NOGAV ARTEM– aneb kdyby bylo kdyby, jak bych žila za 20 let

21. december 2012 at 12:00 | Kirsten Axe |  Jednorázovky


Rozhodla jsem se tedy nba poslední chvílli zveřejnit savoji práci do literární soutěže na téma Jak budu žít za dvacet let? Žánr byl volný, a tak jsem zvolila něco mezi povídkou a úvahou, tohle pětistránkové počteníčko by mělo vymazat mé pisatelské hříchy za poslední rok, a pokud nevymaže, tak se o to pokusím podruhé, a tentokrát až v Novém Roce.


Trvalo mi roky, než jsem pochopila, že se všedním chvilkám ve svém životě nevyhnu. Nemohla jsem delší dobu pochopit, proč my lidé některé věci děláme tak automaticky a mnohdy si ani neuvědomujeme, že jsme je vůbec kdy dělali.
Obzvlášť ráno.
Ten samý budík s tím samým vyzváněním, ty samé dveře na záchod i do koupelny, i ten samý zubní kartáček a nanášení pasty na něj. Málokdy si vůbec uvědomím její chuť nebo si rozpomenu, že jsem se před dvěma sekundami podrbala na zátylku.
Snažila jsem se najít odpověď na moji docela jednoduchou otázku: Kdy se vypíná automatický režim mého těla? Kdy si poprvé za den něco uvědomím nebo vychutnám?
V téže sekundě jsem se zaměřila na to, že dýchám. Jak se mi zvedá a klesá hrudník, a najednou jsem jej mohla ovládat. Bylo mi to nepohodlné. Stejně tak jako mrkání, s každým dalším mrknutím oka mi víc a víc těžkla víčka. Nebo chůze; jak mohu jen tak jít a nevnímat kroky?


