May 2013

Proboha Češi, koho jste si to zvolili?

14. may 2013 at 1:13 | Kirsten Axe |  názory

Byla jsem pro pana Franze nejen kvůli tomu, že mě fasicnuje jeho životní styl, jeho způsob myšlení a iniciativu pro to změnit náš stát ke skutečně lepšímu, k lepším lidem a lepším možnostem, ale i kvůli tomu, že byl mezi ostatními kandidáty jediný, kdo neměl ksicht jako vychcanej odpornej buldok, kterej má na čele napsaný "Jsem kretén, a proto mě volte".

Vůbec jsem nepochopila duel mezi panem Schwarzenbergem, významným českým šlechticem, které ostatní volili jen kvůli pěkným plackám a ukolébavkám, kterými krmil lid o církevních restitucích (aby státu sebrali naše nejcennější památky) a o zavedení školného pro všechny školy včetně základních (to se nám ale stát rozroste do vzdělaných lidí,co?) a mezi panem Milošem Zemanem, na kterého jsem si udělala názor v trilogii Kmotr Mrázek (aneb české podsvětí).

Jen se podívejte na Zemanův obličej.
Vypadá jak vychcaný jezevčík.
Já svého budoucího prezidenta tedy chci volit podle obličeje a podle očí; podle něj si troufnu odhadnout jeho přibližný charakter a úsmysly. Zkuste se nad tím jen trošičku zamyslet před tím, než mě odsoudíte za "povrchnost".

Zkuste jen opravdu pozastavit nad jejich výrazy v obličeji.
A vůbec, hnusvelebný Miloš Zeman náš stát reprezentuje ještě hůř než by naši milovní komunističtí důchodci lapající po vyšších důchocech, řekli o panu Franzovi.

A já doufám, že si Franz klepe na čelo a stále si čte ústavu, aby to příště zkusil ještě znovu. To mi bude přes dvacet, budu mít české občanství a tomu dám hlas ať se děje co se děje. Až se stanu řádnou občankou tohoto státu, nechci zavírat oči, nechci mlčet.

Vztekle práskám do dveří a odcházím.



It's like I'm sleep walking

12. may 2013 at 21:39 | Kirsten Axe

Je to pocit, jako kdybych byla náměsíčná a zírala z okna na oblohu inkoustové barvy. Ta modrá čerň, která tolik lidí každou noc fascinuje.

Čím dál tím více přemýšlím nad tím, co ze mně bude.
Ne z toh ohlediska, jakou budu mít práci, jaký budu mít byt, kdo budou mí přátelé a tak.
Ale spíš jaká budu matka, jaká budu manželka.

Nenávidím děti. Jsou to malé uřvané uzlíky, takové mandragory, a já nemám kouzelno hůlku na umlčení.

Mám kamarádku, která letos po festivalu Rock for people porodí. Je to taková maminda, která si ráda dá cigáro, k tomu má těhotenskou chuť na šampáňo a na svého prcka se velmi těší, i když bylo neplánované a s člověkem, se kterým by nikdy nechtěla po jeho nevěrách spojit život.

Přemýšlím nad tím, jaká budu já, až budu těhotná. Nervní, nasraná, ukřičená nebo veselá, budu neustále fňukat, jak mě bolí záda nebo že neunesu tašku? Nebo budu taková mamča, která si sem tam dá skleničku vína a bude o své fazoli mluvit jako o otravém děcku, na které se stejně šíleně těší? Nebo budu natolik zodpovědná, že do sebe budu cpát vitamíny po kilech do posledního dne před porodem?

Jsem úchylná.
Ale doufám, že to dítě bude syn a až mu bude patnáct, tak se jeho přátelé z jeho matky poserou. Budou po ní slintat asi tak, jak slintají někteří po mojí mámě. Nebo po sestře.

Beru to totiž za lichotku života, když jste natolik sexy, že by vás brali i mlaďásci od vašeho synátora. Nebo dcery, dejme tomu.

No to by bylo v prdeli, kdyby se do mě zabouchnul přítel mojí dcery.

Občas si svůj život představuju totiž dost jako telenovelu. Že mi třeba umře manžel a já se stanu vdovičkou, která bude hledat útěchu u jiných. Nebo se rozvedu a budu po kilech žrát zmrzlinu, nebo budu bohatší než můj manžel, ale nebude ho to srát.

Každopádně vím jedno.

Čeká mne pokračování mojí telenovely za chvíli.
Panebože.
Každou chvíli se dozvím, jaká budu matka. Čas totiž běží tak rychle, že včera mi bylo ještě dvanáct. Dnes je mi o pět let víc a zítra...zítra mi třeba bude třicet.

Proč se tohle na první máj stane zrovna mě

2. may 2013 at 1:37 | Kirsten Axe |  Jednorázovky

Spím až do oběda, měla jsem včera zvláštní noc. Potácela jsem se s přáteli nesem na podpatcích. Procházeli jsme tudy i kolem hřbitova, kde se klasicky zapnulo mé paranodiní centrum v mozku a začala jsem si myslet, že se za mnou někdo plíží. Asi desetkrát jsem si tu nohu vyvrtnula na polní cestě.

Jen já jsem kráva a vezmu si na sebe podpatky do lesa.
Jenže kdo to měl tušit. Já měla jsem sedět na louce, popíjet vodku s brusinkovým džusem na tu moji nemocnou frndu a neřešit staré záležitosti.

Měla jsem se dívat na ohňostroj - což jsem se tedy opravdu dívala, ale ne s takovým andšením, jak jsem chtěla - a kouřit u toho vodní dýmku s příchutí manga.

Jenže já jsem byla na nějakých kopečkách, a do ruky se mi dostalo skéro.
Upřímně to nemám ráda.
Nebaví mě ty stavy po tom. Vždycky si trochu popotáhnu na prevenci proti Alzheimerovi a dál to neřeším. Lidé kolem mně se smějou a já jen koukám chvíli do prázdna a čekám, jestli se něco stane.

Tentokrát se stalo. Hlavně jsem se cítila obrovsky dutá, jako bych neměla žádné orgány. Obloha nade mnou se zrnila a kamkoli jsem se podívala, dostala sjem asociaci a na sekundu se ocitla na místě, které mě napadlo.

Chorvatsko. U babičky na chatě. Petřín. Stezka z mého snu. Ukrajina. Prokopák.

a vůbec.

Byla jsem jako blázen.
Sekundu v realitě a sekundu někde mimo.

Jediné pozitivní na tom bylo; nebolely mě nohy z těch podpatků. Až ráno mě bolela hlava z pohledu na ně.

Celou noc se mi zdálo o tom, že mě Majkl vzal do Anglie. Město si už nepamatuji.
Ale mluvila jsem anglicky, objednávala jsem nám kávu s sebou, a platili jsme asi pět liber. Majkl jim ukradl miniaturní štěnátko z košíku, který se válel pod barem a strčil si ho do kalhot. Ten malej furt kňučel a on dělal, že o ničem neví.

Pak s emi chtělo na záchod. A oni po mně chtěli za to sedm (!) korun, jenže já jim je nechtěla dát. Měla jsem poseldní drobný a za hodinu jsem měla bejt doma v Praze.

"Koupíme letenku za stovku, neboj se."
"Ty nějaký prachy máš,jo?"
"Najde se."
"Vždyť nemáš ani floka!"

A pak mě odnutili zaplatit za ten záchod. Jenže někde tam byla bomba, a my jsme museli utíkat. Utíkali jsme vesnicí kolem pohádkových domečků, které vypadaly jako miniaturní zámečky. Jeden měl dokonce krásnou věž.