12 let poté

22. june 2014 at 21:25 | Kirsten Axe |  zážitky


Docela dávno jsem se rozhodla, že ve svém rodném Rusku chtít žít nikdy nebudu. A s tím se samozřejmě pojilo i příslušné občanství, které mi v životě právně nadělá víc škod než užitku. Podívala jsem se sama na sebe a popřemýšella nad tím, jestli se vůbec jako Ruska cítím. Samozřejmě, že si nechám polichotit od dolézavých turistů, kteří nemají do čeho píchnout. Taky ráda vytřu zrak nadmíru nevychovaným a povýšeným ruským turistům, kteří asi předpokládají, že jim Češi budou lízat palce u nohou.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli by se třeba nemohlo v budoucnu někdy stát, že bych toho rozhodnutí litovala (třeba kvůli světové válce,haha), ale koneckonců - vždyť já česky i přemýšlím! - a tak moje žádost o změnu občanství skončila na matrice.

Vlastně mě ta žádost stála párek zauzlovaných nervů, protože mě furt posílali na cizineckou policii, kde mají snad ten nejhorší úřadový systém, jaký jsem kdy viděli. Lidé bez ohledu na to, jaké číslo mají na tom debilním papírku, tak mezi sebou předbíhají a zkuste Nigerijcovi vysvětlit, že jste tu byla první. Odpoví vám, že se mu doma vařej manioky.

Ale nejhorší, úplně nejhorší tam byli Rusáci. Těm je úplně jedno, že jste objednaní na půl jedenáctou. Přijde celá skupinka nafiflených padesátnic se zlatem okolo všech končetin a po chvíli handrkování vám odpoví, že jste malej zasranej fracek, a pokud vám to vadí až tak moc, tak si taky někoho předběhněte.

No ale to neni to podstatný, chtěla jsem se původně dostat někam úplně jinam, a to k mým ztraceným vysvědčením ze tří základních škol. Jako poslední věc mi na matrice oznámili, že jsem povinná přiložit úplně všechna vysvědčení, a je jim zatraceně jedno, že je poslední týden školy.

Tak jsem teda šla. Na FZŠ Mezi Školami.



Už od té chvíle, kdy jsem v osm ráno v ruce třímala studenou klidu od dveří, tak jsem věděla, že to pro mně bude silný zážitek, depresivní a odmítající uvěřit pravdě času. V podstatě se tak i stalo.

Miluju vůně školek a škol. Třeba je to tím, že všechny uklízečky myjí podlahu stejným jarem, třeba je to tím, že je ve vzduchu cítit mladé maso, mladé trable a mladé nevinné radosti.
A ještě mám nejradši vůni vlhkého sklepa. Přála bych si, aby někdo vyrobil takovou voňavku, když už je v prodeji pivo, sperma a jiné bizarnosti, které patří do jiných částí těl než na kůži.

A tak jsem otevřela ty dveře a spatřila dočista jiný suterén. Ve svých dobách si pamatuju šatny podobné těm vězeňským; hnědé, kovové, špinavé a zestárlé. Na klíček, který nosí na krku premiant třídy. A najednou stály po obvodu suterénu barevné skříňky, úhledné bílé zdi a bledě modré vydrhnuté kachličky. Dveře do školních chodeb měly najednou vyleštěnou ocelovou kliku a deváťáci byli najednou tak zatraceně mladí, že bych je připoutala k lavici a nechala je šrotit učebnici z šesté třídy. A oni místo toho dva metry ode mně řeší, jakej byl minulej víkend sex v Hany Bany.

Přiznám se, že ačkoliv jsem si pamatovala chodby, nástěnky nebo třídy, tak jsem úplně ztratila pojem o budově jako takové. Vůbec jsem se nemohla vyznat, kde to jsem a kudy se dostanu do ředitelny, a jestli je tu vůbec někde vchod do nové budovy. Bezmocně jsem se loudala po chodbách a patrech a snažia se najít alespoň jeden záchytný bod, kde si pamatuju sama sebe.
A pak na to přišlo.
Družina. Koberec na hraní tarantulí.
Jídelna, ve které vařili nejlepší písmenkovou polévku a svíčkovou.
Malá knihovna, kde jsem si poprvé asi v osmi letech půjčila knížku o holčičí pubertě a cítila jsem se nezákonně.

Bylo mi trapné paní hospodářce vysvětlovat, že potřebuju vysvědčení z roku 2002 až 2005, cítila jsem se, jakobych mluvila za někoho úplně jiného, najednou mi přišlo, že jsem puberťák alespoň padesát let, a že šest mi nebylo před 12 lety.

Vydala jsem se na malej průzkum. Odhodila jsem na chvíli pomyslně svoje roky a vešla do chodby vedoucí do nové budovy, kde jsou tělocvičny a první stupeň.

Tuhle chodbu si pamatuju úplně barevnou. Pomalovali ji deváťáci a tenkrát to pro mně bylo největší umělecké dílo na světě. Tenkrát pro mě neexistoval žádnej Dallí, Agnes Cecile, perspektiva. Jenom kytičky, lodičky a rybičky. A teď je to celý přebarvený na bílo. Jak v nemocnici.

Tady u tohohle sloupu mě šikanovali. Moje kamarádka se na mě vysrala a šla radši na oběd, než aby se mě u těch zbabělců zastala. Ti haranti do mě kopali a smáli se mi, že jsem z Ruska.
No a co. Většinu z nich jsem viděla pár týdnů zpátky. A najednou jsem se jim tak nějak smála já jim, obzvlášť tomu, kterej nosil ten připitomělej copánek.

