Kapičky deště na pavučinách

15. june 2012 at 0:26 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


Tiše se plížím zmáčenými ulicemi. Rukama držím kapuci, aby se mi nezmáčely vlasy. Beztak je pozdě.
Je tma a vlhko, všude cítím pach mokrého betonu a svěží trávy. Zamrzají mi prsty na nohou a cítím se v tomhle počasí docela bezmocná. Málo na to, že jsem k tomu ještě opilá, a ztrácím nad svojí chůzí kontrolu.

Popravdě nemyslím na nic; ani mi myšlenkami neproudí touha po teplé sprše. Nějak jsem na ni v tu ránu zapomněla.
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co mi na to řekne. Krví podlité oči a pach alkoholu. Někde jsem spadla do trávy, tak jsem měla kolena od bahna.
Smíchy se padat na kolena nemá. Ale mně to bylo vcelku jedno.
Věděla jsem, že bude naštvaný, ale nebrala jsem to vážně. Nejpozději do čtvrt hodiny jsme se usmířili, ne-li méně. Jednou jsme se hádali kvůli tomu, že jsou hádky zbytečné. A já si stála za názorem, že rozhodně ne.
Lidé se musí usmířit, říct si promiň, snížit se, uvědomit si něco.
Když bude každej egoisticky všem srát na hlavu, nedosáhne ničeho. Ani tý lásky od toho druhýho, ale co to tu zase kecám...

Neměla jsem klíče ani mobil. Zvonit se mi nechtělo, ten drnčivý zvuk šel slyšet až k sousedům, a ti mají dva smetáky, co bez přestání štěkaj. Přezdívám jim sekaná; jendou si je zlostí fakt upeču.

Šusťáková bunda se mi lepí na mokrou kůži a bílé tričko mi pod svitem pouliční lampy prosvítá. Je mi opravdu chladno a mizerně...



Chtěla bych horký čaj. Tak, jak ho piju už od dětství. S citronem a hodně cukru, mám ráda tu sladkokyselou chuť a oranžovou barvu. A k tomu plátek šunky a kousíček pšeničného teplého chleba. Ale on ho zajisté nemá, nemá mě čím potěšit.

Chvíli stepuji pod jeho okny. U něj se svítí, a z jeho reprobedýnek slyším tlumenou hudbu. I když má otevřené okno dokořán, asi mě neuslyší.
"Majkle", pošeptám a utáhnu si tkaničky od kapuci. Slzy vyvolané nesnesitelnou zimou mi začaly stékat po tváři.
"No tak Majkle!" zakřičela jsem.

Slyším z druhého patra, jak hlasitě odsunuje židli. Vždycky jsem se potichu smála tomu, jak na ní všude jezdí, jak z ní hekticky vstává anebo na ní s dopadem nasedá. Vždycky se židle narazí i stůl nebo šuplíky. I tentokrát.
Došel k oknu a zamával mi.
Koutky jeho úst - i v té tmě jsem je viděla - se zvedly do nepatrného úsměvu, který říkal "Chudinko moje malá,co ti tam ty mraky venku provedly, pojď ke mně blíž, já Tě zahřeju.."
A jedním gestem mi hodil klíče. Jeden klíček a čip na ocelovém kolečku.
Někam do husté trávy.
"Kam jsi je hodil, tak kam, kam?" Přešlapovala jsem z nohy na nohu a nervózně se rozhlížela kolem. Mobil jsem neměla, nebylo čím posvítit.
"Tam, doleva," hlesnul.
"Říkám doleva, ty hlupoňo," zasmál se, když jsem se otočila jinam.
"Ježiš doleva, proboha ženská zatracená, ty fakt neumíš strany,co? Řekl jsem doleva, ne se otočit jako baletka."

Věčně do mě rýpal.
No a co, já mu kolikrát uměla vrátit ránu. Ale teď jsem byla opravdu vyčerpaná.
Zamumlala jsem, sehnula se pro klíčky a v promočených botách dočvachtala ke dveřím.

Přiložila jsem čip, zatáhla za kliku a otevřela je.
Konečně o krůček blíže k němu, k čaji, k teplu.

Pomalinku jsem dobelhala k výtahu a zatímco jsem čekala, až přijede, hřála jsem si dechem ztuhlé prsty. Obličej mi osvěcovala červená kontrolka starého výtahu, že už jede dolů.
A přitom všude ticho.

Nahoře jsem u něj zaklepala tiše na domovní dveře. Věděla jsem, že nikoho nemá doma, ale nedalo mi to, čekala jsem, že ze mně ucítí pach vína a bude se zlobit.
Ale on ne.
Otevřel dveře a okamžitě mě zabalil do svého světle modrého županu.
"Pojď, běž se zahřát," obejmul mě a dovedl do koupelny.
Pomohl mi ze sebe všechno svléknout a posadil mě do vany. Lila jsem na sebe horkou vodu a konečně si ulevila.
"Zůstaň tu aspoň chviličku, nikam nechoď, ať neumrzneš."
Kývla jsem na souhlas a vyprskla pramínek vody. Pomalu jsem si lehla na záda a nechala se unášet pocitem konečného bezpečí. Ke stropu pomalu začala stoupat pára a v koupelně se konečně rozprostřelo pořádné vlhko. A já jsem málem usnula.
"Miláčku," sténám potichu do melodie tekoucí vody. "Potřebuju ručník."
"Ten jsem ti nechal na pračce!!!" zvolal odněkud.
Sebrala jsem poslední kousíčky síly, sedla si na bobek a vypnula vodu. S každým otáčením kohoutku se koupelnou rozléhalo nesnesitelnější pištění trubek pod vanou. Svěsila jsem hadici za držák a vylezla odtud ven.

Koukám se na sebe do zrcadla a zároveň se suším bledě modrým ručníkem. Kapičky se vsakují do měkké látky a mně je zase zima.
Vypadám příšerně.
A nakonec jsem se rozhodla jít úplně nahá. Vždyť je to jedno, komu to vadí. Zachumlám se k němu do peřiny, nechám se objímat rukama a budu mu hlasitě oddechovat do teplého hrudníku. Slyšitelně v něm tluče srdce- a já konečně usnu.

Cestou do pokoje jsem si ručníkem sušila vlasy.
Zničehonic dveře byly zavřené.
Proč?
Spí?
Poznal to na mě?
Je naštvaný?
Proč by se jinak zavíral?
Mám jít rovnou spát někam jinam?

Nejistě jsem stiskla kliku a pomalu otevřela dveře. Celý byt byl v naprosté tmě až na malinkou lampičku na chodbě, která mě zadržovala od strachu.
Vešla jsem k němu. "Miláčku,ty se zlobíš?"
"Ne, jen pojď ke mně," zašeptal a vylezl.

Během té chvíle mi u sebe v pokoji postavil domeček z dek. Jejich konce přivázal k tyčím na palandě a zbytek zatížil knížkami a židlemi. Tak, jak jsem to kdysi dělávala jako malá s kamarády.
Útulná komůrka, kde jsi jenom ty a tvůj malej svět.
A tenhle byl náš.

Zalezla jsem k němu pod peřinu, objala ho a byla šťastná.
"Proč to děláš?" otírala jsem špičku zmoklého nosu o jeho rameno a drkla do něj.
"Proč asi," usmál se a políbil mě.
 

1 person judged this article.

Comments

1 Říjnová Říjnová | Web | 15. june 2012 at 0:40 | React

Chtěla bych taky domeček z dech, do kterého bych mohla zalíst s nějakou slečnou, říct jí proč asi a dát jí pořádnou pusu :-)

2 Mathie D. Nepochopená Mathie D. Nepochopená | Email | Web | 15. june 2012 at 7:05 | React

to je fakt nádherné :)

3 Andrea Andrea | 15. june 2012 at 14:22 | React

Tak tohle je fakt luxusní. :) Ty Tvoje články bezpochyby nejlepší. :-) Taky bych to chtěla zažít.

4 Tereza Tereza | Web | 15. june 2012 at 17:00 | React

Sakra. Jak já ti toho Majkla závidím. :/ :DD

5 Pazzo Pazzo | Email | Web | 15. june 2012 at 18:55 | React

Píšeš fakt poutavě ^^

6 Kasumi Kasumi | Web | 15. june 2012 at 21:32 | React

Jo, to teda píšeš. Jak seš na tom s tou knihou?

7 Nickyna Nickyna | Web | 15. june 2012 at 21:40 | React

Vážně krásně píšeš a pořád se opakuju.
Moc pěkné až závidím ^^

8 Mitsu Mitsu | 16. june 2012 at 20:07 | React

O_O krásne! :) podľa skutočnosti? :)

9 kirstenaxe kirstenaxe | 17. june 2012 at 2:15 | React

[8]: Skutečnost je jen ta poslední část s dekami. :) Nechtěla jsme psát nudný příběh, jak to dopravdy bylo, pro mě byl podstatnější ten konec..no a vlastně jsem nevěděla, co napsat před ním. :D  Ale šli jsme z kalby spát k němu domů. :)

10 Kája Kája | Web | 19. june 2012 at 21:38 | React

Moc pěkný, hned mě to zaujalo a hezky se to čte :) A jinak moc pěknej celej blog :)

11 Baru.u Baru.u | Web | 30. june 2012 at 9:58 | React

Bože to je krásný :)

12 Adriana Dytter Adriana Dytter | Web | 5. august 2012 at 17:20 | React

Kirsten, už asi tři roky sleduji tvůj blog a chtěla bych Ti říct, že jsi už dost dlouhou dobu můj velký vzor. Každičký tvůj článek si přečtu, užívám si příběh a vždycky mi něco dá. Za což jsem hrozně moc ráda. Skvěle píšeš, až je to neskutečné. Určitě, až Ti vyjde kniha, hned si ji koupím, doufám že jako první. Jsi skvělá spisovatelka, k tomu krásná, Ty se ve světě rozhodně neztratíš. Hrozně Tě obdivuji. Potlesk, aplaus, klobouk dolů před Tebou.
Tvoje věrná čtenářka Adri. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement