February 2013

Jeremy Scott denim sukně, kolekce jaro 2012

22. february 2013 at 15:07 | Kirsten Axe |  Outfits, DIY
Zachvátil mne včera v noci pocit zbytečnosti mojí osoby. Nejen kvůli tomu, že poslední dobou mám pocit, že jsem k ničemu a že vše dělám všechno přesně naopak, než jak by mělo být, ale i kvůli tomu, že se do toho míchá další průser - mám prostě pocit, že všechny osoby kolem mně doslova seru.

Nebo že jim přijdu nudná, povrchní.
Zkrátka jako holka, co má příčesky a cejtí se s nima jako něco víc než ostatní, bohužel to není slovní hříčka, ale asi vlastně i fakt, kterej o mně koluje snad všude.
Nebudu si stěžovat na svůj ultramegaomega famózní život, když může být vždycky ještě hůř.

Předevčírem mne zachvátila vlna blahé inspirace a vzpomněla jsem si na klip Rihanny - We found love.
Pustila jsem si jej a chvíli se zamýšlela nad tím, jestli je vůbec fajn mít drogovej život plnej pařeb a "rebelskýho" chování, a vůbec jestli je fajn za každou cenu dávat všem najevo svůj názor na to a to.

Jenže o to nejde, tenhle článek chci věnovat svojí nově zrozené rubrice DIY, Outfits, protože přesně v klidu We found love jsem zahlédla jedno z mých dalších musthave.


Mnoha lidem se to líbit nebude,ale budiž

18. february 2013 at 23:30 | Kirsten Axe |  Etc

Nechci vás postrašit ani nějak zklamat, ale tento blog bude pravděpodobně asi zrušen.

Jak se rozčílit na stovku během dvou sekund bez koní a bez peněz

14. february 2013 at 0:19 | Kirsten Axe |  zážitky

Posledních několik týdnů chodíme v pátek hrát do baru Monopoly. Je nám sedmnáct, a cítím se jako v sedmdesáti.
Ale ono na tom vážně něco je.
Neřešit drby a vysoký poplatky za spořku, a radši hrát něco, u čeho skutečně poznáte člověka.

Třeba mě.
Rzočilují mě lidé, co neustále počítají mé kroky a mají tendenci se mě neustále otravně ptát "Kde jsi stála?", když vědí, že jsem šla správně jen proto, aby ukojili sovji nasranost z toho, že jsem jim nešlápla na políčko a nedala jim pomylsnejch šest korun. Vyloženě mě rozčiluje mladej, kterej má nade mnou navrch a směje se mi do ksichtu a vzápětí po mně chce pusu. Nejradši bych mu dala high five do obličeje židlí.

Rozčilují mě lidé, kteří dělají bankéře a šulíprachy kde se to dá, a taky mě rozčiluje ta chvíle, kdy zadržuju moš už přes hodinu jen proto, že se bojím jít na záchod, aby mě nikdo neobral o prachy. Prostě hajzlové to jsou.

Jenže já taky nejsem moc čestnej hráč, beru, kde se dá a kde se nikdo nekouká.

Dnes mě přítel dohnat do stavu nasranýho býka, když jsem hráli duel. Sebral mi od každé ulice, kterou jsem chtěla, jednu kartičku a když jsem "nedokončených" ulic měla přes pět a on měl dvě plné, začali jsme dražit.
Předtím jsem měla obrovské štěstí. Čtyři stovky sem, čtyři stovky tam, a najednou mám přes devět set tisíc na stole.

On to viděl.

"Tak co,miláčku, uděláme na Celetnou dražbu? Jsi při penězích, já relativně taky, a na tu Celetnou nemůžeš stoupnout už dobrej pátek. Dražim za čtyři sta."
"Pět set."
"Šest set,má drahá!"
"SEDM STOVEK"
"Osm,"řekl klidně a vítězně.
S hroznou smůlou v očích jsem se podívala na svoje úspory a odevzdaně je dala do banky. Celetná je moje a konečně si můžu stavět domečky.

Hovno.

Největší kalibr rozzuření je fakt, když zjistíte, že on ve skutečnosti neměl ani dvě stovky.
Je to podle pravidel?
Nevím, ale troufnu si říct, že ne.

Prohrála jsem, protože mi nechtěl dát žádnou zasranou ulici. A tejden mu to dám sežrat ještě za tu Celetnou, ať si miláček odpyká svoje šulení!

To už nejsem já

13. february 2013 at 1:20 | Kirsten Axe |  názory

Zdaleka se teď neusmívám tak jako do toho foťáku. Zaprvé mi foťák po týdenním používání nefunguje. Jsem příšernej technik a ještě příšernější uživatel, a abych se přiznala, mým největším nepřítelem je vysavač. Pod mýma rukama jsem jich za život zničila asi sedm, druhým místem se pyšní počítače (mimochodem,nevíte někdo, jak nainstalovat XPéčka na přítelův netbook ? Krapet jsem to u něj posrala) a na zbytek připadnou asi nějaké ty žehličky a kulmy (Bacha, mobily ne, od té doby, co mám Nokii, tak už věčně nechodím za mámou s prosíkem o nějakej jinej telefon).

Všimal jsem si, kolik lidí kolem mně jsou skuteční (pseudo)blázni. Udivuje mne to téma, protože si kladu otázku, zda schizofreniků a maniaků bylo do naší generace víc nebo míň.
Já nevím.
Ale dnes se z toho stal obrovský trend, nemluvě o depresích a všelijakých "nepřemožitelných" stresech "ze školy".
Jenže paradoxní je, že já jsem u takového cvokaře kdysi skončila taky a ty bobule jedla každý stejně stejně tak jako hejno slepic z mého pražského kurníku.

Jenže to je špatně.

Nedávno se mi stala taková zvláštní příhoda s jedním nejmenovaným člověkem, který se po uši zamiloval do slečny, jenže byl v tom malej háček; slečna je zadaná s takovým nepovedeným šamanem a týrají se navzájem. Na první pohled nic neobvyklého; další milostnej trojúhelník, kdy si ženská vybírá mezi dvěma a snaží se pokud možno vybrat si dobře. Jenže jak to udělat, když je jeden blbější než druhej?
První pašuje prachy, je chronickej lhář a smolař, udržuje si sovji nulovou hrdost, a druhý je potencionální mánička, která si neví rady se svým životem.

Jak to dopadlo?

Sekyře je o rok víc

7. february 2013 at 23:50 | Kirsten Axe |  zážitky

Každoročně se mi v lednu sype život mezi prsty a každoročně trpím jakousi šedivou náladou. Pololetí je za mnou, blíží se mi o rok víc a opět si připadám nudně.
K Vánocům jsem dostala velikou sadu líčidel (někde jsou za mnou na stolku), a k narozeninám dlouho očekávaný foťák. Já jsem si taktéž musela stáhnout intergalaktickou pičovinu jménem GIFYO, kde jsem se mimojiné během jedné hodiny vyblbla a opět jsem to dala pryč. Mrňavá ukázka z mého dosavadního blbého vzhledu.