December 2012

Jak se bude slavit Silvestr u Axů

31. december 2012 at 11:23 | Kirsten Axe |  Etc

Chtěla jsem si před tím, než odjedu, napsat krátký stručný článek, aby to to symbolizovalo i psaní po celý příští rok. Vážně věřím, že jak na Nový rok, tak po celý rok, protože se mi to minule i předminule skutečně splnilo. I se všemi průsery i pocity osamělosti, když se všichni kolem nás na minulého Silvestra hádali a my jsme s přítelem zůstali sami.

A takhle jsme přežívali celý tento rok. Sami. S hádkami kolem nás.

Proto jsme si dali záležet a rozhodli jsme se, že budeme Nový rok slavit letos trochu dramatičtěji; já si po čtrnácti letech stoupnu v deset večer na lyže a do rána budu chlastat do aleluja s neznámými lidmi neznámo kde.
Jediné, co vím, je, že tam budu z těch dvaceti lidí znát asi čtyři, a upřímně mi to vůbec nevadí.

Chtěla bych příští rok hodně spát, hodně tvořit a poznávat nová neznámá místa a lidi kolem, záleží mi na tom, aby rok před mojí plnoletostí byl skutečně nezapomenutelným. Už je z toho důvodu, že si dopřeju


svetr, o kterém se mi dlouho jenom zdálo.

Teď stojí za mnou babička se zlatými zuby a pokud se okamžitě nerozloučím, tak mě pokouše.

Tak pro nás ruásky Šťastné a Veselé, a pro všechny ŠŤASNÝ NOVÝ ROK!
Oslavte to tak, jak chcete, abyste měli celý příští rok. Vážně. Plní se to.

Děcka na fb mě serou. Žárlím na ně, a zrovna na Štědrý den

26. december 2012 at 13:32 | Kirsten Axe |  názory

Nechci se tu vztekat nad faktem, že většina lidí si na facebooku honí svoji hrdost a do statusu si vesele píší, že je otravují všechny fotky stromečků, světýlek a stavy o dárcích, a přitom to dělají sami.
Projela jsem si jaksi taksi zeď a pozorovala chudší i bohatší přátele a jejich radost i neradost, jakou jim nadělil Ježíšek alias mamča nebo taťulda. Jindy je máma ve statusech píča a jindy zlatíčko, fotr je kretén, ale jakmile dá iPada, o kterém s lítostí prohlásí "iPaid", je to něco jiného samozřejmě.

Všichni jsme rozmazlení fakani, kteří dostanou plný koš dárků, které z drtivé většiny ani nevyužijeme. Nesnáším tenhle den, protože ho naše rodina slaví až o dva týdny později, a já prostě toho čtyřiadvacátýho žárlím a závidím.

Nemám nijak málo zabezpečenou rodinu, a nikdy u nás nepadla věta, že si něco nemůžeme dovolit. Vždy padne věta, že si to nemůžu dovolit já, protože to rozbiju.

Ano, jsem antitechnik, a k mé smůle si vždy k Vánocům přeji buďto nový mobil, nový notebook nebo letos nový foťák, ale ne ledajaký, ale zrcadlovka.

Ani nemusím říkat, jakou měli naši reakci.

"Za tenhle rok jsi posedmé rozbila vysavač, tvůj mobil vypadá jako kdyby ho vyžvejknul žralok s mimořádně nabroušenýma zubama, a tvůj notebook má uražený rohy, tři vyndaný tlačítka, polila jsi ho zmrzlinou, a ty flashky, co jsem ti kupoval, jsi buď poztrácela nebo nebo nejdou pro změnu vůbec. Jak to ty proboha děláš?"

"Jsem umělec. Dočista umělec," směju se v duchu se hanbím.

NOGAV ARTEM– aneb kdyby bylo kdyby, jak bych žila za 20 let

21. december 2012 at 12:00 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


Rozhodla jsem se tedy nba poslední chvílli zveřejnit savoji práci do literární soutěže na téma Jak budu žít za dvacet let? Žánr byl volný, a tak jsem zvolila něco mezi povídkou a úvahou, tohle pětistránkové počteníčko by mělo vymazat mé pisatelské hříchy za poslední rok, a pokud nevymaže, tak se o to pokusím podruhé, a tentokrát až v Novém Roce.


Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že se všedním chvilkám ve svém životě nevyhnu. Nemohla jsem delší dobu pochopit, proč my lidé některé věci děláme tak automaticky a mnohdy si ani neuvědomujeme, že jsme je vůbec kdy dělali.
Obzvlášť ráno.
Ten samý budík s tím samým vyzváněním, ty samé dveře na záchod i do koupelny, i ten samý zubní kartáček a nanášení pasty na něj. Málokdy si vůbec uvědomím její chuť nebo si rozpomenu, že jsem se před dvěma sekundami podrbala na zátylku.
Snažila jsem se najít odpověď na moji docela jednoduchou otázku: Kdy se vypíná automatický režim mého těla? Kdy si poprvé za den něco uvědomím nebo vychutnám?
V téže sekundě jsem se zaměřila na to, že dýchám. Jak se mi zvedá a klesá hrudník, a najednou jsem jej mohla ovládat. Bylo mi to nepohodlné. Stejně tak jako mrkání, s každým dalším mrknutím oka mi víc a víc těžkla víčka. Nebo chůze; jak mohu jen tak jít a nevnímat kroky?


Jak vypadají dva dny blbce

20. december 2012 at 14:33 | Kirsten Axe |  názory
V první řadě se musím pochlubit tím, že jsem se naučila ovládat své špatné nálady. Vždycky se vykřičím a jsem v pohodě, dál se usmívám anebo svoji pozornost soustředím na vše kolem sebe. Zkoumavě si prohlížím detailně každičký předmět, jeho povrch a vlastnosti. Fascinují mě domy v Praze, vždy se jim dívám na vrcholky, protože bývají ze všeho nejkrásnější.

Ne nadarmo to tak stavěli. Chtěli lidstvo donutit dívat se nahoru a obdivovat nebe, ze kterého jsme vzešli. Nu, jak je libo, nebeské povídačky jsou dávným antickým klišé.

Chtěla bych začít svými výsledky ve školních výtvarných klauzurách. Nebudu se nijak chlubit, ale dala jsem tomu veškerý čas a úsilí, ano, opravdu jsem při klauzurách nekrafala s ostatními spolužáky.
Výsledek mě docela zklamal, středeční ráno začalo poněkud chmurně; celou matematiku jsem vztekle čmárala tu pitomou synagogu před školou, abych nemyslela na to, že budu mít asi konečkou známku přece jen tu dvojku z té výtvarky, a tím začíná můj konec vyznamenání.

Beztak na to už seru, vůbec nevím, co jsem to žrala, když jsem si usmyslila vyznamenání na pololetí (při kterém nesmíte mít horší známku než jedničku z výtvarky a někde je tomu tak i s dějinami umění).

Přejděme k tomu horšímu tedy.

Jsem neuvěřitelně vzteklá z toho, že nemám naprosto žádné příjmy. Celý rok mám peněz jako šlupek, ale na Vánoce to vždycky tak nějak jde do háje.

Ve třídě jsme si chtěli udělat pěkné páteční závěrečné ráno před Vánoci, a tradičně na dívčí škole (popř. buzinské) slečinky pečou dortíčky, sušenčičky, buchtičky a štrůdlečky. Alespoň u nás tomu tak je. A hádejte, co šiblo Kirsteně.

Upéct makronky, které jedla jedinkrát v životě a o kterých ví, že jsou nejtěžší.
Samozřejmě jsem nikdy předtím ještě nepekla, a o to víc srandovní to pro mně bylo.

Zaprvé jsem nikde nemohla sehnat madlovou mouku (ani jsme netušila, že něco takového existuje) a potravinářské barvivo (ano, je to banální, každý se mi vysmál, že to mají všude. A oni to opravdu všude nemaj, jezdila jsem po celý Praze s desetikilovou taškou jen proto, abych sehnala nějakej jeden malinkej barevnej pytlíček.) Mezitím jsem zkysla v drogerii prohlížením si Twilight kosmetiky (věděli jste, že tam mají pudr, který svítí na sluníčku? Já jsem si ho včera nekoupila; má přeci být ten konec světa a tři dny tma, tak nač se chlubit pudrem ze Stmívání, když ho ani nikdo nepozná. Ale zlatá rtěnka byla fakt hezká).

Tak. Sehnala jsem barivvo, pečící papír a ještě si nasranou náladu zlepšila požíváním lychee. Jsem ho schopná stejně jako okurky jíst po kilogramech, akorát se mi za to kilo nechce platit dvě stovky.

Přijela jsem domů rozhádaná s přítelem. Všichni do mě doma hustili, že se mi to nepovede, že jsem u toho elegantní asi tak jako pošuk Moody u baletění. Tak jsem se do toho pustila, a upřímně, dopadlo to velice zlým proroctvím tatínka.

"Budiž ty posraná."



Makronky vypadaly jako Sherokovo hovno prpíchané párátkém a kolečka vypadala jako kdyby je někdo dělal ožralej. Chutnalo to jako zelené cosi na hnědém poblijonu, a tak jsem ve třídě oznámila, že budu dělat zase sushi.

No a pak mi spadnul ten zasranej mobil do kaluže, a já jsem do něj ještě omylem, leč elegantně, kopla, aby se orzpadnul na další kusy.

Tak jsem si pobrečela, že jsem ručn mazala čtyři tisíce esemesek zbytečně, a ejha - jde rychleji než kdy předtím.

Velice se omlouvám za kvalitu psaní, vlastně jsem si řekla, že to tenhle rok ještě odfláknu, a pokud tenhle Silvestr oslavím v poetickém a ožralém duchu, budu ožrale i duchaplně psát celý příští rok.

Au revoir, poslední článek před takzvaným koncem světa.
Ale zamyslete se nad tím...My z toho sice máme všichni prdel, ale kdyby se opravdu zítra něco stalo, čeho byste v posledních sekundách svého života litovali, že jste před Ragnarökem nestihli?

Buďte hodní, slušní a kreativní lidé

12. december 2012 at 13:58 | Kirsten Axe


Začala zima. Všude sníh a mráz. Nosím žlutou péřovou bundu (i přes vzdor rodičům), už mi není taková zima jako předešlé roky, ale stále ji nesnáším.

Momentálně mám fkat blbou náladu. Už přes rok jsem hrozně polevila v jakýchkoliv kreativních činnostech, a můj pokoj, šatník i dočista má hlava zeje prázdnotou. Fakt ten pocit nesnáším, cítím se strašně všedně.

Čekám na dárkovej balík od Boha, až mi sešle z nebe krabici s příčesky, zelenou barvou na vlasy a minimálně deseti tisíci dolary, abych si konečně nepřipadala tak šíleně nudně.

Každoročně se tak cejtim, a já vůbec se nedivím, že všem lezu na nervy. Já dokonce sama sobě si lezu na nervy. Obzvlášť ve třídě, kde všichni tvoří, a já mám pocit, že mi rotstou ruce z prdele.


Mám obrovský pokoj. Možná větší, než je ten váš. Ale je úplně prázdnej. Jen postel, skříň, skleněný stůl, polička a konferenčí stolek, kde se válí použité vatové tamponky na odličování, hromada zastaralé kosmetiky a plno blbostí, které stále nemůžu vyhodit.

Prosím hodně milé duše - znám své mimořádné štěstí, a když něco hledám, tak to nikdy nenajdu. A tak hledejte alespoň vy - ve svých kebulích a na internetu -> POMOZTE mi alespoň vykrášlit ten blbej pokoj :D Vděčím za každý nápad i fotku.

Pak se mile odměním.

Rodiče odjeli na Ukrajinu, co se děje u mně doma?

11. december 2012 at 13:10 | Kirsten Axe
Tuhle velmi potěšující zprávu jsem poprvé uslyšela už v říjnu, a náramně se těšila, jak tu budu mít přes víkend čtyři dny pohodičku, pořádný privát u sebe doma a zkouškové bydlení s přítelem.

Upřímně jsem ani nepomýšlela na to, jak by to mohlo dopadnout, a už vůbec ne tím, že mi budou hořet parkety, ztratí se mi pět toaleťáků a polovina mého ručně vyrobeného sushi skončí v doslova v hajzlu.
Ale o tom si povíme později, začněme tak trochu popořádku.

Jaký je první pocit, když zjistíte, že máte volnej barák?
Júú, miláčku, budeme spolu vstávat a spolu chodit spát. Budeme hospodařit s těmi osmi stovkami, které se vypaří do prvních pěti hodin poté, co rodiče vyletí z hnízdečka za babičkou.
A jaký byl druhý pocit?
Kurva.
Rodiče mi totiž přenechali na stodvaceti metrech čtverečních vánoční úklid.

Pátek byl celkem fajn. S mládětem jsme si udělali pěkný večer, koukali jsme se na filmy a vymýšleli, jaké mňamky budu příští den vařit. Jak se čas páté hodiny odpolední soboty blížil, běhala jsem sem a tam a sháněla na poslední chvíli lidi, kteří mi podpálí a zabordelí byt.

Tak zaprvé - poprvé jsem dělala sushi. Na první pohled se mi to zdálo jako zdolání japonské Pohlreichovy gastronomické brány, ve skutečnosti ubalit malinkatou roličku s trochou rýže a uzeného lososa není nic těžkého. Sto kousků sushi zmizelo do hodiny, a nejvíce se mi líbil moment, kdy první sousto ochutnal můj přítel.

Týden před tím nadával, jak bude ten večer hladovět, a dělal si zásoby v žaludku z mámina guláše. Nadpozemsky nenávidí ryby, studenou rýži a cosi zelené a matlavé, co se nedá rozžvýkat. Ostatně on naše pelmeni tradiční ruské pelmeni nazývá těstoviny s masem, och ano, je to skutečný fajnšmekr.

Dovedete si představit ten blažený pocit, že těch kousků snědl dokonce několik a liboval si v chuti?
Neskutečné.

Mluvme tedy o tom, jak jsem se dvě hodiny snažila zapnout televizi. Vážně, za celou tu dobu, co v tomhle bytě bydlím, jsem ještě ani jednou nesáhla na ovladač, a taková plazmovka mi říká asi tolik, co kvantová fyzika.

Nakonec to dopadlo velmi dobře. Nebudu zazdívat, nasbírala jsem na konci večera 25 lahví lambrusca a asi pět lahví piva (na to, jak jsem pivařský labužník, docela málo). A jelikož jsme kouřili vodní dýmku, milovaní přátelé ji převrhli a uhlík spadl na staleté parkety, ze kterých se okamžitě začalo kouřit.

Pecka.

Ještěže mám takové lidi, jako je Agnes, která na ten uhlík pohotově vylila celé dva litry jediné coly, která v tomhle domě zůstala.
A pak přišel nějakej Majkl, a vesele si do toho lehnul.
:D

A pak přišla v osm večer stará panna, která nám nakázala, abychom to okamžitě zabalili. No a dááále...

...dále se Š. trochu přejedla sushi, a na to si dala sklenku vína. S perfektním poker výrazem vstala z gauče, a o pět minut se ke mně s prosíkem vrátila, jestli jí nemůžu dát nějakou roličku papíru, že jí jaksi sushi vypadlo ze žaludku, samovolně (na sushi se nesmí mít, dámy a pánové).

A já si opravdu pamatovala, že jsem ještě předtím rovnala těch pět zbývajících ruliček.
Jenže to mi nikdo neřekl, že si jich všech pět vzal. V době hrůzného činu jsem totiž příteli masírovala zádíčka, protože měl bolístky, a málem na svojí vlastní párty usnula.

Ve dvě ráno se to konečně zabalilo.
Ptáte se, jak dlouho jsem uklízela?
V pondělí přesně o půlnoci jsem skončila. :)