June 2013

Je to nepřekonatelně těžké

27. june 2013 at 0:39 | Kirsten Axe |  Etc

Přemýšlím.
Opět přemýšlím.
Po dlouhé době.

Zaprvé... k těm myšlenkám mě dovedla opět změna. Prostě jsem se jen tak zničehonic rozhodla, že se opět vrátím na zrzavou. Na kterou jsem byla tolik zvyklá, a která se mnou proplula tím nejlepším rokem. Rokem 2011.

Musím uznat, že do svých patnáctin si pamatuju naprosto všechno. Úplně živě. Vím, co kdy kde bylo a jaak jsem se cítila. Ostatně jsem v patnácti letehc i víc psala.

Nevím, co se to za tyhle dva roky stalo. Tolik změn a tolik dnů, kdy se toho tolik stalo, se najednou všehcno ztratilo v paměti a já jediné, čeho lituji, bylo to, že jsem přestala psát.Nemám za ty dva roky téměř žádný záznam.

Podruhé zaprvé, jsem pořádně zklamaná.
Ani nevím, jestli ne tolik sebou jako školou, ženskejma, menopauzou, či jak se to dá nazvat, ale jsem zklamaná. Vím, že jeidný školní rok nemůžu mít bez desítek zmešaných hodin nebo nějakého průseru, který se snažím mermomocí schovat před vlastní matkou.
Ta mi zase děkuje, že jí nedělám starosti. Výborně se učím, nedělám ostudu a žádné viditelné scény, za které by na mě musela vztahovat ruku.
Tohle všechno je hezký, mami, ano.

Jenže já jsem zklamaná.
Celý rok, ať to bylo, jak to bylo, jsem se snažila toho dosáhnout. Měla jsem před očima jasnej cíl, za kterým jsem si šla, i když to nebylo vyloženě moc poctivou cestou. Nikdo nikdy nejde poctivě, na to vám všichni serou.

V podstatě mě nasralo to, že na vysvědčení budu mít pět dvojek. Průměr jedna celá dvě-tři, hádám. Jedna dovjka z konstrukcí oděvu, z technologie, ze šití, z paličkované krajky...

Víte, na začátku roku nám z prváku řekli, že s vyznamenáním až do maturity dojdeme na červený kobereček slávy, na kterém nám přímo řditelka předloží certifikát, kterým si utřeme prdel a všichni okolo nás ji nám budou líbat, protože po střední s certifikátem můžeme jít profesionálně dělat módu.

Měla jsem obrovský oči a obrovskou motivaci, za kterou jsem šla před klikaté cestičky. I když vůbec netušim, jak šít posranej nákryt a podkryt, co to je steh třídy číslo čtyřista-něco, a že neumím rýsovat asi tak, jak by návrhářka měla umět.

Jenže já vím, že za tyhle čtyři roky všechno doženu a to, co nevím teď, budu brát na konci druháku jako samozřejmost. Všechno se totiž opakuje. Hlavně ta praxe.
Nikdo nikdy neřekl, že známky z vás udělaj vzdělance a člověka. Vůbec jsem se nikdy nešprtala. Za celej školní rok jsem nenapsala jeden jedinej test z jedinýho předmětu bez taháku.
A víte proč? Protože na oficiální známky seru. Jeden jedinej člověk soudí vaše znalosti. Když jste úplně blbí, tak si to necháte líbit a máte za pět. Blbě se smějete a ordičům vysvětlujete, jak si na vás zasedli. Když jste chytří, tak si to líbit nenecháte a máte za jedna.

V podstatě vám chci vysvětlit, že mi o známky šlo jen oficiálně, daleko důležitější je pro mně to, co umím já a ne to, co mi vysoudil jako verdikt profesor.
To je ale debilně napsaný. Ale jsem líná a příliš moc nasraná na to, abych to upravila. Vlastně bych mohla vymazat tři čtvrtinu tohohle článku, a stačilo jen napsat, že mi na výtvarný škole dali dvojku z výtvarky.

Jenže i kdybyste měli sebelepší průměr, tak s tím vyznamenání prostě nebude. Je to prej profilovej předmět, bez kterýho se nedá projít s vyznamenáním.

Dva tejdny jsem nespala a konečně se poctivě učila na poslední písemky, který jsem měla nedopsaný za svojí květnovou krizi (stávkovala jsem a zatahovala, jak se dalo. Nebylo možný tam vydržet každej den od osmi do pěti a mít život někde v zadní kapse u kalhot). V jednu chvíli jsem si i říkala, proč já blbá jsem se celej školní rok poctivě neučila, když mě to docela i baví a naplňuje mě to perfektníma znalostma gramáže pravého hedvábí.

Ve středu jsem se složila v ředitelně. Bulela jsem jako želva a popadala dech, zatímco mě paní Hýblová ládovala melounem, citronádou a třešněmi. Speciálně pro mně přede mně postavila větrák, aby mi vysušil kapičky pot a ulevil mi od toho, jak jsem byla zy poslední dva týdny vyčerpaná. Fakt jsem se snažila a fakt toh obylo na mě moc. Bylo mi řečeno, že budu mít asi jedno z nejlepších vysvědčení z celého prváku, který čítá šest oborů.

"Mně jde hlavně o ten blbej certifikát," povídám. "Je to můj cíl a chci dokázat mámě, že na to mám."

Načež za mnou přišla třídní, která mi s úsměvem oznámila, že mi výtvarkářka dala z výtvarky dvojku.
Mrchy jedny.
Obě dvě mě nesnášej.
A je pravda, že jsem drzejší než německej tank. Nenechám si nikdy nic líbit ani do ničeho kecat, ale dát mi dvojku z výtvarky jen proto, že jsem na plenéru v Sedmihorkách poslouchala u malování zelenýho hudbu, přišla jsem o 15 minut pozdě a nechala zaplou žehličku v koupelně?
Co to kurva je?
A co jako mejch 14,5 bodů z 15 na klauzurách? Co jako moje práce, který byly vystavěný po celý škole? A co jako ta nepřetržitá chvála od těch babek, který mi skládaly na moje namalovaný hrnce básničky?

Očividně je víc sere ta zapnutá žehlička než ošklivej obrázek.
Podávám odvolání. Fakt mě to nasralo.

Zatřetí... ten plenér. Vlastně to bylo moc fajn, i když to byla naprostá hrůza a už bych tam nejela. Snad ne kvůli tomu počasí jako kvůli tomu, co všechno se tam stalo, a co všechno se tam dělo. Učitelky se mezi sebou rozhádaly a pomyslně soutěžily o to, kdo nad námi bude mít větší autoritu. Jedna do mě strkala, druhá očichávala nenápadně každý pití a třetí věčně jenom buzerovala, protože malování nerozumí.
Do toho jsem se za čtyři dny zásluhou nejteplejšího spolužáka na světě naučila nazpaměť celé album a choreografie Rihanny, věčně mi docházela zelená tempera a v Turnově jsem musela řešit nejdražší restauraci, aby se panáčci nenažrai krys.

Začtvrté... příšerně se těším na Rock for people. Je to akce, na kterou jsem se těšila celý rok. Budu opět stanovat, budu opět nadávat na to, že se sprchuju jen s chlapama, budu sbírat kelímky a za prodej si kupovat teplou jedenáctku a bude mi kurevsky fajn. Obzvlášť, když tam jedou mí dva největší sexsymbolové - zpěvák z Papa roach a zpěvák z 30 STM. Tentokrát si ani jednoho nenechám ujít. Papa roach konečně uslyším poprvé a na 30 STM snad neomdlím vedry jako minule.

Jediné, co mi chybí, jsou asi holinky. A černá rtěnka.

Zapáté... vy, co máte rozvedený rodiče a s jedním rodičem se nebavíte... vyserte se na to. Nenechte si po deseti letech, co je nevdíte, zdát o tom, jak vám umírají a vy jste se s nimi ani nerozloučili. I když na vás zvysoka serou a nevidíte od nich jedinou špětku zájmu, projevte ho aspoň vy.

Pochopila jsem, že bych měla odjet na týden do Ruska. Bude to správné řešení.