November 2011

Kdybych jen tak měla místo písmen na klávesnici noty. Bylo by tu sakra dobrý sólo.

8. november 2011 at 22:35 | Kirsten Axe

Vůbec nic mě nezajímá.
A každej večer jsem vyčerpaná.

Zírám na ty ušpiněný ruce od barvy. I ten sloupnutej lak na nehtech. Je to pěkně odporný.

Nejsem schopná ve škole s nikým mluvit. Mě to ti absurdní babský motýlci nedovolej. Prostě furt chtěj,abych na něj myslela.
I když o to jim ani nejde. Maximálně se baví tím, jak jsem LÍNÁ. A zuřím nad tak triviálními věcmi jako je shift vylomený z klávesnice. Ale aspoň jsem v těch svých stavech zvládla jednu věc.

Zazpívat si.
Začít psát alespoň koncept knihy.

Vždycky, když zabouchnou dveře od bytu a v nich stojí Majk, okem šibalsky pohlíží na obrovskou ušpiněnou bichli a když se nedívám nebo alespoň dělám, že se nedívám, tak si myslí, že když se nedívám, tak se může podívat a ten zatracenej chlap si prostě v tý bichli čte.

Baví mě jej u toho pozorovat. Vždyť ví, že píšu o něm, o našem příběhu...
Jak už je příběh za námi, tak čím dál tím víc se mi zdá, že se nic z toho nestalo. Že je stále se svojí bývalou přítelkyní, že spolu tajně utíkáme o půlnoci ven do altánu se druhého zeptat, jak se ten den má, pobrečet si, postěžovat...

8.srpna 2011

"Já nechci," odmítala jsem s úšklebkem. "Vím, kdy mám dost."
A tak ho do sebe kopnul on.

Napříč tomu, že mi říkal, že se nikdy neopíjí, se motal a nedokázal držet rovnováhu. Kecal.
Stáli jsme naproti sobě blíž než kdy jindy. Proklatě blízko, asi dvacet centimetrů.
"Majku? Proč jsi tak divně blízko?" ptám se a ustupuju o malý krok dozadu.
"Jak?" zeptal se tiše a popošel ještě blíž.
"M-Majku, NECH toho," vyhrožuju.
"Nebo co?" chytil mě kolem pasu a přitiskl mi špičku nosu na tvář. Naše rty se skoro letmo dotýkaly.
Chvíli jsem mlčky stála a přemítala nad tím, zda mě jen provokuje nebo překročí tenkou hranici mezi věrností a pověstí hajzla.

Neudělal nic.
A tak jsem se po dvou minutách odtáhla já.
"Na to nemáš koule,co?" posmíval se."

Ale měla jsem. Svědomí.
Ale hnal mě čas...
Ale o tom někdy jindy. Teď na to nemám náladu. Je tu hrozný ticho totiž. A hudby mám dost.

Všude kolem mě válej tužky, papíry a ve vzdchu lítaj mý pochyby a tajná přání.
No co, tajná.
Klidně vám je vyslepičím.

Ta navrhařina by mě fakt bavila.
Ale představa, že bych tyhle dva a půl měsíce seděla u stolu a kreslila na přijímačky, je děsná.
Mě víc chutná popcorn, lenost a filmy. A sem tam i ten smích.
Nač se rozčilovat nad zmuchlaným papírem?


A prý jsem Megan Fox.
Hahaha.