June 2012

Ochutnávka z knihy

27. june 2012 at 10:57 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


PŘEDMLUVA

V naší rodině mě odmalička vychovávali jako dospělou. Učili mě zásadám, pravidlům a duchovnímu poznání. Nepamatuju si, jak na tom byl můj otec, má starší sestra. Ale matka si se mnou povídala několik hodin denně. Ukázala mi numerologii, paranormální jevy, posilovala moji intuici a předčítala mi z bible. Říkávala, že náboženství není víra. "Víra jsi Ty, víra je to, co máš ve svém srdci."

A já tomu dodnes věřím.

Říkávala mi: "Chtěj být dobrým člověkem."
A já jsem chtěla.
I když vím, že to minulý rok se mi to zrovna nepovedlo.


Ne nadarmo se říká, že jsou dospělí nudní a trapní

23. june 2012 at 10:04 | Kirsten Axe |  názory
Už chápu,proč jsou tak nudní. Jsou posedlí zásadami společnosti a pravidly dospělých, které nikdy nikdo nezapsal, ale s věkem je známe všichni. Jsou to nudní workoholici, kteří nechodí spontánně pařit. Nesledují módní trendy a nečtou to, co čtou mladí lidé. Nevědí, kam mladí lidé chodí, o čem se baví, nemají přehled o moderní hudbě.

Jakoby se zastavili ve svých dvaceti letech, kdy začali natvrdo pracovat.

Někteří z nás mladých jejich zásady ignorují, anebo mají rodiče, kterým zůstala na jejich mládí alespoň jedna trapná vzpomínka.A oak jsou tu ti, kteří se jenom přetvařují a vychovávají vás jako mladé dospělé nudné a vážné lidi. Můj příklad.

Jsem teď naprosto rozčilená, protože celý víkend pod železným zámkem sedím doma. Jsem rozčilená, že si přesně tohle myslí moje okolí a jejich názor se neshoduje s mým názorem, myslí si, že jsem nudná a nadevše vážná, není se mnou sranda a věčně se chovám jako kdyby mi bylo pětadvacet. U piva vedu vážné debaty a oblékám se jako dámička a jsem povrchní vůči jejich srandě.

Kde se stala chyba?
Jsem poslední dobou hysterická a nesvá, protože mi to dávají najevo. Jsem fakt ztracená.
Nejhorší na tom je, že sami sebe celou dobu přesvědčujete, že to tak není, že se měníte a že jste se změnili od doby, kdy to bylo ještě horší. A pak přijde ta rána - celá ta snaha a přesvědčení jde úplně do hajzlu, protože vás lidi maj stejně za tu nudnou pseudodospělačku.
Tak co mám dělat?
Byla jsem vychovávaná jinak. V dospělosti budu workoholička, s trochou štěstí v životě budu cestovat a dělat, co chci. Najdu si sexouše, se kterým budeme spát třikrát týdně a který bude mít velmi tučné konto. Ale stejně se rozejdeme na prahu mých čtyřiceti.
Protože budu nudná anebo hrozně vážná. Anebo on bude mít milenku, anebo se začneme hádat kvůli penězům, postavení, kvůli tomu, že už není atraktivní a je línej a nic doma nedělá.
A pak budu mít krizi středního věku a budu si stále s hrůzou opakovat, co s mými dětmi.
Druhý den si je pozvu do obýváku, na stole budou lahve vína, sektu, všemožnejch koktejlů, krabičky cigaret, marihuanna a se svými čtrnáctiletými dětmi se vrátím do puberty, kterou jsem já zmeškala, protože jsem byla moc dospělá.
Budu s nimi chodit do Chapeau Rouge na dejzry (domnívám se, že umělci vynaleznou styl hudby tohohle jména, pochybuju, že budou stále letět dubstepy) a spolu s jejich přáteli si udělám nálepku nejlepší máma.
Druhej den ráno se vzbudím a půjdu do práce.
Se slzama v očích, proč jsem tohle nedělala dřív a proč jsem si to nechala sebrat.

Já si to nenechala sebrat. Mě jenom opravdu sere, že mě lidi nedokážou brát takovou, jaká jsem, a že když jsem nasraná, tak se usmívat neumim, a že když mi je do breku, tak fakt bulim, a když mi někdo sere na hlavu, tak to budu hrotit, a že když se fakt nechci ožrat, tak se neožeru, a že mi orpavdu vadí, když mý okolí hodně často kouří trávu!!!

Tak a teď...
je to venku.

Jsem nudná pseudodospělačka, co se neumí smát jízlivejm vtipům, který se posílaj na její adresu,
a ještě jednou sorry, lidi,
že věčně organizuju vaše chlastačky ..

Ono je stejně nejjednodušší začít zase všechno předstírat.

A teď vzkaz těm, co mě znají osobně a tráví se mnou čas: Opovažte se mi o tomhle článku jakkoliv zmínit nebo ho s emnou rozebírat a nedejbože mi to vyvracet. Nesnášim to.

Kapičky deště na pavučinách

15. june 2012 at 0:26 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


Tiše se plížím zmáčenými ulicemi. Rukama držím kapuci, aby se mi nezmáčely vlasy. Beztak je pozdě.
Je tma a vlhko, všude cítím pach mokrého betonu a svěží trávy. Zamrzají mi prsty na nohou a cítím se v tomhle počasí docela bezmocná. Málo na to, že jsem k tomu ještě opilá, a ztrácím nad svojí chůzí kontrolu.

Popravdě nemyslím na nic; ani mi myšlenkami neproudí touha po teplé sprše. Nějak jsem na ni v tu ránu zapomněla.
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co mi na to řekne. Krví podlité oči a pach alkoholu. Někde jsem spadla do trávy, tak jsem měla kolena od bahna.
Smíchy se padat na kolena nemá. Ale mně to bylo vcelku jedno.
Věděla jsem, že bude naštvaný, ale nebrala jsem to vážně. Nejpozději do čtvrt hodiny jsme se usmířili, ne-li méně. Jednou jsme se hádali kvůli tomu, že jsou hádky zbytečné. A já si stála za názorem, že rozhodně ne.
Lidé se musí usmířit, říct si promiň, snížit se, uvědomit si něco.
Když bude každej egoisticky všem srát na hlavu, nedosáhne ničeho. Ani tý lásky od toho druhýho, ale co to tu zase kecám...

Neměla jsem klíče ani mobil. Zvonit se mi nechtělo, ten drnčivý zvuk šel slyšet až k sousedům, a ti mají dva smetáky, co bez přestání štěkaj. Přezdívám jim sekaná; jendou si je zlostí fakt upeču.

Šusťáková bunda se mi lepí na mokrou kůži a bílé tričko mi pod svitem pouliční lampy prosvítá. Je mi opravdu chladno a mizerně...

umělý řasy, umělý nehty, kozy, vlasy, hlavně, že si stěžuju na faleš

5. june 2012 at 23:47 | Kirsten Axe |  názory

Nedávno jsem si koupila umělé řasy. A jakou jsem z nich měla radost; konečně je okusím. Přišel zombiewalk a to byla přesně ta správná příležitost k tomu, abych si vyzkoušela kočičí pohled.
Nekecám, lepila jsem je na jedno oko hodinu.
Furt se to odlepovalo a těžce se mi s tím mrkalo. Pro mně to byla prostě zátěž.
Zmuchlala jsem je a vyhodila.

Koupila jsem si umělé vlasy.
Nasazování jsem s trochou tréninku zvládla, docela mě to i bavilo sledovat, jak se z krátkovlásky stane dlouhovlasá vážná dáma, která se pyšní tlustým koňským ocasem.
Ale semtam mě bolí hlava, furt to čouhá a leckdy se mi stane, že mi jeden i spadne.
Kamarád mi jednou hrábnul do vlasů. Příšerně se lekl, když mu tam zůstal jeden pramen a málem mi ho leknutím vhodil do kolejiště metra.

Rozrostla se móda umělých nehtů. Většina mých kamarádek si je udělala a libovala si v tom, že si je nemusí upravovat, a přesto vypadají perfektně. Jen jednou za tři týdny si je nechat doplnit a potom dělat všechno, co chceš. Žádný lakování, odtrhávání kůžiček si dolakování. Nelámou se ti, jsou pevné a hlavně vždycky vypadají dobře.
Zařekla jsem se, že si je nikdy neudělám.
Už tenkrát nevím proč. Asi se mi nechtělo platit na tehdejší poměry pět stovek. Někde je dělají ještě dráž.

Dneska jsem si koupila umělé nehty. Takové ty nalepovací. Černé.
Kamarádka mi slíbila, že mi je nalepí, ať se s tím tolik nepatlám. Udělala mi tím ohromnou radost, že si to nebudu dělat sama, vím totiž, že by to zase bylo na hodinu.
Nalepila mi jeden, druhý, třetí. To ještě měly tu příšernou délku, se kterou se nedá ani poškrábat na zadku, nejde zvednout jedinej drobeček (a to jsem sbírala kousíčky čokolády ze stolu) .

Po pěti minutách se mi jeden odlepil. Zjistila jsem, jak je to nepohodlné.
A všechny ze sebe strhala.
Kurva k čemu mi jsou umělotiny, mám vlastní nehty, vlastní řasy, vlastní kozy a vlasy. Proč věnovat víc času nasazováním plastů než staráním se o své vlastní.
Ale ty příčesky mi fakt nevaděj, na ty jsem si už zvykla.