July 2013

Nebudu se s váma dohadovat. Mrchu prostě ženská pozná!

21. july 2013 at 12:15 | Kirsten Axe |  názory

Velice ráda bych se pohádala s mužem, který mi bude tvrdit, že ženská intuice v zásadě neexistuje, a že většinu "zlých předtuch" nám přinesla paranoia.
Dovolím si říct, že většinou stačí jen první pohled mezi vaším partnerem a nevinně usmívající se slečnou, která si už v první sekundě ve své malé černobílé bedničce začíná malovat obrázky její princeznovské budoucnosti. A co jako, že má holku.
V nejhorším případě se tyhle holky začnou přisírat i k vám, za což byste ji určirě mile ocenila zlatou cenou análního alpinisty.

Věřím v to

9. july 2013 at 15:57 | Kirsten Axe |  názory
Jsem naprosto líná sem vložit nějaký obrázek. Na tohle téma jich je obrovská hromada, ale to by bylo moc okatý. Mimochodem u mladýho nefunguje písmeno R - to jen když jej vší silou zmáčknu. Jenže to já při běžném psaní nedělám.

Ještě že tohle písmeno nemám v žádném heslu. Asi by mi kleplo ho zadávat znova a znova.

Chci psát o tom, co jsem viděla na letošním Rock for people. Celkový pohled budu psát později, jelikož tahle věc by naprosto vyčnívala z celého textu a opět by se rozpoutala diskuze jako minule.

Všichni mí věrní čtenáři vědí, že mým nejvyšším stupněm fandovství je Jared Leto a jeho skupina 30 Seconds to Mars, která se mihotá v mém mládí už několik významných let. Je to jedna jediná kapela v mém rejstříku oblíbených, u které jsem vysloveně TOUŽILA po tom se ní setkat a vyměnit si názory na jisté okolnosti života.

Teď po tom toužím víc než kdy předtím, protože se mi zdá, že záležitost s těmi, vyvíteským, se možná doopravdy pohybuje na hranici pravdy a lži. Mluví se o tom tolik, že se lidstvo rozdělilo na tři skupiny - věřící, odmítající a nevědoucí.

Jejich koncert mě šokoval.

Maniac messiah, destruction is his game

1. july 2013 at 19:29 | Kirsten Axe |  Etc

Jediné, co mi bude asi chybět, budou moje snídaně.
Vykrojím ze syrového toastového chleba obdélník, který spolu s toastem osmažím dozlatova na pánvi.
Nádherně to voní po pečeném chlebu.
hlavně jak v jeho dutinkách bublají miniaturní kapičky vařícího oleje a lesknou se ve žlutavém světle nad sporákem.
Do dutinky toatového chleba rozklepnu vajíčko, vedle krátce osmažím šunku se sýrem, všechno to dám na toast, posypu bylinkami a přiklopím to vyřízlým obdélníčkem.

Nádherně to křupe a voní.

Obzvlášť to chutná, když se toast po axovsku mísí se sladkokyselou chutí jemně nastrouhaného okurkového salátu.

Vždycky ale musím mít k snídani sypaný čaj a něco malého sladkého. Třeba jen půlku malé sušenky. Jde o čistě moji málou náročnost; miluji všechny chutě pohromadě.

Snídaně mi ale prozatím končí. Nahradí je obědy, protože spím do dvanácti, do jedné. A onoto vůbec není špatné a je to i ku prospěchu; na kráse se to vždycky nějak vyvalí.

Vůbec... jsem docela ráda za to, že mám první školní rok na střední za sebou. Je to svým stylem i úleva od napětí, které mě potkávalo na několika předmětech. Ale s jistotou mohu říci, že už nebudu příští rok na konstrukcích opilá. Prostě s tím končím.
Jednou mi to se spolužačkami stačilo.

Mladej teď balí na rokáč. Docela mě štve, protože bych měla být už doma. Ono když si balí ženská, tak je to na dýl, ale vždyť to vy, dámy, moc dobře víte...

Prý mě tam bude fotit nějaká slečna pro Czech fashion. Vůbec nic o takovýhle věcech nevím, ba to dokonce úplně proplouvá mimo mně. S fashion blogem jsem asi sekla. Nezvládnu natočit jediné video, kde bych nenadávala, nekoukala se furt doleva, neodkašlávala si a nedělala furt ehhhm, kde jsme to skončili.

Jsem totiž vážně, ale vážně trapná.
Navíc mi to přijde extrémně trapné natáčet v nedaleké blízkosti kohokoliv jiného než mého kocoura.
Kecám, i před kocourem se stydím.

Zítra jedu na rock for people. Na tuhle akci jsem se těšila celej rok od posledního dne minulýho rokáče. Jsem tam prostě svá, je tam hromada lidí, která poslouchá stejnou hudbu jako já a leckdy se tam narazí i na magory, který mi uvízly v paměti doteď.Třeba ta zdrogovaná holka ve dvě ráno na silnici, jak natahovala ruce k nebesům a něco si zpívala.

Jo, vážně byla sjetá.

Třeba ji potkám i letos.
Já si žádný drogy s sebou neberu. Stačí mi, když známí kolem mně i dávají lajny a mám toho plný zuby. I lidi, do kterejch bych to neřekla, si během tohohle roku nebo minulýho apoň jednou dali. Stejně to nechápu.

Tráva je snesitelná, protože se dvě hodiny směješ, cejtíš se dutej a všechno víc vnímáš. Trvá to třeba půl hodiny a jsi v pohodě. Horší by pro mně bylo čtyři hodiny tancovat na parketu a vypadat u toho jako Quasimodova noha.

Upřímně se nejvíc těším na Jareda Leto a Jacoby Shaddixe. S každým mne pojí ohromná část mého života a jou to jediné dvě celebrity, se kterými bych chtěla jít na kafe, abych si nimi popovídala o životě a o nich. Čistě jako člověk s člověkem. nemusím u tho kafe vřískat a sundavat si podprsenku.

A vůbec... nevíte, kde by se na ně dal sehnat osobní kontakt? Ráda bych s nima pokecala.
Slibuji, že budu dokumentovat a psát.

Vaše Kirs