaly krabičky cigaret. Nikdy jsem ale neotočila první cigaretu obráceně, nevěřila jsem na nějaké prostoduché Štístko.
Možná jsem měla.

Tam dole na dně mě čekala jiná osoba. Zatímco jsem dva měsíce padala, stihla jsem se nesčetněkrát ochránit před vlastními emocemi. Na každém, kdo pro mě měl fyzickou slabost, jsem prověřovala jeho proradnost. Mé srdce sice toužilo po absolutním klidu, který v naprostém chaosu válčil s mým rozumem a vlastní proradností a malicherností. A jaksi situaci nezvládal.

Všude to smrdí láskou

29. july 2011 at 2:42 | Kirsten Axe |  Etc

Nikdy už nebudu podceňovat svůj vnitřní hlas. On mi prostě říkal, že se něco děje.
Nebylo s ním něco v pořádku.
Neustále mě objímal, měl výbornou náladu a jako by dospěl.
Byl mužnější.
A vůbec mu nevadilo, když jsem mu řekla, že je zmrd.

Ano, občas mu to říkám, když se utrhne ze řetězu.

Možná pomalu mi docházelo, že můj nejlepší přítel už vážně není děcko.
No, on byl fakt zamilovanej :')

A natáčel jí videa. No přesně ta videa, jak bývaj v těch filmech. Ty děsně romantický.
Držel štos papírů a jeden po jednom je vyměňoval.
Ne prázdný, proboha!
On jí tam vlastně roztomilým křivým písmem popisoval, jak ji miluje.

Ti chlapi jsou strašný hovada. Buďto jsou gayové, mí nejlepší přátelé, zadaní nebo prostě LÍNÝ na takový věci.
A já, osamělá Kirsten, jen tiše ve dvě ráno sedím a strašně jí závidím. Je to má kamarádka:)
Ale závist je závist.
Tuším, že zrovna tahle závist je ta zdravá.

Nebo spíš...... dost zoufalá? Troufám si říct, že už vážně nechci být sama.

No jen se nehlašte všichni.


For me, for you, the fallen

24. july 2011 at 20:34 | Kirsten Axe |  Etc
Zase mám problém.
Jen jeden malý, prostý problém.

Snad nikdy se mi ještě nestalo, že bych měla někdy stejné ponožky.
Vždycky jedna hnědá, druhá bílá.
Jindy černá a tyrkysová.

Ne že bych byla líná nebo natolik neordinární a vždycky si do kožených bot vzala různé ponožky, ale já tam v té skříni mám vážně chaos.

Pokládám to za svoji malinkou zvláštnost; ale pokud je to má malá zvláštnost, co je tedy NEUSTÁLÉ ZABOUCHÁVÁNÍ KLÍČŮ DOMA?!?!

Dětská léta

23. july 2011 at 15:10 | Kirsten Axe |  Jednorázovky
Kousek po kousku, jako by si to skutečně vychutnávala, ujídala jablečné chipsy. Zamyšleně, možná až se špetkou zármutku si prohlížela šeď sídliště.

Kolik jen tu strávila času. Celých čtrnáct let.
Proklínala a zároveň milovala tohle místo. Lidé jejího věku, co tu žili, znala od plínek, všichni spolu chodili společně do školky a řešili problémy dětských let. Kdo s kým neka, neba, a kdo půjde po-o.

Zamyslela se nad tím, zda mají všechny děti tenhle slovník.
Asi ano.

Pohlédla jinam a zamrkala. Chtěla si sama na sobě vyzkoušet, jaké to je, když před sebou sama zadržuješ slzy.
Ale šlo to mnohem hůř.

Povzdechla si a nechala jim volný průběh. Těm slzám.

A brečela z jednoho prostého důvodu.
Kvůli školce, do které kdysi chodívala. A kvůli dětským hádkám, které se vsákly do jejích bíle natřených zdí. A i do toho několikrát zašívaného modrého molitanu, o které se vedly tak prudké boje, když nám všem bylo... tři roky.

Vůbec nikdy nepomýšlela na svoje dětství, dokud se jí nezdál ten sen.
Zoufale se snažila přijít na jeho smysl, věřila totiž, že sny jsou skutečně naše neventilované problémy, touhy a strachy ukryté v podvědomí.
Jen kdyby ona věděla, zda to byl skrytý strach (ze stárnutí?), touha (z toho vrátit te zpět?) nebo problém (s věčnými dětskými láskami?).
Všem vychovatelkám nebylo třicet, čtyřicet let. Vypadaly teď hodně vyčerpaně, a i bez vrásek, na padesát, šedesát.

Z toho, jak se jí zastýskalo po nevinném hraní si s hračkami, se rozbrečela. Usmívala se, opravdu. Jen jí to připadalo tak vzdálené.

Odebrala se nahoru po schodech, kde byl portál. A to obyčejné bíle lakované staré dveře, které dělily školku a úsek času, který byl před třinácti lety od privátu, na kterém byla v současnosti, teď. A kde tancoval i on a hledal ji.

Přestoupila z klidného dětského místa na parket. A jediný důkaz toho, že se opravdu na okamžik vrátila o třináct let zpátky, byly slzy, které nostalgií tekly dál a dál.
A teď jí bylo šestnáct. Stála v rozervaných silonkách, červené dlouhé kostkované košili a ve vysokých lodičkách v prázdné ložnici jeho rodičů, kam nikdo z pozvaných hostů nesměl.

Za tenkou zdí jí na srdci vibroval zvuk z vedlejší místnosti. Poklidně, až opatrně si sedla na postel jeho rodičů a nespouštěla oči z nočního života za oknem. Na silncích projížděla ta poslední zapomenutá auta, která kamsi spěchala.... z ložnic milenek, na noční směnu, domů... a nikdo netušil, že je jedním okem, z jednoho ze sta oken, sleduje a přemýšlí o jejich problémech, životech, úspěších...

Do pokoje vešel Jerry. Na nic se neptal; jen ji objal kolem ramen a rozuměl. Tyhle její stavy vídával často, když byli na společné párty, ona se najednou sebrala a odešla ze společnosti pryč, kde si potichu začala brečet..
Možná ale Jerry tentokrát netušil.
Zavibroval mu mobil.

"Měl bys dělat do jiné holky, než je Kirsten," přečetla šepotem jeho esemesku nahlas, aniž byse mu podívala na displej.
"Jerry, omluv mě," hlesla, jemně jej políbila na tvář, rozcuchala mu vlasy a odešla z pokoje pryč.

Obličej měla už suchý. A vykročila k němu. Moc dobře věděla, že je jím odmítána, ale přesto v jejím srdci hořel malý plamínek naděje. Nikdy nelitovala plýtvání drahocenných myšlenek o něm, které ji trápily přes půl roku.

Ale jen ji zase odstrčil...

"Nenávidím tě.. Kéž by se ti to všechno jednou vrátilo, za všechny, kterým jsi tak ublížil..."

A plná pusa zelí

17. july 2011 at 15:08 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


Ti ve Vodafonu mě naštvali. Nejen že jsem stála dlouhou dvacetiminutovou frontu, ale oni mi ani s ničím nepomohli.
A času nebylo nazbyt, 24 hodin mi opravdu ten den nestačilo.
Dlouhatánské Václavské náměstí. A já měla být během deseti minut na druhém konci Prahy. V jedné ruce jsem držela mobil, ve druhé peněženku a hamburger ze stánku. Měla jsem plnou pusu zelí a ještě mě tížila těžká kabelka s učebnicemi ze školy.

"Zatraceně," zavrčela jsem, když mi sklouzlo ucho z ramena a těžká taška se volně houpala na lokti.
Sehnula jsem se, abych si ji znovu nasadila.
Lekla jsem se.
Začal mi vibrovat v druhé ruce mobil.
"Halo?" odpověděla jsem s plnou pusou zelí a přepálené pšeničné bulky.
Pípípíp.

Celá rozzuřená jsem si strčila poslední kousek nechutného gumového hamburgeru do pusy, nasadila tašku na rameno a mobil strčila do kapsy. Letmo jsem se podívala na hodinky.

Do prčic, já vůbec nestíhám!

Zaskučela jsem bolestí po tom, co jsem zrychlila krok. Nohy jsem měla celé odřené od vysokých podpatků, na kterých jsem stála už celý den. Sukně mi neustále vylejzala nahoru a ve mně to pěkně bublalo zlostí.
A ještě všude lítal prach ze staveniště a kolem byl neuvěřitelný kravál.

Stiskla jsem si zlostí dolní ret, sundala si vysoké lodičky a nasadila si brýle.
A v tom okamžiku jsem narazila do něj.

Jen stál a usmíval se.
"Slečno, můžu vás pozvat na kafe?" zeptal se poněkud ostýchavě.
"A MŮŽU VÁS POSLAT DO PRDELE?!"

Jako vejce vejci

12. july 2011 at 12:54 | Kirsten Axe |  Etc


Už když jsem byla malá, tak jsem to asi chápala. Já nikdy nebudu jako sestra.
Jednu dobu- asi dva roky- jsem se o to zoufale snažila. Líbil se mi styl její hudby a měla jsem obrovskou slabost pro její oblékání a česání dlouhých vlnitých vlasů, které jakoby po promnutí prsty se proměnily v prstýnky, se kterými si hrál náš kocour. Za každou cenu jsem chtěla, abych si také mohla vybírat kluky a chovat se vůči nim nadřazeně.

Ona byla můj sexsymbol. Jediná slečna kolem mi nepřišla tak krásná jako ona, dokonce ani Vanessa Paradis, která si získala Johnnyho Deppa skrz svá nahá záda. Pro mě měla nejkrásnější záda a tělo má sestra.

Ale to trvalo tak nanejvýš dva roky. Přestala jsem snášet její nadřazenost i vůči mě. A vlastně jsem začala nesnášet Black eyed Peas a Cascadu. Vlastně mi tílko s flitry, růžová rtěnka a deseticentimetrové podpatky přišly nevkusné a nepohodlné.
A štítila jsem se fotbalistů a beach boyů s opálenou kůží.
Poslouchala jsem metal a později hardcore. Upravenou francouzskou manikúru vystřídaly rudé nehty, černé vlasy a nespočet divných pokreslených kamarádů. Ven jsem chodila s propiskou, blokem a lahví piva. Sukně vystřídala rozstříhaná trička a večery před televizními seriály se zase vyměnily za koncerty.

Já nevím proč.

Časem se to všechno změnilo... a mě to dneska připadá jako film s Olsenkama, kdy to měly úplně stejné....

Ale jednou ze mě třeba bude dáma. Vím to.

Odpověz mi na ně

10. july 2011 at 12:12 | Kirsten Axe |  Etc


Kde jsi, když tě teď nejvíc potřebuju,
Kde jsi byl, když mi bylo nejhůř,
A kde budeš, až tě budu vyměňovat zase za někoho jinýho

Proč někteří lidé mě psychicky nadnášejí, baví mě s nimi vést konverzace a dodávají mi pocit, že žiju, a jiní mě psychicky vysávaj

Chtěla bych, aby mým srdcem protékalo odpadní potrubí. Aby všechny sračky, zlé úmysly a vzpomínky mohly jedním ventilem odplout pryč

Tři dny za to stálo, bohužel sakra málo.Vzal/a sis víc, než mohlo Ti být dáno.
Už nad ničím nepřemýšlím, je mi hej, je mi hej.

Všichni o mně víte úplný kulový!

7. july 2011 at 2:56 | Kirsten Axe



A tys mi řekl, že je to lehké říct si... - KAŠLU NA TO.
Bylo.
Naučila jsem se ovládat, na všechny se smát, nepřitahovat pozornost, nehrát si na chudinku.
A potom jsem si připadala tak neuvěřitelně silná. Že mě nic nerozhodí. A když mi občas ukápla slza...

...tvrdě jsem se trestala. "Tak a teď jsi zbytečně vypustila bejka, Kirsten," říkala jsem si.

Pořád slyším od jiných, že jsem naspeedovaná. Neustále se potýkám s lidmi, kteří touží mě alespoň trošičku znát...

Já ale žiju na publikum.

Od té doby!

Smířila jsem se s tím, že nemám soukromí a můj život se stal jako jeden příběh na pokračování, už teď si připadám jako hlavní hrdina. Michelangelo svého života, a ano, tak to skutečně je.

Žasnu nad tím, jak někteří lidé dokáží truchlit. Přitahovat pozornost ostatních lidí a ukazovat všem, jak je ti špatně. Psát si statusy ... - Ups, já si těch prášků vzala dneska malilinko, asi o deset víc. Hlavně, že jsem už v pořádku.
Nebo neustále vést dlouhé debaty o psychiatrech, antidepresivech, sedativech.

Jak jsem mohla být tak smešná, kdysi, před třemi měsíci.
Všchni to viděli. Ty slzy, ty divné stavy a věčné hysterie. Ale teď jsem silná.

Na publiku ano,
ikdyž stále zůstávám ten ranitelnej prcek, kterej nikdy nebude bezcitným.
Stále slyším ve svých myšlenkách hlasité "Miluju Tě", a vůbec nevím, proč to pořád slyším. Že by mi někdo posílal signály?
To těžko...
...zrzavé mrchy prostě mrchami jsou. A i když hodinu před focením (viz fotka) se dozvěděly novinu, která je donutila v metru si bolestí okusovat dolní ret, tak se prostě na těch fotkách tváří drsně.

Kirsten Axe.

Vinohrady

3. july 2011 at 16:08 | Kirsten Axe |  Etc


Tak a neprospěla jsem. Ve škole.

Rozhodnuto, jde se opakovat rok, abych dělala oděvnictví. Bavilo by mě totiž šít.

Máma se s tím smířila. Spí se mi jen směje a říká mi, že budu stará, až budu dělat maturitu. Nemá na mého spolužáka, který bude dělat maturitu, když já už dávno budu mít vlastní děti.

Hodinu po tom mi máma oznámila, že se budu stěhovat.

Na Vinohrady, přesně tam, kde jsou ty nejlepší čajovny.

A já mám problém.
Nevím, jak si své nové hnízděčko teď chci zařídit.
Asi do zelena. Se zlatou.