Na těhle záchodech se vlastně v první třídě posrala do kalhot ta Marcela, kterou nikdo neměl rád. Do poslední chvíle ten puch zastírala a ošklivě se oháněla nadávkami, že jí křivdíme, a že její máma je Xena bojovnice, a dá nám všem za vyučenou.

Prošla jsem kolem automatů na pití a sušenky a vzpomněla si, jak jsem tam házela dvoukoruny pro jednu snickersku. Ve třídě jsme měli dvojčata, která měla každý den hromadu peněz a ládovala se sladkostmi z bufetu a z automatu do té doby, než obě měly kolem 90 kilo.

A pak jsem prošla příkrou prosklenou chodbičkou, která vedla trochu z kopce a koukala na školní zalesněné okolí, kam jsme chodili sbírat kytičky.

Přede mnou stály ty samé schody se žlutým zábradlím a vedle nich výtah, na který mě tenkrát na tuhle školu uhnala starší sestra, která byla líná mě doprovázet do školy dál přes ulici.
A teď teprve začalo to emocionální peklo, kdy v nové budově zůstalo všechno přesně tak, jak jsem si pamatovala. A najednou bylo všechno hrozně malé, drobné a doopravdy to připomínalo školu pro ty nejmenší. Nakoukla jsem i do své šatny, která zůstala nezměnená a uchechtla se nad vzpomínkou, že jsem jednoho přidrzlýho vietnamčíka málem pověsila za ucho na hák na bundy. Čmáral do všech učebnic a vždycky se všem smál do ksichtu dokud přes něj nedostal.

A tak jsem se ocitla na prvním patře, kde na chodbě ještě visely fotky z našeho slavení halloweenu. Já jsem na těch fotkách nebyla, protože moje máma dodnes tenhle svátek neuznává. A všechny ty obličeje na nich byly přesně takové, jako v mejch vzpomínkách.

A tak jsem zpomalila krok a pohroužila se do vzpomínavé nálady a vystartovala na mě moje bývalá učitelka na angličtinu.
"Co tu chcete?!"
"Já jsem tu kvůli vzpomínkám. Šla jsem si pro staré vysvědčení kvůli občanství a tak. Napadlo mě, že to tady v těhle chodbách bude stejný jako dřív, a ono fakt skutečně je."
"Jo, vás si docela pamatuju, vás učila Breníková, Ottová a Kovářová."
"Jo, přesně tak," odpověděla jsem jí rozhlížejíc se ze strany na stranu po nástěnkách, kde visívaly moje obrázky, naše třídní projekty o Tsunami ze Srí Lanky...
"Nemohla bych Vás požádat o takovou pošetilou věc?"
"Co byste chtěla?"
"Jen si sednout do svojí starý lavice a podat vám foťák, však víte, jen taková maličkost, pro srovnání.."
"No tak to teda vůbec ne. A měla byste už jít, za chvíli bude zvonit a už se tu radši neukazujte."
"Aha."

Svině jedna.
 

6 people judged this article.

Comments

1 Terka Terka | Email | Web | 22. june 2014 at 22:34 | React

Někdy bych se chtěla podívat na základku, ale nějaknevím, co bych tam dělala,.. škoda, že tě ta učitelka nevyfotila v lavici,..

2 Bětka Bětka | 1. july 2014 at 14:37 | React

Tak to teda ta učitelka byla pěkná čubka :D normální člověk by tě nechal a ještě by ti vyprávě co se změnilo a tak.. Jinak taky mi voní sklep! :D už jsem si myslela, že jsem sama :D

3 Mia Mia | 2. july 2014 at 22:30 | React

Která jsi ty?

4 kirstenaxe kirstenaxe | 15. july 2014 at 20:14 | React

[3]: ta úplně nejmenší ve stříbrných šatičkách. :D

5 Mengej Mengej | Web | 6. august 2014 at 13:38 | React

Ty bačkůrky jsou roztomilý :D Občas mě to dožene a to jenom sedím na schodech u školy, vevnitř bych se asi utopila ve vzpomínkách..

6 Mia Mia | 16. august 2014 at 17:36 | React

Myslela jsem si to :D Roztomilá fotka :)

7 WFienD WFienD | 10. september 2014 at 18:47 | React

Pardon za reklamu. :)

----•○•----- New York v časech divergence, uzavřený -za hradbami čeká možná právě na vás. Můžete být studenti, občané, nebo dokonce velitelé jedné z pěti frakcí. Založte si rodinu, mějte úspěšnou kariéru, nebo se naplno oddejte povinnostem vaší frakce. Zaregistrujte se, zjistěte své předpoklady a začněte hrát v několika z našich RPG místností. Nejdřív frakce-potom krev... nečekej a klikni -----> http://rpgdivergent.blog.cz -----•○•-----

8 all-is-magic all-is-magic | Email | Web | 12. september 2014 at 17:22 | React

Tak já jsem právě vyšla ze základky, takže nějak moc velkou touhu se tam jít kouknout nemám :D Mám ale v plánu tam zavítat na konci školního roku, pokud bude čas... :)

9 M&MFASHIONBITES M&MFASHIONBITES | Email | Web | 5. july 2015 at 4:05 | React

Cute photo :)
BLOG M&M FASHION BITES : http://mmfashionbites.blogspot.gr/
Maria V.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement