February 2014

Devět dvacet

6. february 2014 at 17:32 | Kirsten Axe |  zážitky

Sedím v koženém pracovním křesle, které je přeplněné zcela novými kusy oblečení, které jsem si koupila předevčírem. Nesnáším nakupování oblečení.
Mám totiž pak ještě větší pocit, že nemám co na sebe a pokaždé se sama sebe ptám, co jsem to proboha do té doby, než jsem si je pořídila, nosila předtím.

Momentálně zírám na svůj ulomený špičatý nehet, jehož půlku jsem zanechala v berlínském pohádkovém pokoji se sedmi trpaslíky a Sněhurkou na Wittelsbachstraße. Nešťastná náhoda se stala v tu nejlepší chvíli,když jsem se pokoušela odsunout skříň s minibarem, který nechladil. Doteď ta bolest v tom prstu trvá.

Povzdechuju si.
Spíš nostalgicky než unaveně nebo jako bych neměla co říct. Já toho mám vlastně co říct až až. I to, jaké byly dny v Berlíně, i novinky o Cosmopolitanu, o mém Silvestru, o mých hezky strávených dnech, o stížnostech na školu, kde trávím 46 hodin týdně...

Ráno jsem si vzpomněla na jedno slunné odpoledne. Měla jsem na sobě červené jendoduché tričko s komiksovými postavičkami, z nichž si jedna rve srdce z těla a podává je té druhé, která pouští slzy a tváří se poněkud vděčně a nečekaně. S každým krokem mi cinkaly o sebe obě dvě nohavice. Byly to moje nejoblíbenější džíny všech dob. Propíchané alespoň padesáti spínacími špendlíkami a různými plackami s podobně pochybnými obrázky,jako jsem měla na triku. Na nohách jsem měla svoje první a nejoblíbenější fejkové conversky se zahnutým kotníkem, na kterém byly bíločerné hvězdičky. Strašně přeplácané klišé. A na hlavě samozřejmě výbuch propan butanu v kombinaci se záchodovu štětkou; vše doladěné patkou, přes kterou jsem témě neviděla.

Stála jsem na Černém mostu u metra a čekala na podobně stylizovaného kluka, který měl na kalhotách těch špendlíků a placek třikrát víc než já. Jmenoval se Twinkei a měl uhelnou patku a místo roztahováků v uších zlámané konce od štětců a strašlivě sešlapané vansky s hladovým žralokem. Strašně se mi v tu dobu líbil, byl vtipný a poslouchal tu nejmodernější hudbu té doby, Alesanu, Underoath a Bring me the horizon.

Čekala jsem na něj přímo u výlezu asi deset minut, když ke mně přišel chlápek v triku s deskami a ptal se mě, jestli bych si nechtěla zařídit levné životní pojištění. Řekla jsem mu, že mi je to k ničemu, když mi není osmnáct.
"A kdy Vám bude? Že bychom to teď klidně sepsali na později."
"Za šest let."

A teď tady sedím a vybavuju si to jako starej film, ale rozhodně ne něco, co bych sama prožila. Sedím tady stále s natupírovanými vlasy, rudými špičatými nehty, kožené bundě a v koženkovém tričku, legínách se skotským vzorem a podpatkami tak vysokými, že bych si na ně ve dvanácti nikdy netroufla.

Sedím tady a tupě zírám na svoji porodní knížku, a se slzami v očích hledám čas, kdy jsem se narodila. Máma si to nepamatuje. Prý někdy v devět dvacet. Nebo osm patnáct. Její dvě děti jí splynuly nějak dohromady.

Ve dvanácti jsem si tak přála mít osmnáct. Mít práci, maturovat na gymplu, mít skvělý kamarády a bejt zopdovědná a dospělá. A místo toho tady sedím s trojkou z chování na vysvědčení, bez brigády, s nádherným dvou a půl letým vztahem a školou, která mi bere tři šest osmin mého času. Ale jsem šťastná.

Děkuju Vám z avšechna přání. Napíšu sem informace k oslavě, kterou budu pořádat za dva týdny, a pořádně se všichni ožereme. Chci svoje narozeniny strávit s přáteli, kteří mě dobře znají, i když mě nikdy neviděli. Kteří jsou tady na mém blogu se mnou několikátým rokem, a kteří mi ask zamořují prosbami o článek.

Jsem dospělá.

Happy birthday to me!