April 2013

Muži

15. april 2013 at 22:52 | Kirsten Axe |  názory

Nechápu, proč my ženy si neustále stěžujeme na své muže.
Že neustále cpou svoje staré smradlavé ponožky za gauč a žijí v mylném omylu, že si toho při úklidu nikdy nevšimneme. Že nás muži nenosí na rukou, nekupujou sladké čokolády a všelijaká důležitá data zafixovaná v našich ženských hlavách jsou pro ně ideální příležitost k tomu "omylem" zapomenout.

Štve nás, jak naši chlapci po roce a půl vztahu tráví čas doma válením se v teplácích s pivem a nohami na stole. Ještě ke všemu když se k tomu přidá nějaká blbá střílečka, zatímco my bychom se nejradši procházely, držely se za ruku a utvářely nějaký legendární moment.

Stěžujeme si na to, že jsou i nejsou žárliví, že nám nevaří, nepomáhají s úklidem a o takových akcích jako společné kino si můžeme nechat zdát. Stáhnou lítající plechovku (alias Iron man) zrovna když máme chuť na komedii a nejvíce nás vytočí, když nám jednou odmítnou sex.

Nebo když nám zakazují věci, které sami dělají.
Nebo nás nechválí.
Nedávají nám najevo každou chvíli naši jedinečnost a nepějou nám ódy na naši krásu.

Dnes jsem se nad tím zamyslela.
Na co my všechno my zatracený ženský můžeme postěžovat.
Stejně to máme z těch blbejch filmů. Nikdy totiž ve filmech ideální chlap není zobrazený ve svém soukromí a nikdy se ve filmech muži (hlavní postavy) nezobrazují takoví,jací doopravdy jsou.
Že nás třeba jsou schopní podvést, nadávat nám, že jsme neschopné (a že jsme opět rozbily počítač, když jsme DOOPRAVDY nic neudělaly) nebo když nás bolí nohy z nepohodlných bot. Po roce a půl se z vašeho muže stane buď chlap, kterého milujete i přes to, jaký je nebo chlap, kterého milujete přesně pro to, jaký je.

Zastávám se tak trochu teorie kočky. Když ke mně přijde kocour, málokdy se zastaví přímo u mně; vždy si dává odstup zhruba metr, zamňouká a netrpělivě čeká, až k němu natáhnu ruku. V očích se mu leskne upřímnost a důvěra, a proto si dovolím vstát od psacího stolu; jeho hebká srst přímo určitě prahne po tom, abych ji pohladila a přičichla si k ní.

Jsem od něj dvacet centimetrů, a on najednou odskočí a jde úplně jinam. Musím se rozběhnout, abych jej polapila, ale on utíká dál a dál a nakonec se schová ve skulince pod sedačkou u jídelního stolu, kam nedosáhnu.

Přemítám nad tím, co touhle fraškou ten malej parchant sledoval?

Asi to samé, co by žena měla sledovat u mužů. Zábavu z flirtu, která je tak jednoduchá, že by bavila téměř každou ženu.
Navnadit, zalíbit se, uskočit, schovat se. Po čase se objevit, zkusit tu samou hru ještě jednou odznova a až bude chlap zoufalý, naštvaný a až ho bude opouštět zájem z nedostupna, tak mu nakonec dát to, po čem celou dobu toužil.

Hlásila jsem se původně na návrhářství a modelářství v Praze-Holešovicích. Tam panuje skvělý výrok jedné paní profesorky na konstrukce oděvu; Muž je jednoduchý. To nejsložitější na něm je jen pánské sako.

Já se zastávám ještě jiné teorie. Kdysi jsem v jakémsi časopisu četla zajímavou větičku, která mě donutila podívat se na několik tradičních filmů, ve kterých se tyto dejme tomu prvky jsou docela jasně vidět.

Žena by se měla oblékat jako Francouzska, vařit jako Italka, být vášnivá jako Ruska, mít zásady jako Angličanka, exotická jako Afričanka a v posteli vášnivá a nepoddajná jako děvka.

Ještě něco tam bylo. Nebo to možná ani nebylo přesně takhle.
Ale smysl to má stejnej.

Zkrátka jsem to pochopila kdysi takhle; na veřejnosti bych si měla z chlapa dělat šaška na pošťuchování, na veřejnosti, ale v menší společnosti s ním neustále flirtovat jako bychom byli pouze přátelé, v rodinném okruhu mu umět uvařit a dokázat, že bych perfektně zvládala domácnost (ale ne jako služka samozřejmě, občas taky kopnu do prdele svýho mladýho, aby vyndal těch dvacet párů ponožek z toho pitomýho gauče), v nejužším soukromí jsem jak malá holka a bezbranné zvíře, které se neobejde bez prvotřídní péče (obzvlášť mě baví jeho obskakování, když jsem nemocná - zatím jej hodně baví mi dělat čajíčky a mluvit na mě ve zdrobnělinkách - od něj to působí tak sladce, nemůžu si pomoct), a v posteli zkrátka fakt děvka. Nadávám mu, přikazuju a občas se nechám svázat. Skoro jako v pornu :D

Ale zabírá to. Stále mě chce.

