February 2012

Proč se ženy voní,proč některé ženy smrdí a jak to vidím já

27. february 2012 at 13:02 | Kirsten Axe |  názory

Nikdy jsem neměla slabost pro vůně. Odjakživa jsem je házela do pytle zbytečností, za které se utrácí hodně peněz, nemá to žádný efekt a při výběru z toho mnohdy ještě příšerně rozbolí hlava. Byla jsem zvyklá jednou za čas - jen tak když mám ještě pár vteřinek čas před odchodem a nemám je jak zaplnit - se navonět toaletními vodami své sestry a maminky. Vždycky mě fascinovalo, jak se najednou po několika stříknutích provoní celý pokoj. Chvíli drží; potom zmizí, a přeci jen ještě nějakou chvíli zůstane na oblečení.

Svojí první toaletní vodu jsem si koupila k narozeninám. Od sestry jsem si často půjčovala Moschino Love a od mamky nepoužívanou zelenou Escadu. A tu jsem si právě koupila ke čtrnáctinám.

Ono se to nezdá, ale zdaleka jedna vůně na všestranné použití nestačí. Jiné se hodí na denní nošení a jiné na večerní. Mnohé slečny ba i ženy to ani netuší a proto z některých cítíte přeslazený odér na tři metry daleko.


Proč se vlastně voníme?


Doteď jsem si nikdy na tuhle otázku neodpověděla. Vlastně si ji zadávám sobě poprvé. Po několika pokusech o výběr toaletní vody jsem ji začala používat nevědomky a automaticky každý den. Obzvlášť v zimě; téměř každé ospalé ráno si před odchodem navoním tílko pod svetrem; když jsem o pár hodin později v uzavřeném prostoru a mám potřebu si svetr sundat, v mém okolí na metr jemnou vůni cítí všichni.

Stále ale nevím, proč se vlastně ženy voní. Vždycky se voněly. Možná se chtěly odlišovat od ostatních žen anebo skrz čichové receptory nalákat k sobě poslední zbytky Casanovy. Ale! Není nic horšího než špatně zvolená vůně. Určitě jste to už někdy zažily; v tramvaji, tři metry od vás stojí mladá dáma ve velikých brýlích, na vysokých podpatcích a s kabelkou přehozenou přes rameno. Nevšímáte si jejího oblečení. Motá se vám hlava a je vám na zvracení, protože i na obrovskou vzdálenost smrdí jako přepudrovanej pejsek na tejden naloženej do čehosi, co vzdáleně mělo připomínat něco, co má čichu velebit.

Nevelebí, dámy, smrdí!

Proto dbejte na výběr. Pokud chcete vůni na denní nošení, sáhněte po svěžích vůních, které nezatěžují hlavu a nenutí nos schovat do zadních kapes u kalhot. Nemusíte si s nimi přestříkat každý vlásek zvlášť, všechno je z vás cítit tak jako tak.
Pokud už je rozhodnuto, že denních toaletních vod máte až až a neuškodilo by něco, co si může večer na parketu pořádně provonět, mám tu nabídku několika nových toaletních vod od ELITE MODELS.
Dostala jsem rovnou všechny čtyři a každou z nich jsem pečlivě prozkoumala.


Kupříkladu Paris Baby.

Sahám po lahvičce s jemně, do béžova zabarvenou vodou. Je na první "čuch" sladká, ale příjemně jemná, elegantní. Paříž od ní rozhodně nečekejte, ani náhodou si sebe nepředstavím někde na Eiffelově věži s rozevlátými vlasy, které jsou cítit až do Prahy, nemám tendenci přehánět. Zavání ale svojí určitou elegancí a někde je dokonce cítit pomeranč. Nicméně v popisku je psán jasmín a vanilka. Ale vanilku bych tam neucítila ani kdybych měla naučit dikobraza kadit sýr.

Když už jsem u té Paříže, přemýšlím, kam bych si ji někdo jako já mohl vzít. Na piknik na louce ledatak, kde se Paříž smísí s vůní českého trávníku anebo sena. Ne, zas tak nebudu přehánět, vůně to není špatná,ale...
..není to to pravé ořechové.

Beztak si tu kritizuju jen tak do vzduchu; myslím, že bych nikoho kromě své maminky (má alergii na sladké vůně) tímhle výběrem nezabila. Jen by se mě možná každej ptal, proč někdo jako já voní tak jemně - tedy každej, kdo by se alespoň trochu v tom vyznal, by mi řekl, že když už zaváním imidží neslušňačky, tak se mám podle toho aspoň vonět.

Na pomoc ti sere pes

21. february 2012 at 23:07 | Kirsten Axe |  názory
Nechci tu dneska vymejšlet moudra ani omílané rady, nic vám to nedá. Mně taky ne. A upřímně mi už vadí, jak je dneska z každého druhého filozof, který jedním citátem objevil tajemství harmonického bytí. Jako by všichni ve věkové kategorii 13-20 věděli, jak to vůbec tady chodí.
Nevím to ani já, netroufnu si o sobě ani říct, že něco vím. Netroufnu si o někom říct, že je naprosto nemožnej budižkničemu, rozlišuju jenom mezi lidmi,kteří moc melou a mezi lidmi, kteří tiše a moudře mlčí.
A pak ještě ti, co umí jednat.
Ale řeknu vám jedno. Když vám dokola lidé kolem vás opakují, jaké máte chyby, uvědomíte si je až po tom, co je zpozorujete na někom jiném. V mém případě docela bližní člověk...
Ale co tu budu kecat o bližních.
Všichni se chceme vydávat za bezchybné lidské bytosti, které ví úplně všechno. Všichni chceme být obdivovaní za to, jaké máme názory, za to, že umíme jednat na rovinu, pomáhat jiným, rozdávat moudré rady a ještě jimi sami žít.
Hovno a sračka, nasrat a rozmazat
Máma mi vždycky říkala, ať jsem zticha, nikdo moji pomoc nepotřebuje, dokud si o ni nepožádá. Nikdo nepotřebuje moje rady ani zbytečné navazování kontaktů s lidmi, kteří vám jsou nesympatičtí, ale děláte to proto, abyste se cítili lépe nebo abyste vypadali lépe před ostatními. Děláte si cíle, že chceme jiného člověka přivést na lepší cestu.
Serte na to.

Člověka nikdy nezměníte, dokud nebude chtít sám.

Já se změnit chci.

Ale ani jeden z vás, ani jediný i z těch nejbližších mi neřekne, co a jak mám měnit.
Přestaňte předpokládat situaci, přestaňte si furt dokola a dokola sami sobě lhát, že někoho znáte, vy totiž neznáte pořádně ani sebe. Tahle vsugerovaná domněnka může pořádně zklamat. Hlavně vás.
Nemelu tu věci, o kterých nic nevím, já vím, že nic nevím. Ale jedno vím jistě. Nikdo z vás mě nezná a já taky neznám nikoho.
Často se potýkám s názory kolemjdoucích, že jsem namyšlená. Že se lidem neotvírám, že jsem chladná, nedostupná. Chlapi se mě bojej, zíraj na mě jako na kus masa a já na ně taky takhle zírám.
Nikdy se nebudu srát ani obtěžovat věcmi, které k životu nepotřebuju, nevyčítejte mi to, o čem jsem se sama rozhodla. Litovat svých činů budu sama, ne na písknutí.Některé věci dělám schválně, občas seru na svoji "zodpovědnou" a "dospělou" stránku, kterou mi všichni dáváte za přednost a očekáváte ji ode mně. Nejsem spolehlivá, nejsem zodpovědná, nejsem dospělá! Rozhodně ne natolik, kolik ode mě očekáváte.
Jestli seru na nějaké jednání, na nějaké vyjádření názoru, na někoho, na něco, je to moje věc. Mám ke všemu svůj důvod. Někdy nulový, jindy jednoznačný, logický, zmatený nebo správný.
Ale kurvapíčasamopal...
Přece jsem jen člověk, ne?
Taky brečím a taky se vztekám.
TOHLE nás ve škole neučili.

Marina

17. february 2012 at 16:43 | Kirsten Axe |  názory


Tak jsem se po několikadenním přemlouvání nakonec na ten jejich koncert dostavila. Musím se přiznat; zpěvák rozhodně nepatří k těm lidem, kteří mi sympatizují. Ne že bych s Egorem měla vyloženě problém, jen mě doslova sere svojí arogancí.


Marina je pražská post-hardcorová/electronica/screamo/melodeath skupina , která přednedávnem změnila skoro všechny členy kapely. Frontman a zakladatel skupiny je Egor Erushin pocházející z Novosibirsku (teda co jsem slyšela).

Hahrávka jako taková je špičková- výborný instrumental, čisté vokály a má to docela i náboj. Některé tóny, které mi tam moc nesedí, se dají bez problému přehlédnout. Dokonce si pamatuju melodii, to je co říct.
Kdybych měla skladbu přirovnat k nějaké kapele, bezpochyby by se jí stala In Fear and Faith, Apostate nebo Emarosa.

