May 2012

Není to nic, co by mě dělalo někým víc, je to něco, co mi dělá upřímnou radost.

31. may 2012 at 0:23 | Kirsten Axe |  názory

Někdy ani nevěřím tomu, že to jsem opravdu já, že je to opravdu o mně.
Trpím pocitem, že si některé zážitky zkrátka nezasloužím, stále si i sama před sebou připadám v pozadí.
A pak se kouknete do zrcadla a přijde vám, že to prostě nejste vy, ačkoliv se na tuhle osobu díváte každej den.

Přiznám se, čtu si po sobě svoje články. Někdy i několikrát, abych se přesvědčila, zda si fakt ty vaše pochvalné komentáře zasloužím. Někdy opravdu jo, jindy se sama před sebou znechutím a klasicky se sebe ptám : "Co jsem to hulila, když jsem to psala?"

Ale někteří z vás nepíšou jen komentáře.
Majkl mi teď před chvíli poslal některé odkazy, kde se vyskytuje moje "slavné jméno".
Upřímně mám z toho obrovskou radost, fascinuje mě, že se někdo řídí mými výroky, že někoho inspiruju nebo že sem někdo chodí opakovaně. Všechno to má svůj smysl, i když mně ho stále nikdo nedává. Prostě to nechápu.

Vždycky jsem tohle chtěla, ale nikdy mě nenapado, že by se to fakt mohlo stát.
Samozřejmě si tenhle článek čte nějakej můj fakthustejbestfrend, kterej teď protočí očima a vysměje se mi mezi řádky : "Ty že si fakt připadáš slavná,jo?"

Ne, to fakt ne, jen jsem chtěla poděkovat těm lidem, které neznám já, ale oni znají mě.


Jen jsem chtěla dodat, že jsem na tyto otázky odpovídala v metru. Asi to tak i vypadá, ale kdo měl sakra vědět, že si to někdo zveřejní. :D

Hodně utrácím za telefony, aneb mám i papparazzi

Víc jsem toho na internetu nenašla. Hodně toho je na facebooku, tam to ale nechci hledat. Ale vím, že mnozí z vás máte odkaz na můj blog na vašich blozích.
Všímám si toho, že mě poznáváte na ulici, dělají mi radost vaše zprávy, vaše odkazy..
Tu mi slečna dnes zrovna poslala jedenapůlstránkový dokument. Prý se inspirovala mnou.

A já se inspiruju vámi.
Ne dobře, kecám, převážně svým životem..
ale stejně..
..to dělám ne kvůli sobě, ale kvůli vám!
Díky!

Potřebuju se cítit žádaná,já přece nejsem žádnej ničema..

29. may 2012 at 23:21 | Kirsten Axe |  Etc

Můj život se dostává do denní rutiny. Je to mučící, zabíjí mě to. Člověk neví, co se sebou.
Hlavně s pocitrm, že jsi k ničemu. Lidé, se kterými jsi se bavila dřív, už se ti neozývají. Mají najendou jiné přátele, jiné zájmy. Pro svůj koníček a životní náplň jsi ztratil vášeň. A když tě bavilo divadlo, tak tě z něho vyhodili, protože jsi údajně patřil k lepší úrovni.
Já vám nevím.
Stále se stýkám se stejnými lidmi každý den. Po takovém měsíci si už nemáte co říct a saháte po věcech, kterých byste se nikdy ani nedotkli. Lidi kolem vás kouřej trávu, byli to vaši staří přátelé.

Beru v příklad takové místečko v Praze, kde se schází skvadra nejstylovějších lidí žijících v Praze. Chodí na umělecké střední školy, gymply a lycea, jsou poměrně z lepších rodin a hlavně mají vytříbený vkus pro hudbu a módu. Sedíte na tý zídce hodinu a půl a nevidíte jediného člověka, který by tudy líně šoural a vypadal u toho jak kdyby vynášel odpadky.

Ti lidé se nesou, skoro jakoby plují. Mají skvělé střihy vlasů, boty od návrhářů a ručně pomalovaná originální trička. Nebo prostě jdou v rozepnuté košili, pod kterou se rýsují tetování a díry v uších mu zaplňuje plug velký jako víčko od kečupu.

Ne, je to fakt paráda je pozorovat.
Dokud si nesednou, nevytáhnou OCBčka a chechtavou bylinku. Marihuannu.
Když se na to slovo zpětně podívám, zní docela děsivě a agresivně.
Slovo tráva zní líp. Dá se na ní sedět, líně se válet a cejtit se fajn. Hlavně roste jenom v létě ta tráva.
A je všude.
A ta druhá tráva je taky s ní.

Nejdřív slyšíte jejich omámené úpění, když si přičichnou. Následně otevřou plastikový pytlíček, vytáhnou smardlavý nazelenalý žmolek, rozdrtí ho a postupně spolu s tabákem nasoukají do papírku. Filtry si vyrábějí z krabiček od cigaret.

A potom si sednou, smějou se blbostem anebo jen mlčej a užívaj si stav.
A takhle každej den.
Byli to mí bývalí přátelé, dřív jsem se s nimi bavila.


Cejtim se jako budižkničemu, já jim prostě nerozumím. Mě to prostě nebaví. Já nevím, kam jít, jakými lidmi nahradit mé staré přátele. Jsou fuč, rozutekli se do všech stran. Obzvlášť když tam ještě šňupou nějakej bílej prášek, je to prej nějakej stimulant, co zesiluje stavy opilosti nebo trávy.

Pěknej šunt tyvole ...

Včera jsem jela autobusem na Anděl. Schválně jsem si stála, abych pozorovala lidi a auta projíždějící okolo. Koukala na ty rozmanité baráčky, a hlavně na ty staré okopané barabizny, které hraničí s centrem a zapadákovem, kde už nikdo nebydlí.

Najednou taxík.
Žena v taxíku.
Za volantem.

Samotné mi to přišlo absurdní. A potom jsem si řekla "A jako proč?"
To jsou ty ženský v těch autech fakt tak vraždedný, jak se povídá?
Ke vší ironii to byla ještě blondýnka.
A jela zatím sama. Asi za nějakým klientem.

Představila jsem si tu jeho reakci. Asi mu upadne kufr na nohu strachy.
Anebo si zpříjemní cestu koketováním, koneckonců byla dokonce i hezká.

Proč vůbec rozdělujeme práce na ženské a mužské? Mám toho ve zbytku docela dost, ale u nějakých věcí mi to přijde opravdu absurdní, aby je dělaly ženy. Třeba instalatérka nebo boxerka. Motorkářka a tak. Takový ty typický práce, u kterých je silný ruky třeba.

Beztak se nacházím v takové neklidné nejistotě, že jsou chlapi více flexibilní. Jsou dokonce lepšími kadeřníky než ženský, maj pro to větší cit. Chlap vám to opravdu zřídkakdy opravdu zkazí.
A nemluvme o kuchařech, jen se podívejte na pořady v televzi.
Prý se ženský bojej koření.
Já teda ne.

I chlapi dneska můžou rodit, není to absurdní?
Tak k čemu my ženský vlastně tady jsme? K čemu jsme potřeba?
Já jsem třeba budižkničemu, teda aspoň se tak teď cejtim. Sere mě to, protože se můj život zastavil, já potřebuju akci.

A ta akce snad nastane zítra.
Jdu na módní přehlídku.
Koho jinýho než návrháře chlapa.
Ale tak co, koneckonců chlapi zase nikdy nebudou rozumět našim citům a hlavně krámům.
V tuhle chvíli je ženská totiž fakt nenahraditelná.
Hádejte proč?
Buďto je hnusná a vy se o ni, chlpai, staráte, anebo je milá a stará se ona o vás.
Ne, neberte to nijak zle, já chci opravdu spát.
Původně jsem jenom chtěla vlastně říct, že se cejtim všedně. Že se potřebuju vypsat. Nějaká taxikářka je mi stejně u prdele.

Dámy a pánové, představuji vám něco,co mě nadchlo

28. may 2012 at 22:49 | Kirsten Axe |  Etc

Já vím, popisek zní fakt zajímavě, ve skutečnosti vás ale zklamu.
Nebo ne že zklamu, jak bych to jen správně nazvala.
Tenhle článek se týká těch věcí, které mě nadchly za poslední tři měsíce poctivého užívání. Zkrátka jsem zkusila kosmetiku BIODERMA.

Stojí za to si za ni připlatit víc než za obyčejné krémy v drogerce, a vy, dámy, které krémy nepoužíváte, děláte obrovskou chybu. Ne nadarmo má sestra říkala, že s věkem jde na tobě znát úplně všechno.
I kouření, i alkohol, i to, že špatně jíš nebo málo spíš.
Ne že bych vyloženě ve svých šestnácti věděla, o čem mluvím, ale prevence přeci nikdy nikoho před ničím nezabila. Aspoň si teď ve svých letech můžu zaručit, že i ve čtyřiceti budu vypadat dobře.