A to mám doma 60kilivého siláka, který mi otevře sklenici okurek. Děláme si navzájem ze sebe srandu, na veřejnosti jeden druhého shazujeme, hádáme se a smějeme se, pošťuchujeme a válíme druhého v trávě.

Vyvrtnu si kotník, vyzvedne mě do náruče a sejde se mnou kopec z Petřína a přitom mi vesele funí do ucha, protože ví, jak mě to šimrá.

A pokud je žena správná mrcha, dostane za poslední peníze svého muže (které měly být na cigára) přímo exkluzivní kytičku, jejíž výběr je ponechán přímo na ní.

Ale já nechci růže.
Já chtěla chryzantému, takovou fialovou kytičku, takové hezké roští, které vypadá trochu jako plevel, jen abych mohla spokojeně prohlásit:

"Jsi má chryzantéma. Růží jsem totiž v životě dostala dost. Ale teď mám jednu jedinou chryzantému. Jedinečnou."

jsem na sračky

7. april 2013 at 23:52 | Kirsten Axe |  zážitky

Jsem na sračku.
Hodinu předtím jsem seděla venku, chlastala sama víno a koukala se na kolemjdoucí lidi.

Kolik jen projde lidí se psy...Za jeden ejidný věčer. Za jendu jedinou hodinu.
"Slečno,jste v pořádku?"
Ano, špitnu.

Vzápětí se rozbrečím. Bulím jak želva.
Sedím, klopím do sebe růžové lambrusco a vytáčím jeho číslo.

"Ano?
"Chybíš mi, tak strašně mi chybíš," rozvzlykala jsem se.
"Proč pláčeš?"
"Protože Tě tu nemám, mě to tak mrzí, mě to tak mrzí," zajíkal jsem se.

Slyšet jeho hlas po čtyřech dnech je jako bodná rána do hrudi. Jeho měkký, příjemný hlas.

"Zlatko, no tak, neplač," naléhal.
Oddychla jsem si.
Popotáhla.
A vzápětí zase rozbulela. Svěsila jsem ruku a plakala.

Také občas cítíte, jak slzy na tvářích pálí?

Opilá jsem popotáhla z cigára.
"Tak co ten privát u Karen, ptám se."
"Nic. Tohle a tohle."
"Píča je to. Hroznje názor na ni mám."
"Já to chápu."

Rozplakala jsme se. Zas.
"Mrzí mě to, posrala jsem to, co..."
"Chtěla jsi pro sebe klid. Všechno bude dobrý."
Nebude!!!

Přišla jsem domů. Špitla na pozdrav a schovala se pod tekoucí horkou vodu. Zpívala jsem si I don't know to stop od Halestorm.

Přejížděla si po těle, představovala si jeho doteky...
A přišla máma.
"Jsi v pohodě? Proč brečíš?"
"Chtěla jsem klid. A já miluju. A on mi chybí."
Zachechtala se a přitiskla mě k sobě.
"Tak proč se divíš? Sama jsi chtěla klid."

Nemůžu bez něj být.

Otočila se k odchodu.
"Ty jsi v koupelně pila víno?"
"Ne, venku."
"Sama?"

"Zlatíčko," pohladila mě ve vlasech a soucitně mě objala.
Přitakala jsem.
Pak vzala flašku, šla k tátovi.
"Táto, podívej se, ona si koupia flašku. Skoro cleou ji sama vypila."
Táta se zasmál.
"No jo, alkoholička."

"Mami, zlobíš se na mě?"
"Ne. Jsi nešťastná."
Tiskla jsem se k ní.
"Tak já to dopiju,jo?" špitla jsem.

Smála se mi hrdelním smíchem. "No tak jo, ať toho není škoda. Mohla jsi ale pít s námi, a nemusela ses poflakovat někde venku sama, měla jsem strach."
"Já chtěla být sama."
"Tak to chápu. Šupajdi spát.."
"Ještě jdu psát článek. Sladké sny, mami. Díky."
"Sladké sny, miláčku. Sladké sny."

:'(

Ochutnávka z focení ve stylu PIN UP

6. april 2013 at 19:30 | Kirsten Axe |  zážitky

Chtěla jsem si na čtyři dny dát pokoj od všeho. Jen se sobecky zabývat sama sebou, svým sebevědomím, svojí vizáží, svým dobrým pocitem.
Dost jsem poslední dobou tím strádala, z jakéhosi důvodu jsem se cítila jako Nikdo. Cítila jsem se sama, i když jsem měla vedle sebe společnost, cítila jsem se sama, i když jsem měla po boku svého milého.

Přestala jsem o věcech kolem sebe uvažovat. Přestala jsem přemýšlet a dělat něco pro sebe, ani jsem se neradovala z toho, že jsem vůbec na světě a o kvalitě psaní ani nemluvě. Poslední půlrok jsem vyblila pár ničemných odstavců o ničem, jen tak aby se neřeklo.

Tak jsem si ve čtvrtek dala před tancováním lahev lambrusca na posilnění. V pátek jsem se sebrala a šla s kamarádkou na úplně random párty narozenin mně neznámého člověka. Skvěle jsem se bavila, protože jsem se zachovala sobecky.

Jenže ono to sobectví občas člověk potřebuje. Jednou za čas vypnout, napustit si vanu, číst si knížku a být jen sám se sebou.

Nastavila jsem si tuhle svoji dovolenou na čtyři dny. Skočila na focení, které mi výrazně posilnilo náladu, došila tu džínovou sukni končně a zítra chci kreslit. Jen tak si doma kreslit. A jen tak si doma psát.

Prostě relax.

Mimo, úplně mimo

4. april 2013 at 14:54 | Kirsten Axe |  Jednorázovky

Veliký problém se zachováním úcty člověku k sobě samému je jeho sebevědomí. Je-li nízké, významně klesá. Jedinec sedí ve svém myšlenkovém koutečku a lituje se z toho, že nenašel odvahu křičet.

A já píšu, protože mě nikdo neposlouchá.

Píše mi mladej. Jsem teď Klára, a jsem rozčilená. Posílám mu textovku se suchým sdělením. Stále se hádáme.
"Já vím," odpověděl mi minutku na to. Zjevně sledoval displej mobilu a těšil se na to, až mu napíšu.
Jak by taky ne, jsme spolu čtyři měsíce.
Ale stále se hádáme.
"A víš, proč se hádáme?"
"Hm?"

Jedním tahem, dlouhým tahem, maluju a maluju

2. april 2013 at 23:42 | Kirsten Axe |  Etc
Bylo by moc jednoduché a nezodpovědné se po měsíci ozvat takhle. S ledabyle odfláknutým článkem, který povídá o mých nabytých schopnostech na umělce. Jenže co se dá dělat, veškerý můj myšlenkový vodopád z dnešního vlekoucího se odpoledne se bohužel spustil doprostřed školního sešitu na občanskou nauku.

Psala jsem o tom, jak vlastně chci křičet, ale nikdo mě neposlouchá. Jak chci, aby lidé sledovali mé nápady, ale myšlenky mi utíkají. Jako slovo na jazyku... vypařilo se jako pára a rozplynulo někde nade mnou.
Málo přemýšlím poslední dobou. Málo uvažuji, málo sdílím s lidmi názory.

Čím dál tím více mi vadí ale přespříliš chytří lidé, kteří ve skutečnosti ani nevědí, jak jsou pro jiné hloupí. Udržují si vlastní pravdu na prsou, a vypouštějí sračky seshora. Jejich mozek je jedno veliké lejno, doslova obrovské kilogramové hovno, které snědlo wikipedii.
Já jsem ale přece byla taky taková.

Jenže co je mi poslední dobou do ostatních lidí? Co je mi po tom, kdo na koho šije jakou boudu a s kým bych se měla a neměla bavit? Co j emi po tom, že lidé kolem mně vědí o některýhc věcech méně, než já?

Nevidím jediný náznak nadějné odpovědi.

Jen opravdu žijeme ve společnosti chytrých telefonů, chytrých tarifů, a hloupých lidí. Jenže já jsem taky hloupá, a s chutí to přiznám. Možná jsem si nastavila kdysi laťku až příliš vysoko na to, abych toho mohla docílit bez nejmenší námahy.

Chodím do sekáčů a nemůžu si najít žádné staré kalhoty v mé mravenčí velikosti, u kterých by se mi líbila barva. Ta sytě modrofialová, která když se páře, visí z ní bílé nitky. Chtěla bych si udělat svoji vlastní kolekci šortek, jenže všechny materiály se mi vyhýbají.

Nevadí, do teplých dní času ještě dost. A pokud ne, vyvenčím alespoň tu ostnatou podprsenku, kterou jsem si včera koupila za dvě stovky.