December 2011

Náctiletí s křížkem. Křížek bych jim dala nad hlavu

25. december 2011 at 23:44 | Kirsten Axe |  názory

Tak jsem byla označená za FujtajXl, fake a ještě drzou holku, co poradila dvanáctileté slečně, jak se namalovat, způsobem :

"Kýbl červené temperové barvy, namočit, nechat uschnout - paráda, pohoda jahoda.
A já to třeba ještě dělám tak, že když s ním něco, co mi nechutná, tak dám místo červené zelenou. Aby to krásně splynulo s barvou pleti. To samé platí pro žlutou, když si dáš něco kyselého. Ale bacha na hnědou; rozhodně si ji na sebe nepatlej, když si dáš čokoládu. Jiní si to mohou přebrat jinak. A do zimy si vem modrou, je to hodně eXtra. Neodolatelná za každého počasí i chuti."

S naprostým nadšením v očích mi Majkl ukázal tuhle stránku. Ne že bych ji dříve neznala; to si spíš myslel on, ale upřímně mi tahle stránka přišla užitečná asi jako deštník v hurikánu.
Někdo si holt ego honit bez duelů neumí, a někdo zase ano.

Teď o tom víc. Založili jsme si to na zkušební týdenní dobu, abychom se fenoménu dostali přímo pod kůži. Samozřejmě oba dva pod svojí identitou; já jsem byla do dvou dnů označena za fake a Majklova zeď byla do dvou hodin obsypaná jednotvárnými lichotkami.

Ale to, že je nejkrásnější a nejlepší kluk z celýho vesmíru, to jsem u jedné slečny docela ocenila. Někdo si tam vyhrál i s primitivní kreativitou. Nemluvě o článku o zajímavých tipech, jak spolykat partnerovo semeno.

Na kolik jsem byla schopná tohle vystát?
Vlastně jsem odhodila všechny zábrany a veškeré marné pokusy o to vyhledat někoho, kdo by vypadal k světu a i tak se choval, skončily sarkastickými arogantními narážkami.
A proč ne.
Třeba si o mně na Xteen srazu na Letné nebo Petříně pokecaj. Že jim na stránku lezla arogantní kráva, která se jistě ještě vydávala za někoho jinýho.

Po celou tu dvouhodinovou zábavu jsem se sama sebe ptala, proč vlastně těmi lidmi tolik pohrdám. Pak jsem se koukla na svoje motto...

..Chci zemřít stejně zničená a volná jako moje vlasy. Snad na smrt narazím zde.... víte, umřít smíchy je fakt paráda.


No co. Nějak se bavit přeci musím.

Jsem trapná, mně to vůbec nevadí.

17. december 2011 at 18:08 | Kirsten Axe |  zážitky

Po několikahodinovém sténání a hysterickém pláči kvůli bolesti zad jsem se rozhodla, že seběhnu jednu ulici dolů a půjdu na thajskou masáž.
Bylo to snad poslední, co by mi mohlo ulevit. Nebo alespoň já jsem v to doufala.

Přišla jsem rudá od slz, v domácím drdolu a lodičkách. Pán za pultem si určitě myslel, že jsem si šla ulevit od rozchodu s přítelem.
Vlastně ani ne. Milá kudrnatá postarší thajka mi nabídla obrovské bačkory velikosti 46 a mávnutím ruky mě pozvala do mastičkami provoněného stanu z červených látek s orientálním vzorem.
"Tam," kývla.
Prošla jsem labyrintem z plátěných stěn a -nečekaně- zahlédla jen matraci s oranžovým polštářkem a několika mastičkami na něm.
"Sundát, jentotalhot"
Sundala jsem a ostýchavě si sedla na matračku. Načež se thajka rozesmála a lámanou češtinou a bublavými zvuky mi ukázala, jak si mám lehnout.
Hlavu jsem zabořila do polštáře.
"Néééé,tatle né! Luce za sada,lehnout,chlava pod poltar,sém"
Sakra co to po mně chce?
Nakonec mi tu hlavu položila na matraci násilím. Totální trapas, i blbej by poznal, že jsem nikdy na masážích nebyla a že jde thajsko mimo mojí mísu.
Začala mi palcem mačkat do pánve. Řvala jsem.
Prokřupala mi každičký obratel. Řvala jsem.
Brečela jsem, sténala, hekala, vydechovala, koulela jsem očima.
Ženská zatracená, to kurevsky bolí.

Snažila jsem se ze všech sil pochopit, proč vždycky v těchto orientálních salonech a masážích hraje z reprokutorů tahle hudba. Hádám, že měla sloužit za účelem, aby se klienti uvolnili?

Ne. V tu sekundu si thajka začala zpívat, sedla mi na zadek a znovu zabořila palec do nejbolavějšího místa a držela. Myslela jsem si, že mě promáčkne skrz na skrz.

Jo, thajská masáž sakramentsky bolí.
A taky lechtá.
Nebo alespoň mě, mám celou pravou stranu zad od páteře extrémně citlivou. Každý její dotyk mnou škubnul a pokaždé jsem celá udýchaná vyprskla smíchy.
Thajka se vždycky příšerně lekla a začala se smát taky.
Nerozuměly jsme si jediné slovo a sem tam se thajka vztekala, protože nevěděla, jak mi říct, abych si sedla.

A když už jsem si po pár divných zvucích sedla, sebrala mi ruce a prudce mi jimi škubla.
Řvala jsem jak dobytek.
"MAMI JÁ UMŘU!!!"
Načež thajka upadla do nesnesitelného záchvatu smíchu, poplácala mě po zádech a pustila mě ven.

Máma čekající vedle si vyprskla čaj na kalhoty.

Ale už to bolí míň. Příští týden jdu zase.

Mám nějakou psací melancholickou náladu

17. december 2011 at 13:32 | Kirsten Axe |  Etc

Už nad tím polemizuju alespoň půl hodiny.
Když jsem si ji pustila, tak se mě zmocnil pocit deja vu. A já nevím, zda to bylo tím, že jsem tuhle písničku před tím už několikrát poslouchala... nebo jsem ji slyšela někdy dřív, když jsem ji ještě neznala.
Stále neznám odpověď.

A řeknu vám. Nikdy nepijte nasraní nebo když vás něco bolí. A rozhodně ne sám doma,když ve vedlejším pokoji jsou vaši rodiče. Od hysterického smíchu jsem se dokopala k hysterickému pláči, vyběhla ven z domu a naprosto v zamlžení mysli pozorovala domy kolem.

Jako naprostej psychopat. Ale mně to tak nepřišlo; v tu chvíli se vám zdá, že svět pozorujete jako film... A je jen otázkou, zda akční, romantický nebo horror.

Ptáte se, co jsem viděla já ?
Film naprosto o ničem. Slzy o ničem. Snad jen o nejčernějších chvílích člověka, když je naprosto sám. Ví, že je šťastný, ale je mu mizerně.
Ví, že jeho naprostá vášeň opětující jeho cit na něj myslí. Ví, že všechno s příchodem nového roku bude všechno lepší. Ví, že jena světě prostě rád. Že má přátele a nezaobírá se nepřáteli. Ví, že někteří lidé jej obdivují...

..ale stejně je mu mizerně.
Nevím, proč se všichni těhlě stavů děsíte. Tuhle chvíli... prostě každý potřebuje.

I když bych se možná zamyslela nad tím, zda k těmhle chvílím potřebuje alkohol, který mimochodem naprosto zabíjí a nevědomky z vás dělá potencionálního psychopata.

" Proč ta okna jsou v pátek tak černá... jen tři pod sebou svítěj. A láska mě hřeje. Nebo alkohol? A nikotin a cigára, a zvuk tramvaje. a člověk běží, pospíchá po schodech. A vítr si se mnou hraje. Druhá tramvaj projíždí a druhé okno, uprostřed, dohasíná... stejně, jak když ve mně dohasíná neutralita. A já se nacházím mezi štěstím a mezi naprostým zoufalstvím.

Tak kde jsem teď? Bolí mě slzy a zároveň se chci smát.
A soát se mi chce.. a mám duši línou. A černý nebe je, a polárka... polárka dohasíná. Jaký je to bez ní? Proč mě trápěj sny, i když se v nich nic neodehrává? jo no, mý tělo už usíná.

Majkla miluju,hhmmm,jo. A proč tu není, když ve mně všechna tři světla svítěj. Auta projížděj... plevel v mý duši, přítel mě plaší, kocour líná a zelený světýlka se vypínaj.. Proč vypínaj, když je mi tak děsně .."

Je načase si přiznat, že jsem fakt.... psychopat.

fuck.u.

17. december 2011 at 12:40 | Kirsten Axe |  Etc

Nejde to takhle dál. Je to mučivá bolest.
Říká se, že někteří lidé mají bolest rádi. Ať už fyzickou či psychickou. Dodává jim pocit, že žijí.

Já to nenávidím. Nikomu nepřeju ty bolesti, co mám já. Dávají mi pocit bezmoci, protože s tím nic nemůžu dělat. Ani sedět, ani ležet...
...dokonce ani stát či chodit.
Je to takovej obrovskej blok, bolest vůbec nezajímá, že jste šťastní nebo že máte hodně věcí na práci. Že máte pro něco nadšení a nejradši byste skočili s padákem a cítili se volní.
Alespoň mojí bolest to nezajímá.

A schovává se před rentgenem. Schová se i před neurologem. A pak zase skončím s diagnózou labilní holky, co si něco vsugerovává. Anebo má jen psychickej problém, se kterým se nemůže vypořádat.
Ale jakej kurva?
Já jsem šťastná.

Bordel

16. december 2011 at 19:16 | Kirsten Axe |  Etc
Doslova mě tenhle obrázek charakterizuje. Nebudu vám tady nic tajit; jsem prase.
Nedokážu vystát pořádek; jakoby v tom pokoji bylo najednou absolutní prázdno. Dočista nic.
Jako bych byla v cizím místě, jako by nic z těch všech věcí, co jsou pečlivě naskládané do komínku, nebylo mé.

Je načase si přiznat, že už nikdy nebudu jiná. S oblibou si u stolu sním špagety, vidličku odložím na mléčnou desku a vášnivě se pustím do kreslení. U toho si dvakrát vypiju čaj, kterým se aspoń dvakrát pocintám a po celém pokoji s neuvěřitelnou vášní rozházím štětce. Akrylové barvy z tub jsou aboslutně všude, hlavně na mém čele. lak na vlasy se válí na posteli, řasenky na polštáři a všude jsou poházené papírky.

Ve skříni nikdy nebyl žádný řád. Zakládala jsem si na tom, aby se věci, které nosím nejčastěji, válely na dolní poličce a na horní poličce se válely věci, které nosím jen když je mám s čím kombinovat v dolní poličce.

Mám naprostou alergii na utírání prachu a na luxování. Proč mi prostě můj nepořádek přijde kreativní ?

Druhá práce na přijímačky

13. december 2011 at 21:12 | Kirsten Axe |  Etc

Také se vám stává, že vám vlastní rodiče na vaši práci řeknou jen... "Hm, to je dobrý"?
Cca 2 hodiny, tužka, tuš, černý úhel

Nechci chodit kolem horký kaše

13. december 2011 at 21:09 | Kirsten Axe |  názory

(Malý návod k porozumění: Klip je o době, kdy ji vyhodili z nahrávací společnosti Def Jam a jak se rozhodla jít dál. Úryvek z textu "I won't give up on my life" je jasné.)

Možná jsem si zase něco umanula, možná to bylo stále ve mně, ale jen s ní to vyplouvá na povrch.
Nebo abych byla přesnější, tak s každým jejím novým klipem.
Ať už posté zhlédnutá Bad Romance nebo potisícáté puštěná Judas, nikdy mě její náboj neomrzí.
Několikrát jsem se sama sebe ptala, proč je tak výjimečná, proč ji lidé nade vše buď zbožňují nebo k smrti nenávidí. A kde jsem vlastně já.

Ačkoliv polovina klipu jde naprosto mimo mě, část odpovědi na mojí zásadní otázku jsem tam našla.

Víte, proč je tak výjimečná?


Protože ji odmítli. Protože seděla v tý vaně, pěstma marně bušila do vody, i když se nebylo za co zachytit. Co rozbít. Rozmazala si líčení a celý byt pošlapala a obrátila vzhůru nohama.

Ještě možná chybí pomalované zdi a rozbitá okna, ale budiž, nebudu všude cpát axovinu. Chvíli jsem byla Gagou naprosto zaujatá a nějakou hodinku strávila nad hledáním faktů a rozebíráním toho klipu.
Nejvíc jsem snad dychtila po rozpoznání úvodního textu, který vypráví s takovou dramatičností.

"Když se podívám zpátky na svůj život, není to tak, že bych nechtěla vidět věci jak se staly, je to jen protože upřednostňuji si je pamatovat umělecky. A po pravdě řečeno, nejupřímnější je lež, protože jsem si to vymyslela. Klinická psychologie rdí, že pravda je to, co nejvíc bolí. Vzpomínky nejsou recyklované jako atomy a částice v kvantové fyzice - mohou se navždy ztratit. Je to jakoby má minulost byla nedokončený obraz a já byla jako umělec, který to nakreslil, musím vyplnit všechny ty ošklivý díry tak, aby to bylo zase krásný. Není to tak, že bych byla nečestná, jen se mi hnusí skutečnost. Například ty zdravotní sestry, které mají na sobě příští sezónu Calvina Kleina tak jako já. A ty boty? Na míru vyrobené od Giuseppe Zanotti. Naklonila jsem jejich klobouky na stranu jako pařížské barety, protože si myslím, že je to romantický a také věřím, že máta bude příští jaro v módě. Podívejte se na sestru na pravé straně. Má zatraceně úžasnou prdel.
Bam.
Pravdou je, že tenkrát se na klinice nosily tyto legrační čepičky jen aby se vlasy nezamazaly od krve. A ta holka vlevo, ta si pár hodinami objednala gumový medvídky a nůž. A přinesli jí jen ty gumový medvídky... no co, já bych si přála, aby mi taky přinesli jen gumový medvídky."


Fakt je, že nic z toho nechápu. Asi tak jako i v angličtině, když jsem musela úvod poslouchat alespoň desetkrát, abych něco pobrala. A stejně to nemění nic na tom, že já vlastně taky...

...nemám co ztratit.

Zkoušet to stále dokola a dokola a být zatraceně silná a dobývačná, abych všeho toho dosáhla. Sama sebe se ptám...

Kdybych použila její sílu a odhodlanost, její víru a nadšení, a zatracenou bolest za nespravedlnost a hořký slzy... dostala bych se taky na její místo ?
Kdy bych vyprodávala koncerty, diktovala si podmínky a nechala se fotit v slzách? Kdy by lidé pro mě žili a kdy bych lidem byla isnpirací ?

Jo, ta ženská mě sere. Závidím jí její sílu.
Ona může opravdu všechno. A doteď se divím, jak tohle mohlo vidět za dva týdny jenom osmnáct miliónů lidí. Zasloužil by si to vidět celej svět. I fanoušci Biebera, zastánci Hardcoru nebo ti na pokraji sil.
Ale přeju jim to vidět s mým pohledem na svět, jinak to možná ztratí ten smysl.
Mě fascinuje, jak do toho dává absolutně všechno. A jo, všichni víme, že je posedlá komercí a minimálně celosvětovou morální hranicí. Všichni víme, že má tým, co za ni dělá většinu. A všichni víme, že rozhodně všechno tohle není její nápad, na to neexistuje takhle neomezená genialita a kreativita. Tedy pokud neberete LSD.

Ale i ten kus, ten zatracenej malej kus, co do toho dává v neuvěřitelným nadšení, mě fascinuje. Fascinují mě její emocionalita, je to naprostej magor dnešní společnosti a u ní se nedá věřit tomu, že někdy bývá normální, ne, ona NIKDY nebývá normální, a právě proto je tak výjimečná.

Myslíte si, že doma chodí v teplákách, usrkuje čaj a kouká se na naprostou hovadinu z roku dvatisícešest ?
No tak, to si fakt myslíte, že je tak nudná?
Ne, ona je znechucená nudností všech ostatních. Neříká to v tom monologu; já to vím.

Zelený sýr a tulipány.

7. december 2011 at 21:24 | Kirsten Axe |  zážitky

Nestydatě si bez vědomí autora propůjčím jeho fotky. Piňda se fakt snažil, a já jeho snahu zde s radostí ocením. Já sama jsem si totiž do Holandska foťák nevzala.

Bojkot mi nevyšel

7. december 2011 at 15:14 | Kirsten Axe |  Etc

Mým cílem bylo asi si dát nějakou chvíli pokoj. I když jsem se doslova nutila do toho nějaký ten článek napsat. Takřka měsíc.

A nejen článek sem, ale i na krásnou. Konec formalit, stále tu jsem, i když mě nevidíte.
Není to tím, že jsem zaneprázdněná, ba naopak; až moc se flákám a když se flákám, tak se svojí opičkou z tý fotky (viz nahoře).
Ani nevím, kolik filmů jsem s ním už stihla shlédnout. Nesčetněkrát jsme jeden druhého záměrně i nezáměrne vytáčeli, nesčetněkrát jsme si slibovali, že přestaneme kouřit a jeden druhého jsme kontrolovali, aby byl dobrým dítětem.

Ale ono to nějak nevychází.

Tak hlavně, že jsme spolu zatáhli školu a nadšeně si jeli podvat přihlášky na střední školy. Já se hlásím na tu oděvní nakonec.

A nějaké domácí práce?

Do přijímaček mi zbývá necelý měsíc a já mám teprve jednu.
Au revoir,ale kdo říkal, že si neumím rozvrhnout čas? ;)


Hm, rozhodně netoužím po tom ten patvar fotit zas. I když je pravda, že tenhle patvar v poloviční fázi by si zasloužil nafackovat, naplácat.

Stejně si připadám jako hloupý umělec. Ale stále jsem ještě nezapomněla psát. To je hlavní.