May 2014

Malé zrcadlo zkřivené ve velkém

6. may 2014 at 21:59 | Kirsten Axe |  Etc

Jestlipak jsem někdy uvažovala nad tím, že se cítila stejně jako já. Chránila muže a ne svůj ženský rod. Chránila druhou stranu a ne tu, která je jí bližší.

Jestlipak někdy ona přemýšlela nad tím, že ani podruhé to vyjít nemusí a potřetí už pak nebude. Jestlipak si uvědomovala, že i té druhé sebrala alespoň částečný pocit rodiny, i když do ní nikdy nepatřila a byla postavená jen naoko.

Už dlouhé měsíce nepřemýšlím, už dlouhé měsíce nepozoruji na sobě dobrou náladu. Všechno je tak zasraně černobílý jako když mi bylo čtrnáct a já se teď cejtím jako blbá raná puberťačka, která má nově nabytou sílu vzdoru, kterou hodlá při první příležitosti použít na komukoli, kdo je starší pětadvaceti let.

Jsem tak pevně zaujatá vůči opravdovým dospělým, kteří bývají stejně naivní a slepí jako lidé v mém věku. Dopouštěj se stejnejch chyb na svých vlastních dětech jako já mezi kamarádkami na základce. Říkávají stejně hnusné věci vlastním manželům jako to dělávaly svým prvním klukům ve třinácti v záchvatu růžového vzteku. A chrápou s prvními kolemjdoucími jako laciná děvka na výletu po klubech s čepičkou YOLO nakřivo.

Už mě sere dnešní móda pervitinu. Nemůžu vystát feťáky, kterým se nešťastnou náhodou dostal do ruky facebook a propagujou svůj ničemnej život ve světle mumlajícího rapu a kradené bižuterie z letištního stánku. Dostane se jim do ruky foťák, v malování si k hlavě přimalujpu duhu a do každýho roku psychedelickýho poníka se zlýma očima, aby vyjádřil svůj sjetej úžasnej stav. Fotěj si svý akné na instagram a poslouchaj podobný vykroucený žížaly pražský scény, který ve staženým beatu nesrozumitelně huhlají náhodnou změť odborných termínů z poházené učebnice vysoké školy, kterou náhodou našli na hajzlu na Můstku, když si vybírali svůj petiminutový raušový klid.

Proboha.

Uneste mě pryč od skládky špíny v drahých podvazcích a ultrakrátkejch tričkách. Ty si zase pro změnu fotěj zdravý veggie jídla na instagramu a hlásají zdravý životní styl, který je minulostí, jakmile se naskytne párty a začínající patnáctiletá modelka vám nabídne pytlíček druhotného kokainu za dvě stovky.
Nevím, kolik to svinstvo přesně stojí.

Ale jdu po škole po Václaváku a nahoře vidím stejné zrůdné projekce mého mozku, které se před pěti lety mihnuly v dokumentárních filmech o přeživších chudácích, kteří stejně jako dnešní náctiletí chtěli poznat hezčí nezkaženější svět. A nakonec se z nich staly zkažené trosky s pokřiveným obrazem v očích a leckdo se štítí k nim přiblížit i na krok. Střílela bych je.

Celé měsíce sním o tom, že si jednou počmárám pokoj výkřiky zoufalství, které v sobě celou dobu dusím. Všechno má bejt tak krásný, a místo toho se každý den dozvídám o tom, která má známá se nechala za ubohejch pět tisíc nafotit nahá. A já se pak sama sebe ptám, co to proboha znám za lidi.

Jenže jsem to vážně jenom já?