Proč se tohle na první máj stane zrovna mě

2. may 2013 at 1:37 | Kirsten Axe |  Jednorázovky

Spím až do oběda, měla jsem včera zvláštní noc. Potácela jsem se s přáteli nesem na podpatcích. Procházeli jsme tudy i kolem hřbitova, kde se klasicky zapnulo mé paranodiní centrum v mozku a začala jsem si myslet, že se za mnou někdo plíží. Asi desetkrát jsem si tu nohu vyvrtnula na polní cestě.

Jen já jsem kráva a vezmu si na sebe podpatky do lesa.
Jenže kdo to měl tušit. Já měla jsem sedět na louce, popíjet vodku s brusinkovým džusem na tu moji nemocnou frndu a neřešit staré záležitosti.

Měla jsem se dívat na ohňostroj - což jsem se tedy opravdu dívala, ale ne s takovým andšením, jak jsem chtěla - a kouřit u toho vodní dýmku s příchutí manga.

Jenže já jsem byla na nějakých kopečkách, a do ruky se mi dostalo skéro.
Upřímně to nemám ráda.
Nebaví mě ty stavy po tom. Vždycky si trochu popotáhnu na prevenci proti Alzheimerovi a dál to neřeším. Lidé kolem mně se smějou a já jen koukám chvíli do prázdna a čekám, jestli se něco stane.

Tentokrát se stalo. Hlavně jsem se cítila obrovsky dutá, jako bych neměla žádné orgány. Obloha nade mnou se zrnila a kamkoli jsem se podívala, dostala sjem asociaci a na sekundu se ocitla na místě, které mě napadlo.

Chorvatsko. U babičky na chatě. Petřín. Stezka z mého snu. Ukrajina. Prokopák.

a vůbec.

Byla jsem jako blázen.
Sekundu v realitě a sekundu někde mimo.

Jediné pozitivní na tom bylo; nebolely mě nohy z těch podpatků. Až ráno mě bolela hlava z pohledu na ně.

Celou noc se mi zdálo o tom, že mě Majkl vzal do Anglie. Město si už nepamatuji.
Ale mluvila jsem anglicky, objednávala jsem nám kávu s sebou, a platili jsme asi pět liber. Majkl jim ukradl miniaturní štěnátko z košíku, který se válel pod barem a strčil si ho do kalhot. Ten malej furt kňučel a on dělal, že o ničem neví.

Pak s emi chtělo na záchod. A oni po mně chtěli za to sedm (!) korun, jenže já jim je nechtěla dát. Měla jsem poseldní drobný a za hodinu jsem měla bejt doma v Praze.

"Koupíme letenku za stovku, neboj se."
"Ty nějaký prachy máš,jo?"
"Najde se."
"Vždyť nemáš ani floka!"

A pak mě odnutili zaplatit za ten záchod. Jenže někde tam byla bomba, a my jsme museli utíkat. Utíkali jsme vesnicí kolem pohádkových domečků, které vypadaly jako miniaturní zámečky. Jeden měl dokonce krásnou věž.



Probudila jsem se v půl dvanácté.
Pohleděla na Majkla, který se ke mně celu noc tiskl a funěl mi do ucha. Čelem se dotýkal mé tváře a byl tak hezký.

Vůbec jsem nepomyslela na žádný první máj, protože to byla pro mně prostě sobota. Prachobyčjená sobota. Budeme celý den zírat na seriály, někdy v pět ho kopnu do zadku, aby se šel koupat a v osm vyrazíme někam na pivko. Málokdy jedeme párty až do rána, i když to chci strašně změnit.

Jenže já samotná taky málokdy vydržím.

"Miláčku, pojeďme na Petřín," povídá mi. "Vykoupu se a hned vyjedeme, co ty na to?"
Slastně přikývnu a balím vodní dýmku do batohu.

Vyrazili jsme až v sedm, jak jinak. V osm jsme stepovali pod Petřínem a já se modlila, abychom si stihli dát pusu pod třešní a já mohla jet domů uklízet.
Jak mě štvalo, že zrovna na dnešek mám povinnosti.

Lanovkou jsme vyjeli úplně nahoru k rozhledně. Mačkali jsme se s množstívm lidí uprostřed pojízdné kabiny a Majkl nadával, že se sem určitě musí každej zrovna dneska chodit líbat.
Smála jsem se mu.

Hned u východu stál chlap, rukou měl hůlky, ze kterých visel provaz a namáčel jej do mýdlové vody. Jak nikde nefoukalo, dělal obrovské bubliny.

Vypadaly jako nějaký vesmírný portál do jiného světa. Mýdlové bubliny mají takovou zvláštní měnící se barvu. Proč vlastbě má všechny barvy?

"A teď kde je ta třešeň?" ptám se. "Víme vůbec, jak vypadá?"
Zavrtěl hlavou."Zkrátka to uděláme takhle. Až uvidíme někoho líbat se pod stromem, připlazíme se k nim a budeme se líbat taky. Nechci vypadat jako kretén, co nepozná třešeň."

"Chytrý nápad. A ty někde tady nahoře vidíš líbající se páry?"
"Ne. Vidím jenom páry, který taky nepoznaj třešeň a hledaj páry, ke kterým by se mohli připlazit, aby nevypadali blbě. Jen se na to podívej, támhleti jsou stejnej případ jako my," ukázal na pár před námi a zasmál se.

"Projdeme touto branou, třeba se někam dostanem," kývla jsem a navigovala ho doprava.
Zastavili jsme se u pískovcového oblouku a já vytáhla klíče.
"Co děláš, miláčku?" zeptal se mě a zapálil si cigáro.
"Podívej, na těch zdech jsou vyrytá jména. Různý vzkazy a tak, před pěti lety jsem tudy šla s kámošem a bylo to tu taky. Jenže ne ta zaplněný jako dnes."
"Chceme tam taky napsat vzkaz?"
"Najdi nějaké místečko pro dva hobity," mrkla jsem na něj a Majkl se shýbnul, aby našel jedinečné místo pro nás dva.
Podala jsem mu klíče a on se ujal vyrývání našich jmen, která jsme zapečetili rámečkem.

"Až se jednou rozejdeme, tohle bude první místo, kam se půjdu podívat,"prohlásila jsem.
"Proč?"
"Abych tu usoudila, že se k Tobě musím vrátit."

"Víš, já se zase těším, až tudy půjdeme třeba příští rok. Nebo za pět let. Za deset. Vůbec, kdykoli v budoucnu. A já to tu stále uvidím a budu se usmívat tomu, že mám tu nejlepší holku. Musim bejt furt zamilovanej, protože to potřebuju. Potřebuju mít furt někoho ohromně rád," vydechl a podíval se na mě svýma zelenýma očima. Jejich barvu zkreslovaly rozsvěcené lampy všude kolem nás.

"Myslím, že bude nejlepší teď najít tu třešeň. Nechci, abys mi uschla," políbil mě na tvář a přitiskl si mě k sobě. "Se mnou nikdy neuschneš."
"Neuschnu, s Tebou fakt ne, to tvoje zavlažování mám pojištěný na dalších pět let," šťouchla jsem do něj.
"Proč jen na pět?"
"A jako proč ne? Až vyprší smlouva, můžu ti ji kdykoli prodloužit," mrkla jsem na něj a on se usmál.

Vydali jsme se po Petříně dolů. Já zase kráva v podpatcích. Majklovi to ale prý nevadilo. Hrdě mi nastavil rámě a podpíral mě na každé katáčce a kopečku, jako by si mě střežil. Pak mi pevně sevřel ruku.

"Vidím něco bílého, rozkvetlého a lidi pod tím, myslím, že jsme to našli."
Sice jsem dost pochybovala o tom, že je to třešeň, ale chtěla jsem už pořádnou pusu.

"Pst, tamhleti se líbaj," drknul do mě a tiše mě protáhnul pod stromem kolem líbající se dvojice.
Majkl mi utrhnul květ a strčil mi malou větvičku za límec u bundy.
"Miluju Tě," pošeptal mi a políbil mě. "Už rok a půl."

Bylo to takové krásné klišé.
Kolik lidí se dnes líbalo a řeklo si tato slova.

Jenže těch nikdy není dost. Nikdy není dost hezkých chvil, nikdy není dost lásky a náklonnosti.
I když jsme se líbali pod Magnolií (vygooglila jsem si třešeň; ta rozhodně nevypadala jako ta květinka, co mám ponořenou do sklenici od whiskey. A tak jsem si vygooglila stromy obecně...a ano, stydím se za to, že jsem to nepoznala. ale ta magnolie je stejně hezčí).

Procházíme dolů, tlačí mě čas. v dáli jsou slyšet dubstepy.
"O co, že se sem připlazila parta nějakejch zhulenců, sedli si na Petřín, aby kazili všem tady romantiku," ušklíbnul se.
Vůbe cmi nepřipadalo, že by to myslel zle.Je jenom sarkasta, a nejradši by se k těm kazišukům přidal.

"No tak, první máj, zmrdů čas!"

Viděla jsem to stejně. Čekala jsem, že ta procházka na Petříně bude vypadat přesně takhle. Tak nějak nepřirozeně, i když krásně.
Protože je na to prostě stanovenej přesnej den, kdy se sebere pět set lidí, stoupne si pod dřevěný roští, zacpe si nos od alergie a budou se chvíli líbat. Ženský jsou unesený blahem a romantikou, a chlapi maj vystaráno na super sex.

Seděli jsme na lavičce a Majkl kouřil poslední cigáro.
Oběma nám se samotným ulevilo a dolehla na nás spokojená uvolněná nálada. Seděli jsme vedle sebe, drželi se za ruku a koukali na Prahu.

Usmívala jsem se jako měsíček na hnoji. Stejně o má něco do sebe, a já jsem stejně jako každá jiná ženská ráda za to, že tu jsem a že jsem slyšela ta dvě slova, která slyším i jindy než jednou do roka. Stejně jsem se cejtila setsakramentsky dobře, že mám svého myšáka, který mě dneska málem zabil za to, že jsem mu uhlíkem propálila krosnu, která se mu válela v rohu.

"Tak co, jedeme domů?" Políbil mě do vlasů a já kývla. Opodál hráli stále dubstepy.

Dole na zastávce na Újezdě jsme pozorovali domy a uličku před námi. Všude stály zamilované páry,které věděly, že tenhle den je klišé, ale chtěli se cítít dobře stejně jako my. Chtěli se také podílet na tradici.

Sedli jsme si na lavičku.
"Dobrý den, jak se máte?" zeptal se mě chlápek s kytárou, který stál se sovji partou opodál. Koukal na můj blbej blažnej úsměv.
"Úžasně," odpověděl za nás Majkl a pohodářsky se na něj usmál. Zjevně cítil, že otázka byla mířena i na něj.

Jeho kamarádi mali v tašce obrovské repráky, ze kterých nahlas hrála hudba. Nějaké drumce pro změnu.
Kývla jsem na chlápka.
"Jste se rozhodli kazit dneska romantiku?"
"Jo," odpověděl a natáhl si batoh. "Ono ale stejně ji člověku nezkazíš, když si ji umí udržet a pořádně užít. Pouštíme si hudbu, protože je nám fajn, co posloucháš? Možná byhcom tam něco měli."
"To tedy nevím," pousmála jsem se. "Asi byste ten řev neposlouchali. Vypadáte moc v pohodě na to, abyste tu pouštěli nějaký hardcore."
"Ahaaaa," zaúpěl a podrbal se ve vlasech. "Ty jedeš docela ostře," a povytáhl udiveně obočí.

Přijela dvaadvacítka.
Šestice lidí s repráky nastoupila a sedla si na poslední volná místa.
My s Majklem jsme stáli opodál a dívali se na ně.
"Co myslíš, kolik toho dneska vychlastali?"
"Vůbec netušim, ale je to super," odpověděl automaticky a stále z nich nespouštěl oči.

Parta kluků pustila hodě nahlas Skrillexe.
S velikým uznáním jsem přikývla a myšlenkami zamířila na loňský Rock for people, kdy jsem na to pařila živě ve stanu.

Lidé v tramvajích najednou jakoby ožli. Dívali se na sebe, usmívali se, kývali hlavou do rytmu. I ti starší.
Chlapci křičeli z okénka "Partytramvaj" a ještě navýšili hlasitost, kterou museli slyšet i lidé na chodníku.

Slečna s nimi se vyšoupla na tyče a dva kluci začali ve stístěném prostoru tancovat.
Teď jsem jen viděla před očima ten záblesk z hudebních klipů amerických zpěvaček. Chtěla jsem se k nim přidat.

Celá tramvaj ožila, všichni se smáli a i ti největší nerudové se u Královského reggae přidali do "umba-ba-um". Jen já ne. Měla sjem dost starostí s usmíváním se.
Šťouchla jsem do Majkla.
"Hele ty, mladej, proč my nikdy nemůžeme mít úplně normální romantickou chvíli?"
Zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Usmíval se jak milius a oči mu blýskaly radostí. "Ale jsem šťastnej. Jsem šťastnej za to, že jsme šli na Petřín zrovna v tu chvíli, kdy jsme měli. Nezažili bychom tohle, všechno, prostě všechno se má stát, když se má stát."
Hladila jsem ho po tváři.
"Snad se stane mezi námi to, v co doufám."

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Kanna Kanna | Web | 2. may 2013 at 10:11 | React

Naprosto dokonalý všechno! :)
Nejenom, že to vyznělo jak z hodně klišé americký romanťárny, ale  ještě k tomu se to vážně stalo.

2 Ell. Ell. | Web | 2. may 2013 at 15:54 | React

Taky jsme s přítlem nevěděli jak vypadá třešeň.. Tak jsme se líbali pod růžově kvetoucím stromem u schodů hned nazačátku petřínaa nyslim, že to dokonce třešen byla :D

3 ter-d ter-d | Web | 2. may 2013 at 17:26 | React

Dokonale napsané. Závidím Ti :-)

4 Denn Kamze Denn Kamze | Web | 3. may 2013 at 22:01 | React

Krásně píšeš :)

5 anetta anetta | Web | 5. may 2013 at 18:58 | React

moc hezky napsané! Musím říct, že mě hodně udivilo, že jste nepoznali třešeň:D My máme na zahradě dvě a opravdu krásně kvetou, ani se nedivím, že je tento strom spojovaný právě s 1. májem.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement