January 2012

Uhodí jednou,uhodí podruhé. Teda pokud mu nerozbiješ napoprvé solidně držku

24. january 2012 at 23:48 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


.. Susan vždycky věděla, že má v sobě plápolající ohýnek neadekvátního stvoření. Nikdy mu ale nevěnovala sebemenší pozornost; neměla důvod jej v sobě objevovat.
Nikdy se nikomu nemstila; ani sebevětší záminka jí nepřipadala natolik vážná, aby ji vyvedla z míry. Svým způsobem byla věřila na oplácení ran vyššími silami, někdo se jí bál, že může zajít pro pomstu později.
Svým způsobem byla chladná, nedala na sobě nic znát, ale lidé to nazývali jinak.

Vyrovnanost.

Ne že by si o ní přátelé mysleli, že je rozená flegmatička s pomstychtivým slonem v duši, ba ne, ostatní ji považovali za příliš energickou a živou, povídalo se o ní, že umí na plnou míru jak milovat, tak nenávidět.

Ale stejně si na nikoho za nenávist nezasedávala. Všichni nepřátelé patřili do její schované komůrky, ze které postupně po jednom všichni povypadávali. Buďto se na to zapomnělo, ona neměla na malicherné záležitosti čas, nebo těmi lidmi natolik pohrdala, že si nechtěla ani špinit ruce. Ani pověst.


Už se dávno setmělo, a jí nezbývalo nic jiného, než si s ledovou hlavou přiznat, že je už načase někdy dojít domů. Hlavu měla přiloženou k Jaredově hlavě a myšlenkami brouzdala v příjemných vzpomínkách. Usmívala se; a jednou rukou nevědomky přejížděla po jeho břiše porostlém jemnými chloupky.

ffuu

12. january 2012 at 15:15 | Kirsten Axe |  Etc

Majkl dneska dělá přijímačky. Hodně kouřil, hodně mi psal a na všechny se díval zvysoka, i když věděl, že je na tom možná nejhůř. Půjčila jsem mu pár svých prací, přesněji řečeno dvě.
Ty dvě jediné, které vlastně mám.
Mám pocit, že čím víc kreslím, tak tím méně mám. Je to úmorný. Některý práce jsem ani nedodělala, chybí mi asi ta motivace.A to jsem si už na měsíc odložila termín.
Nesmím polevit, nesmím polevit!

S dovolením, necpěte se, na tuhle trať patřím já

8. january 2012 at 23:07 | Kirsten Axe |  názory

Tak jo. Možná to chce napsat něco konečně o sobě.
Mnozí tomu dávají jméno "Správné užívání si života", já to nazývám přehnanou přecitlivělostí.

Jsem hrozná měkota. Sedím v kavárně a prohlížím si lidi kolem. Dvě slečny si povídají v zalezlém koutě o ukénka, skupinka seriózních lidí sedí zase vepředu, žvýkají předražený salát, pijí mnou nenáviděné kafe a určitě řeší záležitosti středního věku.

Jasně, já sedím u maličkého stolečku vedle baru, přede mnou obrazovka iMac, na které se promítají záběry z hokeje. Všude je příjemná hudba, vážně uklidňující. Tlumené světlo, svíčky a nádherní barmani. Usmívají se na mě, mrkají. S trochou šarmu si přehodí přes ruku příručník a hlubokým, ale sympatickým hlasem se mě zeptají, co bych si přála.
Přála bych si toho sakra hodně.
Ale objednávám si oblíbenej čaj.
Caribe.

Zrovna jsme se pohádali s přítelem. Nikdy jsem nebrala naše hádky vážně. Protože vážné nebyly.
Ale vždycky jsem se u nich rozbrečela. Seděla jsem u skleněného stolu, na něm několikery popsaných čtvrtek, všude tužky, propisky. Sklenička prázdná od vína, kterým jsem se nechtěně opila. Všude postavené půllitry, ba i tuplák, rozlitá voda, rozlitá tuš a skleněnej stůl zapatlanej od pomazánky a od bílé akrylové barvy. A třešnička na dortu - ledabyle pohozená černá maska z benátek. Ručně pošitá stříbrnou nití.
No fuj.
Chvíli jsem se koukala na ten zjev.

Další práce na přijímačky

8. january 2012 at 16:15 | Kirsten Axe |  Etc


Hrdlo křivý a lahev neplave ve vodě, ale v medu.
Jo a ještě něco, dalších sedm prací mi zbývá... a přijímačky byly minulej tejden. Naštěstí jsem si termín odložila.

Teda aspoň doufám.

Tužka, cca 6 hodin (s hodinovejma přestávkama)

Jak to chodí u nás v Rusku

4. january 2012 at 1:12 | Kirsten Axe |  zážitky

Tyhle Vánoce byly kapku jiný. Nejen protože jsme po několika letech postavili stromeček (a to ještě dříve než třicátého), vyzdobili světýlky celý byt a konečně si nerušeně sedli ke stolu bez toho, aniž by jeden z nás neustále odbíhal od stolu a řešil svoje problémy.

Svým způsobem jsem to chtěla mít trochu jiný. Už jen kvůli tomu, že jsem byla poprvé na vánoční svátky zadaná. Skvěle se mi navodila vánoční atmosféra, které mimo jiné pomohly romantické procházky po Královských Vinohradech a poflakování se na posteli se ságou "Sám doma" a "Snídaně u Tiffanyho".
Mimochodem, Snídaně u Tiffanyho mě vcelku zklamala. Audrey Hepburn je prostě přehaná zpěvačka. Brečet neumí, vzdychat taky ne a vůbec je taková divná. Stále je mi záhadou, co na ní všechny moderní puberťačky vidí.

Ptáte se, jak u nás dopadly Vánoce?
Vlastně nijak, u nás se slaví až na Silvestra. S krkovičkou, špenátem a knedlíkama. A hodně výbornejch salátů, který se vám zdaj na první pohled nechutný, ale jen co ochutnáte, budete si nabírat stále víc a víc. Přesně jako Majkl, kterej měl příležitost letos poznat i trochu jiné Vánoce.

Jmenuje se to v překladku "Sleď pod kožichem". A vypadá to spíš jako takovej fialovej dortík.
S vrstvami se střídají plátky sledě, jablko, granátové jablko, brambory, mrkev a navrch nastrouhaná vařená červená řepa s majoézou. Zní to jako hnus, co ?
Nemluvě o našich zvláštních rybích polévkách, do které se strká snad úplně všechno, co v mrazáku zbylo rybího za poslední rok. Včetně brambor - já pak polévky bez brambor nejím.

Dárky jsem nakupovala po dvou proválených dnech v posteli s čokoládičkama strhanýma z větviček vánočního stromečku. Hm, zvláštní, ještě před pěti lety náš stromeček ozdobenej vydržel sotva dva dny. A teď... se ptám, kam ty čokolády dám.

Ne že bych si hlídala přes vánoční svátky postavu. Ve mně se to jídlo jaksi ztrácí, kolikrát mám i pocit, jako by Bermudy byly ve mně a ne tisíce mil daleko od Vinohrad. Mám 42 kilo, jak jsem zjistila.
(Tolik jsem naposledy vážila v 10 letech)

28.prosince jsme si s Majklem barvili hlavu. Já jsem si odbarvovala odrosty a rozhodla jsem se jít tradičně ke konci roku na změnu. Ohnivě červená dopadla jako čerstvě dozrálé rajče s nastrouhanou mrkví. Majkl ale dopadl hůř; odbarvoval si půlku kštice na bílo, aby si na ni mohl dát červenou. Jenže ta už nezbyla a tak... byl prostě kakadu. Nemluvě o jeho zobáku, který jsem se mu snažila skrz na skrz propíchnout. Chtěl si píchnout horizontal a běsnil, když nikde nemohl přes Silvestrem sehnal kanylu. Trval na tom, že chlastat bude s dvěma kuličkami ve rtu.


Píchání dopadlo ještě hůř než barvení. Vlastně jsem mu propíchla nějakej nerv. Úplně zezelenal a cukala mu hlava. Popadla jsem se za hlavu a začala hystericky brečet a skákat sem a tam.

Solidně mě seřval.

Ale piercing do rtu fakt nenacpal. Takže jsme to píchali zbytečně.
Jsem špatnej piercer.

Co vám přijde špatného na tom zajít si do divadla před mejdanem roku?
Mně vůbec nic.
Tedy pokud nejdete s flekatou hlavou a nemáte vedle sebe přítele, který má spodní ret jak černoušek Bubu a na hlavě smetanovo-jahodovou omáčku.

Ale řeknu vám jedno; chlapi maj větší radost z dárků než ženský. Teda pokud se to týká aspoň chlapů, kterým něco chybí a oni to dostanou.
Vlastnoručně jsem mu párátkem dokreslovala černý plugy, který byly sice větší než jeho díry v uších, ale byly mnohem menší než jeho oči, když je uviděly.
Vlastně byl nadšenej i z tý vesty, konečně mohl jít do divadla naslušno. Sice s omáčkou na hlavě, ale naslušno.

A víte co. Silvestra jsme taky měli zajímavýho.
Oba dva naprosto střízliví, zmoklí, s promočenými cigáry a s navzájem propletenýma rukama. Chodili jsme z baru do baru a hlídali naši kamarádku, která měla na "jak na Nový Rok, tak po celý rok" naprostou smůlu. A ve tři ráno jsme to vzali domů. V tramvaji nás obklopoval řev jihoameričanek, které snad jakoby neznaly lásku pubertálních dětí.

A ještě vám svěřím jedno tajemství.
V naší rodině panuje taková tradice.
Koupit si na Nový Rok kindervajíčka.
A ty hračky, ty věštěj příští rok.
A víte, co jsem tam měla já?

Snubák.

A víte, co tam měl Majkl?

Zkuste hádat třikrát.


Tu malou zrzavou holku.


Šťastný a Nový rok všem!:)