Dobře, konec směšnejch snůšek keců, jdu vám vyprávět příběh, který skončil smíšenou a sem tam ve špatném období suchou pletí.
Ve svých desíti až jedenácti letech jsem měla příšernou pleť. Všude pupínky, skvrny a maz, které prostě nedaly pokoj. Nepomáhalo vůbec nic.
V mých dvanácti se to změnilo na mastnou pleť, která byla ještě horší. Pudr mi nezabral skoro ani na pět hodin ve škole.

Sem tam jsem použila něco, čemu se dá říkat levný krém z drogerie, který je ti úplně jedno. Hlavně, že se dermatologům potom chlubíš, že něco používáš. Tak to u mně bylo, když jsem si udělala kompletní rozbor své pleti na jednom večírku, kde měla stánek firma Bioderma.
A tak začala spolupráce.
Připadá vám to zcela zbytečné si na sebe něco patlat v patnácti. Obzvlášť, když používáte levnou kosmetiku. Rozdíl totiž poznáte na té dražší.

Během tří měsíců používání Biodermy (a bacha, není to prostoduchý reklamní tah!) jsem přišla na to, co mi opravdu sedne.

Třeba sedne i Vám. Vyluxujte maminkám peněženky, zaručte si pleť hebkou jako dětskou prdelku a až vám bude třicet, tak půjčku vraťte. Vyplatí se vám to.

Začněme denním krémem SÉBIUM AKN.

Kdo měl vědět,že to takhle dopadne?!

25. may 2012 at 11:02 | Kirsten Axe |  zážitky

Popravdě poslední dobou vypadám jako dilina. Možná se tak i chovám, kdo ví. Někdy mám pocit, že se tohohle dementního zamilovanýho chování už nezbavím. Dny ubíhaj a já se stále sama sebe ptám: "Jak dlouho to bude ještě trvat? Nemá to náhodou odeznít po třech měsících?"

Vlastně mi to ani nevadí, tohle jsem ještě nikdy v životě nezažila. Že se s někým vídáte každý den přes půl roku a stále máte pocit, jako by jeho doteky byly první. A pak si uvědomíte, jak ho znáte a připadá vám, že tak kurevsky rychle utekl čas.

A nám utekl přesně rok od našeho seznámení.

Nejsme nijak posedlí daty, událostmi a vzpomínáním na to,co bylo. Ale tenhle den jsme si chtěli udělat přesně takovým, jakým byl přesně před rokem.
A povím vám,že zrekapitulovat to prostě nejde.
Zaprvý tam nejsou stejní lidé. A za druhé nikdy nevítě, jestli jste šli čurat v 17:15 nebo 17:17. A hlavně do jakýho křoví.
Nebo kdy přesně jste se čeho napili a o čem jste se bavili. Jasně, dá se a to vzpomenout ...
Mám na tohle paměť dobrou,ale...

..nám se to solidně zvrtlo.

Jsem posedlá

22. may 2012 at 22:56 | Kirsten Axe |  Etc

Jsem posedlá odočítáváním dnů do konce školního roku. Hrozně jsem polevila, a cítím se jako v začarovaném kruhu. Máš pocit, že cokoliv, co začneš, tak nedokončíš, cokoliv, co chceš udělat, tak neuděláš, seš línej jak veš a nevíš, jak z toho pryč.
Štve mě to.
Snad jediný,co jsem udělala fakt pořádně, bylo obarvit si vlasy na fialovo.
Jako zrzek jsem už nemohla dál žít, připadala jsem si ta kprachobyčejně, ačkoliv si mě každý na ulici všímal. Ptali se mě, odkud mám barvu, jak jsem jí dosáhla a tak... a já jsem za zády držla tikajicí bombu, kterou těm holkám strčím do kalhot, aby mě už nechalyna pokoji.

A nejhorší je, když vidíte kolem sebe slečny, se kterými jste vyrůstaly, které znáte třeba od prvního stupně základky. Byly to tlusté holčičky s mastnými vlasy, batůžkem Diddliny a klíčema za šňůrku na krku, a dneska si prohlížíte jejich fotky na facebooku a závidíte jim rkásné dlouhé vlasy, pěknou postavu a hlavně obrovská prsa, která vy rozhodně už od svých dvanácti let, když jste vážila tolik co cvalík, neviděla.

Nevadí, jedeme dál, ty holky mají dneska piercing, nakupují v Gate, sedí a lavičce, pijí frisco a baví se s neméně dobře vypadajícími lidmi.
A vy najednou sedíte jako pecka.
Vaše zrzavá vám přijde jako uschlej pomeranč. Váš střih vám připomíná špatně ustřiženej smeták. A potom o den později stojíte vztekle před skříní a marně hledáte zakopanej poklad, kterej z vás ze sekundy na sekundu udělá lookbookovou celebritu.