Nestačí mi tolik kuráže na to zrychlit na živém parkovišti, které přes jedinou noc pokrylo zrádné náledí. Někde v pozadí veškerého hluku za sluchátky jsem matně slyšela skřípající a smykající kola aut, ale nenahnalo mi to strach tolik jako obvykle. Vnímala jsem matně; zčásti proto, že bylo časně zrána, a hlavně jsem se soustředila na poněkud neobvyklé myšlenky na realitu a omezené vnímání veškerého lidstva.
V opuštěném průchodu mezi dvěma kancelářskými domy mne zpoza rohu napadl prudký ledový vítr, který neúprosně zpomaloval moji chůzi. Štípal mě do tváře a foukal mi do vlasů, které si ještě před několika minutami žádaly tak pečlivou úpravu. Zastrčila jsem si ruce hlouběji do kapes a nahrbila se, jako bych čekala, že mi na těch pár metrů do vchodu do metra bude větší teplo. Na Hůrce ale nikdy nebývá.
Šest čtyřicet.
Jsem tu dnes nečekaně brzo.
Oklepala jsem si nohy od sněhu a stále opatrně po špičkách cupitala po kluzké mokré podlaze posypané kamínky z venku, které pode mnou v tom hrobovém tichu značně hlasitě vrzaly. Sešla jsem schody a znaveně se celou vahou svého těla opřela o ledový šedivý sloup mezi kolejišti. Zavřela jsem oči a poslepu s rukou v kapse namačkala spustit jakoukoli písničku.
Automaticky bych zírala na protější, stejně tak šedivou stěnu a jen nevědomky poslouchala hrající písničku. Ani tolik nevnímala text a jeho pointu jako její melodii, kterou jsem slyšela poprvé před dvěma lety a naposledy včera, předevčírem i měsíc zpět.
Je to tak ohavné, skličující. Neuvědomovat si realitu, a jen zírat do blba a nepást myšlenky zajímavějším způsobem. Tolik mě vždy fascinovala voda, písek i na milimetr rovné ornamenty na starých domech, kolem kterých denně procházím.
Schovala jsem bradu pod tenkou bavlněnou šálu a hlasitě si zamručela. Zachumlala jsem se ještě více do svého černého kabátu, který jsem k smrti nesnášela. Neodrážel moji osobnost a nutil mě k tomu, abych zapadala mezi ostatní lidi. Mezi šeď, která byla vidět všude kolem na zastaralých studených stěnách, které umíraly nudou podobně jako já. Okem jsem netrpělivě zamířila do tunelu vpravo, odkud se měl každou chvíli zjevit bíločervený vagon. Místo něj jsem viděla postupně černající prázdnotu, kam slabé blikavé světlo nade mnou nedosahovalo.
Měla jsem více věnovat času snídani. Kdybych to tak bývala udělala, nemusela bych tu už deset minut stát. Mohla jsem si v klidu vychutnat ještě jeden šálek čaje, a nestát tu tak trapně sama. Jindy tu bývá už hromada lidí, a zrovna dnes tu není žádné živočišné teplo, které by prolomilo ten chlad těch zastaralých špinavých žárovek.
Nejraději bych se zbičovala ledovým větrem, já ostatně dodnes tápu v otázce, proč lidstvo vymyslelo slovo kdyby, a k čemu je vůbec užitečné. K tomu neustále pochybovat o svých činech a šlépějích ve vlastním osudu? Nebo se konejšit při velmi nepříjemné události, kterou již nelze vrátit zpět?
Irituje mě to, jsem rozzlobená. Nesnáším to slovo, slovo Kdyby je pro slabochy, kteří se s tím nesmířili. Ale co KDYBY… co kdyby tomu opravdu bylo jinak?
Do stanice velmi tiše a velmi pomalu přijelo mnou dlouho očekávané metro. Doteď jsem si nevšimla skutečnosti, že jsem stále v celém areálu sama, a že ve vagonu nesedí jediný živý tvor. Ani dřímající pouliční umělec, ani bezdomovec.
Zarazil mě jeho vzhled; byl natolik moderní, až mě přecházel zrak. Pozlacenými modrými dveřmi mne lákal do svých stejně tak tyrkysových kruhových sedadel, která voněla čistotou až na metry daleko.
Opatrně, s maximálním zájmem jsem vykročila kupředu. Bříšky prstů jsem se zvědavě dotkla lesklého povrchu vagonu a žasla nad jeho strukturou. Mírně mě chladil, a čím dál tím víc mě fascinoval. Byl jako z ledu.
Co tu taková moderní plechovka dělá? Vypadá ach ano, úchvatně. Čeká tu jen na mě. Ale na Palmovku s ním nedojedu asi ani za půl dne.
"Kdybys tu v tuto chvíli nebyla, nečekalo by tu na Tebe," ozval se odněkud tajemný ženský hlas. Uvědomila jsem si, že je můj. Ale rozhodně nevychází z mého nitra, neslyším jej v hlavě, nýbrž přímo tady, v celé stanici.
A tak jasně.
Nebyl to můj hlas takový, jaký mívám většinou na nahrávkách, o kterých říkám, že to nemohu být já.
"Vím, co tím myslíš. Tak jako ty, i každý člověk má svůj vnitřní hlas, který se docela nepodobá tomu, který slyší v realitě. On se ztrácí ve stěnách tvého duchovního prostoru, který má rozměry takové, jaké jsi schopná unést." Hlas promluvil nezávisle na tom, zda jsem si to přála nebo ne. Četl mi myšlenky.
"Proč mluvíš o "kdyby"?"
"Protože ti chci ukázat jeho pravou podstatu. Projdi se, času máš dost. Vyber si, kam nastoupíš," pobídl mě hlas.
Zneklidnilo mě to. Neměla jsem tolik času na to, abych si vybírala, do jakého vagonu nastoupím. Mně je to popravdě jedno. Vždy nastupuji uprostřed, abych neměla daleko k východu, když si spletu jeho směr.
"Rozumné řešení, a nechceš radši rovnou nastoupit směrem k východu na zastávce, ve které vystupuješ?"
"Kam vlastně jedu?"
"Tam, kam budeš chtít, jen si vyber vagon," pobídl mě znovu. "Nebude čekat dlouho, už nikdy takovou příležitost mít nebudeš."
Povzdechla jsem si a obrátila oči v sloup, jako bych hledala nějakou radu. Nemohla jsem si odpustit, ale všechny vagony byly stejné. Nechtěla jsem si to myslet moc nahlas, abych nevypadala hloupě.
"Každý vagon je jiný, klidně do něj nastup a jen si ho prohlédni. Kdyby v životě je opravdu dost," poradil mi hlas.
Váhavě jsem nastoupila do nejbližšího, a nedůvěřivě se rozhlížela kolem. Uvnitř něj jakoby se celý můj svět změnil. Cítila jsem, že světla v něm pohasla a já dostala strach až do té doby, než se znovu rozsvítila. Ale už jsem neseděla ve vagonu.
Seděla jsem v jakémsi cizím městě v nějaké kavárně, a naproti mně seděla žena, která si horlivě psala do psacího bloku a hltala každé mé slovo. Dívala se na mě trochu vzrušenýma očima, jako by chtěla ode mě slyšet víc. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, až moc jsem byla ohromena místem, kde jsem se ocitla.
A to v kavárně pravděpodobně někde v americkém městě, na ulici stála řada křiklavě žlutých taxíků a navzájem na sebe troubily, aby popohnaly kupředu. Vrcholky domů jsem bohužel neviděla, byly až moc vysoko.
"Halo, paní Kröhn, nějak jste se odmlčela," přerušila mě paní sedící naproti mně.
"Pardon, myslím na svoji rodinu, syna, určitě jej musím vyzvednout dnes ze školy," improvizovala jsem. Vůbec jsem neměla tušení o tom, kde to jsem a proč tu jsem. A hlavně jak vypadám.
Měla jsem na sobě velmi drahé lodičky a perfektně padnoucí kožené sako. Cítila jsem se poněkud starší, a hrozně vyčerpaná. Taková nesvá, úplně prázdná.
"Vždyť jste mi teď popřela, že byste někdy chtěla rodinu? Psala jste ve své knize, jak ji kariéristi nepotřebují, tím jste de facto popřela veškeré své dílo," opáčila a povytáhla obočí.
"Já jsem vydala knihu? Kdy jsem to proboha stihla?" vytřeštila jsem oči. Byla jsem velmi zmatená.
"Napsala jste jich hned několik, první jste vydala v devatenácti, když jste byla na stáži u Alexandra McQueena?"
"Co jsem tam dělala probůh?"
"Proslavila se svými díly. Tím, jak jste výjimečná osobnost. Právě s vámi dělám rozhovor do New York Times."
"Ach ano. Omluvte mě, to musí být nějaký omyl," zavrtěla jsem hlavou, popadla miniaturní vkusnou kabelku a odešla neznámo kam.
Brouzdala jsem po ulicích pravděpodobně v New Yorku a vůbec jsem netušila, jak jsem se sem dostala. Lidé kolem se na mě upřeně dívali a šeptali si mezi sebou. Zpoza rohu mi přímo do cesty skočil fotograf a doslova mě oslepil várkou bílého světla.
"Pryč, tohle nechci, co se to děje?" Vykřikla jsem. "Já chci pryč. Odnes mě, prosím."
"Líbilo se ti to?" ozval se opět ten hlas.
"Co to mělo znamenat? Cítila jsem se tak… unaveně, prázdně," promnula jsem si oči a uvědomila jsem si, že stojím stále na místě před vagony jako dřív.
"Kdybys bývala nenechala gymnázia na Pražačce a zůstala tam, stala by se z tebe kariéristka. Honila by ses za slávou a přehnaným úsilím, které po Tobě vyžadovali. Nikdy by sis nezaložila rodinu, a zemřela bys sama v záři reflektorů. Lidé by se o tvé soukromí hodně prali. Nastup si do dalšího," hlas pronesl jemným, láskyplným tónem, a já se vydala do dalšího vagonu.