Naživo mě dost zklamali. Stála jsem opodál a usínala nudou. Egorovo falešné kvílení a takzvaný scream se nedá vydržet. Zpěvák má prostě umět zpívat naživo, jinak to není zpěvák.
Poslední tři písničky už mě fakt bolely. Fakt moc. A řeknu vám...

když se vám nějaká kapela opravdu naživo nelíbí, zacpěte si ty uši. Bude vám to znít mnohem líp!

Jinak na Marinu rozhodně nechoďte. Poslouchejte si jejich nahrávky, žijte v iluzí, že jsou dobří.
Jo, jsou dobří, ale bez toho děsnýho zpěváka. Amen.

O krok blíže k dospělosti

15. february 2012 at 16:08 | Kirsten Axe |  zážitky
Před týdnem mi bylo šestnáct.
Když se nad tím tak zamyslím, tak se za ten rok stalo opravdu hodně.
Možná jsem trochu povyrostla a začala se chovat jinak. Nevím, jestli dospěleji; ale docela o tom pochybuju. Lidé mnou stále pohrdají anebo mě milují, nijak extra se to neposunulo. Před rokem jsem se přejmenovala, odstěhovala se do centra Prahy a začala docela jiný život. Víc jsem to začala na té základce flákat; přesto se mi dostalo perel.
Perly sviním, řekla jedna čtenářka na krásná.cz.
Nesmím ani pominout to, že jsem vůbec začala pro tu redakci psát. Taky mi to něco dalo, trochu mi to změnilo pohled na novinařinu.
Jestli dřív jsem byla pevně rozhodnutá, že chci studovat žurnalistiku, chodit na kafe s českými zkorumpovanými politiky a coby neutrálně se s nimi bavit o jejich povrchových laciných plánech, nesmět vyslovit svůj skutečný názor nebo mu rovnou plivnout do ksichtu; teď už rozhodnutá opravdu nejsem.
Tenhle rok mě hrozně svedl z cesty. Připravil mě o prestižní gympl, šoupnul mě mezi děti na základku a tím pozastavil veškerou chuť do studia, do rozvíjení se.
Popravdě řečeno; docela jsem to nečekala. Na základce vám jsou všichni ostatní lidi jedno; ale vy jim jedno rozhodně nejste. Závistivě vás považují za něco víc, sere je, že víte to, co oni teprve začínají probírat a veškeré písemky máte hotové jako první. Jste skoro jediný, kdo má k dispozici internet v mobilu a když se šeredně nudí, tak si brouzdá po facebooku anebo si čte bulvární zprávy z české neméně nudné scény. Oni si myslej, že jste něco víc a že jimi pohrdáte. Že jste nechutně nejlepší, nejlíp umíte anglicky, jste nejaktivnější v hodinách češtiny, kde všichni vědí o látce absolutní hovno. Vše názory se shodují s názory staršího středoškoláka, a je SERE, že se neuměj vyjádřit líp než vy. Před třídou koktaj, smějou se, dělaj kraviny, a SERE je, že vy jste docela klidní a ještě umíte přednášet.

Ale NIKDO z nich neví… že sice tady jsem nejlepší, ale tam jsem byla jedna z nehorších.


Dost o tom. Teď si chci hezky za střízliva připomenout, jak jsem vlastně slavila.

Jak jsem se skrz smích dostala až tam

5. february 2012 at 1:51 | Kirsten Axe |  zážitky

Jo, dobře, už nikdy nebudu dělat věci na poslední chvíli. Termín na přijímačky mi z ledna odložili až na začátek února. Ne že bych si termín odložila kvůli tomu, že jsem neměla dostatek domácích prací. Měla jsem rýmičku a kašílek - není to nic, kvůli čemu byste nemohli dorazit k přijímačkám, já vím - a vlastně když přestanu tak okatě lhát, nedostatek domácích prací jsem fakt měla.

Ty tři týdny mi k tomu moc nepomohly, flákala jsem se jak to jen šlo. Tu sobotu před přijímačkami jsem ještě strávila v klubu, a když nastala neděle, vzbudila jsem se s tím, že už bych mohla začít něco konečně dělat.

Nejhorší na těch domácích pracích jsou zátiší. Naprosto nesnáším kreslit džbány na zmuchlaném kusu hadru. A to mě právě čekalo.

V jednu chvíli jsem si jen tak mimochodem zapochybovala, že přijímačky mám až v úterý, 31.ledna. Kdo by mi dával přijímačky na úterý?
S trochou zabitého času hledáním toho zmuchlaného papíru jsem jej nakonec našla v odpadkovém koši. Absolutně netuším, jak se tam dostal. A co jsem netušila víc; přijímačky mám už zítra.