October 2011

Tváříí se jako ty! :3

28. october 2011 at 16:36 | Kirsten Axe |  zážitky

Po tolika měsících touhy po tom druhém jsme nakonec spolu skončili. Váleli se v postelích, koukali se na absurdní filmy a smáli se ve tři ráno procházejícím lidem pod našimi vinohradskými okny.

Každý to děláme jinak

12. october 2011 at 21:50 | Kirsten Axe |  Etc

Žádná půl pátá.
Ale ráno, sedm, kdy v tuhle dobu začíná teprve svítat. Prochladlé parkety mě studí na bosých nohou a já se stále škrábu na šíji, ostatně jako pokaždé.
Připadám si tak zničeně, nemotorně. A stále bdím; ale jen trošičku - zamlžená ospalá mysl se snaží rozlišit sen a tu skutečnost. Nikdy nepřestanu tvrdit, že naše sny jsou naše perfektně v podvědomí skryté tužby, obavy a problémy. A nikdy nepřestanu ve svých snech hledat skyrý smysl.

Jen si tak jako každé ráno naliju do ocelové konvice vodu. Bůhví, z jakého matereiálu vlastně ta konvice je. Stále studí; anebo nesnesitelně pálí.
Jako kdyby měla přehnané reakce. Buďto žádný život, nebo ... taky žádný život, kdo by sakra ve sta stupních přežil?

Líně si do pusy strkám housku a stále nemotorně na ni mažu tu šunkovou pomazánku. Pomýšlím, zda není lepší se nadopovat tím pomerančem, když mi dodává tolik energie a rázem mě probouzí.

Ale ne.
Nechci zase kyselinu na jazyku. V souladu s cigárem a čajem je to vražedná kombinace.
A jen koukám na sloup páry vycházející z hrdla konvice. Strkám do něj ruku; chvíli pálí, až mi ruka cuká - a na kůži se objevují vlažné kapičky vody, které se jakoby ihned vsakují do kůže a nutí mráz mi přejet po zádech.

Oklepu si a vezmu si ten proradný ukradnutý hrníček ze Starbucksu. Nalévám do něj trochu vody, stále neohrabaně do něj hodím sáček s černým čajem a pomalu zalévám vařící vodou.

Stejně radši ten sáček dávám do hrnku až poté, co je naplněn. Ráda se koukám na rozplývající se hnědé zbarvení připomínající mi - nevím proč - Afriku. Nebo santalové dřevo. Nebo mé vlastní oči.

Nebo prostě cokoliv hnědýho!

Nikdy tam ten sáček nenechám dýl jak dvacet sekund.
Ale ta houska?
Tu sním ještě dřív než je ten čaj hotový.

Abych cítila pravou chuť teekanee.

Kamarád ze Země nezemě

12. october 2011 at 9:28 | Kirsten Axe |  zážitky

Zdála se mi nesvá už od prvního pohledu. Seděla s nohama roztaženýma jak chlap, na nich vysoké podpatky a nepřítomný výraz. Usmívala se neznámo kam.

A i když jsem tu nová byla několik minut, problesklo mi hlavou, že s ní se rozhodně bavit nebudu.
Jako kdyby brala ta holka drogy?

Obloukem jsem se jí vyhýbala. Denně strávila čas ve školních lavicích s mými třemi přáteli a nevšímala si ji.

Až jednou ráno před školou, kam se chodilo na ranní jahodové cigáro.
Seděla... plivala pod sebe...
Zorničky jako rozkutálené korálky...bezvládí nad sama sebou.
Čekala, až jí ubalí jointa, ten její kamarád.
Potáhla si dvakrát, třikrát, čtyřikrát. Zaklonila hlavu o opěradlo prochladlé lavičky a chvíli koukala do rozednívajícího se nebe. Něco si šeptala pro sebe; asi modlitbu boha Vyhul. Co já vím.

Jen na ni občas při vyučování koukám. Na její záseky, klepající se ručky, nepřítomný výraz. Usíná v lavici a s nikým e nebaví. Stále hubne, a přitom tolik jí.

Proč já mám právě z té proradné trávy strach.