Ocitla jsem se v malém podkrovním bytě, kde byl neuvěřitelný nepořádek a vzduchem se šířil smrad zkaženého masa. Na zemi se válely nedopalky, zbytky jídla, rozbitý nábytek a prázdné lahve od alkoholu. Na skříňce stála rozbitá váza plná jednorázových injekčních stříkaček.
Cítila jsem se příšerně slabě a bolely mě ledviny. Kůži jsem měla seschlou a ve zbytku rozbitého zrcadla jsem spatřila svoji znetvořenou propadlou tvář.
"Odnes mě, teď hned. Nejsem feťačka a nikdy jí nebudu."
"Byla bys," nesouhlasil hlas. "Pokud by ses neodvázala od špatných přátel, které jsi potkala v patnácti letech. Spojila bys život s někým, kdo ti nikdy nebyl sympatický, a věděla jsi proč. Bil tě a dostal tě tam, kde jsi se ocitla."
"Díky bože," povzdechla jsem si. "Máš pro mě další zpackaný život?"
"Vlak každou chvíli odjede. Chtěla bys být s mužem, kterého miluješ, máš s ním krásné děti, ale práci, která tě nenaplňuje? Chtěla bys žít v prostředí, kde jsi nedosáhla svých životních cílů jen kvůli tomu, že ses zavázala muži, který tak moc chtěl rodinu a poklidný život?"

Neváhala jsem. Až moc jsem si přála vybrat si cestu, která by mě naplnila ve všech ohledech. Já jsem nepřišla na tento svět žít pro to, abych byla nešťastná, abych za dvacet let bydlela v bytě, který nevypadá jako můj vysněný, abych neměla práci, pro kterou mám talent, a abych měla stereotypní život plný automatického režimu.
"To mám všechny tak tragické cesty?"
"Ještě můžeš skončit jako matka, která si splnila všechno. Měla moderní dům postavený v Německu přesně s těmi prosklenými stěnami, které si vždy přála, aby mohla vstávat se slunečním svitem v očích. Měla práci módní redaktorky, která získala prestižní cenu. Ale nezestárla s manželem, který zahynul při autonehodě. Nikdy se nedostala z jeho smrti."

Povzdechla jsem si.

"Ukaž mi ten vagon, který mě odveze tam, kde bych zemřela s úsměvem na tváři, že jsem si vše uvědomovala a vše prociťovala tak, jak prociťuji dnes. Dej mi tu cestu, kde nebudu slavná, ale budu mít uznání. Dej mi tu cestu, kde budu žena i manželka, ale ne milenka ani ne vdova. Kde budu mít jakékoli dítě, hlavně, aby bylo zdravé. Kde budu mít dům, kterému budu s čistým svědomím a bez výčitek říkat domov, a manžela, se kterým budeme mít stále co se od druhého učit. Udělám pro tuto cestu všechno."
"Nastup tedy do prostředního."
"Ale vždyť-" zarazila jsem se. "Prostřední vagon si vybírám vždycky."
"Správně, abys to neměla daleko ani k jednomu východu, pokud nastoupíš špatným směrem. Přímo touto cestou jdeš teď. Ale co kdyby…?"
 

2 people judged this article.

Comments

1 Em Em | 21. december 2012 at 14:19 | React

Miluji tvoje texty. Píšeš s úžasnou lehkostí. Krásně se to čte. :) obdivuji tě. Vždy se těším na nový článek

2 fuckinlotta fuckinlotta | Web | 21. december 2012 at 17:59 | React

umřela jsem. je to dokonalé.

3 mája mája | 23. december 2012 at 16:23 | React

O_O tohle se ti víc než povedlo!:)

4 Kristine Infinity. Kristine Infinity. | Web | 28. december 2012 at 17:18 | React

Říkám si, co mám sakra napsat, aby z toho nebyla jenom nekonečná chvála. Ne že by sis ji nezasloužila, ale chtěla bych pod tímhle dílem zanechat něco "hlubšího".
Dobře, tak já asi fakt začnu tím, že se ti to neskutečně povedlo a patří ti můj obdiv. Ve skutečnosti jsem si to přečetla už toho 21.
...a od té doby ještě dvakrát znovu.
Dokonce na tím příběhem přemýšlím i jen tak, během dne. A to je myslím největší chvála, protože co víc si přát, než napsat příběh, který se lidem vryje do paměti. :)

ps. Přeji hodně štěstí v tvé cestě! :-)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement