September 2011

Všechno má svůj čas

29. september 2011 at 20:51 | Kirsten Axe |  Etc

Vím, že už třetím rokem odkládám napsání knihy.
Její hlavní námět byla jedna jediná větička, která mě napadla před třemi lety v září při ranní cestě do školy.

"Nejsi špatný herec, jen já špatný divák"

Přesně tři roky mi trvalo vymyslet k ní příběh. Napadalo mě spoustu možností, do kterých ne a ne tuhle větičku zakomponovat.
A tak jsem to nechala být.Dala jsem na slova své matky.
I když mi jasně čas utíkal, já ji chtěla mít vydanou do svých šestnáctin...

Hrozně jsem chtěla napsat něco originálního, něco, co ještě nikdo nenapsal. Bohužel všechno, co se zrodilo v mý hlavě, už někdo kdysi napsané měl. A to jsem za svůj život přečetla tolik knih, kolik vesnickej dělník.

Až po třech letech mi tahle věta začala dávat smysl. Není nic originálnějšího než můj vlastní život.

Těšte se.

Tak zaprvé

29. september 2011 at 20:43 | Kirsten Axe |  Etc

Abych nezapomněla, mám vedle sebe čínskou polívku. Zaprvé.
Zadruhé, čtyři dny jsem nejedla, nemám hlad.
Zatřetí, momentálně odpovídám na vaše otázky na Formspring, a to mě neuvěřitelně rozčiluje. Nevím proč. Ptáte se mě na dotazy, na které si v tu chvíli nedokážu sama odpovědět. Ale těch otázek chci víc, baví mě to.
Začtvrté, byla jsem na Fashion Weekend a cítila jsem se jak AntiFa (antifashion,jó? říká ten pán vedle mě na fotce při Milk party), protože když nechodím v tak strašně nevkusných a divných látkách, které se vlnily po polu, tak jsem prostě Antifa, no, out.!
Zapáté, za poslední čtyři dny jsem se svým kocourkem k sobě zase blíž. Bez výjimky se mnou spí každou noc a protože se cítím poslední dobou tak strašně, uklidňuje mě tím, že mi leží na nohou. Momentálně taky, jen tak náhodou.
Zašesté, jsem v šoku.
Zasedmé, z toho šoku budu psát knihu, ano, konečně ji budu psát. V dalším, novějším článku, který teď jdu psát, se dozvíte proč.
Zaosmé, vychladla mi ta hnusná polívka a já jí jdu hodit do koše.

Čau, jsem hrozně mimo.


PARTY HARD

24. september 2011 at 12:45 | Kirsten Axe


Ochutnávka z včerejšího focení.


My dream came true

22. september 2011 at 23:09 | Kirsten Axe |  Etc

Ani jsem si nevšimla, že uběhla taková doba od chvíle, kdy jsem do světa vypustila výrok "chci se stát novinářkou". A je to tu.

Mám za sebou první rozhovory, první články, známosti a zkušenosti.
Publicistika rozhodně není tak těžká, jak na první pohled vypadá. Dokud nebudu muset znát odborné názvy. A i ty se dají okoukat z módních časopisů.

V tu chvíli se ze mne stává úplně jiný člověk.
Žádná náctiletá zasněná blogerka.
Ale nekompromisní novinářka, jež je schopná pro rozhovor udělat cokoli.
Na téhle práci mě nebaví jen nekonečná škola života a věčné poznávání nových a nových lidí, sbírání stále zajímavějších a aktuálních informací, ale jedna jedninká prostá věc.

Jako bych konečně začala žít. Kdy jindy dokážu skutečně nasáknout atmosféru tak, abych se do ní, kdykoliv si přečtu svých pár řádků, znovu vrátila?

Kdy jindy mi svět připadá tak barevný a přitom tak jednoduchý? Jsme jen tvorové, zvířata... kteří dostali dar mluvit a prožívat silně emoce. A přesto jsme jakožto tvorové vynalezli umění, módu, písmo, všechno kolem...

Aneb zkráceně- v sobotu mě čeká veliký kus práce. Prague fashion weekend.

P.S.: Jo, opravdu mám tu pravou stranu hlavy ustříhnutou.

Jen na první pohled se zdá, že je tu ticho.

20. september 2011 at 15:41 | Kirsten Axe |  Jednorázovky

Na chvilinku se mi zdálo, jakoby tu nikdo už roky nebydlel. Prázdné poštovní schránky, zamšelé kliky u dveří a chlad staletých kamenných schodů mne vždycky uděřil do obličeje, jakmile jsem vešla pozdě večer do domu.
Vyšla jsem těch šest schodů a potichoučku; až svým způsobem opatrně, jsem otevřela dveře do bytu a jemně je zabouchla, jakobych se bála, že přeci jen dělám v domě hluk.

Veškerý lid na Vinohradech již dávno spal.

Dolehla na mě melancholická nálada; často jsem se tu po večerech cítila v osamění a ani bzukot světel v kuchyni mne ani na chvíli neuklidňoval. I kocour si pacičkami zakrýval růžový nosík a pomalu oddychoval.
To všichni ve spánku vypadáme tak mladě?

Nedalo mi to. Vzduch nasládlý růžemi darované k svátku mne nabádaly k tomu, abych si otevřela okno, sedla si na mléčnou desku stolu a zapálila si.

Až teprve palčivý smrad tabáku a jahod mě uklidnil. Chvíli jsem jen zírala na protější stranu vitríny se svatebními šaty a můj pohled posléze zamířil na šedivý nudný asfalt.

Proč do něj nemohli namíchat barvy, aby ulice města nebyly tak šedivé?

Až v dáli jsem slyšela zvuk nočních tramvají, které projížděly pod naší ulicí. A jinak nic. Dočista nic. Jen isnpirativní ticho a noční chladno, které skoro nikde nebývá.

Chtěla bych mít modré oči. Jsou také tak ledvé jako moje ruce...

Zbývá mi polovina slabounké cigarety. Ani nevdechuji kouř, špička shořelého tabáku je už moc veliká, ale stále drží. Třeba kouřím jen protože mě inspiruje kouř. Jak se vzápětí vytrácí do stran, jak pokaždé tvoří jinou podobu a jak jej necítíš, když se jej snažíš dotknout. Rozplyne se... a tobě na rukou zůstane na důkaz jen slabý odér.

Přitiskla jsem si k sobě kolena a prohlédla si projíždějící černé auto. Jel tiše,opatrně. Asi zastavoval.
Nebo cítil to samé - nechtěl budit okolí, i když jsou staré domy pověstné dvojitými okny.

Proč předky aut vypadají jako hnusné zákeřné ksichty? Všechny do jednoho!

Cítím vůni kapek. I jejich slabounké zurčení v plechových okapech. Náhle mám pocit, jakoby nebyla tma, a hle -

Když na Vinohradech o půlnoci prší, obloha tu bývá tlumeně okrová.

Takové je tu ticho. A vy si taky udělejte chvíli klid. Bez cigarety samozřejmě, pokud nedychtíte po tom sledovat kouř.

Falsch

17. september 2011 at 2:38 | Kirsten Axe |  názory


Mám těch falešných lidí plný zuby.
Nudí mě vaše jednotvárné pomluvy.
Překvapuje mě, jak se mi můžete ještě dívat do očí.
Usmívat se.
Lhát.
A pak vyvracet a popírat to, co jste řekli.

Chci jen jedno..

upřímné přátele.

Litry potu a metry smradu

17. september 2011 at 2:10 | Kirsten Axe |  zážitky

Před třemi dny jsem měla svátek. Na Marii.
Ale přijde mi to hloupé slavit své jmeniny. Nemá to vůbec žádný smysl, pochybuju, že mi rodiče vybírali jméno dle data nebo koukali po porodu do kalendáře, jak by mě po zbytek života mohli ztrapňovat a různě zkomoleně nazývat.

Jmenovat se po panně Marii, když vás stejně nevinný osud jako ji rozhodně nečeká, je beztak trochu zvláštní. Nemám to jméno ráda, obvzlášť, když mě v mém ranějším věku nazývali Maruškou nebo Mášou. A teď v nové třídě nazývají i Máří, na což jsem smrtelně alergická.

A přeci jen se mi jmeniny vyplatily. Nejen že mi rodinná oslava otcových narozenin a mého svátku zkazila náladu, ale také pěkně přilepšila. V dárkové taštičce na mě vesele mávala fůra nepostradatelné kosmetiky a pětikilo, které jsem se rozhodla investovat do koncertu ENTER SHIKARI.

Během dvou dnů jsem stihla nesčetněkrát změnit názor a plány, ale nakonec jsem se přeci jen před klubem Roxy objevila. Se zrzavou Karolínou, co má propíchnutou medusu a červenovlasou Srabinou, co přišla pozdě. Na tři stejné zrzky, které jsou zároveň tak jiné, slečny s mohutným rozcuchem na hlavě a vyvalenými špeky zpod těsných upnutých kalhot vrhaly posměšné pohledy.

A chlapi na nás mohli oči nechat. Svlíkali nás pohledem a sledovali každičký pohyb ruky a rtů, které jsme špulily při synchronizovaném vyfukování kouře z cigaret. Kočičíma očima jsme na ně významně mrkaly a když odbila půlhodina po osmé, sešly jsme dolů, na vyhecování Karolínou vypily na EX desítku a vrhly se do davu.

Deset minut se nic nedělo. Významně jsem si prohlížela všechny lidi kolem. Tak pěkní kluci. S tunely v uších, s piercingem ve rtech, s tetováním na pažích, ve volných stylových tílkách značky Drop Dead. A tak barevné, ničím se od nich nelišící se, slečny. Štvalo mě jedno.

Má výška.

"Musíme rozhodně jít do kotle," křičela na mě Karolína. "Od toho tu asi jsem,né?!" šťouchla jsem ji do žeber a pevněji jí sevřela ruku, abych ji neztratila.
Stejně jsem ji později ztratila.

Nejdříve celým sálem zběsile problikávalo ostré bílé světlo. A ve zlomku vteřiny všichni začali zběsile tleskat, skákat a vrážet do sebe. A já byla přímo mezi nimi.

Už si nedokážu představit koncert bez moshpitu, wall of death nebo-li pogování, jak tomu říkáte. Dali mi tam sice pěstí a bouli mám doteď, ale představa, že do všech strkám a vychcaně jim uhýbám, je víc než lákavá.
Jak se vyjádřila kamarádka; Moshpit, není to náhodou úplně to samý jak tlačenice v autobusu? Taky tam do všech schválně vrážím!

A víte, co je vrchol užívání si koncertu? Když skáčete do davu a vzápětí vás všichni drží na rukou.


Daily Portrait

11. september 2011 at 16:47 | Kirsten Axe |  Etc



Mám za sebou další zkušenost s ateliérem. Možná jsem tam přišla až moc ostýchavá, nesmělá a hlavně vystresovaná z toho, že jdu pozdě. Jasně, já BYCH NEpřišla pozdě, kdyby někdo nejel ze Strossu tramvají až na Karlák přes půl hodiny.

Ale aspoň, že má Miki batůžek od Prady, kterým mi vesele mával před obličejem, když jsem na něj vzteklen cenila zuby.
Mimochodem, Jacka Daniel'se nepiji.