Moje barvení vypadalo docela komicky, rozhodla jsem se použít semipermanentní barvu Manic panic. Všechno jsem plánovala stihnout do skupinového focení (ukázka viz nahoře), které se konalo v sobotu. A byl čtvrtek.
Barvu jsem si koupila v Nosferatu s ruskou kamarádkou, která vedle mně vypadala jako dámička. Šla na podpatcích a velmi se divila tomu, co tam prodávají. Obzvlášť se bála skleněných schodů, které vedly do tmy.
Nebudu skrývat, že jsem také nedostala lehkou závrať a panickou hrůzu z toho, že to pode mnou křupne.

Večer jsem si odbarvila hlavu, a při mém štěstí mi došel prášek. Kirsten si řekla.. "Hmm hmm, co když tam dám trochu víc peroxidu,to přece nebude vadit".
Mým vlasům to nevadilo, ale mně jo. Neodbarvilo se to vůbec a s polovinou žluté, čtvrtiny bílé a zbytkem zrzavé jsem provedla krátký míchací rituál před nanesením na hlavu a pak už jen zbývalo čekat.

Na mokré hlavě moje barva vypadala fantasticky. Nepřekonatelně, naprosto famózně. Tleskala jsem si a jásala, že se mi na první pokus podařilo udělat na hlavě špičku, kterou jsem si vždycky přála.

Po umytí jsem se rozbrečela, intenzivní fialová se náhle převrátila ve vyblitou šeříkovou s prameny zrzavo-hnědé a zbytek hlavy jsem měla babičkovsky šedivý. Když jsem jela metrem domů, brečela jsem a naříkala.

Doma jsem se rozbrečela pak ještě víc, mí rodiče popadla plešatá hrozba a vypustili sem tam nějaké ty výčitky a výhružky, ale nakonec to dopadlo docela dobře, druhý den ráno jsem se školou šla do divadla, moc hezké, že?

A ještě mě posadili do první řady.

Nikdy nezapomenu na pohledy ostatních. Hlavně jejich pohledy na moje šaty, které měly stejnou vyblitou barvu jako moje hlava.
Po škole mě následovalo štěstí. Sedla jsem si do kadeřnického křesla a svoji hlavu svěřila do rukou mé kamarádky, která barvu vlasů střídá častěji než chameleon.
A ta mi tu hlavu zachránila.
Nesmím zapomenout na aférku s Majklem, když jsem pohlcená stresem a panikou z toho, že je mé fialové konec, převrátila celé kadeřnictví naruby. Křičela jsem a brečela, aby mi ten zmetek jel na Vinohrady za příčeskama.
A on prostě ne.
"Stejně to nestíháš-A já vlastně ani nevim, jaký ty chceš-Já se v tom nevyznám-Je mi to jedno, já nevim, kde to je-Kirs,ale ty to nestihneš tak jako tak-Ne já tam prostě nepojedu-Na to zapomeň-Jestli na mě ještě budeš hnusná, příčesky ti narvu do prdele-Fajn,tak jedeme."

A stihli jsme to. Do zavíračky měli dvě minuty.
Běžela jsem s mokrou kudrnatou hlavou. Rozmazanej makeup všude. Cestou jsme na sebe řval, nadávali. Každého z nás opouštěla pomalu naděje, že vůbec budu vypadat dobře.

A hle, vlastně docela i jo.

Rok se těšíš, potom prd a nic

6. may 2012 at 14:51 | Kirsten Axe |  zážitky

Každý rok mi to od první akce uteklo. Nevím, co mi do toho vlezllo. Anebo jsem jen zapomněla. Nevím.

Fakt je, že tento rok jsem se připravoval docela pečlivě. Už půl roku předem, což je pro mně svým způsobem docela výhra, vzhledem k tomu, že většinu věcí dělám na poslední chvíli.
Ne,nebudu kecat, fakt jsem se těšila. Vždycky to na těch fotkách vypadalo výborně, obzvlášť zombíci, co si s kostýmem opravdu vyhráli. Typu terminátor, těhulka anebo barokní pár s lustrem u hlavy. Fakt těžký, fakt skvělý!

Pro mně byl prvním největším problémem najít si vhodnou masku, ve které budu stále vypadat dobře (no dobře, moc jsem si tím nepomohla,ale budiž). A ten zipáček byl opravdu pěknej.

Co si budeme povídat, nezbyde mi nic jiného než vám do podrobna povyprávět, jak jsem to celé natřikrát dělala. Jak jsem velice záživně a dramaticky nakupovala tekutý latex a jak jsem utírala podlahu od černé rtěnky. Nemluvě o tom, že jsem se celých pět hodin nesměla vůbec smát.