August 2011

I decided to move on

23. august 2011 at 16:16 | Kirsten Axe

Ne jen prázdniny rychle utíkají. Čas utíká.
Přestěhovala jsem se do centra města. S trochou nadsázky se dá říct, že všude jsem tramvají nebo pěšky do deseti minut. První zastávka - zelená linka metra, druhá zastávka - červená, třetí - žlutá. A pak už jen pár metrů pěšky do míst, kde bývám nejčastěji.

První chvíle v novém bytě mě nadchly. Pak jsem se jen ptala sama sebe...

Teď už tady budu doopravdy bydlet? Žádné rozbité kohoutky, malinká kuchyň, nízké poličky a sprcha jak pro skřítky? Už nikdy výhled na silnici, na níž jsem každou bezesnou noc počítala poslední projíždějící auta? Žádné kouření z okna a sledování padajícího nedopalku? Ani usmívající se stará recepční? Opravdu se tam už nikdy nevrátím?

Hele, ne, nevrátíš, Kirsten.
Máš byt v luxusní staré čtvrti Prahy v centru, téměř zámecké stropy, hodně vzduchu, hodně místa. Dvě koupelny, z nichž jedna je jen tvá. Když se chceš koupat, tak do vany musíš doslova vylézt, jak je vysoko. Aby ses viděla v zrcadle, musíš si stoupnout na židli. Abys dosáhla na vrchní poličku v kuchyni, kde jsou tév oblíbené hrníčky, složité vylézáš na kuchyňkou linku.
Všecno je tak zatraceně veliké. Je tam chladno a málo světla.
To abych si mohla přímo z okna trhat v centru města třešně. Proč ne, ale teď nekvetou.
Slyšíš kroky každého pod okny. Každého smích.

Obvzlášť v noci. Sedíme často s Tomem na parapetu, hladím ho v měkké srsti a líbám jej na malé líčko. Spokojeně vrní. On si zvykl dřív než já.

I když celou dobu stěhování seděl u dveří a vzlykal. Pacičkami si utíral obrovské slzy a nechápal, co se to děje. Když jsem jej vezla v jednu ráno metrem do nového bytu, třásl se. Ani uklidňování desetiletého - dospělého (!) - kocoura nepomohlo. Ani slibování jeho oblíbených rajčat a žlutého melounu.

Pomaličku vešel do masivních dvěří od nového bytu, vycítil můj pokoj a hned jako první očichal a vyzkoušel moji postel. Druhý den ráno pomáhal pracovníkovi z XXXLutz stavit skříň. Zabordelil každej nepoužitelnej starej krém, kterej jsem vyhazovala z narychlo sbalených tašek. A byl nesmírně nadšenej.

"Juchů, konečně tu budu mít víc prostoru. Víc místa na schovávání se před tou hroznou zrzavou megerou, která mě furt tahá za ocas a nedovoluje mi spát na jejím oblečení."

"I já si zvykla," povzdechla jsem si, poškrábala se v zacuchaných vlasech a sáhla do ledničky pro mléko.

Následuji pár celebrit. Proč

3. august 2011 at 16:18 | Kirsten Axe |  Etc
Jednou to muselo přijít. Ten článek o lidech, kteří mě inspirují.
Sama jem to totiž hrozně dlouho dobu nevěděla.

Tak teď už vím.

Jared Leto.
Bylo mi sladkých dvanáct a hledala jsem inspiraci pro svůj tehdejší internetový román. 30 seconds to Mars se jimi sice nestali, ale poslouchala jsem je dál. Dva a půl roku téměř bezmyšlenkovitě.
Dokud nenahráli písničku The Hurricane.

Vždycky - a to doteď - mě naladila na vlnu inspirace, vážných témat a uvědomění si, že všechno dokážu jen já sama.

Poslouchala jsem ji asi dva měsíce v kuse, v mobilu jsem měla všechny jejich videa, abych čerpala zvláštní energii sálající od nich dál a dál.

Vůbec jsem nechápala, co se to se mnou děje, když slyším jeho hlas nebo se dívám na jeho fotku. Nebyla to žádná platonická láska - jen jsem v něm asi našla sebe.

A na Prague City festival jsem měla příležitost jej vidět. Stála jsem ve čtvrté řadě a omdlévala vedrem, ale věděla jsem, že na tom pódiu stál. Neviděla jsem mu ani na špičku rozčepýřeného účesu, dokud mi slečna vedle mě nedala pár facek a nezvedla na ramena, abych se probrala. Matně jsem slyšela "Tell me would you kill to save a life" a cítila jsem jakousi značnou euforii.

Jared Leto je zkrátka osobností v mém srdci. Dostává mě jeho charisma, jeho smích a schopnost dostat se do jakékoli role. Přála bych si mít možnost si s ním sednout na kávu a podívat si s ním. Ne jako fanynka, ale jako člověk s člověkem. Bez jakýchkoliv pokusů o to se mu přiblížit, dostat od něj autogram.... vždyť je to jen člověk,ne?

Mé tajné přání

3. august 2011 at 15:17 | Kirsten Axe |  Etc

Aktualizuji svůj šatník.
Nebo takhle.
Na Vánoce budou mé.